Transmutace 2

Dopadl jsem na stůl plný knih a papírů, který se pode mnou zbortil. Jak jsem se pokoušel vyhrabat se z jeho trosek, rozlétly se dveře a vyschlý chlápek na mě vyděšeně zazíral.
To už jsem zjistil, že jsem ten pád přežil celkem dobře, vstal jsem a chystal se proklouznout ven. Ta jeho postava, podobná staré soušce a bílá hříva vlasů, mě zmátla. Myslel jsem si, že s ním nebudu mít žádný problém, ale narazil jsem do něj jak do skály.
Chytil mě za ruku a stisk měl jako ocelové klepeto: „Kampak mládenče? Nespěchej tak!“
Hlas měl nezvykle hluboký, jakoby vycházel z hlubin jeskyně.
Otočil jsem se a uslyšel jeho polekaný nádech. Na moment mě pustil: „Vy milosti?“, ale hned se vzpamatoval: „Ne, ty přece nejsi lord Badwood!“
„Neznám,“ odsekl jsem, „hele je mi líto, že jsem vám tu udělal takový binec, měl jsem malou nehodu. A teď mě pusťte!“
Občas člověk s drzostí uspěje, ale tady jsem nepochodil. Dál mě držel a řekl tím svým basem: „ Docela rád si ten tvůj příběh poslechnu. Nabízím ti pohoštění. Mám tu čerstvě uzené maso a džbánek docela ucházejícího bílého.“ a zároveň mě pustil.
Nabídka to byla lákavá. Nabízí se mi tu příjemné posezení za kus vyprávění.
Vešli jsme do sousední místnosti. Vypadalo to tam na první pohled jako v kuchyni, ale kuchyň to nebyla. Uprostřed hořela obrovská, ze všech stran otevřená pec. Na stolech kolem se tísnily křivule, baňky, destilační trubice a desítky dalších krámů. Naproti tomu sousední místnost byla mnohem menší a bylo hned vidět, že je to mládenecká ložnice, jídelna i kuchyň zároveň.
Naznačil mi, abych se posadil ke stolu. Přinesl karafu, dva poháry, pak se vrátil ještě se špalkem krásně voňavého uzeného a čerstvým chlebem. Nalil a pozvedl svou číši: „ Jmenuji se John Andrew, na zdraví!“
„ Mě říkají Carlos, příjmení nemám.“
Je jasné, že jsem nepovažoval za nutné říct vše, některé okolnosti jsem si nechal pro sebe. Když jsem skončil, podíval se na mě ostře a zeptal se: „Ty jsi hodně z daleka viď?“
„Jo, několik let jsem žil na jihu, dělal jsem tam pomocníka jednoho malíře. Jenže mimo míchání barev jsem se také občas věnoval jeho modelce. Když nás přistihl v choulostivé situaci, musel jsem odejít poněkud ve spěchu a bez rozloučení.“
„Tak ze všeho nejdřív ti musím říct, že jsi hodně podobný lordu Badwoodovi. Je to nejbohatší a tudíž i nejmocnější muž ve městě. Ten jeho sluha se jmenuje Samuelson. Není moc chytrý, ale zato je svému pánovi bezmezně oddaný. To, že jsi mu utekl bude chtít napravit za každou cenu. Bude slídit po celém městě jako ohař. A teď k Badwoodům. Je to rodinka k pohledání. Lord se ženil, když už měl padesátku na krku a lady Dianě bylo sotva dvacet. Kromě starého lorda, který se dme otcovskou pýchou, všichni tuší, že syn je kukaččí mládě. Zatímco maminka se účastní všech zábav u královského dvora a padne do náruče každého, kdo se na ní jen usměje, starý pán se vrhl na politiku. Mladý Henry, sotva trochu dospěl a zjistil, že nad sebou nemá žádný dozor, začal řádit jako živelná pohroma. Když nebyl v hospodě, seděl v herně nebo proháněl děvčata v podniku madam Tébé. Rozhazoval peníze opravdu heroicky!
Pak mu na to papínek přišel a byl z toho binec. Řvali na sebe tak, že o tom vědělo celé město. Starý pán synáčkovi řádně přistřihl křidýlka tím, že mu omezil apanáž. Mládenec se musel pěkně uskrovnit. Protože předtím dělal, jakoby mu město patřilo, našlo se brzy spousta smíšků, kteří se mu za zády posmívali a Henry se dusil vzteky. Taky si asi od té doby, každý den alespoň stokrát přál, aby starý už konečně byl na prkně.
Myslím, že když viděl tvou tvář, uvědomil si, že mu můžeš poskytnout záštitu, zatímco on tatíčkovi do toho hrobu trochu pomůže.
Asi moc neprohádám, když si odhadnu, že se brzy dozvíme, že to starý lord má za sebou. Jestli mám pravdu, tak ti hrozí velké nebezpečí. Mám pro tebe návrh: Tady u mě tě nikdo hledat nebude. Pár dnů tu zůstaneš a trochu změníme tvůj vzhled.“
Pokýval jsem hlavou, něco podobného jsem již tušil.
„A co za to?“
„ Z toho, co jsi mi vyprávěl, jsem uhádl, čím se živíš chmatáctvím,“ rázným gestem odmítl mé chabé protesty, „ Jak sis všiml, žiji velmi skromně. Celým mým životem je alchymie, ale musím se zarmouceně přiznat, že ač jsem jí věnoval spoustu času, výsledky se nedostavují. Často jsem měl pocit, že jsem již- již blízko k prvnímu kroku, k výrobě tolik kýženého Havraního křídla, ale úspěch jakoby mi vždy v posledním okamžiku vyklouzl. Je nanejvýš patrné, že mé znalosti jsou nedostatečné a dělám někde fatální chybu při přípravě základní substance. Vlastnil jsem kdysi vzácný spis Raymoda Lulluse Pojednání o páté Esenci. Pracně jsem si udělal její opis a pak jsem ji prodal svému příteli Eaarnovi. Návod zde byl popsán velmi přesně a tak si neúspěch neumím vysvětlit jinak než tím, že jsem při opisování udělal někde chybu. Jenže když jsem za Eaarnem přišel s prosbou, zda bych do knihy nemohl nahlédnout, vysmál se mi. Prý jedině, když si od něj koupím zpět za dvojnásobek toho, zač jsem mu ji prodal. To by byly čtyři zlatky a ty já nemám. Abych si vydělal na jídlo a své potřeby, musím místo své milované alchymie většinu času vyrábět projímadla, nápoje lásky, vykuřovadla a voňavky.
Pomoz mi tu knihu získat! Jen na krátký čas, abych ji mohl porovnat se svým opisem. Pak ji vrátíme.“
Jeho hlas se změnil ke konci v téměř prosebné kňourání. Jenže neuměl moc dobře lhát a tak jsem z toho jeho vyprávění cítil, že mi neříká úplnou pravdu. Bylo mi toho děduly líto a také jím nabízený úkryt se mi v situaci, ve které jsem se ocitl, dobře hodil, no a později se uvidí, jak se věci vyvinou, řekl jsem si. Plivl jsem si do dlaně a natáhl ji k němu: „Platí!“
Jeho vrásky se přeskupily do radostného úsměvu: „Platí! Platí!“ a ramploval mi rukou, div mi ji nevytrhl z kloubu.
Hned po jídle si mě můj nový přítel vzal do práce. Nejprve mě natřel tvář něčím pálivým a svědivým. Vypadal jsem jak čerstvě opečené kuře, ale on tvrdil, že to tak má být a že to do zítra vybledne. Pak z jedné karafy nalil do misky hustou nepříjemně páchnoucí tekutinu a začal ji na mě patlat.
Jestliže první vodička pálila, tak teď jsem měl pocit, že mám hlavu v jednom ohni. Když jsem si začal stěžovat, tak se mi jen smál: „To je zaručený prostředek pro růst vlasů. Do zítra budeš vypadat jako Metuzalém.“
Otevřely se dveře a v nich stála mladá štíhlá dívka. Její tvář se nejdřív protáhla údivem, ale vzápětí se rozesmála a její smích se do mě zabodával jako tisíce jehel.
Nic nemůže uvést muže do rozpaků víc, než to, když se krásná mladá dívka nezakrytě baví jeho zjevem.
Udělal jsem zkormoucenou grimasu, ale to vyvolalo jen další kaskádu smíchu.
„Dědo, co to tu máš za černocha? Přijal jsi nového sluhu?“
Zatímco on koktal, já se vzpamatoval hned, protože mám ve lhaní rozsáhlou praxi. Předvedl jsem toporné pukrle a řekl: „Jsem nový sluha. Mé jméno je Carlos, zcela k vašim službám madam!“
Dobře se bavila. V teatrálním gestu mi podala ručku k políbení. Nějaký čas jsem dělal páže na dvoře dona Colina a tam jsem se přiučil troše galantních způsobů a tak jsem ji vzal jemně do rukou a lehce políbil. Byl to kouzelný okamžik, ale ona jej hned porušila. Ruku stáhla a mávla kolem: „Když si vás děda najal, mohl by jste to tu trochu uklidit.“ Nakrčila při tom svůj krásný pihovatý nosík.
Měla pravdu. Všemožné laboratorní náčiní se tu válelo po stolech a mísilo se se zbytky látek neurčitého vzhledu a původu.
„Právě jsem se do toho chtěl dát,“ ani jsem při té lži nemrknul okem.
„Přinesla jsem ti čisté prádlo, a přišla trochu poklidit, ale vidím, že už pomocníka máš.“
Během této věty ho vzala pod paží a jemně, ale rozhodně s ním kormidlovala do jeho ložnice.
„Je to nový učedník,“ blekotal.
Jemu tedy rozhodně lhaní nešlo!
Dveře se za ním zavřely. Napnul jsem uši, ale bylo slyšet jen vzrušený pološepot dvou lidí, kteří se hádají a přitom se pokoušejí mluvit tiše.
Dívka jednoznačně vedla. Zaslechl jsem útržky vět: „Co je to zač?…učedník?…ty jsi se už asi definitivně zbláznil!…nemysli si, že…Nechoď za náma, až tě zabije!..pitomej kámen mudrců…kdyby ses radši věnoval voňavkám… majlant…blbec…“ Místo vykřičníku klapla klika a dívka vylétla ven jako vystřelená z praku. Sjela mě pohledem, který čtvrtil a pálil, a vyrazila k východu.
„Na viděnou madam!“ poslal jsem za ní, ale to už jsem mluvil jen k zabouchnutým dveřím.
Starý alchymista se vyšoural ven z ložnice a vyhýbaje se mi pohledem omluvně zahuhlal: „Víš, ona je Apolenka hodná holka, ale je ještě hrozně mladá. Je to taková rázná dívka, nesmíš se na ní zlobit.“
„Stejně nás prokoukla. Možná by bylo lepší, říct jí pravdu.“
„Ani nápad! Byla vychována v klášteře. Má velmi přísné zásady! Kdyby tušila, že jsem se spolčil se zl…“ zarazil se.
„Zlodějem…“ dopověděl jsem za něj.
„Nikdy by se na mě už nepřišla podívat. Mám ji moc rád, je to sluníčko mého stáří.“
Když to říkal, viditelně zesmutněl.
„Je-li to tak, pak jsou má ústa zamknutá na sedm západů.“
Asi jsem ho moc nepřesvědčil. Celý se nahrbil a scvrkl. Abych mu udělal radost, začal jsem uklízet ten svinčík. Ale jakmile cinkly křivule, vyskočil jak čertík z krabičky: „Pozor! Tohle je lišák!“ ( i když jsem se díval pozorně, nikde jsem zmíněné zvíře neviděl). Jako každý odborník, když začne vykládat o svém oboru, tak i on ožil a zapomněl na všechny starosti.
Nevědomky sklouzl k odborné hantýrce a tak jeho výklad byl propletencem destilací, kalcinací, sublimací a zvířat. Nedokázal jsem si představit spojení lva a orla a tak jsem poslouchal jen tak napůl ucha, ale o to víc jsem se činil při uklízení. Mému přednášejícímu došel dech a tak teď jen chodil za mnou a rozpačitě říkal: „Nějak mi nikdy nezbyl čas na to, abych to tu zorganizoval.“
Posléze jsme si dali pauzu. Během ní jsem se vrátil k tématu, které mě zajímalo: „ Chceš-li získat tu knihu, měl by jste mi říct něco víc o tom svém příteli.“
„No, on je mnohem bohatší než já. Je to proslulý bylinkář. Chodí k němu i urození pánové, i když o něm jde zvěst, že si zahrává s černou magií. Vymyslel nějaký nový způsob macerace…“
„Ne, počkat! Já myslel, kde bydlí a kde by tak mohl mít tu knihu uloženou.“
„No on bydlí se svou ženou až na druhém konci města ve starém nepoužívaném donjonu.“
„To jako myslíte hradní věži?“ přerušil jsem ho zděšeně. Tyhle staré budovy se schodišti, kde každý schod strašlivě skřípe a ozvěna ten zvuk roznáší po celém domě, ve mně vždy vyvolávaly odpor.
„Ne je to jen strážní věž ve staré, dnes již nepoužívané části hradeb.“
To neznělo o moc líp.
„Knihovna bude hned vedle ložnice, ale nejcenněji knihy bude mít asi nahoře ve své pracovně v nějakém úkrytu.“
Tedy ne že bych čekal, že ta kniha bude pro mě připravená u vchodu na stříbrném podnose, ale nadšením mě to nenaplňovalo. Posléze jsme oba začali zívat. Nakonec on si vlezl do postele a já se usídlil v křesle, které pro mě bylo až dost pohodlné a usnul hlubokým spánkem. Však jsem měl taky rušný den!