Plakal jsem do rohlíku a on mě objal

Bylo to ráno. Možná včera večer... nebo to bylo dnes v poledne? Možná to bylo poslední tři dny v kuse. Čas přestal existovat, když emoce převzaly velení. Seděl jsem v kuchyni, stažené rolety. Od pasu dolů jen v trenkách. Tričko s flekem od kafe z minulého týdne. Bezvládnej ksicht... na stole, o pár ksichtů níže, půlka rohlíku. Nechutnal. Byl gumovej. Ale! Ale byl tam. A to stačilo. Přisedl jsem si k němu. Jako ke starému příteli, kterej nic neřekne, ale všechno pochopí. A pak to přišlo.
Pláč.
Ne ladný. Ne filmový. Ne esteticky přívětivý, jak jinak. Byl to pláč, kterej znechutí a zároveň rozesměje zrcadlo. Pláč, kterej páchne, smrdí. Pláč, kterej se lepí na patro. A ten rohlík? Byl tam. A přijal mne bez podmínek. Slzy padaly přímo na máslo, které se už téměř roztéká. Právě jsem vymyslel nový pokrm: Slzavý rohlík. Chuť? Něco mezi zoufalstvím, výčitkami a nízkotučnou melancholií. V tomto případě jdou kalorie stranou.
V tu chvíli se něco změnilo. Vše ztichlo. Klid...
A pak jsem ho uslyšel.
Hlas.
„Neboj, kámo. Já vím..."
Vzhlédl jsem. Rohlík se třpytil. Vážně se třpytil! Ne jako zázrak. Spíš jako, když na máslo dopadne slza pod správným úhlem. A já pochopil. Ten rohlík mne objal. Avšak nikoliv rukama. Nikoliv teplem... Ale přijetím.
,,Jsem troska," řekl jsem.
,,To je v pořádku," odpověděl.
,,Ně-někdo mě opustil," soukal jsem ze sebe.
,,Já jsem tu," pravilo pečivo, jež mělo krátce před "expirací".
,,Nikdo mě nechápe," a já sám nechápal, že vážně mluvím s rohlíkem.
,,Já jsem tě nasákl," zazněl hlas, doznívajíc v laskavém tónu.
A tehdy mi to došlo. Ten rohlík je víc než jídlo. Je to přítomnost! Neutíká! Nic nevyčítá! Jen si tam tak čeká a slzami mokvá.
Dojedl jsem ho. Pomalu. Bez pocitu viny. Bez výčitek. Beze smutku. Byla to konzumace sebe-přijetí. Jeden z nejlahodnějších pokrmů.
Pak jsem vstal. Talíř prázdný. V hlavě ticho. A srdce mé? Sic jako kámen těžké, ale stále bije.
Ten rohlík mi dal víc než většina lidí za poslední rok.

(A tak končí příběh o muži, který brečel do pečiva. Přesto byl přijat, pochopen. A přežil. A vstal. A snad mohl zas dál.)