hnus fialovej

Pracoval jsem na letišti, ale dnešek byl jiný, šel jsem do práce po dlouhé, minimálně půl roční pauze. Překvapilo mě jak moc jsem znechucenej tou skutečností, letiště jsem nesnášel a za ten půl rok, jakoby moje nenávist ještě uzrála. Šel jsem podél vysokého drátěného plotu, bylo jaro, a po silnici zrovna projela nějaká, skoro až absurdně malá postava na skútru, zřejmě jeden z mých kolegů. Následoval průchod přes bezpečnostní checkpointy a když jsem se objevil na druhé straně plotu, zamířil jsem k nízké budově. Cestou tam se mi v hlavě honily myšlenky jak je tahle část letiště odporná, hledělo se jenom na to aby to vypadalo dobře pro cestující ale na zaměstnance vedení úplně kašlalo.

Jsem na šatně a hledám svojí skříňku, je tu tak málo místa a takový chaos že jí nemůžu najít, vím zhruba v jaké části se nacházela ale musím otevírat jednu podruhé a nahlížet dovnitř dokud podle obsahu nepoznám tu svojí. Dole moje boty, nahoře, na ramínkách nějaké svršky a v horní poličce různé doplňky které potřebuji k práci. Ale co je tohle? Sehnu se pro boty a dole vzadu je ještě něco, je to zabalené v igelitovém sáčku a je to měkké. Vytahuju to ven a ... "no fůj, to je nechutný!" zvolám. Vytáhnul jsem totiž sáček se svačinou který byl ve skříňce po celou mojí půlroční pauzu. "nedáte si někdo?" řvu teď na ostatní, ačkoli nečekám že mi někdo odpoví, každej je zabranej do svých starostí. Jak jsem říkal, je to tu stísněné a slouží to jenom k převlečení, nikdo se tu nechce zbytečně zdržovat a pospíchá na svoje pracoviště. Né že by se tak těšil na svojí práci ale minimálně je tam kávovar a víc místa a méně smradu.

Ale mě to nedá, zatímco jsem nabízel tu dobrotu ostatním tak jsem si jí trochu prohlédl, dole bylo poznat pár mandarinek, nebo možná malých pomerančů obalených plísní, nad tím, ale ve stejném sáčku, totálně plesnivej rohlík s bůhví čím, ale navrchu byl šáteček z listového těsta, předpokládám že s višňovou náplní - ty jsem si v kantýně kupoval skoro pořád, asi jediná dobrá věc z jejich sortimentu - a vypadal až překvapivě zachovale, byl taky v samostatném sáčku, oddělený mikrotenkým igelitem od plesnivého zbytku.

Periferně zahlédnu pohyb nalevo, jeden z kolegů který se mezi tím stačil převléknout si to teď šine ke mě a já zacpávám svojí přítomností celou uličku, takže bych mu měl uhnout aby mohl projít. V tu chvíli mě napadne, a to co mě napadlo taky hned, bez toho abych se nad tím zamyslel, řeknu: "Vo co že si kousnu?". Chlápek vypadá, že to minimálně zaznamenal, nebylo by totiž nic divného kdyby šel dál, jakoby mě vůbec neslyšel ale jenom vzhlédl, podíval se na obsah sáčku a povídá: "Mě je to u prdele, dělej si co chceš" a pokračoval dál jako bych mu vůbec nestál v cestě. No tak jsem mu uhnul a umožnil víceméně volnej průchod uličkou a přitom jsem se otočil na druhou stranu, a tam stál jinej chlápek. Na půl převlečenej do pracovního, kterého to očividně zaujalo, musel být celou dobu hned vedle mě a vidět jak tahám ten hnus ze skříňky, musel slyšet mojí nabídku a měl dost času aby ho to zaujalo a přemýšlel nad tím.

Viděl jsem plamínky v jeho očích, asi zrovna přemýšlel kolik má ve šrajtofli a kolik z toho může kdyžtak postrádat, taky si mě asi měřil pohledem, nikdy jsem ho tam neviděl, možná nastoupil na letiště během mojí pauzy. "Pět táců když to sežereš!" řekl najednou pobaveně a teď jsem byl zaskočený já.

"Hele, já to nebudu žrát celý, je teprve ráno a já neměl ani kafe, ale kousnu si pořádně tady do toho nahoře když mi dáš pětikilo, jasný?" odvětil jsem a on bez přemýšlení a beze změny výrazu odkýval a ačkoli se vrátil k oblékání, nespouštěl ze mě oči. Vybalil jsem tedy ten šáteček z listového těsta a modlil se aby mě nezasáhl nějaký hrozný smrad nebo aby nebyl vevnitř plesnivý ale stále vypadal docela dobře, tak jsem si řekl "no co?" a zakousl se do něj. V tu chvíli se mi ulevilo protože jsem cítil tu známou chuť višňové náplně na jazyku a hlavně jsem uviděl druhou polovinu šátečku v ruce a nekoukala z ní žádná plíseň.

"Ty vole to je dobytek!" řekl si chlápek co se semnou vsadil a dodal hlasitěji, jakoby k ostatním ale k nikomu konkrétně: "Já se poseru, to prase fakt žere plesnivou svačinu ze skříňky".
Já už byl se svým soustem skoro hotový, bylo jasné že ze mě nespustí oči dokud to před ním nepolknu, tak jsem tak učinil s pohledem na jeho ruku v peněžence a ve chvíli kdy jsem vítězoslavně otevřel hubu abych mu ukázal že jsem to spolknul, dal mi pět set, sklopil zrak a vrtěl nesouhlasně hlavou. A já, pobaven svým vítězstvím a překvapený tím jak višňový šáteček chutná dobře i po tom co je půl roku v šatně za pracovníma botama, udělal jsem chybu. Kousnul jsem si ještě jednou a udělal u toho hlasitý zvuk abych upoutal pozornost těch pár ostatních kteří postávali nebo procházeli kolem a divili se co se tu děje. Chuťově to bylo stejné ale tentokrát jsem v ruce spatřil něco jiného, ta část šátečku která mi zůstala po odkousnutí v ruce měla jinou barvu, přesněji řečeno, barva náplně byla jiná. Nebyla to ta tmavě červená višňová náplň, tohle svítilo! Ano, nebyla to jenom světlejší barva ale opravdu to slabě světélkovalo, mělo to barvu jako plamen na plynovém hořáku. V tu chvíli mě zachvátila panika a pokud už se ode mě odvraceli pohledy ostatních, teď jsem si zase vysloužil jejich pozornost. Sebral jsem totiž veškerej vzduch v plicích a otevřel ústa a začal to svistvo vyprskávat přímo před sebe do volné uličky.

Vypadalo to jako proud spalin z raketového motoru, jasně modrý plamen. Vůbec jsem netušil jak se může višňová náplň časem takhle změnit ale tušil jsem, že to nebude nic zdravého a vší silou se to snažil dostat ze sebe, jenže ouha. Jak jsem na počátku vyfoukl všechen vzduch z plic abych urychlil ten proud svitícího hnusu ze sebe, najednou nastala reakce - a tou byla naléhavá potřeba nadechnout se. Věděl jsem, že toho mám v ústech ještě spoustu, sice jsem to nepolknul ale teď se musím opravdu nadechnout zhluboka pusou a tedy, pokud to svítící svinstvo vdechnu, kdo ví co se stane. Ale nešlo se tomu bránit moc dlouho, potřeba dýchat je prostě silná, obvzlášť ve stresu, což jsem teď rozhodně měl. Tak jsem se nadechl a poslední co jsem cítil byl chlad, který mi proniká do plic a potom do zbytku těla zatímco se mi zatemnil svět a já se probudil, byl to totiž celé jenom sen, haha.