Tajemství šedivého domu

Po smrti mé manželky, se pro mě náš byt na Petřinách stal pekelnou pastí, kde mi každý předmět připomínal téměř dvacet let, které jsme tu spolu prožili.
Osud nám nedopřál děti a snad proto jsme na sobě tolik lpěli. Bylo to o to horší, že jsem invalida a většinu své občasné práce dělám doma na počítači.
Nakonec jsem na tom byl psychicky tak špatně, že jsem byl na nejlepší cestě začít pít nebo drogovat. Na naléhání svých přátel jsem byt nakonec prodal a koupil si malý domek v osadě blízko Prahy.
Domek byl levný. Důvodem byl jeho nevalný stav. Bydlel v něm prý nějaký podivín, který létě i zimě celé dny coural po okolních lesích a o údržbu domku se nestaral.
Přestěhoval jsem se na jaře a hned začal s opravami. Těžká manuální práce mě těšila, protože mi dávala zapomenout na to, co bylo.
A tak, jak se domek měnil, pocítil jsem po dlouhé době radost a byl vděčen svým přátelům, že mě ke koupi přinutili. Už v létě svítil dům opravenou omítkou a malá komůrka se změnila v koupelnu.
I lidé z okolí si na mě začali zvykat, začali jsme se zdravit a občas prohodili i pár slov.
Obýval jsem vlastně jen jednu místnost, které, mimo velkého rýsovacího stojanu a počítače, vévodila velká pec, na kterou jsem byl obzvlášť hrdý, snad právě proto, že její oprava mi dala spoustu práce a přemýšlení, než jsem po několika marných pokusech a černý jako kominík zjistil, proč netáhne.
Jediné, co mi vadilo, byla malá okna, která dovnitř vpouštěla jen málo světla, ale měnit je za větší, moderní, jsem považoval za barbarství. A tak jsem často ulevoval svým unaveným očím pohledem ven.
Napravo byl les, ale přímo proti mně na protějším kopci se tyčila šedivá patrová vilka. Přitahovala můj pohled stále častěji. Byla tu v okolí jen malá přízemní stavení a tenhle dům, jakoby sem byl zasazen z městské vilové čtvrti.
Byl jsem zvědav a tak jsem se vydal na obhlídku. Silnice vedla jen kousek od domu a já si ho mohl dobře prohlédnout.
Záclony žádné a okna s matnými zaprášenými skly a v jednom z nich velký nápis: NA PRODEJ. Za domem bylo vidět několik dřevěných kůlniček či kurníků.

Kapitola II.-Vyprávění dědy Zelenky.
O pár dnů později jsem lezl po střeše a podmazával hřebenáče. Bylo dusno a tak když jsem slezl, měl jsem v puse pěkně vyschlo.
„Pivko by bodlo!“ řekl jsem si, „zasloužím si ho!“, konstatoval jsem spokojeně při pohledu na opravenou střechu a zašel do hospody. Ta byla zároveň i malou prodejnou, kde majitel pan Hůlka prodával i základní potraviny.
Stál u výčepu, přehodil cigaretu z jednoho koutku úst do druhého, pozdravil a zarputile pozoroval pěnu. Poručil jsem si pivo.
Kývl směrem k mému domu, uznale mlaskl a povídá: „Ste po tý střeše lítal jak vopice. By ste moh dělat konkurenci Vencovi Pletichů.“
„To je kdo?“ opáčil jsem.
Zvedl oči ke stropu nad tou trapnou neznalostí.
„To je místní Ferda Mravenec, práce všeho druhu,“ odpověděl za něj od stolu děda Zelenka.
Bylo poledne a on byl jediným hostem v lokále.
Zvědavost mi nedala, abych se nezeptal: „ Co je to za ten šedivej dům támhle na kopci?“
Hospodský chvíli dělal, jakoby mě neslyšel, pak prudce oklepal cigaretu do popelníku a zastřeným hlasem povídá: „Ten dům je prokletej.“
Obrátil se ke mě zády, popadl půllitr, vyměnil ho před dědou, připsal mu další čárku a zeptal se ho: „Guláš jako dycky dědo?“
„Jo“, zněla odpověď.
Hospodský se vyhnul mému pohledu a zmizel do kuchyně. Bylo jasné, že se mu nechce odpovídat na mé otázky a tak volil ústup do své svatyně. Už to vypadalo, že se nic nedozvím, když na mě děda zamával svou kostnatou rukou. Přesunul jsem se k němu. Na řídkých bílých vlasech měl naraženu námořnickou placírku s obrovitou kotvou na štítku. Obličej samá vráska, ale oči jak trnky.
„Hele, ty si ten mladej, co má chalupu po Vencoj, co?“ a zamával mi před očima neuvěřitelně smrdutou dutinkou.
Bůh ví, co do toho cepe, napadlo mě, ale nahlas jsem jen hlesnul: „Jo.“
„Voni si tu šici myslej, že byl cvok, ale nebyl, já ho znal vod reálky. Seděli jsme spolu v jedný lavici a pak, když už to bylo nahnutý a za hranicema si na nás brousil zuby ten čalouník s knírkem, tak sme spolu vzali kramle. Terst, Cairo, Bujónos ajrs, Sydný a na Filipíny, než tam přišli žluťáci.“
„Jó pane, to byly časy!“ zasnil se, „byli sme mladý a každým přístavu se kolem nás točily holky jako lusk. Já pak dělal na jedný kocábce, co vozila ledek z Čílé nahoru do států a Venca se flákal někde po Tichomoří. Setkali jsme se až po válce, když hledali do Labský zkušený mariňáky.“
Děda zakončil tuto svou zhuštěnou životopisnou črtu dalším mohutným gestem.
Přiloudal se hospodský a postavil před dědu talíř s nádherně vypadajícím gulášem.
Moje chuťové buňky se vzbouřily a tak jsem si ho poručil taky.
Když jsme dojedli, povídá děda: „Hele, mladej, co takhle malýho bechera, aby líp trávilo?“
„Nesomruj dědku!“ napomenul ho od pípy Hůlka.
Ignoroval jsem ho a poručil dva velký. Zelenka ho do sebe hodil na ex, zakoulel očima a povídá: „Seš kabrňák!... vo čem jsem to?“
„O Vencovi.“
„Jó! Von měl v merku něco velikého, na to vem jed. Na něco tu kápnul, proto šmejdil po okolí, ale nechtěl to říct ani mě, svýmu nejlepšímu kámošovi. Vlastně mi to říct chtěl, když si tím lítáním po lesích uhnal zápal plic, tak se prej po mě sháněl. Jenže já byl zrovna tenkrát ve špitále, páč mě vzal houser a když mě pustili, tak už jsem za ním mohl jít akorát na krchov ke hrobu.“
„A co ta vila na kopci,“ rozhodl jsem se využít povídavého děduli a dostat se tak konečně k tomu, co mě zajímalo.
Stařík prosebně šlehnul pohledem k nálevnímu pultu. Pochopil jsem a objednal další rundu.
„Tak ta,“ spustil stavidla vysloužilý námořník.
„Před válkou si ji tu nechal vystavět jako víkendhaus velkostavitel Šimák. Móc nobl rodina, velká honorace, hlavně madam. Ta byla nafučená tak, že měla nos v oblacích. Taky proto si nechali vystavět takový monstrum, tam nahoře na kopci, kterej ještě zvýšili navážkou, aby na ostatní mohli čučet pěkně zvejšky a vokazovat jaký jsou hogo-fogo. Ve válce, zrovna když já byl někde za obratníkem Kozoroha, si pro něj přišlo gestapo, protože ho někdo udal, že dělá pro odboj. Byl zalígrovanej, ale nějakým zázrakem to přežil. Jenže když se vrátil domů, už to nebyl von. S tou jeho firmou to šlo od desíti k pěti a tak když přišli komunisti, už nebylo ani co zabrat. Sám Šimák měl štěstí, že byl údajně v tom odboji. Stal se z něj partafíra na stavbě a byl rád, že dopad líp než jiný.
Ani děti se jim nepovedly. Měli dvě holky. Ta starší byla hrozná megera po máti a společně s ní doma Šimákovi těžce zatápěly. Babky tvrdily, že to bylo slyšet kolikrát hezky daleko. Ta mladší byla vod mládí mešuge a byla víc ve cvokárně než doma. Pořád tvrdila, že navštěvuje víly a chodí do jejich kouzelný země.
Von si nestěžoval, ale co nedokázalo gestapo, to se povedlo těm dvěma čarodějnicím. Jednou ráno, místo toho, aby šel do práce, si počkal na rychlík od Prahy a hupnul pod něj. Byl prej na maděru, ale před smrtí určitě proklel celou rodinu i ten dům.
Tu mladší pustili dom na tátův pohřeb, ale to byla chyba. Sotva přišli ze hřbitova, tak ona že prej jí bolí hlava a že se jde projít ven na čerstvém luftu. Vyšla ven a už jí nikdo nikdy neviděl. Chudák holka!
Toc se ví, zavolali policajty, tedy tenkrát to byli esenbáci, že jo. Přijeli i se psem, ale byl to asi nějakej mizernej čokl, ztratil stopu pár metrů od domu.
Ty dvě skoro nevycházely. Podle mýho se užíraly navzájem. Nikomu nebylo divný, že je neviděli pár dnů, ale pak se tam přeci jen vypravili v čele se starostou. Ty dvě si na sebe vzaly nejlepší hadry, co měly, načinčaly se a pak si pustily plyn, ale to víte, po pár dnech na ně stejně nebyl pěknej pohled.
Příbuzný žádný, tak to spadlo do klína státu a nastěhoval se sem nějakej papaláš z UV. Ne na dlouho. Brzo všichni věděli, že si sem vozí sotva zletilé svazačky a tak ho soudruzi poslali na školu do Moskvy, aby zmizel z očí. Říkalo se, že se tam napil tý jejich chlorovaný vody, dostal z toho žaludeční vředy a umřel rusákum pod kudlou.
Po šedesátým vosmym se sem nastěhovala ruská šajba. Údajně děsnej ras, co sekýroval vojáky, až se mu na manévrech stala nehoda, když ho přejelo OT. Dali mu metál, cínovou rakev a hajdy domů. To už se rozkřiklo, že je to prokletej dům a nikdo ho nechtěl, tak ho darovali nějakýmu výzkumáku. Docenti byli štěstím bez sebe, ale jen do tý doby, než zjistili, že se tu nic koumat nedá, protože se jím plašily přístroje. Tak z toho udělali depozitář a po sametovce, řekli, že to nechtěj a darovali to obci,“ uzavřel děda své vyprávění.
„ My nějáko vyschlo v krku?“ dodal.
„Pivo nebo panáka?“ zeptal jsem se věcně.
„Dyby to šlo, tak obojí,“ řekl zkusmo.
Poručil jsem mu žádané, ale hned zaplatil, aby dědek věděl, že jsem ždímatelný jen do jité míry.

Kapitola III. Otazníky.

Šel jsem domů krokem trochu nejistým. Jednak proto, že nejsem zvyklý pít alkohol, ale i z toho, co jsem se všechno dozvěděl.
Doma jasem si dal sprchu, uvařil si kafe, sedl na zápraží a díval se na tu pochmurnou vilu naproti na kopci a přemýšlel.
Jedna věc bylo, kolik na tom, co děda říkal pravdy, a kolik bylo dílem lidové tvořivosti.
Protože já sám jsem se v životě sekal s tím, že existují místa, která jakoby neštěstí přitahovala, byl jsem nakloněn věřit tomu, že to, co mi Zelenka vyprávěl, je pravda.
Další otázkou byla pomatenost předešlého majitele chalupy. Když jsem jí kupoval, bral jsem to, co mi bylo řečeno, jako dané, ale teď jsem byl na pochybách. Vysloužilý námořník, který jistě leccos ve svém životě prožil, se nezblázní do nějaké chiméry a jestli byl tak čilý, jako jeho kamarád, tak není možné uvažovat o nějaké stařecké demenci. Při stěhování jsem všechny jeho věci, které měl, prostě vzal a nacpal na jednu hromadu s tím, že to postupně přeberu a vyházím. Teď jsem si umínil, že s tím konečně začnu a pečlivě vše proberu. Krom mnoha knih, tu byly i plné krabice novinových výstřižků, ale mě bylo jasné, že pokud opravdu na něco přišel, musí to být zde, možná jen drobky informací, které on si nějak pospojoval dohromady. Půjdu-li tedy stejnou cestou, měl bych se teoreticky dobrat i stejných výsledků.
Ale dřív než jsem s tím začal, měl jsem možnost ještě v pozdním odpoledni ověřit si pravdivost vyprávění starého námořníka, když jsem potkal starostu.
„ Na slovíčko!“
„Zastavil jsem se v hospodě s dědou Zelenkou na kus řeči. On mi vyprávěl o Václavu Bláhů, oni byli velcí kámoši. Tvrdí, že nebyl žádný blázen.“
„A co si máme myslet o chlapovi, který na stará kolena lítá po okolí s dalekohledem a jinejma hejblatama?“
„A taky mi vyprávěl o té vilce támhle nahoře.“
„To víte, lidi toho napovídaj, samý babský řeči, že prej tam straší a tak.“
„Takže to o tom, že ten Šimák skočil pod vlak, není pravda?“
„Jo, to jo,“ připustil neochotně.
„ A matka s dcerou si prý pustily plyn? A druhá zmizela beze stop?“
„No, ona měla podle toho, co jsem slyšel dost dobrej důvod, aby se vypařila.“
Kdy se to vůbec stalo?“
Někdy v šedesátým sedmým.“
„Tak mi řekněte, kam se v tý době mohlo asi tak utíkat?“
Místo odpovědi jen pokrčil rameny a řekl nevrle: „Už musím jít, mám ještě nějaké povinnosti.“
Otočil se a bez pozdravu odcházel. Nevadilo mi to, protože jak mluvil, vyskočila mi v hlavě vzpomínka na dalekohled v jednom z kufrů plných všeho možného.
Starý vojenský dřevěný kufr stál naštěstí hned za dveřmi kůlny. Otevřel jsem ho a dýchla na mě vůně moře a dálek. Na hoře mušlí a dalších suvenýru si to trůnil silný triedr a vedle něj mosazný starožitný sextant. Dál tu byl mořský koník zalitý do epoxidu, v koženém pouzdře pošitém barvenými korálky trčela mačeta a pod ní obrovitý pečlivě naolejovaný perkusní šestiraňák.
Vypadalo to tak trochu jako kufr Indiana Jonese, ale to, co mě nejvíc rozradostnilo, byly černé školní desky na výkresy, pečlivě připevněné popruhy na víku kufru.
Sundal jasem je a otevřel.
Starý školní sešit, gumičkou připevněná tužka, guma, trojúhelník a logaritmické pravítko. Při pohledu na něj jsem si uvědomil, jak tuto dříve tak oblíbenou pomůcku vytlačily dnešní počítače do říše zapomnění. Otevřel jsem sešit. Pečlivým, téměř kaligrafickým písmem tu byl nákres, doplněný o poznámky u jednotlivých, ale moudrý jsem z něj nebyl. Vedle čísel tu byly u jednotlivých bodů kryptografické poznámky M.P., M.D. M.S., což mohlo znamenat cokoliv.
Dalo se odhadnout, že Bláha pomocí dalekohledu hledal v cosi v okolí, ale zda to našel, už byla jiná otázka.
Přešel jsem do své pracovny a plánek pečlivě překreslil. Při té práci mě napadlo, že jediný, kdo by si s tím mohl vědět rady, bude děda Zelenka, vždyť to byl jeho nejlepší přítel!
Několik dalších dní jsem musel zůstat doma s pekelnou rýmou. Mezi tím, co jsem srkal horký čaj a baštit paralen, jsem se začal probírat obsahem mnoha kufrů plných knih, časopisů a výstřižků.
První na co jsem narazil, byla zejména předválečná literatura týkající
magie, spiritismu a podobných pochybných témat. Vedle děl autorů českých tu byly i knihy v němčině, angličtině a francouzštině. I když jsem měl ke každému, kdo se podobnými záležitostmi zaobíral velké výhrady, nemohl jsem neobdivovat rozsáhlé jazykové znalosti starého Bláhy.
Když jsem se konečně trochu dal zdravotně dohromady, nahrnulo se mi jako naschvál tolik práce, že jsem na nic jiného neměl čas, ale stejně jsem alespoň čas od času ve svých myšlenkách zalétl k těm dvěma záhadám, které bych rád rozřešil, ale zatím se mi zdálo, že jsem nepokročil ani o kousek.

Kapitola IV. Pátrání .

Konečně jsem se po čtrnácti dnech vypravil do hospody, abych své problémy prokonzultoval se starým mariňákem, ale místo u okna bylo prázdné. Už jsem se lekl, ale Hůlka mě uklidnil, že je vše v pořádku a že se Zelenka co nevidět objeví.
Měl pravdu. Netrvalo to ani čtvrt hodiny a stál ve dveřích opět ve své nezbytné námořnické placírce. Hned se sápal po půllitru a mohutně si lokl. Blaženě si utřel bradu od pěny, radostně na mě zamával a rychle si přisedl.
„Tak co, jak jde život?“
Než jsem stačil odpovědět, přišoural se hospodský: „Tak co to bude dneska?“ a píchl prstem směrem k tabuli nad výčepem. Děda vytáhl starou ohmatanou tobolku a zapátral v jejím obsahu. Znovu zkontroloval ceny a pak se omluvně zeptal: „Udělal bys mi buřty s cibulí? Mě přijde důchod až pozítří.“
Hospodský se jen zašklebil a utrousil: „ No, jo.“
Musel jsem chytit příležitost za pačesy a tak povídám: „ A co tak karbanátek
se salátem?“
„Může být.“
„Tak dvakrát.“
Dědovi jen nadskočilo obočí: „Téééda, vy ste ale grant,“ plácl mě po zádech. Na svoje léta měl ještě páru!
„Pane Zelenka, já od vás potřebuji pomoct.“
„Jsem jedno velký ucho, povídej.“
„Tohle jsem objevil v jednom Bláhově kufru.“ a vytasil jsem nákresy.
Děda si obřadně nasadil brejličky a začal to zkoumat. Mnul si při tom strniště na bradě. Chrastilo to, jako když se dikobraz prodírá suchým rákosím. Nezdálo se ovšem, že by si s tím věděl rady a byl zjevně v rozpacích.
„Taky jsem tam našel spoustu esoterické literatury,“ načal jsem proto další téma, které mě zajímalo.
„Co to jako má bejt?“
„Magie, vyvolávání duchů a tak.“ osvětlil jsem to.
„To je blbost,“ zaprotestoval, „to je dobrý akorát tak pro svíčkový báby Na to on nikdá nebyl. Vždicinky pevně oběma nohama na zemi.“
Po jídle se Zelenka opět zhluboka napil a znova se zahloubal do nákresů, mumlaje si: „ To by mě samotného zajímalo, co to všechno znamená. Mohla by to bejt mapa, když jezdil s kontrabandem po Šalamounech.“
„Co pašoval?“
„Hlavně chlast, marihuanu a taky vozil děvky po přístavech a plantážích.“
Vytřeštil jsem oči.
„ No, co myslíte, že se tam tak dalo dělat? Rádio nebylo, televize nebyla. Je tam vedro, prší tam dvě stě dní v roce. Můžete akorát chlastat, občas si fetnout a doufat, že to peklo přežijete. A děvky? Začít si s nějakou domorodou ženskou nebylo radno. Krom toho, že byly šeredné a příšerně smrděly, tak na to některé kmeny reagovaly tak, že si cizince daly k obědu.“

„…jenže“, plynule navázal děda, „ když von lítal tady po okolí tak to budou nákresy vodsáď. Co?“
„Hmmmm“, protáhl a zašilhal k prázdnému poháru.
Pochopil jsem a poručil mu další pivo.
„Když já beru až pozítří,“ opakoval omluvně.
„Copa asi znamenají ty zkratky? D.P., že by debilní putika? V. B. veřejná bezpečnost? Ale tady nikdá služebna nebyla. M.P. a ty dvě čáry vypadají jako mrtvej plaz?“
Mudrovali jsem nad tím ještě chvíli, ale na nic jsme nepřišli a tak jsem se vrátil domů. Byl jsem hodně zklamán, asi jsem od povídání se Zelenkou očekával mnohem víc, ale teď jsem měl pocit, že jsem se nedostal ani o krok dál.

V dalším kufru byly cestopisy, opět většinou v cizích jazycích, mnohdy doplněné o Bláhovy zasvěcené poznámky, které doplňovaly nebo opravovaly původní informace. Už jsem zcela ztrácel naději, že objevím něco, co by mělo s jeho nákresy souvislost, když jsem mezi šestákovými rodokapsy objevil útlou knížku se sáhodlouhým názvem: Předslovanské objekty objevené, a popsané soukromým docentem dějepisectví dr. Jiřím Šťastným, vydáno vl. nákladem autorovým s laskavým přispěním I. Všesokolské okrašlovací společnosti v P…. v počtu 200 kusů.
Zhruba uprostřed jsem našel červenou tužkou označený odstavec:
…asi půl kilometru za vsí M. bylo na soutoku dvou potoků na návrší mnou nalezeno několik rozměrných kamenů o kterých jest se možno domnívati, že šlo o dávné předslovanské božiště, jemuž vévodí jinde ve Středních Čechách nevídaná umělá jeskyně, jejíž vchod tvořen je dvěma obrovitými žulovými kvádry, přes které pak třetí jest jako překlad přeložen. Kameny tyto, velikosti jsou takové, že jistě lidu pravěkému bylo asi velmi zatěžko na kopec je dopraviti a zde postaviti.
Tu asi odehrávaly se rituály jejich tajemné možná i spojené s obětmi lidskými, neboť tomuto místu lid se dodnes vyhýbá a sluje špatnou pověstí.
Vypraví se o něm historky hrůzné plné podivných míhajících se světel a stínů, reji víl, které prý si i nejednoho mládence a dívku ssebou odvedly či ho na místě utancovaly. Podle jednoho vyprávění jeden neopatrný pasáček sem stádo koz zavedl. Pak se přihnala krátká přeprška, nad kopcem bylo vidět mohutný výboj mlna a pasáčka ani jeho stádo již nikdo nikdy nespatřil

Civěl jsem na ten odstavec, jakoby mě zasáhl blesk. Dolmen tady ve Středních Čechách? A navíc podle soukromého vědce, i pořádně velký?
Lidi mizející kdesi v nenávratnu stejně jako Šimákova dcera!
Náhle jsem pochopil, že tu nejsou dvě záhady, ale jen jedna a že to vše zapadá dohromady. Pocítil jsem velké vzrušení a věděl jsem, že nebudu mít pokoj, dokud tomu nepřijdu na kloub. Teď už jsem chápal Bláhovu posedlost, když běhal po okolí a už jsem věděl i to, co tak usilovně hledal.
Zatímco v první chvíli jsem měl pocit, že je mi vše jasné, později k večeru, jak jsem nad tím stále více a více přemýšlel, jsem došel k přesvědčení, že jsem v řešení záhady pokročil jen o malý kousíček.
Největším otazníkem bylo místo, kde dolomen stával. Jestliže Bláha cosi přeměřoval, musel mít ještě nějakou indicii než všeobecný a neurčitý popis v té knížce. Pravděpodobně mluvil s nějakým pamětníkem, který toho věděl víc.
Ale ač jsem několik dalších dní znova prohledal všechny knihy a výstřižky, nic dalšího jsem nenašel.
Pak jsem se vrátil k práci, ale šlo mi to pomalu, stále jsem se v myšlenkách musel vracet k záhadě ztraceného dolmenu, dostala se mi pod kůži, usadila se mi v hlavě.

Kapitola V.- Pátrání terénní.

Nejprve jsem si zašel do městské knihovny a poprosil o nějakou literaturu o dolmenech. Byl jsem překvapen, když mi paní začala snášet velké stohy knih. Zalapal jsem po dechu a jen bezradně zíral na tu horu. Knihovnice, když viděla mé zděšení, se smilovala a s úsměvem mi vybrala dvě s tím, že pokud mi to nebude stačit, tak mi přinese další. Sedl jsem si do koutka, cucal své oblíbené bonbóny a dělal si pilně poznámky.
Byl už skoro večer, když jsem se vracel domů. Před dveřmi postával děda Zelenka a vzorně zasalutoval: „Brej večír.“
Byl jsem dost unavený a tak jsem jen trochu nevrle odpověděl a pomyslel si, co asi chce, ale když začal povídat, únava ze mě spadla a já zvědavě poslouchal.
„Já mám pocit, že jsem na něco přišel,“ začal trochu rozpačitě a z kapsy vytáhl zmuchlanou kopii plánku, kterou jsem mu věnoval. Pozval jsem ho dál. Vešel krokem, který neomylně prozrazoval starého mořského vlka. Sedl si, položil papír na stůl, přejel po něm rukou v marné snaze ho uhladit. Olízl si rty a prosebně se na mě zahleděl.
Pochopil jsem, zašel do ledničky a vytáhl lahváče. Děda ho přijal s vděčným úsměvem, zhluboka se napil a bylo to, jakoby ho někdo polil živou vodou a konečně pokračoval v tom, co začal povídat venku.
„Tak tedy ty dvě vlnky. Tak se přece vždycinky značila voda, ne? Tak mě napadlo, že to M.P. znamená Mlýnský potok. On tu totiž kdysi támhle dole stávával ještě za Rakouska mlejn.“
„ A kdepak ten potok teče? Poďte mi to ukázat.“
„On už vlastně neteče. Vlastně nevím docela určitě ani, kudy tekl. Ten mlejn vyhořel a pak už ho nikdo znovu nepostavil. Koryto potoka zarostlo, zaneslo se a tak si myslím, že by to mohla bejt támhleta strouha na svahu.“ a máchl rukou někam neurčitým směrem doleva.
„Přesněji to nevíte, co?“
„Ale jo, on ten rigol je ještě místama poznatelný. Jestli chcete, tak si uděláme zítra výlet a já vám tu škarpu ukážu. Vy ste uznalej, tak vím, že tu mojí snahu oceníte.“
Bylo to jasné, když ho budu zásobovat pěnivým mokem, bude mi dělat průvodce.
A tak jsem druhý den vyrazili. Já s malým turistickým batůžkem a Zelenka se dvěma lahváči, které jsem zafinancoval. Vydali jsme se po svahu vzhůru. Asi po pěti stech metrech mi ukázal na malý mostek vedoucí přes sotva znatelnou a kopřivami zarostlou strouhu: „Tak tohlec by mělo bejt vono.“
Přešel jsem silnici a nahlédl dolů. Byla tu louka a bývalé koryto bylo neznatelné. V duchu jsem si představil, kam asi dříve mohl potok pokračovat. O pár set metrů níže byl malý obecní rybníček a nebylo si těžké představit, že potok ústil právě tam. Vydali jsme se tedy směrem opačným vzhůru svahem.
„Proč musí všechny cesty vést do kopce!“ hudroval děda, supěl jak lokomotiva a hojně se občerstvoval.
Měli jsme štěstí, že sotva patrná stužka bujné vegetace, značící bývalé koryto potoka, vedla téměř souběžně se silnicí.
Prohlížel jsem si pečlivě okolní krajinu, a když jsem to uviděl, prudce jsem se zastavil.
„Co je? Co se děje?“
„Vidím vé-bé,“ odpověděl jsem lakonicky a ukázal na vzdálený protější kopec, kde nad koruny ostatních stromů vyčuhovala veliká borovice.
Během odpoledne se nám tak podařilo objevit i další orientační body. Mohl bych tedy s výletem být spokojen, ale to hlavní, tedy místo, kde býval dolomen, jsem pořád ještě nenašel.
Co se týče zde zmíněných zkratek, M.S: byla socha panny Marie na rozcestí. M.D. mohutný rozložitý dub stojící kousek od Šimákovy vily a D.P. byl můj, respektive bývalý Bláhův dům a zkratka neznamenala „Dům pitomcův“ jak jsem navrhoval, ale „domovský přístav“, jak mě Zelenka s úsměvem opravil.
Stáhl jsem si z internetu mapu, náležitě ji zvětšil a objevené body do ní začal zanášet. Potíž vyvstala v tom okamžiku, kdy jsem měl označit ten u Mlýnského potoka. Zavřel jsem oči a v duchu si opět představil tu chvilku, kdy jsem ze silnice uviděl borovici. Ano, v zorném poli jsem měl i šedivý dům a dub u něj stojící. Otevřel jsem oči, vzal pravítko a udělal přímku. Mimoděk, veden okamžitým nápadem jsem udělal i další spojující sochu a můj dům. Čára opět protnula dům na návrší. Díval jsem se na ten kříž a náhle se mi to všechno spojilo v jeden logický celek. Vždyť jsem četl, že dávné druidské svatyně byly vždy někde na kopci. Jejich součástí byla i malá jezírka, posvátné prameny nebo potůčky a též i háje, tvořené zejména duby. A to jeden hned vedle vily jsem měl doslova před očima. Bylo to jasné!
Dolomen stávával někde tady naproti, tam kde se teď tyčila šedivá krabice bývalé vily.
Jakoby se protrhla přehrada, zaplavovaly mě nové a nové nápady a střípky událostí se jakoby zázrakem dostávaly na svá místa, aby utvořily celistvou mozaiku.
Dolomen musel nutně být někde blízko domu a musel existovat ještě v šedesátých letech, kdy se ztratila Šimákova dcera. Vždyť to Zelenka říkal jasně: „… šla se jen ven nadýchat čerstvého vzduchu a policejní pes ztratil stopu pár kroků od domu.“
Zvedl jsem oči k protějšímu návrší, jakoby se tam hledaný objekt mohl náhle zjevit.
Tu noc jsem špatně spal, myšlenky se mi vracely stále dokola. Na jednu stranu jsem si nadával, že jsem na něco tak jednoduchého nepřišel už dávno a na druhou se mi řešení zdálo stále méně jisté a do mé mysli se vkrádaly pochyby. Byla jen jedna možnost, osobně vše prověřit.



Kapitola VI. Tajemství šedivého domu.

Když jsem se probudil, sluníčko už bylo pěkně vysoko a svítilo mi do postele. Nechtěl jsem se k domu vydat sám, vždyť Zelenka byl Bláhův kamarád a měl právo se dozvědět, co našel jeho přítel.
Do batůžku jsem tentokrát přidal i silnou baterku a oblékl si staré džíny. Věděl jsem, že děda proti další výpravě nebude nic namítat. Vlastně, uvědomil jsem si, mi ten svérázný dědula přirostl k srdci.
Seděl tak jako obvykle na svém místě a baštil utopence a nad ním se tyčilo obrovité chlapisko a cosi do něj hučelo. S obavami jsem se přiloudal blíž. Chlápek po mě šlehnul pohledem a dal si bez pozdravu čelem vzad a odkráčel.
„Co to bylo zač?“
„Porybný. Chyt mě včera s dvojkou cejnů v podběráku.“
„Vy nemáte rybářský lístek?“ vyjevil jsem se.
„Che. Něco takovýho jsem jaktěživ nepotřeboval. Už jako kluci jsme tu lovili s kusem lanka přivázaným na klacku.“
„Ale vždyť vám dá pokutu.“
„Ten? Dyk jsem ho učil jako malého navazovat háček, ukazoval mu, kde berou a pomáhal mu vytáhnout jeho první rybu! Kdyby byl sám, tak bude dělat, že mě nevidí, ale šel s ním ještě starosta, tak na mě musel dneska přijít pouštět hrůzu.“
„Hele, byla vám včera ta štrapáce k něčemu?“ zeptal se zvědavě.
„Jo byla.“
„A kam pomašírujeme dnes?“ vyzvídal a jeho oči se dychtivě přilepily na igelitku s lahváčema.
„K Šimákovic vile.“
Děda nejprve trochu ochladl: „Hmmm.“
Ale po chvilce váhání: „S váma kliďánko i vo půlnoci na krchov!“, když jsem mu ukázal krabičku cigaret.

Od mé první letmé návštěvy se nic na návrší nezměnilo. Dům tu stál šedivý a ošuntělý a já tváří tvář prozaické realitě jen stěží skrýval rozpaky a včerejší nadšení nahradila skepse a zklamání. Co se tu dá vlastně najít, myslel jsem si v duchu. V tom to Zelenka řekl nahlas a ten souzvuk myšlenek mě chtě nechtě rozesmál, i když místo vyzařovalo smutnou a ponurou atmosféru.
Děda si sedl pod strom a zapálil si cigaretu a začal ji labužnicky vychutnávat.

Přímo přede mnou byla na nevysokém kopečku malá dvířka vedoucí patrně do nějakého sklepa. Jako v hypnóze jsem je otevřel a ze spodu mi do tváře zavanul chlad a vlhkost.
Sehnul jsem se a opatrně po schodech vyztužených dávno zetlelými prkénky vstoupil dovnitř.
Místnost se hned za dveřmi rozšiřovala a já ve světle baterky viděl, že strop tvoří obrovitý kamenný, hrubě opracovaný kvádr, další dva pak byly po stranách jako stěny. V mysli mi vytanula věta dědy Zelenky: „…“a udělali tam vysokou navážku, aby mohli na ostatní koukat zvrchu.“
Tak tady byl onen hledaný dolmen! Zasypali ho a udělali z něj sklep!
I zadní stěna byla tvořena mohutným kamenem, ale ten nedosahoval až k zemi, ale končil asi metr nad podlahou. Posvítil jsem si do otvoru. Nejprve jsem viděl jen šňůry starých pavučin, ale pak… zdálo se mi to nebo ne? Zhasil jsem baterku a opravdu! Otvor byl široký a tam za ním nebyla tma, ale vypadalo to, že se tam válí šedobílá mlha, ve které se převalují jakési neurčité stíny.
Vypadlo to jako tančící postavy v bílých šatech. Cítil jsem silné nutkání sehnout se a jít se podívat na to, co tam je. Čím déle jsem se díval, tím se mi obrysy zdály být ostřejšími a určitějšími. Už-už jsem chtěl vykročit a tak jsem rukou máchl, abych odhrnul pavučinové záclony. Zvířený prach mě na vteřinku přinutil zavřít oči. Když jsem je otevřel, překvapeně jsem zamrkal, protože vše bylo pryč a já zíral do čiročiré tmy.
Stál jsem tam a slyšel bušení svého srdce, jako kdybych právě doběhl závod na dlouhou trať. Otočil jsem se a udělal pár váhavých kroků ke schodům. Zatočila se mi hlava a zvedl žaludek. Svět se předmnou zakymácel. Pohlédl jsem vzhůru. Teď se světlo ve vchodu zdálo být mnohem větší. Jak jsem stoupal vzhůru, uslyšel jsem nějaký hluk. Vystrčil jsem hlavu ven.
„Hééééj! Haló! Hůůůů!“
„No co je? Co se děje?“
„Sakra, kde jste človíčku?“ hnal se ke mně radostně Zelenka. Najednou se zasekl v půli věty a civěl na mě jako na zjevení. Pak pokračoval, ale jeho hlas byl jakoby přiškrcený: „ Já jsem si tuhle pod stromem drobátko dáchnul a dyž jsem se zbudil, tak ste byl fuč. Nejdřív jsem si myslel, že jste šel už dom, tak jsem šel k vám, ale doma ste nebyl, tak jsem se vrátil a už hodnou chvíli tu běhám po okolí, halekám a hledám vás. Už jsem se chystal, že půjdu dolů do vsi, abych jako zavolal policii.“
Vždyť jsem byl pryč sotva deset minut.“ namítnul jsem.
„Jó deset minut, dobře dvě hodiny!“ a nastrčil mi pod nos svoje obrovité starožitné cibule. Ukazovaly skoro půl sedmé.
Podíval jsem se na ty své. Ručičky se zastavily v pozici čtvrt na tři. Teprve teď se mi dodatečně rozklepala kolena a dolehla na mě strašná únava.
„Co je vám?!“ děda změnil tón na starostlivý.
„Nic, jen se mi nějak motá hlava, to bude z toho dusna, bude asi pěkná bouřka,“ odpověděl jsem, ale přitom jsem si všiml, že si mě děda pořád nějak divně prohlíží.
Co na mě je tak divného?
Ale moc dobře mi nebylo a tak mě celou cestu k domovu musel podpírat.
„Človíčku vy jste tam našel něco nepěkného, co?“ vyptával se. Tu jeho starostlivost a pohledy jsem pochopil, až když jsme se odplížili domů a já se šel do koupeny opláchnout. V šoku jsem zůstal zírat do zrcadla na své vlasy, které teď byly bílé jako sníh. Vrátil jsem se do kuchyně, nalil si pořádného panáka a hodil ho do sebe na ex. Cítil jsem, jak mi alkohol rozehřívá vnitřnosti a třas ustupuje. Nicméně šok z toho, jak se změnil můj zjev, jsem si stále nemohl srovnat v hlavě, stejně jako jsem si stále nebyl jist tím, co jsem zažil a musím se přiznat, že to přesně nevím dodnes.
Pokusil jsem se to dědovi vyprávět, ale naléhavě mě přerušil: „Pro všechny svatý, neříkejte mi nic, nechci nic slyšet, rozumíte? Já už jsem starej člověk, procestoval jsem celej svět a leccos zažil, ale jak tak na vás koukám, tak tohle by bylo i na mě silný kafe. Ať už jste tam viděl cokoliv, nikomu to neříkejte. Ani muk, jasný?“

Kapitola VII. Epilog.

Tu noc přišla strašná bouřka, blesky křižovaly oblohu, hrom burácel téměř neustále, a ozvěnách se několikanásobně vracel.
Ráno jsem měl pocit, že jsem včerejší den prodělal dlouhou tůru, vlekl jsem se po kuchyni směrem k oknu a zůstal vyjeveně stát zíraje na protější kopec.
Obrovitý dub byl bleskem rozštípnut. Zůstala jen jedna větev, trčící k nebi jako zdvižený prst. Zbytek stromu spadl na dům a svou vahou ho téměř celý zbořil. Zůstala jen přední stěna s jediným oknem.
Vzbudil jsem dědu Zelenku, který kuli dešti zůstal na noc u mě a uvelebil se na lavičce vedle pece. Nohy mi ještě moc nesloužily, ale když jsme si dali kafe, cítil jsem se už docela dobře.
Pomalu jsme vyšli na vršek. Děda se ke mně choval vzorně a podpíral mě jako bych byl z porcelánu. Na zbořeništi už bylo několik lidí a mezi nimi i starosta.
Dům spadl přesně na sklep a zasypal ho hromadou sutě.
„Zejtra sem přijede buldozer, stejně to už byla ruina a nikdo ji nechtěl, alespoň od ní bude pokoj,“ obrátil se na nás starosta, ale pak si všiml mých bílých vlasů a zůstal stát s pusou dokořán.
„Nová móda,“ vysvětlil jsem lakonicky.
Druhý den opravdu přiburácel buldozer, shodil i stěnu, která zůstala, rozhrnul trosky a odrachotil.
Do měsíce suť zarostla plevelem a už ani nebylo znát, že tu někdy nějaký dům stával.
A já? Koupil jsem dva rybářské lístky, zapřísáhl porybného mlčením a poprosil Zelenku, aby mě naučil chytat ryby.