Spí a spí

Anotace: Když se člověk nechce probudit...

Usnul mi na rameni a teď něžně oddechuje po náročném dni. Stihl udělat tolik důležitých věcí… Probudil se s úsměvem na tváři a děkoval, že má tu poctu se probudit mezi živými a plnit své krásné poslání. Ze dřezu vytáhl špinavý hrnek a s radostí jej umyl a přitom myslel na to, jak je úžasné mít obě ruce, které dokáží zvládnout takřka všechno, na co si vzpomene. Sedl si do pohodlného křesla, odkud je krásný výhled na les, otřásl se zimou, zhluboka se nadechl přírodní vůně a vypil svůj ranní startovací šálek… Mezitím jsem se probudila, kvůli šramocení v kuchyni a přemýšlela, jestli mám jít svého muže doprovodit do práce. Po letmém pohlednu ven, jsem usoudila, že není ideální počasí na vycházku a jen jsem dolů, kde jsem tušila kuchyni zakřičela: „Měj se krásně a pěkný den!“ Odpověď přivál vítr během chvilky… „Taky Tě miluju, odpočiň si.“ Otevřel ručně vyřezávanou skříň a hledal svoji oblíbenou polokošili, trvalo mu to pár vteřin, až zahlédl její oranžové lemy, svítit z kouta, protože já ji upřímně nesnáším. Oblékl se v rychlosti, obul jemné pánské boty a vyrazil do ulic našeho předměstí. Cestou zahlédl krásný růžový plot, který omamně voněl a provokativně otáčel své sladké květy směrem k slunci. Později, až noc podrobila den, mi vyprávěl o růžích, které mu připomínaly mě. Než minul zatáčku u domu, kde pravidelně vídal skotačícího psíka, zaslechl z dálky znějící zvuk rachotícího auta. Přemýšlel o zbytečnosti, moření vzduchu emisemi, když je nádherné ráno. Autobus již přijížděl na zastávku, Lukáš se rozběhl a znenadání zakopl o rozvánou tkaničku. Povedlo se mu udržet rovnováhu a nerozplácnout se přímo na nástupišti. Ladným spíše skokem, než krokem přistoupil k lidem, kteří si vzájemně stáli na nohou a mačkali se nedobrovolně k sobě. Každý z nich zvládl své spolutrpitele obdarovat velmi znechucenými pohledy, jen Lukáš zářil, na všechny se usmíval, až v buse začala panovat zvláštní atmosféra sounáležitosti. Cizí lidé postupně vystupovali, ale věřím, že se jim den zdál alespoň o malinký kousek smířlivější, než-li před chvílí. Lukáš vystoupil na konečné a mířil na druhý konec města do práce. Minul poštu, obchod, skládku a teprve u nemocnice jeho kroky zamířily ke vchodu, označeným velkým červeným křížem. Nasál pach desinfekce, zdravil uklízečky. Vešel do svého „kamrlíku“ převlékl se do bílého pláště a vesele si pískal známou melodii, z večerníčku, co včera zpíval našim dětem. Než vstoupil na potemnělou chodbu nemocničního oddělení KOA, zamyslel se nad nepřikázanou vznešeností tohoto ponurého místa. Služba ubíhala poklidně, měl před sebou poslední hodinku, když ostré ticho prořízla, mladá sestřička, svým pískotem. Byla tu nová a ještě nevěděla, jak všechno chodí, Lukáš se zvedl se židle a spěšnými kroky běžel k blikajícímu pokoji, číslo 14. Pacientka na posteli u okna, která zde pobývala již několik, dlouhých, bolestivých měsíců, vydechla naposledy, na rtech se jí rýsoval úsměv úlevy. Už jí nepomůže a ani by nemohl, onkologické onemocnění, kterým paní trpěla, by si nežádalo resuscitaci. Zatlačil jí víčka, popřál krásnou cestu do nebe a odešel, zatlačujíc slzy. Sundal si plášť, potřísněný smutkem a odcházel domů. Rozhodl se, že k ženě přijde s čistou hlavou a naordinoval si procházku přes půl města… Po chvíli se uklidnil , protože tušil, jak se paní 14/2, ulehčilo. Už si pacienty, nepamatuje jménem, jen postelí a číslem pokoje. Právě přecházel rušnou křižovatku, ale protože je takřka večer, auta moc nejezdí. Uviděl na zemi blýskat se medailónek, sehnul se pro něj, vzpomněl si, že podobný nosím, na krku a v tu chvíli zahučely brzdy, ozvalo se troubení a okolí slyšelo tupý náraz těla o kov. Srazil ho náklaďák jedoucí pouhých 70 km/h. Chtěl zakřičet bolestí, ale hlasivky mu selhaly a stejně by to nemělo cenu, jen by se zbytečně vysílil. Snad myslel na můj dech, oči, děti a tichounce sténal. Za několik minut po tomhle incidentu, mi zazvonil telefon a já už tušila, něco špatného, roztřásly se mi ruce a po vyslechnutí této zprávy, od záchranářů „jeho nemocnice“, se mi roztřásl i hlas. Řekli mi jen, jedeme pro vás, dlouho na našem světě už nevydrží a chce vás ještě naposledy vidět. Instinktivně jsem probudila sladce spící děti, vstrčila je do sousedčiných dveří a čekala až spatřím maják na střeše sanitky. Odvezli mě na ARO a já spatřila zakrváceného muže, moji životní lásku, jak se otřásá v návalech bolesti, ovšem než jsem přiběhla k jeho posteli stačil mi už jen říct: „Myslím na růže u plotu, jsou živé, já už ne…“ Hned po pohřbu jsem obsázela naši zahradu planými růžemi, kdykoliv vykouknu z okna, vidím jeho, Lukáše.