Transmutace

Transmutace.

kapitola I. Zlodějem a vězněm.

Je zajímavé, jak jsou vládcové měst naivně přesvědčeni o odstrašujícím účinku toho, když odsouzence zavřou do klece a pověsí na hradby, aby na čerstvém povětří přišli na jiné myšlenky.
Každý, kdo se podívá na vybělalé kosti, si pomyslí, že jemu se přece něco podobného stát nemůže.
Totéž jsem si myslel i já, když jsem procházel přes padací most do mohutných, doširoka otevřených dubových vrat. To jsem netušil, že mě čekají horší problémy, než poklidný výhled do kraje skrz železné mříže.
Za vraty byla nahrubo sroubená strážnice, před kterou se na lavičce povalovali dva vojáci. Halapartny měli opřeny o stěnu domku a v rukou každý držel hrnek se svařeným vínem. Rudé nosy a kalný zrak jasně vypovídal o tom, že to není jejich ani první ba ani druhá runda. A proč také ne? Vždyť dnes je výroční trh a do města má přístup každý!
Tyto jarmarky jsem měl v obzvláštní oblibě, nejen pro jejich rázovitý kolorit, ale hlavně proto, že sem lidé přicházejí s plnými měšci, na které si po nějakém tom žejdlíku piva či vína, nedávají patřičný pozor a tak není problém se k nim trochu přimáčknout a pak se už mé hbité ruce postarají o to, aby váček změnil majitele.

A tak jsem se procházel davem, ze všech stran pokřikovali trhovci vychvalujíce své zboží. Útočily na mě nádherné vůně opečeného masa a čerstvého pečiva.
Sem tam jsem něco štípl, jen tak ze zvyku, abych nevyšel ze cviku. Nezajímali mě měšce, ve kterých chřestilo pár měďáků, plánoval jsem obrat nějakou bohatou kafku, která by měla pěkně naditý váček.
Pak jsem ho uviděl!
Ten mládenec stál zády ke mně na rohu úzké temné uličky a mluvil s mladou dívkou. Její nalíčení a křiklavé šaty vydávaly jasné svědectví o tom, že se živí nejstarším řemeslem.
Muž měl tmavě hnědé dlouhé lokny, které mu spadaly na modrý sametový kabátec. Úzké kalhoty z téhož materiálu pak byly zasunuty do vysokých jezdeckých bot z té nejkvalitnější jehněčiny. Co mě však zaujalo nejvíc, bylo to, že u pasu měl jakousi koženou taštičku, kterou právě otvíral a lovil z ní stříbrňák. Uviděl jsem lesk jeho bratříčků a to pro mě bylo lákadlo naprosto neodolatelné.
Dívka přijala peníz a rozevřela blůzku, aby zákazník mohl lépe ocenit nabízené zboží. Právě ve chvíli, kdy jeho ruka zajela dovnitř, aby potěžkala její prs, provedl jsem bleskový výpad směrem k té kožené pokladničce, ale ještě dávno před tím, než se jí moje ruka dotkla, uviděl jsem na hranici svého vnímání, mihnout se jakýsi stín. Zalil mě výron bolesti a pak už jsem padal tmou a nevědomím.
…………………………………………………………………………..

Probral jsem se do bolesti a tmy. Nejdřív jsem jen tupě zíral kolem. Teprve postupně jsem si uvědomil, že tma není dokonalá. Shora sem malým světlíkem dopadalo trochu světla, které matně osvětlovalo místnost, ve které bylo několik regálů, soudků a košů.
To, že nejsem v městské šatlavě, bylo překvapivé a potěšující. Méně příjemné bylo to, že mé tělo protestovalo proti jakémukoliv pohybu bodavou bolestí. Navíc jsem byl v pase připoután ke kruhu ve zdi řetězem, který mohl klidně sloužit k ukotvení admirálské galeony. Veliká boule na hlavě a další bolavá místa svědčily o tom, že mě někdo nejdřív bacil do hlavy a pak mě sem dolů dokopal.
Přemýšlel jsem, proč mě strčili místo do vězení právě do tohohle sklepa. Vzpomínka na to, co jsem slyšel vyprávět o tom, co dělal Giles de Rais, nebyla tou nejšťastnější. Rozhodně nepovzbudila mé myšlenky do budoucnosti.
Nahmatal jsem zámek, ale ještě než jsem ho mohl pořádně prozkoumat, zaskřípaly kdesi nahoře dveře a já slyšel, jak někdo sestupuje dolů. Ostatně za chvíli jsem ve slabém světle uviděl jeho obrovitou siluetu. Holohlavý pořízek, vysoký dobře sedm stop.
Ve svalnaté ruce, silné jako poleno, držel lampu. Strčil mi ji k obličeji a hlas mu skřípal jako starý rumpál: „Bolí to, co?“
„Jo.“
„Tak buď hodný, nebo až s tebou skončím, budeš mít pocit, že jsi předtím byl v ráji.“
Jeho dech smrděl jak žumpa. Nedá se říct, že bych k němu zahořel láskou. Aby dodal svým slovům na důrazu, drapsnul mě za ruku a povídá: „Pro začátek ti ji můžu zlomit, co ty na to? Praskala by jako větévka!“
Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že se na to lámání přímo třese.
„Děkuji za nabídku. Udělám, co budeš chtít. Vždy jsem přístupný kladně reagovat na rozumné argumenty.“
„Tak dobrá. Teď půjdeš semnou. Sedneš si k oknu a budeš se dívat ven na náměstí. Když tě někdo uvidí a pozdraví, usměješ se a kývneš v odpověď. Je to jasné?“
Nebylo to vůbec jasné, ale přece se nebudu přít s takovou horou svalů!
Řetěz zarachotil a hromotluk zavelel: „Jdeme!“ a polechtal mě do zad něčím hodně špičatým. Bylo jedno, jestli je to dýka, tesák nebo obyčejná kuchyňská kudla. V případě, že by přitlačil, udělalo by to ve mně díru, tak jako tak.
V polovině schodů jsem uviděl ze dřeva čouhat uvolněný malý hřebík. Bylo to v té chvíli lepší, než kdybych našel ten největší diamant světa. Jakoby jsem se zamotal a vzorně sebou sekl. Můj věznitel mě za to počastoval kopancem, ale to mně nevadilo, protože už jsem měl hřebík spolehlivě ukrytý v rukávu.
Schodiště ústilo do přepychové haly, odtud jsme šli do patra do neméně bohatě zařízeného pokoje. Posadil mě k oknu, učesal mě a přes ramena mi dal plášť. Přehodil řetěz okolo krbové mříže a udělal kolem ní pořádný uzel. Rozhrnul závěs, otevřel okno a povídá:
„ Teď si můžeš vysloužit buď oběd, nebo nakládačku.“
Pak si sedl naproti a bedlivě mě pozoroval. Tak jsem se tedy díval ven a k mému překvapení mě opravdu někteří lidé poznávali, usmívali se a vřele mě zdravili. Tak jsem se na oplátku culil taky a horlivě kýval.
Nejsem hlupák a došlo mi, o co tady jde: Ten mládenec, co jsem ho chtěl okrást, byl jistě pánem tohoto domu, a když mě čapli, všiml si, že se mu podobám a rozhodl se toho využít. Takže já tu teď sedím a představuji někoho, kdo je zatím někde jinde. Asi je to delikátní záležitost, když je k tomu zapotřebí takové šarády!
Zhruba po hodince můj strážce vstal, zavřel okno a zatáhl závěs.
„Buď hodnej,“ napomenul mne, „jdu pro nějakou baštu.“
Ještě za ním ani nezaklaply dveře a už jsem vylovil hřebík a hrabal jsem se s ním v zámku. Stačila mi malá chvilička a já s uspokojením uslyšel klapnutí západky, ale to už se můj věznitel vracel s plným tácem jídla. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem jedl naposledy, ale dával jsem si pozor, abych to nepřehnal. S plným břichem je člověk líný a špatně se mu utíká.
O co opatrněji jsem jedl já, o to víc se cpal on. Prostě typický sluha, jehož pán není doma. Čekal jsem, že tác odnese, ale on ho jen odstrčil trochu stranou. Zazubil se na mě a v dobré náladě řekl: „Pokračujeme v divadýlku!“ Znova roztáhl závěs a otevřel okno, sedl si naproti, ale jeho oči už nebyly tak ostražité. S potěšením jsem přihlížel tomu, jak si dopřává další a další pohár vína. Byl jsem napnut, jak struna na loutně, ale rozhodně jsem nechtěl nic uspěchat. Nerad bych se nechal chytit podruhé.
Konečně se mu hlava zvrátila na stranu a on začal silně chrápat. Vše další bylo dílem okamžiku. Otevřel jsem zámek, řetěz tiše položil a vyhoupl se do okna. Nebylo to zas až tak vysoko a já měl praxi. Dopadl jsem tvrdě na dláždění, odstrčil několik lidiček, kteří na mě vyjeveně zírali a než se shora mohlo ozvat: „Chyťte ho!“, měl jsem už slušný náskok a rychlost.
Jednoho chasníka, co vyslyšel to volání a postavil se mi do cesty, jsem prostě nabral loktem, aniž by mne to zpomalilo. Jako blesk jsem zahnul do první uličky, kličkoval mezi povozy a pak trochu zvolnil, abych vystačil s dechem a také bylo potřeba se trochu zorientovat a dostat se nejbližší cestou z města.
Jenže za mnou se ozval dusot. Ten křupan to nehodlal vzdát!
Většina lidí na výkřiky typu: Chyťte ho!, nereaguje, ale vždycky se najde blbec rozhodnutý stát se rukou spravedlnosti. Zahnul jsem prudce za roh a mrknul zpátky, abych zkontroloval, jaký mám náskok, což byla chyba.
Šlápl jsem na něco mazlavého, ztratil rovnováhu a ve snaze ji znova získat, letěl jsem vpřed v bláznivém předklonu. Můj šílený úprk skončil tím, že se mi pod nohy připletl toulavý pes a já proletěl vzduchem rovnou ke stěně jednoho starého kamenného domu a přistál u jeho zdi, ve které bylo malé okénko. To nevydrželo nápor, rozštíplo se, a já společně s jeho kousky padal kamsi dolů do tmy.