Šachová partie

Šachová partie.
„Proč se mě dnes na nic nevyptáváte?“ zeptal jsem mě jednoho večera sir Roger Bacon.
„Už jste toho vyprávěl tolik….“ odpověděl jsem.
„Ještě pár příběhů v zásobě mám,“ namítl a začal sám, „Myslím, že bylo mým osudem, abych prožil tolik zajímavých dobrodružství. Bůh vždy mé kroky vedl tam, kde mne bylo zapotřebí a často mi pomáhalo božské vnuknutí, abych odhalil pravdu. Nikdy jsem však nebyl tou trestající rukou, ona ta lidská spravedlnost je často nedokonalá.
Příběh Veronských perel je myslím docela zajímavý. Hrabě de Veron je můj příbuzný a já jsem měl jeho rodinu i za svou. Pro jejich dceru Lilian jsem přivezl z Orientu velké množství perel, z kterých jsem pro ni nechal vyrobit krásný náhrdelník. Nebyly to jen běžné perly bílé, ale i velmi vzácné perly černé a právě jejich získání má svou historii, která začala v Alexandrii.
Vím, že jste velmi horlivým křesťanem a na mě shlížíte často s nelibostí, ale já jsem na rozdíl od vás, byl v Jeruzalémě a dalších východních městech a poznal jsem, kolik zla nadělaly křižácké války. Přinesly jen smrt a utrpení tisícům nevinných lidí, nezměrné krutosti pak zasely nenávist, která snad nikdy nevyprchá.
Nyní v této oblasti panuje křehké příměří a právě Alexandrie je jedním z míst, kde se obě kultury setkávají, aby spolu obchodovaly. Vím, namítnete, že s nevěřícími se nemá obchodovat, ale vězte, že mnoho látek či šperků, kterými se zdobí naše ženy, mají původ právě v Orientu.
Dnes mohu vyjevit, že jsa vybaven papežským glejtem, bylo mým úkolem pokusit se najít pro Vatikánský archiv nějaké rukopisy, které se snad zachovaly po zničení slavné Alexandrijské knihovny.
Janovskému kupci ovšem papežský list nic neříkal a musel jsem mu draze zaplatit, než mě na své obchodní galéře převezl do slavného města a svolil, že mi bude dělat průvodce.
Druhý den poté co jsme přistáli, zavedl mě na předměstí, kde mě slíbil setkání s jedním obchodníkem. Abychom nebudili nežádoucí pozornost, zakryli jsme své evropské ošacení. Orientální města mají velmi osobitou atmosféru. Úzké uličky jsou sevřeny kamennými domy, kde v téměř každém je obchůdek, jehož zboží je ale vystaveno venku, takže na průchod často zbývá jen malá pěšinka uprostřed. Zdá se, jakoby tu všichni žili jen obchodem, prodává se vše, nač jen člověk může pomyslet, a o cenách se vedou vášnivé spory.
Uhnuli jsme do jedné uličky, která byla tak úzká, že se zde člověk sotva protáhl a zastavili u vchodu, před kterým stál svalnatý obr a tvářil se velmi nepřístupně.
Můj průvodce se k němu nahnul a cosi mu zašeptal a hromotluk ustoupil a nechal nás vejít. Zatímco venku panovalo pro nás seveřany nesmírné vedro, tady uvnitř byl docela příjemný chládek.
Úzká ulička byla od další místnosti oddělena pouze závěsem a tak jsem mohl letmo zahlédnout bohatě vyzdobenou místnost. Před ním stál další muž, který nám gestem ukázal, abychom usedli na dřevěnou lavici.

„Mějte trochu trpělivosti,“ šeptal mi kupec, „zde je zvykem nechat hosty trochu čekat, aby tam pán dal najevo, jak důležitou osobou on je. Také očekávejte, že než dojdeme k samotnému důvodu, proč zde jsme, je třeba předstírat, že jde o přátelskou návštěvu a vyptat se na zdraví dětí, ale pozor! Ne manželky.“
Místnímu dialektu jsem rozuměl jen nepatrně a tak bylo již dříve dohodnuto, že bude mluvit můj průvodce.
Uplynulo několik dlouhých minut, když nám konečně muž před závěsem pokynul a my vešli dovnitř. Za stolem tam seděl velice zarostlý a rozložitý muž a tvářil se náležitě důležitě a zaměstnaně. Navzdory tomu řeč byla o počasí, jakoby jsme přišli jen kuli tomu, abychom probrali právě tohle téma. Zdálo se to nekonečné, ale posléze se na mě přeci jen můj průvodce obrátil a řekl: „Selim říká, že zná muže, který mu nosil k prodeji staré předměty a mohl by vědět i o nějakých svitcích. Již několik měsíců se ve městě neobjevil, ale Selim ví, kde žije. Je to malá osada den cesty odsud. Doprovod nám bude dělat jeho nejstarší syn….Vyjíždíme při západu slunce. Je to velká čest, že s námi posílá svého prvorozeného. Měl byste mu dát bakšiš.“
Sáhl jsem tedy do záňadří, vytáhl sáček s penězi a vyndal několik mincí. Obchodník se na ně zadíval, zamračil se a nepatrně zavrtěl hlavou na znamení, že je to málo. Sáhl jsem tedy dovnitř znova a vytáhl další. Kývl a tak jsem je podal přes stůl našemu informátorovi, ale v duchu jsem si říkal, že jestli to takhle půjde dál, brzo budu na mizině. Papež mě sice vybavil svým glejtem, ale co se týče financí, odkázal mě na svého sekretáře, který byl ovšem velmi skoupý.
Jak je zvykem, teprve když je obchod u konce, následuje pohoštění. Objevily se dvě ženy, jedna, tak jak je v Orientu zvykem, zcela zahalená, ale doprovázela jí mladá černoška obnažená do půli těla.
„Nikdo nesmí zahlédnout podobu pánovy ženy.“ vysvětloval mi Janovan.
„Ano, to vím, ale co ta skoro nahá mladá dívka?“
„Ale to je přeci otrokyně!“ namítl.
Musel jsem se s tím smířit, ale snažil jsem se alespoň uhýbat pohledem.
Blížil se večer. Do místnosti vstoupil mladík s uhrančivým pohledem a pěstěnou bradkou, který na rozdíl od otce nám dával jasně najevo, jak hluboce s námi pohrdá. Vyšel ven, aniž na nás pohlédl a jeho otec nám pokynul, abychom ho následovali. Procházeli jsme městem, kde to ale vůbec nevypadalo, jakoby se blížila noc, spíše naopak, v ulicích bylo ještě více živo. Konečně jsme vyšli na volné prostranství, kde nebyly domy, ale stálo tu několik velkých stanů a za nimi ohrada plná velbloudů. Mladík se konečně uráčil otočit se k nám a pokynul, abychom zůstali stát a sám vešel do stanu.
Nevím, jestli vyjednávání opravdu trvalo tak dlouho, nebo jestli nás zcela úmyslně nechali stát tak dlouho venku. Ze slunce už byla na obzoru jen rudá polokoule, když se konečně mládenec objevil a opět beze slova nám pokynul.
Velbloudům se přezdívá „koráby pouště“ a je v tom velký kus pravdy, protože na jejich hřbetě máte pocit, jako když jste na moři v křehké bárce uprostřed zuřící bouře.
Jeli jsme nocí písečnou krajinou. Vůbec nevím, podle čeho se naši průvodci orientovali, možná podle hvězd, které nad námi na tmavé obloze svítily jako démanty.
Vesnice, do které jsme přijeli, byla vlastně spíše jen desítkou hliněných ubohých domků obklopena hájem palem a živořících keřů. Zastavili jsme na kraji. Mladík seskočil velmi hbitě a vstoupil do krajního z domků. Zato my jsme měli té jízdy plné zuby a těžce jsme se sunuli na zem. Velbloudář, který s námi zůstal venku, odvrátil tvář, aby nebylo vidět, že se směje.
Tentokrát vyjednávání netrvalo dlouho a byli jsme pozváni dovnitř.
Dům měl jen jedinou místnost, která byla ložnicí i kuchyní zároveň. Ačkoliv se to zvenčí nezdálo, byla docela velká. V mělké jámě hořel oheň a nad ním se na rožni peklo nějaké maso. Vedle seděli dva muži. Mládenec jim cosi začal říkat, ale jeden z nich mávl netrpělivě rukou, jakoby zaháněl obtížný hmyz: „Není třeba prostředníka. Mluvím italsky docela dobře.“
Překvapilo mě to, ale on se posunul blíž k ohni a ukázal svou zohavenou tvář: „Ano, byl jsem během plavby naší šebeky zajat a měl jsem tu čest být několik let vašim hostem. Do nosu jste mi zasadili kruh jako poslednímu hovadu a dřel jsem od rána od večera. Chceš snad křesťane vidět má záda brázděná jizvami po ranách bičem? Souhlasil jsem, že smíte vejít jen z úcty zde ke svému příteli.“
„Ne všichni lidé jsou stejní, nemohu za to, co se stalo, stejně jako nemůže strom za kopřivy u svých kořenů.“
Zde v Orientu jsou různá podobenství velmi oblíbená a tak i tentokrát jsem cítil, že se nepřátelské ovzduší poněkud změnilo.
Podíval se na mě úkosem a řekl: „No dobrá, řekni tedy, proč jsi sem přišel, a já zvážím, jestli vyhovím vaší prosbě.“
Byla to vlastně urážka, ale zde v nepřátelském prostředí nebylo záhodno vyvolávat spor. Ostatně jsem měl na mysli především úkol, který mi byl dán.
„Sháním svitky na kterých jsou kresby nebo jsou napsány znaky.“
„Proč?“ znělo to jako rána bičem.
„Mnohé dávné znalosti byly zapomenuty. Hledám poučení.“
„Nové zbraně, abyste mohli válčit a ničit?“
„Ne, zajímá mě pohyb nebeských těles a možnost jak vypočítat jejich návraty a případná zatmění. Také lékařské postupy, bylinné směsi, které mohou vrátit zdraví mnoha trpícím.“
Drahnou chvíli bylo ticho, jakoby přemýšlel, ale pak se ozval: „Možná tvé úmysly jsou opravdu tak čisté jak mi tu tvrdíš, ale nemohu ti pomoct i kdybych chtěl. Našemu rodu bylo známo místo, kam jsme jen občas sestupovali, abychom příliš nerušili odpočinek dávných vládců. Jejich hroby jsou naplněny takovým bohatstvím, jaké si my obyčejní smrtelníci, ani neumíme představit. Poloha tohoto místa byla v našem rodu předávána z otce na nejstaršího syna, ale stalo se to, že náš otec byl asi před třemi úplňky postižen nemocí, ochrnul na polovinu obličeje a část těla a nemohl mluvit. Jeho životní vášní byla hra v šachy, ale pak zešílel a stavěl nesmyslné pozice, dávaje nám najevo, že s námi chce hrát. Když jsme odmítali, tehdy zuřil a figurky vzteky rozmetal do všech koutů. Sedm dní a sedm nocí vyrážel jen nesrozumitelné huhlání a skřeky. Posléze ztichl a my jsme usnuli vyčerpáni. Když jsme se probudili, otec byl pryč. Myslíme si, že odešel do pouště nalézt tam smrt a tím i svůj klid. Jděte pryč, nechte nás s naším žalem!“
„Ctím a sdílím váš smutek. I mou vášní je šachová hra. Neurazilo by vás, kdybych si prohlédl, jakou pozici chtěl váš otec hrát? Možná by se mi podařilo ji vyřešit.“
Pohled, který mi věnoval, svědčil o tom, že pochybuje o mém duševním zdraví, nicméně vstal a odešel do kouta, kde se u prostého lůžka povalovala šachovnice a krabice obsahující nepochybně figury. Přinesl obé k ohni, otevřel krabici a začal figury stavět na desku.
Bílé: a2, b2, e3, f3, g3, J f2, V c4, V f4 , K b1
Černé: e7, f7, g7, h7, J e2, V c6, V f6, K g8
To byla opravdu nesmyslná pozice, ale přesto jsem od ní nedokázal odtrhnout zrak. Jakoby ke mně promlouvala, ale já zatím nebyl schopen pochopit smysl slov.
Arab se natáhl, aby figury opět smetl zpět do krabice, ale zadržel jsem mu ruku: „Počkejte ještě!“
Jak už jsem uvedl na začátku, často mi ve svízelných situacích pomáhalo božské vnuknutí. Tak tomu bylo i tentokrát.
Jako v jediném oslnivém záblesku, přišel nápad.. Pochopil jsem, že nejde o hru, ale o obraz, o sdělení. Musel jsem však postupovat velmi opatrně.
„Chtěl bych si prohlédnout okolí.“
Určitě si všichni v té chvíli mysleli, že jsem se těch šachů také zbláznil.
Vyšel jsem ven a ostatní zamnou. Šel jsem se napříč vesnicí až na její druhý konec a tam jsem uviděl to, co jsem doufal, že uvidím.
Vydal jsem se do pustiny. Ostatní zůstali stát, ale já šel dál a dál. Zhruba si po dvoustech krocích jsem se dostal na malou vyvýšeninu, odkud byl docela dobrý rozhled po okolí a uviděl, že nedaleko odsud dávná řeka vytvořila hluboké údolí, na jehož stranách byly vymleté obrovité balvany.Víc jsem nepotřeboval vidět.
Otočil jsem se a vracel nazpět: „Pojďme dovnitř.“ oslovil jsem je a viděl jejich udivené výrazy. Sedl jsem si uvnitř a ještě malou chviličku vychutnával to napětí.
„Myslím,“ začal jsem, „že váš otec vůbec nebyl šílený a ani nechtěl hrát šachy. Ostatně ta sestava se ani nedá hrát. Protože nemohl mluvit, pokoušel se vám tímto způsobem naznačit, kde je ono místo o kterém jste tu před chvíli mluvili.
Zlobil se, když jste jeho počínání nepřikládali důležitost. Možná, odešel jen proto, aby se pokusil ještě přinést něco, co byste mohli zpeněžit, a co by vás finančně zabezpečilo.
Myslím, že bílý král má být váš otec a pěšáci kolem pak tato vesnice. Koně napravo představuji ohradu s velbloudy, která je na opačném konci vesnice a věže ty balvany na začátku údolí, které začíná asi čtvrt míle odsud. Černý král je za další řadou pěšců vpravo, což má patrně naznačit, že v údolí pak musíte odbočit doprava a obejít nějaký val….“
Dívali se na mne jako na zjevení a dlouho bylo ticho. Konečně ten co mluvil italsky, se ozval: „To co tu říkáte, je naprosto úžasné a nevím, jak jsme mohli být tak neuvěřitelně hloupí, že jsme to nepochopili, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné a sám Alláh tomu chtěl, aby vedl vaše kroky do našeho domu, a vy jste nám tu zjevil otcovo poselství. Jste naším hostem a my se vydáme do údolí na místo, které jste nám tu naznačil. Věřím, že se nám královskou hrobku podaří najít a přísahám, že pokud v ní najdeme nějaké svitky, budou vaše. Musíme však počkat do setmění, aby si nikdo z vesnice nevšiml, že odcházíme a nesledoval nás.“
Nabídli nám opečené, velmi silně kořeněné maso, k němu pak moučné placky a vyprávěli zkazky o dávných králích, kteří prý tu vládli obrovské civilizaci před mnoha sty léty. Konečně za tmy se připravili a vyrazili na výpravu. I když cesta sem byly velmi namáhavá a den opravdu rušný, přeci jen jsem nemohl usnout, jsa zvědav, jestli jsem se nemýlil.
Konečně se k ránu vrátili a každý nesl plný vak. Lehce se mě dotkl. Musím zde na rovinu přiznat, že jsem pro všechny případy měl připravenu v úkrytu svého šatu ostrou dýku, ale nebylo toho zapotřebí.
„Je mi líto pane, žádný papyrus jsem pro vás nenašel, ale jsem vaším dlužníkem a tak náhradou zde -berte!“ a s tím mi vložil do ruky sáček, ve kterém jsem cítil malé kuličky. Podíval jsem se vedle sebe, ale Janovan tvrdě spal. Ukryl jsem tedy sáček rychle do záňadří, protože jsem si říkal, že je to vlastně jen moje zásluha, že jsem odhalil tajemství otcových šachů a on by se určitě chtěl dělit.
Naše rozloučení již bylo mnohem srdečnější, než přijetí.
O cestě nazpět toho moc vyprávět nemohu. Protože jsem předtím dvě noci bděl, prožil jsem ji v jakém si mdlobném polospánku a vzpamatoval se trochu, až když jsme dorazili zpět do Alexandrie. Vrátili jsme velbloudy a z mého měšce zmizely další mince.
Sotva jsme se ocitli znova v místě, kde to vše začalo, mladík odešel kamsi do útrob domu. Patrně se styděl za svého otce, který když se dozvěděl, že se nám žádné svitky nepodařilo získat, propukl v salvu omluv.
Když jsem zpět v Janově znovu zaplatil za převoz na pevninu a rozloučil se s obchodníkem, zakoupil jsem koně a vydal se do Říma k Svatému otci. Teprve když jsem na cestě byl zcela sám a cítil se bezpečně, podíval jsem se na dar, který jsem dostal.
Očekával jsem několik málo perel nevalné kvality, ale k mému překvapení jich byly celé dva tucty nádherné čiré barvy a několik opravdu velmi vzácných černých perel. Dosud jsem o této zvláštnosti jen slýchal, a tak jsem se na ně nyní nemohl dlouho vynadívat.
Nyní je můžete vidět často na hrdle krásné slečny Vivian de Verde.
A svitky?
V Alexandrijské misi jsem sice nepochodil, ale o několik měsíců později jsem v Cairu potkal muže, který patrně netuše jakou mají obrovskou cenu, prodal mi jich plnou bednu.
Ty pak, pečlivě ošetřeny, byly uloženy v jedné z podzemních chodeb Vatikánského archivu.