Prima houbová mňamka

Pochopitelně, hospoda U brodu těžila i ze své výhodné polohy, protože most byl až mnoho mil proti proudu a přívoz ovládal věčně chrchlající hrubián ze kterého se převáženým lidem dělalo zle.
Ale hlavním důvodem byla především naprosto úžasná kuchyně a čisté pokoje bez obtížného hmyzu.
Na uzené úhoře se sem sjížděli lidé zdaleka a o opečených prasečích ocáscích napsal jeden známý básník ódu v alexandrijském hexametru.
Ačkoliv majitelem byl mohutný Berthold, hlavní slovo tu měl kuchař Francesko. Byl pravým opakem všeobecně zakořeněné představy, že kuchař musí být vypasený. Byl to hubený čahoun připomínající skládací žebřík.
Vznešení rytíři, jen aby si zde mohli vychutnat některý z kulinářských zázraků vyšlých z jeho kuchyně připomínající pracovnu polobožských Titánů, usedali tu nejen v jedné místnosti, ale mnohdy i u jednoho stolu s povozníky, kupci a dalšími cestujícími všeho druhu.
Plný břich jak známo přispívá k dobré náladě a když poté jedni začali popíjet vínko, druzí pěnivý mok nebo třikrát přemražený destilát, dostali se ke slovu nejen bardi, ale i ostatní se svými historkami.
Jako první se tehdy ujal vyprávění starší muž v omšelém obleku a s tváří poznamenanou věkem a strázněmi.
......................................................................

Vyprávění rytíře:
Před mnoha lety jsem ještě jako velmi mladý muž byl pozván na hrad Medal. Byl jsem tehdy nejen pohledný a silný, ale i vzdělaný a tak jsem se tam těšil oblibě dam, které jsem přes den obšťastňoval konverzací a zpěvem a v noci pak na lůžku.
Oblíbil si mě i sám král, protože jsem hrál obstojně šachy a jako jediný jsem se nebál ho porazit. Žil jsem si tam jako v nebi a ve své mladické pýše jsem věřil, že tomu tak bude navěky, když ve mně našla zalíbení i sama královna.
Tak jak to u královských sňatků bývá, tak i zde to nebyla záležitost lásky, ale královských smluv a tak on už byl postarší muž a ona mladičká dívka. Její dvorní dáma zdařile předstírala, že je to ona, kdo po mě touží, aby zakryla pravý stav věci. Přišla pro mě po setmění a vedla mě místy, o kterých jsem vůbec nevěděl, že na hradě jsou, i když předtím jsem byl přesvědčen, že ho znám dobře.
Bohužel, i když jsme šli do královniných komnat, po cestě tam i zpět jsme potkali řadu sloužících a dvořanů. V tu chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když si pro mě král navečer poslal komorníka, ozvaly se ve mně pochyby. Král však seděl v křesle a před sebou měl připravenu šachovnici a nezdálo se mi, že je rozčílen. Přesto jsem byl nervózní a dvě partie za sebou jsem prohrál hanebným způsobem. To ho dobře naladilo a on mi už alespoň popáté vyprávěl svou historku z mládí, jak vyhrál jakýsi turnaj.
Mezitím mu kuchtík přinesl k večeři bažanta nadívaného houbami. Vypadal báječně, ale s díky jsem jídlo odmítl, protože jsem se předtím doslova přejedl skvělou paštikou.
Pak k němu přišel jeho sluha a cosi mu pošeptal. Král mě milostivě propustil a když jsem odcházel, viděl jsem, že je v dobrém rozmaru.
Byl jsem přesvědčen, že o mém malém dobrodružství s jeho chotí nic neví.
Sotva jsem však došel do svého pokoje, přiběhlo moje páže. „ Pane, pane, hradem jde zpráva, že je král mrtev! Našel ho v ložnici komorník.“
Jediné, co mě v té chvíli napadalo, bylo, že mne obviní, že jsem krále zabil já, když on odhalil mé záletnictví.
Na nic jsem nečekal, každým okamžikem ke mně mohli vtrhnout vojáci a odvléct mě k výslechu do mučírny.
V rychlosti jsem sebral jen to nejnutnější, nasedl na koně a ujížděl pryč co nejdál. Tak se ze mě stal tulák. Nemohl jsem používat své jméno, svůj erb, prodal jsem koně, propustil panoše a potlačil svou hrdost a přidal se ke kejklířům. Nejdřív jako zápasník, později jako žonglér a nyní hraji alespoň na loutnu….“
Hlas se mu zlomil a on se zhluboka napil piva.
………………………………………………………………………..
„Vážený pane rytíři,“ ozvalo se z kouta, „Myslím, že jste svůj život ve strachu strávil zbytečně. Vrahem krále jsem byl nejspíš já.“
Seděl tam starý muž mžourající krátkozrace do místnosti. Ostrý nos vyčnívající z úzkého bílými vlasy rámovaného obličeje dával mu vzezření orla. Když viděl, že na něj posluchači upřeli svou pozornost, začal i on své vyprávění.

Lékařův příběh.
Ano, byl jsem královským lékařem na hradě Medal, což byla velká čest a já se dlouhá léta snažil králi sloužit, jak nejlépe jsem uměl. Bohužel jak ubíhala léta, král cítil, že mu ubývá mužných sil a začal na mě nejprve mírně, ale později stále silněji žádat nějaké lektvary podporující potenci. Když naše mladičká královna ani po dvou letech nepřišla do požehnaného stavu, odmítla nadále s mým pánem sdílet lože a zřídila si své pokoje na opačné straně hradu, nedal mi na vybranou, buď do týdne něco seženu, nebo…
Já osobně bych ordinoval přikládání pijavic a pořádný krystýr, ale to jsem se neodvážil mu navrhnout. Věděl jsem, co by mě asi tak čekalo, kdybych jeho příkaz nesplnil.Vrhl jsem se tedy do knihovny, abych u uznávaných lékařských kapacit vyhledal řešení. Téměř všichni se shodovali v tom, že výtažek z rohu narvala zaručeně vrací mládí a svěžest i vetchým starcům a tak jsem popadl klobouk a běžel ke svému známému dodavateli ingrediencí.
Apatykář se sice trochu kroutil, ale já nehodlal licitovat a tak jsem mu dal hned celý měšec. To ho obměkčilo a on se mi přiznal, zcela náhodou má ve skladu jedno extra balení. A skutečně, po chvíli se vrátil s lahvičkou, na které byl úhledný nápis
Extaktus Ichtios narvalus .
Uvnitř byla jakási bílá tekutina a on mi jí předal s důtklivým připomenutím: „Ředit, je třeba řádně zředit!“
V pýše, že jsem sehnal žádané, jsem se ihned vrátil, našel komorníka a požádal ho, aby králi vyřídil, že mu nesu jeho lektvar. On právě večeřel nadívaného bažanta a hrál s vámi šachy,“ obrátil se lékař na rytíře. „Vzkaz, který pak králi pošeptal, byl tedy odmne. Když jste odešel, vstoupil jsem dovnitř a ukázal lahvičku králi. Ten mi ji doslova vyškubl z ruky a než jsem ho stačil varovat, otevřel ji a zhluboka se napil. Sotva polkl, vykulil oči, chytil se za krk, začal chrčet a dávit se. Vím, že jako lékař jsem měl zůstat, ale propadl jsem panice a utekl. Sbalil jsem si své věci, a když jsem sešel na nádvoří, viděl jsem, že vám v konírně sedlají koně a jak vyjíždíte ven. Sotva vám otevřeli bránu, proklouzl jsem nikým nepozorován také, nechal se v přístavu najmout jako felčař na flybustýrskou galeonu a křižoval s ní snad všechna světová moře. Teprve nedávno jsem se rozhodl usadit se a užívat našetřeného majetku. Dodnes jsem přesvědčen, že krále zabila mnou podaná medicína.“
…………………………………………………………….
„Prožil jste jistě mnohá dobrodružství a viděl cizí kraje, ale váš útěk byl ukvapený, “ ozval se mladík jiskrného pohledu se šviháckým knírkem a bohatou hřívou zvlněných vlasů.
„ A vy jste kdo?“ zeptal se lékař.
„Jmenuji se Petr Rode, mé jméno vám nic neřekne, ale můj otec byl na královském hradě alchymistou a nechal si říkat Fiškus Trojmocný.“
„Ach ano, tenhle šarlatán.“ řekl lékař s despektem.
„Jestli chcete slyšet můj příběh, neměl byste otce urážet zrovna vy, který zbaběle prchl.“ odsekl mladík.
„Dobrá, dobrá, omlouvám se.“ mírnil se lékař.


Vyprávění alchymistova syna:
„Jak už všichni víte, komorník našel krále ležet na lůžku a vyběhl ven s křikem, že je mrtev. Začal nejprve hledat lékaře, ale ten už byl na cestě pryč a tak si vzpomněl, že můj otec se věnoval jistý čas bylinkářství a mohl by lékaře zastoupit.
( „Phe, bylinky,“ utrousil po straně doktor, ale když viděl káravé pohledy posluchačů, zahalil se do vznešeného mlčení)
Sotva otec přistoupil ke králi, začal ho nejprve vyšetřovat. Zjistil, že je sice smrtelně bledý, ale žije. Srdce bilo a dech byl sice trhaný, nicméně jasný. Vyslal tedy sluhu pro ovocnou šťávu a studenou vodu a zavázal ho mlčenlivostí. Jakmile byl sám, začal s další prohlídkou. Posléze objevil i noční nádobu se zvratky obsahující natrávené maso a houby. Zahlédl i zakutálený flakonek. Většina obsahu byla sice pryč, ale pár kapek zůstalo a to otci stačilo k tomu, aby nehledě k nápisu určil, že se jedná o silný alkoholický nápoj, který si s oblibou vyrábějí kočovníci z kobylího mléka a zovou ho kumis ( lékař se na svém místě zcela zacvrknul).
V žádném případě, ale nemohl mít tak fatální následky. To už se vrátil sluha. Otec udělal králi studený obklad na hlavu a podal mu ovocnou šťávu. Tato terapie měla okamžitý úspěch a král nabyl vědomí i když byl poněkud dezorientován. Pak otec maje jisté podezření odběhl do svého laboratoria a přinesl si svůj kufřík, který obsahoval vše potřebné pro rozbory-Magnusův kahan, Kellyho nádobky i další propriety. Ukázalo se, že zbytky večeře obsahují jed.
To, že král vypil alkohol naráz, mu zachránilo život. Jeho žaludek neznámý alkohol nesnesl a on vše vyzvrátil. Jed tak neměl čas působit dostatečně dlouho a plně proniknout do těla.
Byl povolán kuchtík. Ten když viděl, že je král naživu, padl na zem a ihned přiznal, že jed přidal do jídla na nátlak králova bratrance Pangula, který vězní jeho ženu i děti a hrozil mu, že je pomorduje děsivým způsobem.
Pangul byl krátce nato zajat ve svých komnatách, odveden do podzemí a nikdo ho již nikdy více neviděl. Co se týče kuchaře, král řekl, že si rozmyslí, co s ním, ale on zmizel ještě ten den i se svou rodinou…“

Ve dveřích se objevil kuchař Francesko s gigantickou pánví v ruce a houkl: „A co si myslíte, že jsem měl dělat? Čekat jestli mi král dá milost nebo strčí hlavu do oprátky?!
Mimochodem, udělal jsem pro vás prima houbovou mňamku, dá si někdo?“
Zcela výjimečně kupodivu nebyl žádný zájem.