První případ Čarlího Šína

První případ Čárlího Šína.


Představoval jsem si svého duchovního otce, kouzelníka Merlina, jako ctihodného kmeta ( tvrdí, že je mu pár tisíc let), a tak, když jsem ho poprvé uviděl, měl jsem z toho šok. Vypadal jen o něco málo starší než jsem dnes já, na sobě měl kožený motorkářský oblek, se spoustou cvočků a řetězů, a na hlavě z bílých vlasů obrovské afro. Když jsem se ho odvážil na to zeptat, řekl, že čas v blízkosti opravdu velkých těles ubíhá pomaleji. ¨
Netušil jsem, že mi starověký druid bude citovat speciální teorii relativity!
Taky si všichni mysleli, že ho ta čarodějka dostala. Jen se smál a dal mi první radu: „ Když si nepřítel myslí, že jsi již poražen, v té chvíli, kdy se již opájí vítězstvím, je nejslabší. Nikdy nepřipusť, aby tvé vítězství bylo provázeno emocemi. Ostatně až budeš starší, poznáš, že každá výhra je vlastně smutná.“
Často jsme tak sedávali pod obrovitým dubem, jedli pečená kuřata, přikusovali k tomu ještě teplý chléb a debatovali o věcech magii zdánlivě velmi vzdálených. Teprve s lety jsem po mnoha trpkých zkušenostech poznal, že vše souvisí se vším, ale k tomuto poznání musí dojít každý sám. Když mě ze svého učení propouštěl, jen se usmíval mé dychtivosti.
……………………………………………………..

A tak jsem seděl ve své zbrusu nové kanceláři, písmenka na ceduli venku ještě nestačila zaschnout, můj psací stůl nebyl polit kávou a chlastem. Měl jsem na sobě ty nejlepší šaty, vázanku se širokým uzlem, který byl tehdy zrovinka v módě a čekal na svůj první případ. V registračce za mnou se kupily šanony, které měly u zákazníků navodit představu spousty úspěšně vyřešených případů, jenže žádní nepřicházeli. Pár dnů jsem tam tak trčel, pak moje sebevědomí postupně splaskávalo jak balón, až se vytratilo docela.
Vyrazil jsem ven a zapadl do hospody na rohu. Malá, dnes už neexistující lidovka, kam chodili dělňásci v montérkách na oběd a pivo. Bylo tam pěkně zakouřeno, čpěl tu pot zpocených těl a šmíru, ale všechno přebíjela vůně přepálené cibulky.
Už od dveří jsem viděl, že v jednom boxu sedí Ron Vangard, syn elfí kurtizány Amyril. Přehlídnout nešel, má dobře sedm stop a poctivý metrák svalů a šlach. Ron je dobračisko, ale vedle něj sedící seržant Hain je prevít, a tak už jsem si chtěl dát čelem vzad, když mě zblejsknul a začal na mě zuřivě mávat. Nedalo se nic dělat, zarejdoval jsem k nim a posadil se. Hain začal sladce, což nevěstilo nic dobrého:
„ Heleme se, kdopak to sem přišel? Vidíš to Rone? Náš mladej čaroděj sestoupil z nebes a přišel mezi lid. Zrovinka jako na zavolanou. Teď jsme tady s Ronem o tobě mluvili, že jó Rone…“
Obr se zrovna cpal sendvičem a tak jen plnými ústy něco zahuhlal a horlivě přikyvoval. Ostatně Hain ani na nějakou odpověď od něj nečekal a pokračoval dál: „ Je to tak slabá hodinka, volala nám nějaká stará pošahaná bába z periférie, že prý se jí ztratil kocour, že jó Rone?“
„Jó kouzelnej kocour…“ zabasoval Vangard.
„Jasně! Kouzelnej kocour. A tak jsme si říkali, že to je přesně ten spravnej kšeft pro takový mlíčný mládě, jako si ty.“
Náramně se při tom bavil a říkal to přesně tím tonem, který mě měl vyprovokovat, ale někde hluboko ve mně cosi zaklaplo a já si řekl, že mu just radost neudělám. Vytáhl jsem blok a s klidem jsem kontroval: „Jistě. To beru. Dáte mi adresu?“ a s potěšením jsem viděl, jak mu zaklapala sanice naprázdno. Trvalo to vteřinku, ale stálo to zato. Pak se vzpamatoval, mrknul na Rona a povídá: „ Olivová třináct. Co takhle nám dát panáka, že jsme ti přihráli tak báječný případ?“
Poručil jsem jim tuplovanýho burbona, hodil na stůl bankovku a dekoval se.
Tehdy jsem byl ještě mladík a tak jsem tam dorazil za slabou půlhodinku. Číslo třináct byl ohavná barabizna, ale tady na periférii každý dům vypadal jako těsně před demolicí. Polorozbořená střecha, vyspravená plechovými reklamními tabulemi a okna šedivá. Jenže když jsem vešel dovnitř, bylo tam čisťounko a vonělo to tam bylinkami. U krbu tam seděla stará babka s nějakou obrovskou černou koulí na klíně.
„Bude si mladej pán přát nějaký nápoj lásky pro slečínku?“ zaskuhrala.
„Hmmm…, ani ne. Já přišel kůli tomu kocourovi, co se vám ztratil.“
„Ááá, ty jsi ten mladý čaroděj, Merlinův učeň,“ řekla už normálním hlasem. Když viděla můj udivený výraz, dodala omluvně: „ On si jeden musí držet image. Lidi čekají rozpadající se dům, skřehotající bábu s bradavicí ...“ a zároveň si sundala umělý nos s obrovskou bradavicí na špici. Pod ním měla malý rozkošný pršáček. „…ani nevíš, jak mi to překáží.“
„On už se mi Lucifer vrátil, jen se zase někde coural,“ pokračovala babka jedním dechem.
Jakoby věděl, že se o něm mluví, černé klubko se rozvinulo, uprostřed se otevřely dvě žluté oči, kocour se protáhl a mohutně si zívl.
„Myslela jsem, že je po něm, někdo se ho v poslední době pokusil opakovaně zabít. Nevím proč? Komu by vadil krásný malý kocourek?“
No, já znám alespoň dva tucty lidí, kteří, když si šlehnou , tak jim vadí všechno, co se vyskytuje v jejich okolí.
Seděl jsem tam, pil nádherně vonící lipový čaj a měl alespoň na chvíli pocit, že vše je tak jako dřív, než sestoupil na zem velký Král hrůzy a civilizace v tom smyslu, jak jsme ji znali dřív, přestala existovat.
Ani jsem si toho nevšiml a najednou jsem měl kocoura na klíně a bezmyšlenkovitě jsem ho drbal za ušima. Odcházel jsem s pocitem, že ti dva vykutálení policajti se mi místo problémů postarali o pěkné a klidně strávené odpoledne.
Druhý den jsem se ráno probouzel víc unaven, než když jsem šel spát.
Donutil jsem se dovléct do koupeny, navléknout na sebe šaty a vydat se do kanceláře. První, co jsem uviděl, byl černý kocour. Rázoval před dveřmi mé kanceláře, jako voják na vartě. Sotva mě uviděl, přiběhl ke mně s ocasem vytrčeným vzhůru jak anténa a začal zuřivě mňoukat. Jeho pohled jasně říkal: „To je dost, že jdeš, čekám tu na tebe už pěkně dlouho.“
Vzal jsem ho do náručí. Z jeho srsti byla cítil spálenina. Synapse v mém mozku se spojily, únava byla pryč a já s kocourem v náručí vyrazil za roh, kde parkovala moje kára. Hodil jsem ho dovnitř, skočil za volant a vyrazil.
Olivová ulice byla plná. Kromě požárníků a policistů tu byl i pěkně srocený dav. Lidi prostě cizí neštěstí nikdy nepřestane přitahovat jak můru světlo lampy. Ani jsem se nemusel nějak moc tlačit, abych viděl, co se stalo. Z domku číslo třináct zbyly jen obvodové zdi.
„Hele, Luciper! Tys to přežil?“ ozvalo se za mnou radostně.
Otočil jsem se. Mohlo mu být tak padesát, ale postavu měl desetiletého dítěte. Ačkoliv bylo léto, byl navlečen do spousty těch nejrůznějších hadrů, které posháněl kdoví kde. I na malých tlustých pacičkách měl navlečeny rukavice bez prstů. Jeho rudý nos protkaný modravými žilkami jasně vypovídal o tom, že pokud se mu podaří sehnat nějaké peníze, proleje je hrdlem.
„Zdravíčko!“ já na něj. Ignoroval mě a věnoval se kocourovi:
„Pojď ke mně.“
„Tak moment, kdopak vy račte bejt? Ten kocour je totiž teď můj klient a já hájim jeho zájmy.“
Vykulil vodnaté oči: „Klijent jó?“
Ačkoliv jsem to já sám ještě před půlminutou netušil, prohlásil jsem jistě: „Jasně! Přišel ke mně a požádal mě o pomoc v nouzi, což jsem nemohl nevyslyšet.“
„Já jsem…mno, na tom nezáleží. Říkají mi Krysák Ben a žiju tady kolem…“ máchl ručkou, „Lucifer je můj přítel.“
Položil jsem kocoura a natáhl k němu ruku. Chvíli na ni nevěřícně zíral, teprve mnohem později jsem pochopil proč. Většina lidí i tady na periférii se ho ignorovala. Pak mi ji však popadl, silně ji stiskl a nadšeně hlaholil: „Jó, takže kámoši, jó! Jasnačka! Dobrýýýý!“
Vzápětí se však odtáhl: „Vy jste její přítel?“
„No ani ne.“
„Tak zákazník? Nabízela vám taky nápoj lásky? Jestli jo, tak jak to, že jste ještě naživu?“
Moc otázek najednou. To že jsem se s ním bavil, ho pořádně rozpumpovalo.
Pak ulicí projel černý lincoln s kouřovými skly. Okénko sjelo a já uviděl bledou krásnou ženu s rty rudými jak maliny. Spěšně si prohlédla situaci, koutky úst se na malý moment pohnuly v úsměvu, co spíš připomínal blesk. Vzápětí okénko vylétlo vzhůru a auto s kvílením pneumatik vyrazilo.
Už tehdy mě mohlo napadnout, že tady není něco v pořádku, ale mé IQ mělo hodnotu letních veder v Grónsku.

Dovlekl jsem se ke dveřím své kanceláře a už jsem bral za kliku, když mě za rameno drapsala obrovitá tlapa. Otočila mě a do čela se mi zabodl prst tloušťkou podobný hlavni kulometu.
„TY!“ zahřměl hlas, který zdvihá i polomrtvé vojáky do útoku. Začala mi měknout kolena a zavzpomínal jsem, jestli mám zaplacenou poslední splátku na urnu.
V šeru chodby se rýsovala ženská postava gargantuovských rozměrů. Lehce mě postrčila skrz dveře, které, jak jsem si letmo všiml, vypadly z pantů.V květovaných šatech na které krejčí spotřeboval množství látky, které by bohatě stačilo na oplachtění čajového clipru, se nademnou tyčila jako hora.
„Potřebuji pomoct,“ temný knírek pod nosem se jí rozčilením chvěl. V duchu mě napadlo, že je to blbost. Ženská, která by se sólo mohla postavit sněhové lavině, pomoc nepotřebuje, ale přít se sní bylo v té chvíli životu nebezpečné.
„Moje přítelkyně se ztratila a ty jí najdeš.“ rozhodla s konečnou platností.
„Nechci to zadarmo!“ pokračovala, sáhla do kapsy šatů, vytáhla umudlanou desítku a plácla s ní o stůl. Ustoupil jsem takticky za něj. Za touto provizorní obranou linii jsem se cítil přeci jen trochu bezpečněji.
„Jakpak se ta vaše přítelkyně jmenuje a kde bydlí?“
„Mary de Thébé a má krámek na rohu Světlé ulice. Prodává bylinky, amulety, esoterickou literaturu, taky ovládá věštění budoucnosti z karet a koule a vyvolávání duchů. Zrovna nedávno mi slíbila, že mi přivolá mého nebohého manžela, ale když jsem přišla na seanci, Mary nikde. Neobjevila se ani včera ani dnes.“
Já tedy být duchem jejího manžela, tak utluču každého, kdo by se mě pokusil vyvolat, ale navenek jsem se jen přiblble usmíval a snaživě kýval.
„Když mi ji najdeš, tak tě čarodějnickej pozvu na večeři. Svíčky, intimní hudba, červené víno…nemusíme skončit u jídla!“ usmála se koketně, ale mně to připomínalo škleb totemového démona.
Než skončit v posteli s něčím takovým, to bych raděj požádal o orální sex starého mrzutého lva.
Když se odvalila, sáhl jsem do své oblíbené přihrádky. Byla v ní láhev režné whisky. Její konzumace sice vyžaduje plechové vnitřnosti, ale zato má okamžitý účinek. Naléval jsem si do plastikového pohárku třetí várku a teplo se mi příjemně rozlévalo po těle. Zachmuřeně jsem zíral na desítku na kraji stolu. Pak jsem vstal a řekl si, že je čas si ji zasloužit.
Krámek s jedinou šedivou výlohou jsem našel bez problémů. Opatrně jsem strčil do dveří. Nebylo zamčeno. Malá šerá místnost byla napěchována magickým haraburdím. Vedle knih s všeslibnými názvy jako :
Mágem snadno a rychle za tři měsíce v deseti lekcích.,
se táhly řady flakónků. Všude se povalovaly vonné tyčinky, pentagramy, stříbrní draci, zdravotní čínské koule, polodrahokamy, růžence, sady tarotových karet, vycpané žáby a ještěrky, haldy kouzelných hůlek a magických nožů se zaručeně pravými elfskými runami.
Vlastně jsem ani nemyslel, že bych tam něco našel. Jen jsem tam tak coural a díval se.
Vzadu byl malý kumbálek oddělaný od krámku těžkým sametovým závěsem. Za ním stála dvě křesílka, kulatý stolek s lepenkou, na které byla napsána písmena a číslice. Malá skřínka obsahovala několik balíčků karet, podle tradice zabalených do černé látky a křišťálovou kouli. Už jsem jí chtěl uzavřít, když jsem si všiml v rohu malé páčky. Nebylo možno ji nezmáčknout. Soklík, na kterém skříňka stála, se otevřel a tam v tajném prostoru jako miminko v peřince, si hověl magnetofon. Vyndal jsem kazetu, zasunul jí do kapsy a přešel ke stolku. Tak, jak jsem předpokládal, vedla k němu pod kobercem tenká hadička s balónkem na konci, který umožňuje pohyb stolku, i když má operatér obě ruce nahoře. Je to starý trik, už Houdini při něm nachytal madam Blavatskou. Měl z toho málem smrt, protože ho přítomné dámy téměř zlynčovaly.
Šmátral jsem dál pod deskou, ale mikrofon jsem našel až po chvíli v ústech Budhy postaveného vedle křesla pro zákazníky.
Řekl jsem si, že je čas dát si odchod. Stál jsem uprostřed místnosti, když se ozval třesk skla. Výloha se rozpadla a dovnitř vlétl tmavý předmět s hořícím koncem. Dopadl na tlustý koberec a kutálel se do rohu. Nebyl čas na přemýšlení, zda mě někdo sledoval a rozhodl se odměnit mou zvědavost tím, že si mě opeče. Popadl jsem nejbližší kus látky a vrhl se k plameni, abych ho udusil. To už ale vzduchem svištěla další láhev. Tentokrát narazila do sloupu, rozbila se a hořlavina uvnitř se rozlila po okolí. Oheň jakoby na chvilku zaváhal, ale vzápětí se rozhořel plnou silou. Věděl jsem, že když vyběhnu ven, budu snadným terčem a odstřelí mě jako psa. A tak jsem se vrhl na druhou stranu. Můj instinkt mě nezklamal. Úzké točité schodiště vedlo kamsi vzhůru. Bez zaváhání jsem bral schody po dvou.
Byt nahoře byl na rozdíl od krámku vzorně uklizen a nebyly tu žádné známky, že tu bylí magicky pracující osoba. Proběhl jsem kuchyňkou za kterou byla bíle vykachličkovaná koupelna. Malé okno vedlo na úzký dvorek. Vedle přeplněných popelnic se válely velké igelitové pytle nacpané odpadky, což bylo přesně to, co jsem potřeboval. Nebylo to ostatně moc vysoko a pytle ztlumily můj skok. Vyhrabal jsem se ven a už jsem se chystal k odchodu, když jsem si všiml, že z haldy čouhá lidská ruka. Podíval jsem se pozorněji a hned jsem věděl, kam se poděla madam de Thébé a že už žádného ducha nevyvolá.
Nebyl na ní hezký pohled. Někdo jí uškrtil strunou z klavíru a pak ještě asi pro jistotu probodl kuchyňským dranžírákem.
Z několika stran jsem slyšel vytí sirén. Opatrně jsem vykoukl z temného průjezdu. Celé čelo domu, z kterého jsem před chvíli unikl, bylo v plamenech. Právě když se na rohu objevilo první hasičské auto, naproti se od chodníku odlepilo obrovité černé auto a majestátně, jako žralok odplouvalo směrem k centru.
Vydal jsem se také pryč.
Doma jsem si pásku poslechl. Mary de Thébé byla sice tak chytrá, že na začátku každé seance do řeči nenápadně zapletla jméno a bydliště klientky, ale hovory samotné byly nezajímavé. Samá tahle neopětovaná láska, nepochopení, nové city na obzoru a podobné kecy. Až se mi z toho udělalo zle. Potřeboval jsem si spravit chuť a tak jsem vyrazil ven.
…………………………………………………………………….
Tak dobré a silné kafe, jako dělali v tom bistru naproti mé kanceláři jsem už později nikdy nikde nepil. Seděl jsem zasmušile a zíral na jeho temnou hladinu, když se nademnou zjevil Ron Vangart. Sedl si proti mně a na talíři si nesl dva maxi-hotdogy. Zálibně si je prohlížel a přitom jen tak mimochodem prohodil: „Tak co tě trápí Čárlí?“
Nebyl v tom ani stín posměchu a tak jsem mu to tam nad hrnkem černé kávy vyklopil. Jen to o té kazetě jsem si nechal pro sebe.

Se zjevným sebezapřením položil jídlo, vyšel ven a vrátil se s tenkou složkou papírů. Přesunul je ke mně a zas se věnoval svým sendvičům. Podíval jsem se do desek. Pouťový fakír -zabitý při představení. Falešná cikánka, která vykládala osud z dlaně –náhodou do její maringotky najel špatně zabrzděný silniční válec. Druhořadý kouzelník z cirkusu, kterého rozdrásal lev, který předtím nikoho nenapadl. List za listem jsem si prohlížel tu galerii. Tázavě jsem vzhlédl. Ron se trochu provinile usmál a s plnou pusou povídá: „ To víš, zločinnost je teď tak velká, že jí jen evidujeme.“
„No a proč mi to ukazuješ?“
„Merlin mi říkal, že prej jseš nadějnej materiál.“
Vůbec jsem se nedivil, že ho Merlin zná. Znal se s kdekým. Jednou mi vyprávěl o tom, jak on, Rebelais a Nostradamus chodili vytloukat hospody. Jindy se jen tak mezi řečí zmínil, že Michelangelo byl sice docela ucházející sochař, ale jinak to byl buran a hrubián. O Matě Hari tvrdil, že to nebyla žádná krasavice ani milovnice, ale docela obyčejná štětka….
Zavřel jsem složku a postrčil ji zpět před Rona. Díval se na mě zpytavě.
„Nedává to žádný smysl.“
Věděl jsem, že to není pravda, ale přesvědčoval jsem sám sebe.
Ron svou obrovitou tlapou zdrapil desky, bez rozloučení vstal, u pultu si vzal další porci jídla a vyšel ven.

Když jsem někdy Merlina hledal, musel jsem projít několik paraelních dimenzí, ale tentokrát na mě čekal v mé kanceláři. Na sobě hadry od Versaceho. Nohy obuté do ručně šitých bot měl hozené na mém pracovním stole a zálibně si prohlížel nejnovější číslo Penthouse.
„Koukám, že ti živnost vzkvétá,“ prohodil a palcem ukázal na řadu prázdných šanonů. Provokatér!
Přešel jsem to mlčením. Posadil jsem se naproti němu a zíral na špičky jeho bot. To zapůsobilo. Spustil: „Mluvil jsi s Ronem?“
„Jo.“
„Co si o tom myslíš?“
„Jsou to jen malé rybky, nechápu, kdo může mít zájem na jejich smrti.“
„Kdežto ty jsi velký kouzelník a mág, co?“ útočil na mě. I když už mě propustil z učení, stále se ke mně choval mentorsky a vedl mě.
„Přemýšlej trochu,“ začal pomalu, „Co bys udělal, kdybys chtěl získat tu část magické moci, kterou používá někdo jiný?“
„Je možné ho vyzvat na magický souboj, nebo ho prostě zlikvidovat a jeho moc přejde na mě, ale proč ten někdo nelikviduje mocné čaroděje?“
„Asi proto, že mají silnou obranu a pro slabého soupeře….“
„Chceš tím říct, že ty vraždy má na svědomí někdo, kdo nevlastní téměř žádnou magickou moc a tak ji sbírá pomalinku po drobečkách?“
Bylo mi, jakoby se nade mnou náhle otevřela jasná obloha. Jak já mohl být tak slepý a hloupý!
Merlin viděl mé rozpaky, shodil nohy ze stolu, bravurně obloukem poslal časopis přesně do koše a přistoupil ke mně: „Pamatuj! Dobrý čaroděj se od toho špatného pozná tak, že právě v časové tísni je schopen podat ty nejlepší výkony.“
Na to jsem neměl odpověď.
Vytáhl odněkud tlustý doutník, škrtl sirkou o podrážku, požitkářsky zabafal a vyslal ke mně mračouna kouře spolu s otázkou: „A víš, jak ještě se pozná dobrý čaroděj od špatného?“
Nečekal odpověď.
„Ten špatnej je po smrti!“

Ani jsem si neuvědomil, že zatím noc přešla do kalného rána. Najednou na mě dolehla únava toho dlouhého dne. Sedl jsem si do křesla a ihned usnul.
Ještě v polospánku jsem ucítil nebezpečí a mrsknul sebou pod stůl. Koutkem oka jsem zahlédl ve dveřích obrovitou temnou postavu svírající v rukou Thomson 400 jako dětskou hračku.
Vzápětí se místnost naplnila rachotem a hejno kulek se zamnou zarylo do skříně. Kancelář byla v okamžiku plná prachu z rozstřílené omítky smíšeného s kouřem od hlavně.
Další vějířovitá dávka šla již níž a já děkoval své rozhazovačnosti, že jsem si pořídil stůl z pravého dubu.
Chlap udělal krok do místnosti, ale to už jsem měl připraveno kouzlo. Samopal mu vylétl z ruky, zavadil o hranu stolu, bláznivě se roztočil a skončil za mými zády v baru, kde nadělal příšernou paseku mezi láhvemi alkoholu.
Byl to profík, nevyvedlo ho to z míry, jen zachrčel a jeho ruka hadovitým pohybem sjela pro pistoli do podpažního pouzdra.
Ačkoliv byl setsakra rychlej, moje další kouzlo ho zastihlo v půli pohybu. Tělo ho přestalo poslouchat, mohutný luger mu padl k nohám a on sám se poroučel k zemi vzápětí.
Do kanceláře nakoukl Merlin. Ukázal doutníkem na dílo zkázy a povídá: „Jen tě nechám chvíli samotného a hned takhle dovádíš.“
„Právě jsme si vyměňovali názory. Nelíbilo se mu zařízení mé kanceláře a rozhodl se ho změnit trochu avantgardním způsobem, ale jsem tradicionalista.“
Podíval se na zhroucenou postavu: „Dobrý,Čárlí, dobrý! No nic, nebudu vás rušit, když se tak dobře bavíte.“
Přešel jsem k chlápkovi zhroucenému na zemi. Sledoval mě nenávistným pohledem. Prošacoval jsem ho. Další zbraň neměl, jen klíčky od auta a pouzdro s doklady. Přešel jsem za něj, tak, aby neviděl co dělám. Řidičák na jméno Mac Namara, pár kreditek a dvě stě babek. Nic moc, ale zabavil jsem mu je na opravu škod. Nakonec z miniaturní kapsičky vypadl malý, několikrát přeložený lístek. Rozbalil jsem ho. Bylo tam telefonní číslo.
Stačil mi jediný pohled, abych si ho zapamatoval.
Lístek jsem vrátil a obešel ho. Stále na mě ještě zlobně koukal a cukal sebou, jak se snažil vymanit z kouzla. Nahnul jsem se nad něj: „Víš, že bych tě teď měl zabít?“
Jen vztekle zasyčel.
Přisedl jsem si a začal: „….Nebo je tu další možnost. Mám tam dole takovou malou světničku se spoustou ostrých nástrojů. Odtáhnu tě tam a budu celé týdny sytit svého boha tvou bolestí a tvým strachem, zatímco zrůdy z podsvětí budou pít tvou krev. Budu tě udržovat při životě, abychom si to hezky užívali. A až mě omrzíš, přinesu si tenký dlouhý kůl. Zavedu ti ho do análu a pak dál podle páteře, abych ti nepotrhal vnitřnosti a tys mi náhodou nevykrvácel. Budeš cítit každý jeho kousíček.“
Pozoroval jsem, jak postupně bledne až do šeda. Usmál jsem se na něj a povídám: „Víš ty co? Takhle by mě to nebavilo, to by bylo pro mě moc jednoduché! Já tě teď pustím a dám ti malý náskok. Půl hodiny? NE! Řekněme dvě hodiny, abys měl alespoň malou šanci.
A nemysli si, že někdy přestanu: Půjdu za tebou pořád a zaútočím ve chvíli, kdy to budeš nejméně čekat.“
Pak jsem ho uvolnil z kouzla. Vstal na nejistých nohou a vrávoral pryč. Myslím, že pokud nezemřel, je na útěku dodnes a budí ho každý podezřelý šramot.

Zapečetil jsem ještě místnost kouzlem a zhroutil se do křesla. Dostavil se zpětný efekt. Když čaroděj utká velké kouzlo, stojí ho to vždy spoustu energie a já jsem si teď připadal, jako když jsem běžel maratón s rozzuřeným nosorožcem za zády.
Když jsem se jen trochu vzpamatoval, vyťukal jsem telefonní číslo z lístku.
Po druhém zazvonění se ozval hlas, který mohl patřit jen snaživé služebné: „Tady rezidence Priscily Prescotové. Co si přejete?“
„Mc Namara. Věci se nevyvíjejí tak jak bylo dohodnuto.“
Služebná zakryla mluvítko a s někým v místnosti rozmlouvala. Pak řekla: „To je omyl pane, žádného Mc Namaru neznáme.“

Priscila účinkovala v béčkových erotických filmech, ale pak náhle dostala nabídku na roli Evy v kasovním trháku „Ráj“, který i v naší době šokoval tím, že zde hlavní hrdinka nepotřebuje žádné šatstvo.
Další nabídky a zálohy na honoráře se jí začaly jen hrnout. Prachy utrácela tak rychle jak jen stačila. Nejdražší róby, šperky a vozy byly pro ni nicotnou položkou. Koupila si obrovský pozemek na pobřeží, kde nechala zrenovovat vilu po plukovníkovi Haushoferovi.
Její fotky byly na prvních stránkách všech časopisů a fotografové se mohli přetrhnout, aby ulovili nějaký pikantní snímek, ale Priscila proměnila své sídlo v nedobytnou pevnost.
Přesto se za nějaký čas v místním bulvárním plátku Strong objevily fotky z jejího soukromí. Slavné Caligulovy orgie byly proti tomu, co se u ní dělo, besídkou řeholní školky. Vzápětí si Priscila ty noviny koupila a byl klid.
Když jsem si to takhle srovnal v hlavě, tak bylo nabíledni, že mimo postelového přesvědčování používá magii.
Jestli Priscila sbírala její střípky už déle než rok, mohla se stát silnější víc než tušila, ale to se dalo zjistit jen tak, že se k ní vypravím. Ovšem použít k tomu magii bylo vyloučené, ale věděl jsem si hned rady. Krátce poté, co Priscila koupila Sttong, vylétl odtamtud špičkový novinář a fotograf Jeff Harp.
Teď bydlel na periférii v malém karavanu a přivydělával si tím, že šmejdil po městě a dohazoval svým kolegům tipy na reportáže a dodával fotky. Asi mu to vynášelo docela slušnej peníz. Protože na střeše měl mohutnou satelitní anténu.
Zastavil jsem svojí káru v prachu cesty. Toulavý rezatý psík se líně zvedl, přišel očichal mě a zvedl prosebný upřený pohled. Roztál jsem, zašmátral v kapse a vylovil zbytek bagety, podal mu jí a pohladil ho. Očuchal to, pohrdlivě nakrčil čumák, odběhl k autu, zvedl nožičku a pomočil mi pneumatiku.
Zabušil jsem na dveře.
„Táhni! Nejsem doma!“ ozval se zevnitř Jeffův chraplák.
Změnil jsem hlas: „Tady Priscila Prescotová, právě jsem k tobě vzplála láskou. Pojď ukojit mou touhu medvídku!“
„Kerej blbec!“ odtušil hlas zevnitř. Dveře málem vypadly a v otvoru se objevila jeho hlava obrostlá dlouhými ryšavými vlasy a vousy, které trčely na všechny strany jako prales antén. Namířil na mě námořní kolt vzor 47, který by klidně mohl pocházet z majetku Jessiho Jamese.
„Co ty seš zač?“
„Čárlí Šín, učil jsem se u Merlina,“ a strčil jsem mu před obličej navštívenku. Mrkl se na ni a povídá: „Magie za prachy? Dík, nepotřebuji.“
„A informace?“ zeptal jsem se bleskově dřív, než se mi dveře zabouchly před nosem. Znovu se pomalu otevřely.
„Informace? A o čem?“
„O kom,“opravil jsem ho, „o Priscile Prescotové.“
„Jak víš, že na ní dělám mladej?“
„Umím si dát dvě a dvě dohromady.“
„Tak pojď dál.“
Uvnitř to bylo spartánsky zařízeno, ale v rohu trůnil počítač, který jsem odhadl na tu nejvyšší kvalitu.
„Fííí! To je krásná mašinka.“
„Ještě jsem jí trochu vylepšil, výrobce by se divil,“ a zachechtal se, ale znělo to, jakoby tahal chrchel až z paty.
„Hele, dáš si irský kafe?“, nečekal na odpověď a už mával flaškou whisky. Uvařil dva smrťáky a do každé přilil pintu Honzy Provazochodce. Sedl si do chatrného kempinkového křesílka, které pod jeho váhou zapraštělo, ukázal mi na druhé: „Sedni si a spusť Merlinův učedníku.“ Byla to tak trochu urážka, Merlin už mě uznal za plnohodnotného čaroděje, ale přešel jsem to a vyklopil mu vše, co jsem zatím prožil.
Jak mé vyprávění pokračovalo, stoupal i jeho zájem. Když jsem skončil, povídá: „Kolem celého pozemku je plot pod proudem a je tam elektronické zabezpečení, které zaznamená i mravence. Já jsem se tam tehdy dostal po vodě. Najal jsem si malej kutr, vyplul s ním dál na moře a pak za soumraku zpátky na gumovým člunku. Když jsem se přiblížil na dohled, navlík si neopren, připjal dvě kyslíkový bomby, nechal jsem člun jeho osudu a hurá pod vodu. Vylezl jsem mezi balvany, přiblížil se k vile, nafotil všechno, co jsem chtěl a tradá zpátky do vody, to už jsem to takovou oklikou nebral.“
„Voda není zrovna můj živel,“ ošíval jsem se.
„Však ono by to tamtudy teď už nešlo. Já se v redakci pochlubil a Priscila hned nechala instalovat další elektroniku na pobřeží.“
„Takže je to nedobytná tvrz?“ zeptal jsem se pochmurně.
„Každá tvrz má své slabé místo,“ usmál se záhadně.
„A jaké?“ zeptal jsem se s novou nadějí.
„Mám podmínku. Půjdu s tebou mladej.“
Neviděl jsem důvod, proč to nepřijmout. Je –li možnost přesunout část rizika na někoho jiného, byl bych blázen, kdybych to neudělal. Obzvlášť je-li to takový chlapík jako Jeff Harp.
Nejradši by vyrazil hned, ale já jsem se potřeboval připravit a tak jsem se žertem vymluvil, že si doma potřebuji přepudrovat nos a sepsat poslední vůli. A domluvil se s ním na druhý den.

Šel jsem do svého bytu, který jsem měl dvě patra nad kanceláří. Odpečetil jsem dveře, zamkl, vyšťoural z lednice večeři a už za chvíli jsem se rozvaloval v křesle a cpal se.
Ozvalo se uctivé zakašlání, zjevil se strážný duch a podával hlášení: „Měl jsem tu návštěvu.“
„Ale?“
„Vysoký štíhlý chlapík,“ začal duch vyprávět. „Nejdřív jsem mu nakapal ektoplazmu do hlavně pistole, pak jsem pomocí energie Zero utrhl stropní světlo a hodil mu ho na hlavu. A nakonec jsem mu vlezl do hlavy a vyvolal představu chlapiska, který se ho chystá vykastrovat motorovou pilou..“ duch udělal dramatickou přestávku,…. „Myslím, že překonal všechny rekordy v běhu po schodech,“ vystřelil pointu a dusil se smíchy. Celý se rozzářil štěstím, když jsem ho pochválil a vrněl jak kocour, co se přecpal smetanou. Dodalo mi to jen další důvod k tomu, abych si to s Priscilou vyřídil jednou provždy, tyhle návštěvy vazounů s kapsami plnými vraždítek mě unavovaly.
Začal jsem s magickou přípravou.
Mnoho kouzelníků si věřilo natolik, že si připravili jen jeden magický útok, který měl protivníka zdrtit silou buldozeru. Mělo to tu chybu, že když se ten druhý dokázal ubránit a měl třebas malinkatou rezervu, stačilo pak drobné kouzlo a byl vítěz. Začalo se tedy spíše prosazovat to, že si každý připravil několik menších útoků, ale Merlin to ještě vylepšil a já se rozhodl jeho metodu použít.
Finta spočívala v tom, že kouzelník obětoval trošku magie na pár pouťových triků, které ale odvedly protivníkovu pozornost a rozvrátily jeho koncentraci. A tak jsem si na druhý den místo mocné magie do kapes vzal rekvizity Malého Boska.

Ráno už jsem za svítání stál před Jeffovým karavanem. Vylezl ven stylově oděn v koženém zálesáckém oděvu s třásněmi a s lanem obtočeným kolem těla za pasem měl svůj obrovitý kolt a tak vypadal spíš jako pistolník z dob divokého Západu.
Vyjeli jsme po patnácté směrem k pobřeží, silnice byly prázdná a tak jsem si užíval rychlou jízdu, ale po několika mílích mi Jeff nařídil, abych zpomalil.
Důvod jsem pochopil po několika minutách, když mi ukázal na starou cestu, vinoucí se do hor. Nepoužívala se nejspíš už dlouhé roky, byla prašná a plná výmolů. Jeli jsem po ní několik mil a pak se stočila k pobřeží. Klesala prudce po srázu v mnoha serpentinách, a když jsem se kouknul na tu hloubku pod sebou, nebylo mi právě dobře po těle. Slunce už do nás začalo pěkně pražit a tak jsme si oba oddychli, když jsme konečně dorazili dolů do úzkého údolíčka, kde rostly vysoké stromy a byl tu trochu stín. Zato cesta byla ještě horší, výmolům se nedalo vyhnout, a tak i když jsem jel ještě pomaleji, házelo to s námi jak na rozbouřeném moři.
Pak se stěny srazily a údolíčko se změnilo v úzký kaňon na konci uzavřený. Stál tu starý již dávno nepoužívaný srub bez dveří a oken. Zastavil jsem a udiveně se na Jeffa podíval. Neříkal nic, vystoupil a pokynul mi, abych šel za ním.
Po několika krocích pyšně rozhrnul křoví, ukázal na vstup do jeskyně a vysvětloval: „Kdysi než byla postavena Adamsova přehrada, tudy tekl potok, pak sem přišel jeden prospektor a hledal nugety. Teď žije v karavanu vedle mě.“
Rozsvítil baterku a pak už jsme sestupovali strmým komínem kamsi do hlubiny. Šachta měla velké množství odboček, ale Jeff tudy nejspíš nešel poprvé a měl tu své orientační body, protože ani jednou nezaváhal. Trvalo to dost dlouho a vypadalo to jako cesta do podsvětí, a měl jsem z toho tísnivý pocit, ale posléze se za jednou zatáčkou před námi objevilo světlo. Chodba ústila do strže plné balvanů a dole pod námi byl Priscilin dům jak na dlani.
„Myslíš, že tady není žádné detekční zařízení?“
„Tady? Podívej, padá tu kamení každou chvilku, měli by každou chvíli poplach.“
„Je divné, že o tom neví.“
„A kdo by se sem drápal a riskoval, že se ta kamenná lavina dá do pohybu?“ odpověděl otázkou.
Sedl si, z batůžku vyndal dvě obrovité bagety a nabídl mi. Pak jsme si zapálili silné kubánské cigarety a čekali na setmění.

Sestupovali jsme dolů za pomocí lana po těch balvanech tak, abychom nenadělali hluk. Bylo velmi těžké a šlo to pomalounku, ale pak jsme konečně stáli dole a mezi námi a domem Priscily Prescotové bylo jen několik keřů.
Přikrčeni jsme tedy přebíhali od jednoho k druhému, aby nám poskytl pochybnou záštitu, ale dům byl podivně tichý a temný. Svítilo jen pár oken kuchyně a místností pro služebnictvo. Zdálo se mi to podivné a už jsem se začínal bát, že jsme očekáváni a že jsme vlezli do připravené pasti.
Teprve pak jsem uviděl, že vedle vily je přistavěn velký zahradní altán, osvětlený mihotavým světlem svíček a pochopil, proč je dnes Priscila sama: má schůzku se svým guru!
Znamená to tedy souboj jednoho začínajícího kouzelníka proti dvěma, z nichž jeden je mistr. Měl jsem špatné vyhlídky a životní pojistku by se mnou v tu chvíli uzavřel jen blázen.
„Poslyš,“ řekl jsem Jeffovi, „ona a její mistr jsou támhle v tom domku, to je moje práce. Ty prosím tě zalehni někde tady a tvým úkolem bude, aby nás nikdo nevyrušoval. Jen hlídej, ať už se tam děje cokoliv.“
Obcházel jsem domek a pokoušel se nahlédnout dovnitř, abych věděl, kdo je můj nepřítel, ale ať jsem se díval jakkoliv pozorně, viděl jsem jen Priscilu. Stála nahá uprostřed magického kruhu, oči široce otevřeny, jako v hypnóze se dívala kamsi dolů před sebe a rukama si hladila prsa. Byl na ní opravdu hezký pohled, ale tyhle emoce jsem teď musel potlačit.
Přešel jsem ke vchodu a ani jsem nezkoušel, jestli je otevřeno. Pevně jsem se postavil a kopl prudce směrem ke klice. Dveře se rozlétly a já teprve teď viděl, na co se to Priscila dívala. Kolem jejích nohou se ovíjel obrovitý had Levithaim, pozorně se jí díval do obličeje a jeho rozeklaný jazyk spokojeně kmital, protože jeho druhý konec mizel v jejím klíně a kopuloval s ní.
Správně bych ho měl oficiálně vyzvat na souboj a počkat až se připraví, takové byly zvyklosti, ale já se rozhodl kašlat na etiketu.
Hodil jsem bouchací kuličku. V jejím záblesku vše na vteřinku znehybnělo. Využil jsem momentu překvapení a vyslal své první kouzlo, ale to už jsem měl v ruce vrhací hvězdici. Prosvištěla kolem Prisciliny hlavy a zabodla se hadovi přímo do otevřené tlamy. Kdybych se chtěl trefit, tak se mi to tak dobře nepovede!
Správně by mág s druhým mágem měl bojovat jen magií, ale Merlin mi kolikrát říkal, že vítěze se nikdo nedovolí zeptat, jak vyhrál a poražený už mluvit nemůže, takže jsou v podstatě povoleny jakékoliv prostředky.

Udělal jsem ten nejdelší skok ve svém dosavadním životě, odstrčil ženu, která se zhroutila jako loutka a krátký tesák jsem zabodl zespoda do plazovy hlavy. Jeho síla byla ale stále ještě obrovská. Začal mě obtáčet a já měl pocit, že jsem spadl do obrovitého lisu, ale chmurně jsem se díval do jeho nenávistí svítících žlutých oči a otáčel ostří v ráně, aby byla co největší. Po ruce se mi řinula jeho chladná krev. Už jsem měl mžitky před očima a tak jsem z posledních sil zarazil čepel ještě hloub. Konečně oheň v jeho očích přestal žhnout, svaly jeho těla povolily a já stále ještě v jeho objetí se s ním zřítil k zemi.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Priscila pomalu zvedla, a šílená vztekem popadla těžký svícen. Pokoušel jsem se zoufale vymanit ze sevření mrtvoly, ale byla rychlejší. S vítězoslavným jekotem se ke mně vrhla a rozpřáhla se.
Zarachotil výstřel.
Uprostřed prsou jí vykvetla rudá růže. Podívala se na ní, jakoby tomu nevěřila, pustila svícen a pokusila se obrátit, ale vzápětí se sesula k zemi mrtvá. Za ní stál Jeff s ještě kouřícím starožitným koltem a povídá:
„ Starej Jeff umí příjít v pravej čas jako kavalérie ve starejch westernech co?“
Konečně se mi podařilo se osvobodit. Ještě trochu jsem se motal. Jeff mi podal ruku.
„Díky kámo, přišel jsi akorát.“
„Jo, ale teď by jsem měli vypadnout dřív než někdo začne bejt zvědavej co se tu děje.“
„Myslím, že když věděli, že tu má tohohle,“ a ukázal jsem na mrtvého hada, „ tak se sem nikdo neodvážil. Bude to trvat hodně dlouho, než seberou odvahu se podívat, kde je jejich paní.“
Podpíral mě, protože jsem se ještě trochu potácel a co nejrychleji jsme spěchali ke skalám.
Nebudu ze sebe dělat hrdinu. Jeff po laně vylezl, já se přivázal a on mě nahoru vytáhl jako kotě. Na zpáteční cestě řídil auto on. Teprve v jeho karavanu, když jsme si dali pořádného lomcováka, jsem přišel úplně k sobě a začali to, co se stalo probírat.
„Co to tam bylo za slepejše?“
„Levithaim, had svůdce. Jeden z nejstarších démónů podsvětí. Jen nechápu jako to, že se mi podařilo porazit ho tak snadno.“
„Třeba to bylo tím, že zrovna laškoval s naší přítelkyní Priscilou?“ navrhl Jeff.
„Třeba…“ odpověděl jsem, ale přesvědčen jsem o tom nebyl.
„Dostala, co jí patřilo,“ mínil Heft a dodal, „mrcha!“
„Vrátíš se teď do Strongu?“
Ne, takhle na volné noze jsem svobodnější, už bych za redaktorský stůl nesedl.“ nalil si dalšího panáka a tu noc nebyl poslední.


……………………………………………………………………………
Zbývá ještě dodat, že Jeff Harp svůj slib nedodržel a do Strongu se vrátil.
Pravdu o svém vítězství jsem se dozvěděl až mnohem později, když jsme na to s Merlinem přivedli řeč.
„Víš proč se ti Priscilu a Levithama podařilo tak lehce zmáknout?“ zeptal se mě tehdy jen tak mezi dvěma chody.
„Taky jsem na to často myslel.“ přiznal jsem.
„Podívej, když někdo bude sbírat v prachu malá zrnka magie, tak bude mít pořád jen hromadu malých nesourodých zrnek, ale ne pořádnou magii. Levithaim byl nádiva a břídil a ta jeho žačka taky. Přijdou ještě těžší soupeři.“
…. A měl pravdu!