Chronos: Oštěp reality

 

 

 

I. Oštěp se láme

 

Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy probudil do skutečného dne. Nevím, zda to, co právě prožívám, je začátek snu, nebo jen pokračování jiného, hlubšího spánku, který se vloudil pod kůži nekonečného bdění.

Všechno se rozplývá v barvách, které nemají jména — mlhavá žluť, popelavá modř, stínovitá černá. Jakési ticho ve mně křičí, přesto jej nikdo neslyší – jen já… a snad i on: Chronos. Tichý bůh bez tváře, který drží v ruce oštěp a usmívá se, jako by věděl, že všechno je jinak.

Dříve jsem věřil v kontinuitu, v takovou tu přímku života: narození, růst, vztahy, smrt — v tom pořadí, jak se sluší a patří. Jenže teď… teď jsem v prostoru, kde se nepočítá časem, ale tíhou okamžiků… a ty padají na mě jako olověné stíny.

Ležím na posteli, ale není to můj pokoj. Obrazy visí hlavou dolů a hodiny se otáčejí nazpět. A v zrcadle… v zrcadle nestojím já. Jen jakýsi rozostřený obrys, jako by mě někdo z paměti vymazával. S každým nádechem se rozpouštím do vzduchu, ale stále cítím i myslím… a právě to je největší trest.

Vzpomínky jsou roztříštěné, jako by někdo mou mysl rozmrvil kladivem a nechal střepy rozeseté po snové krajině. Určitě ještě někde mezi nimi stále leží chladná dlaň ženy, kterou jsem snad i miloval – dítě, které mohlo být mé. Dům, jenž byl postaven z mých plánů, ale nikdy nebyl obýván. Všechny ty střípky mě pálí, když se je snažím poskládat zpátky… A přesto cítím nutkání je hledat. Není to přání – je to jen instinkt. Jako kdyby každý úlomek byl šepotem z jiné části mé duše.

A právě ve chvíli, kdy si říkám, že už není co ztratit, přichází on.

 

Není to tak, že by vstoupil, či snad se objevil – on prostě byl. Chronos – ne jako postava, ale jako stav vědomí. Takový ten záblesk, mžiknutí mezi rytmem srdce a momentem vydechnutí. Cítím ho, když zavírám oči a slyším, jak čas puká jako led v tůni. Přibližuje se bez pohybu. Jeho dech není teplý, ani chladný. Je bezbarvý, beztvarý — je jako pravda, kterou nejsme schopni vyslovit. Hrudník mi vibruje, jako by pod kůží zpívalo cizí jméno. Svět kolem se začíná drolit. Ze zdí vyrůstají žebra. Strop se ohýbá jako nebe, když se smíří s tím, že už neexistuje.

Nevím, jak jsem se sem dostal. Snad jsem prošel závěsem z par, snad mě někdo vedl za ruku, snad jsem se jen otočil v posteli; ale najednou jsem stál ve velké obřadní síni, která byla pokřtěna tichem natolik slavnostním, že i dech se zdál být svatokrádeží. Klenba sálu byla tvořena z perel a zubů, lustry visely z vody, která stékala vzhůru, a v řadách seděli lidé – figury názorů.

 Mezi nimi seděla i žena, která se modlila k sobě samé, zahalená v transparentu s nápisem „Láska je revoluce bez vůdce“.

Opodál seděl muž v kazatelské róbě, jehož břicho připomínalo archu — plné zákonů, příkazů a nevyřčených slibů. V další řadě si dvě osoby stříhaly navzájem vlasy, přičemž každým střihem křičely hesla o otevřenosti a nutnosti sdílet.

Všichni byli jiní, ale všichni tleskali.

 

Uprostřed sálu, na vyvýšeném ostrově, stál delfín. Jeho tělo se lesklo jako konec věty. Kolem něj kroužila kamera bez operátora, květiny bez stonků a sbor složený z ticha strojů.

Byl nahý, přesto slavnostně oděn. Jeho oči byly hlubší než oceán, kterým nikdy neplaval. Jeho ploutev držela kytici a zrcadlo, v němž se odrážel. A do tohoto zrcadla pravil:

„Já, já, přijímám sebe, sebe.

V nemoci i v naprostém zdraví ega.

V pýše, která mě stvořila,

i v bolesti, kterou jsem zapomněl.

 

Miluji tě, protože jsi mnou, a nemohu jinak.

Neboť kde není druhý, tam není zrada.“

 

Sálem propukl jásot. Někdo upustil dogma na zem, které se roztříštilo jako talíř. Několik hostů se objalo, jiní plakali, jiní se líbali navzájem bez ohledu na těla. Vzadu se ozval výbuch konfet, které byly vyrobeny z útržků definic.

Delfín pokynul a obřad pokračoval. Ze stran připlavaly (či přišly?) dvě kopie – dokonale totožné, jako kdyby delfín právě vynásobil sám sebe. Každý z nich vzal zrcadlo toho druhého a položil jej na oltář myšlenek – vyměnili si prsteny. Byly to hladké kruhy, jakési symboly nekonečného souhlasu se sebou samým.

A pak mě někdo šťouchl do ramene.

 

Byla to stará žena, která místo rtů měla pečetní vosk. Podala mi malou, těžkou krabičku a v ní byl prsten. Lesklý, chladný, přesně padnoucí — jenže když jsem si ho chtěl nasadit, moje prsty začaly mizet. Ne náhle, ani s děsem, ale jako když se škrtnutím vytrácí síra ze sirky.

Nejprve ukazováček, pak prostředníček… každý další prst byl lehčí než myšlenka, že možná nejsem součástí obřadu, ale jen jeho odrazem… v tom momentu jsem pochopil, že prsten nepadne nikomu, kdo si není jist, zda existuje.

Zpíval sbor – nezpíval slova, ale úmysly.

Delfín se usmíval – byl svatební den… a svatební noc už čekala – sám na sebe.

 

A já?

Stál jsem tam jako stín mezi svědky. S prstenem, který nikdy nebude patřit nikomu, kdo je pouhým pozorovatelem.

 

 

II. Tři roviny skutečnosti

 

Krajina byla tichá, až to působilo neuctivě. Nebe viselo nízko, zrcadlilo barvy podzimu, který nikdy nezačal — šafránová žluť, vyhaslé oko, pod nimi hory, co se ohýbaly jako kolena starců v modlitbě. Procházel jsem krajinou, jež se skládala z vlnění a vůní, jako by svět vznikal z paměti, nikoliv z hmoty. Každý krok měnil se v okolí — cesta byla, jen dokud jsem po ní kráčel. Když jsem se otočil, nezbylo tam nic… jen mlha. Nebo možná moje zapomnění. U cest stály sochy, napůl lidské, napůl zvířecí. Některé měly ústa plná písku, jiné nesly ve tváři zrcadla. Když jsem se zadíval do jejich očí, viděl jsem pohyby svých včerejších myšlenek. Věděly o mně všechno to, co jsem sám zapomněl.

V dálce se vznášel chrám. Zvony z kokosových ořechů a stěny z kamenných jizev. Šel jsem k němu, přitahován rytmem, který neměl zdroj, jen pulsoval krajinou jako tlukot pradávného zvířete. U vchodu seděl mnich, bez očí a bez času. Mlčky ukázal na dveře. Neotevřel je. Jen je připustil.

A tak jsem vstoupil do další vrstvy.

 

Uvnitř nebylo světlo. Byla tam barva stínu. Stěny se měnily s každým pohledem. Nejprve kovové, poté měkké, pak jako kůže. Ozvěna se vrátila jiná, než byla otázka. A když jsem řekl: „kdo jsem?“

Odpověď zněla: „To záleží na tom, kdo se ptá.“

 

Procházel jsem chodbami, které se stavěly za mnou a rozpadaly přede mnou. Každý sál nesl jinou verzi mé tváře – v jednom jsem byl dítětem, v druhém starcem s prázdným pohledem, ve třetím jen tichou přítomností bez těla.

V jednom koutě se objímali dva muži – oba jsem to byl já, v různých dobách, se stejnými jizvami. V zrcadle za nimi se odrážela má tvář, avšak místo očí – dvě malé místnosti. Otevřel jsem víčka jako dveře. Uvnitř bylo křeslo, hodiny bez ručiček a hlas, který šeptal: „Nic není pravé… Ani tohle… Ale když to bolí, je to tvoje…“

Začal jsem křičet, jenže vnitřní prostor neodrážel zvuk. Jen ho pohlcoval, zhušťoval a vracel jako ticho. Začal jsem ztrácet pojem. Neprobíhalo to jako vstup, spíše jako vymazávání. Byl jsem částicí ve větě, která nebyla moje. Prostor se skládal z geometrie, která se hýbala podle emocí. Stěna mohla být stůl, podlaha hvězda, a moje tělo – abstraktní kód, jehož význam mi unikal. Všechno zpívalo jazykem před slovy.

Hovořil jsem s hodinami. Řekly mi, že čas je příběh, který vypráví realita sama sobě, aby neumřela nudou. Když jsem se dotkl jedné myšlenky, změnil se celý vesmír. Něčí jméno se proměnilo v barvu a vzpomínka se rozplynula do tvaru, který připomínal otisk dlaně. Zaslechl jsem vlastní výkřik, který se stával ptákem, jenž vletěl do vnitra mapy.

A přesto — byl tam pokoj.

V samém středu toho všeho stála jednoduchá věc: mísa s vodou.

Když jsem se do ní podíval, viděl jsem všechny tři roviny – exteriér, interiér i tuto třetí — jako prsteny jednoho snu.

A uprostřed, ve všech, jsem byl já.

Anebo někdo jiný, kdo se jen jmenuje stejně.

Z mísy ke mně promluvil hlas:

„Zde končí hledání.“

 

Nevím, kdy jsem vystoupil.

Žádné dveře, ani žádné „předtím“. Jen jsem najednou byl – v prostoru, který nepřipouštěl otázky. Celé místo bylo tvořeno zrcadly. Nikoliv sklem, ale vědomím. Každá stěna, podlaha, strop — všude mé odrazy. Stál jsem uprostřed prostoru, který byl beze stínu, ale přesto nebyl světlý. Všechno tu bylo mnou, a zároveň ničím.

Přistoupil jsem k prvnímu zrcadlu:

Ukazovalo mě tak, jak jsem chtěl být milován. S očima plnými očekávání, s ústy, jež nikdy neřekla nic krutého. Oblečen do něhy, kterou mi nikdo nikdy nepřiznal. Podíval jsem se na své odražené já a cítil tichou lítost – ne proto, že jím nejsem, ale proto, že jím nikdy nebudu dostatečně dlouho.

Druhé zrcadlo — opuštěný já. Shrbený, s rameny unavenými z absence. Dýchal, ale jako by toho nebylo potřeba. Oči jako šuplíky plné zapomenutých pocitů. Když jsem se na něj podíval, on se odvrátil…

já pochopil, že tahle část mě už nevěří, že ji někdy přijdu zachránit.

 

Další zrcadla — jako galerie mého vnitřního pantheonu:

Zahořklý já – ostré rysy, sevřená čelist, slova připravená k obraně, i když nikdo nenapadl.

Osvícený já – klidný, téměř průsvitný, oči plné ticha, ale ani on neodpověděl.

Zlomený já – plakal beze slz. Když jsem se ho dotkl, rozpadl se na tisíce úlomků, které nezazněly, jen se tiše rozutekly.

Každé zrcadlo jiná možnost. Ne paralelní světy; ne alternativní reality – jen potenciály. Tváře, které jsem mohl nosit, kdyby mé dny byly jiné. Kdybych někdy řekl „ano“ místo „ne“. Nebo mlčel tam, kde jsem křičel.

Chtěl jsem utéct.

Ale nebyl tu žádný východ. Jen zrcadla, která přibývala. Každý pohled, každý nádech vytvářel nové. A každé další bylo o trochu blíže ke mně. Ne fyzicky – ale významem. Ztrácel jsem orientaci. Rozestupy mezi mnou a „mnou“ se stíraly.

Východ totiž nikdy není ven… Východ je dovnitř.

 

Otočil jsem se zády ke všem odrazům, zavřel oči – a místo tmy mě zaplavilo vědomé světlo. Ne oslnivé. Jako kdyby mě neosvětlovalo, ale poznávalo. Přesunul jsem se dovnitř své vlastní hloubky. Ne do mysli – do něčeho ještě pod ní, kde se ztratilo tělo, pocity i vzpomínky a zůstalo jen vědomí. To, co nepatřilo ani jménu, ani obličeji.

Jen tiché: „jsem…“ možná ani to ne, protože

rozpadl jsem se do světla,

do úplného klidu, který nechtěl být nazýván.

Možná jen návrat do bodu, kde vše začíná

a nic ještě není potřeba vědět.

 

Když jsem se vrátil — pokud se tomu vůbec dá říkat návrat — nic už nemělo tvar. A přesto všechno neslo vlastní význam.

Krajina byla tichá. Ne jako prázdno, ale jako dech, který se vznáší před slovem. Nebylo kam jít, protože všude jsem už byl. Když jsem se pohnul, prostor se nepohnul se mnou. Jen se přetvářel podle myšlenky, která právě vznikla.

Poté přistoupili oni. Ne najednou, ani postupně, jen… byli. Každý z jiné látky. Každý z jiného druhu pravdy.

Bytost v černém byla stínem bez stínu, tělem bez obrysu. Mluvila jazykem vyřčeného mlčení. V očích měla hlubinu, která nikdy nekončí. Když se zadívala, viděl jsem sám sebe — ne tak, jak jsem chtěl být, ale jak jsem byl, když mě nikdo nepozoroval.

„Být je trýzeň,“ řekla.

„Trýzeň je důkazem bytí. Bolest není chyba systému. Je to systém, jak víš, že jsi.

Nehledej smysl mimo sebe. Smysl jsi ty — v každém okamžiku, kdy si kladeš otázku.“

Přistoupila blíž. Její přítomnost bolela. Ne tělem, ale vědomím pravdy, že „svoboda není dar, ale odsouzení. Nikdo tě nespasí… V tom je tvá vznešenost – jsi sám. Právě proto jsi celý svět.“

Nečekala odpověď, protože žádná není – jen volba: každodenní, banální, krásná i strašná.

 

Bytost ze světla se zjevila jako plamen, které nesvítilo, ale léčilo pohledem. Nebyla oslnivá, byla vřelá. V očích měla dlaně, které objímají a hlas, který nevyčítá.

„Hodnota je v péči,“ řekla.

„Ve vztahu. V druhém člověku.

Tvé já existuje jen tehdy, když se odráží v jiném.“

 

Ukázala mi obrazy, které nebyly z minulosti, ale z potenciální budoucnosti — slova, která jsem mohl říct, doteky, které jsem mohl dát. Všechno, co jsem neprovedl, ale mohl.

„Láska není sentiment, je to rozhodnutí.

A každé rozhodnutí tě tvaruje. Nikdy nejsi hotový. Jsi stále ve stavu tvorby.

I bolest druhých je tvoje, protože nejsi ostrov – ale most.“

Usmála se. A najednou jsem chtěl být lepší, ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, co by mohlo být.

 

Bytost z kamene stála bez hnutí. Z jejího těla vyrůstaly stromy ticha. Vypadala, jako by byla vytesána z jediné věty: „Přijmi.“

„Přijmi řád,“ zněl její hlas.

Nebylo v něm pohnutí, ale mírová stabilita:

„Nezáleží na tom, co se stane. Záleží na tom, jak se k tomu postavíš.“

 

Zvedl ruku a ukázal na vítr, který procházel beztvarým prostorem jako řeka z čistého principu.

„Nebojuj s větrem. Staň se větrem.

To, co tě bolí, není svět, ale tvé očekávání od něj.

Uč se nechtít… A staneš se tím, kdo se neláme… Ale plyne.“

Byla jako hora, která ví, že všechno pomine, a přesto nezmizí.

 

Stál jsem mezi nimi. Každá mi podávala klíč, ale já si nemohl vybrat. Ne proto, že bych nevěděl koho, ale proto, že všichni byli mnou — v různých časech, různých bolestech, různých možnostech… A přesto žádný z nich nebyl celkem.

Vzhlédl jsem. Nebe se neotevřelo. Jen se proměnilo ve vědomí. A tak jsem začal tvořit. Ze stínu volby. Ze světla péče. Z ticha přijetí. Nevybral jsem si ani jednu cestu. Neřekl jsem sbohem, ani „na shledanou“. Jen jsem… přestal být přítomen v běžném smyslu slova.

Země se pomalu složila

zpět do tvaru, který jsem kdysi znal —

ulice, které pamatovaly mé kroky,

stromy, které slyšely mé mlčení,

voda v umyvadle, co si pamatovala mé ruce.

… přesto bylo něco jinak:

Barvy nebyly jasnější a zvuky nebyly hlasitější. Tak nějak se vše zdálo být srozumitelnější — jako by svět přestal být jen kulisou a stal se jazykem. Seděl jsem na střeše svého domu. Bylo chladno, ale vítr nebyl nepřítel, jen důkaz pohybu. V dálce se obzor probouzel do světla, ale slunce tentokrát nic neosvětlovalo – jen potvrzovalo přítomnost. Vdechl jsem a poprvé necítil potřebu výkladu. Žádný příběh už nepotřeboval být řečen. Žádný smysl už nemusel být nalezen. Byl jsem a to stačilo…

A pak jsem ho zaslechl. V dálce, jako ozvěnu pradávné noci, pěl delfín. Jasný, hladivý tón, který nepronikal ušima, ale vědomím.

Byl to smích?

Zpěv?

Volání?

 

Nevím, nepotřebuji vědět. Usmál jsem se. Nebo alespoň ta část mě, která ještě měla tvář. A v tom okamžiku, v tichém souhlasu s tím, co je, jsem pochopil, že návrat neexistuje, protože není kam se vracet. Jen přijít k sobě – naposledy… A možná poprvé.

A tak jsem zůstal.

Na rozhraní východu a vzpomínky.

Bez otázek.

Bez tíhy.

 

Jen s vědomím, že sen neskončil.

Jen změnil tvar.

 

„Nebyl jsem snem. Byl jsem snem, který se rozhodl být sněním.“