Transmutace IV.

Kapitola IV. Otcem.

Už jsem byl téměř dole, když mě nohy zradily a já se zhroutil do knihovny. Překvapeně jsem zamžikal. Místnost teď byla osvětlena několika svícny. Uprostřed stál mírně přihrblý muž a mířil kuší přímo na mě. Hlavu měl skoro holou a z úzkého ptačího obličeje mě pozorovala jeho pichlavá očka. Uviděl knihu: „Ááá! Tak grimoáru profesora Fausta se ti zachtělo?! Tebe určitě poslal Andrew, viď? Tak mluv! Nebo…!“ jeho prst na spoušti se napnul.
Do knihovny vstoupila krásná žena. Patřila k těm krasavicím, které ať již vstoupí kamkoliv, prozáří svou nádherou celé okolí. Měla uhlově černé lesklé vlasy, které ji spadaly na bělostnou šíji.
Prohlédla si mou nedostatečně oblečenou postavu, obešla starce, postavila se vedle a převzala iniciativu: „Počkej, nemyslíš, že by se nám hodil?“
Sebrala mi knihu a ukázala ji starci: „ Nemáš pocit, že to je znamení osudu?“
Nečekala na odpověď, vylovila ze záhybu pláště jakýsi flakónek, strčila mi ho pod nos a já se okamžitě propadl do jakéhosi polovědomí. Zcela zbaven vůle, jsem se nechal vést vzhůru a připoutat ke stěně. Dokonce se mi to zdálo nesmírně legrační a smál jsem se jako šílenec.

Ostrý pach čpavku mě vrátil do reality, i když droga na mě stále působila a já vše vnímal zcela otupěle. Byl jsem nepřirozeně klidný a vše, co se potom stalo, jsem přijímal zcela stoicky.
Už mnohokrát jsem byl ve velmi obtížné situaci, ale teď to se mnou vypadalo opravdu špatně.
On stál u pultíku a před sebou měl rozevřenou knihu, kterou jsem se pokusil ukrást.
„Už je připraven,“ hlásila kráska, stojící těsně vedle mě.
Začal svým krákoravým hlasem číst z knihy. Skřehotavě vyslovoval ta podivná cizí slova nejdřív v pomalém zpěvním rytmu, ale jak pokračoval, měnila se hlasitost i tón.
Žena zatím obcházela místnost a zapalovala vonné byliny v miskách, ale její pohyby byly tak ladné, že to spíš vypadalo, jakoby tančila.
Eaarmovo předčítání se změnilo ve vysoký zpěv.
Jakoby na to čekala, shodila plášť. Pod ním byla zcela nahá, jako ta bohyně, která vystoupila z vln moře. Třela se o mě, pak vzala do ruky mé mužství a vedla mě k vrcholu.
Musím se přiznat, že ji to nedalo téměř žádnou práci. V okamžiku, kdy uspěla, okamžitě ode mě odstoupila. Jak mé vzrušení opadalo, všiml jsem si, že mé sémě zachytila do malé misky. Teď s ní přešla k velké láhvi ze silného skla, která ležela na kraji pece v teplém písku a byla částečně zaplněna jakousi rudou tekutinou. Nalila obsah misky dovnitř a bleskově láhev uzavřela a ještě uzávěr omazala tmelem.
Nad hladinou se vytvořil nejdřív slabý šedivý opar, ale postupně houstl a zvětšoval se. Eaarm si ničeho nevšímal a četl dál a dál. Jeho hlas se změnil v exaltované ječení, ale já jsem fascinovaně sledoval, jak se šedé cáry v láhvi převalují a nabírají podivné obrysy, které byly stále konkrétnější. Byl to tvor podobný lidské bytosti! Teď teprve jsem si uvědomil, k čemu jsem byl použit.
TO vevnitř sílilo a zvětšovalo se. Pak se náhle na láhvi objevila vlásečnicová prasklina a v dalším okamžiku se nádoba rozlétla na tisíc kousků.
Jakoby ji vzduch dodal sílu, osvobozená bytost rostla a její tělo hutnělo. Bleskově přistoupila k Eaarmovi a nakopla ho do zadnice. Ženě se obrátily oči v sloup a sesula se také. Rudé oči této titánské kreatury se zastavily na mě. Stále ještě pod vlivem drogy, očekával jsem klidně smrt. Místo ní však se ozval jeho hlas: „ Udělal jsem to dobře? Měl jsi něco podobného na mysli otče?“
Teprve nyní jsem si uvědomil, že jsem s touto bytostí spojen tím nejužším příbuzenským poutem. Byla také pravda, že jsem se cítil zneužit a hlavou mi před chvílí bleskla myšlenka, cože bych jim nejradši udělal.
„Ano, ano,“ přisvědčil jsem zmateně.
„Přeješ si ještě něco?“
Moje zlodějská kariéra by byla příliš krátká, kdybych se neuměl přizpůsobit rychle nové situaci.
„Moje pouta!“
Jeden ledabylý pohyb a závlačky odlétly a já byl volný. Jedním skokem jsem se ocitl u Eaarma, zul jsem mu boty, stáhl kalhoty a oblékl si je. Hned jsem se cítil lépe, než když jsem tu stál nahý a připoután jako Prometheus.
Věděl jsem přesně, co udělám a bez zaváhání jsem se do toho pustil. Bral jsem jeden list z otevřené knihy po druhém a házel je do ohně. Hořely podivně modrým plamenem a kroutily se jako v křeči. Prázdné desky jsem vzal pod paží a chystal se vyrazit.
„Odteďka budu stále s tebou!“ zaduněl můj obrovitý syn.
„E…hm,“ na nic jiného jsem se nevzmohl.
„Nebo mě chceš zapudit?“ znělo to velmi smutně.
„Ne, jen tvůj zjev. Je trochu nezvyklý.“
Podíval se na Eaarma a začal se měnit. Scvrkával se a rysy jeho tváře tály jako vosk, až se mi dělaly mžitky před očima. Byla to jen malá chvilka a už tu stálo Eaarmovo dvojče.
„Tuhle by jsi uměl taky?“ zeptal jsem se a ukázal na ležící ženu.
Kývl, ale já ho gestem bleskově zastavil: „Ne, jen jsem se ptal.“
„Uměl by jsi být neviditelný?“ zeptal jsem dál se zkusmo.
„Maličkost!“ a zmizel.
Zhluboka jsem si oddychl. Bylo to o vlásek, řekl jsem si.
Nechtěl jsem riskovat, že bych se při hledání východu náhodou setkal s dalším služebnictvem a tak jsem se vracel stejnou cestou, kterou jsem přišel. V knihovně jsem si vybral jeden svazek, který velikostí odpovídal, podíval se dovnitř, spokojeně kývl, vložil ho do desek a omotal je provázkem, který tam dosud ležel. Potřeboval jsem Andrewa udržet ještě nějaký čas v přesvědčení, že mám tu pravou knihu ve vlastnictví.
Než jsem dovrávoral na nejistých nohou na známý balkon, byl jsem unavený.
Byla ještě noc, ale tma již ustupovala blížícímu se úsvitu. Trochu jsem si odpočinul a dal se do šplhání. Dolů to šlo snadno. Už jsem se blížil k zemi, když se odněkud vynořil Andrew, na kterém bylo vidět, že je hoří zvědavostí a netrpělivostí. Poskakoval kolem mě a zahrnul mě otázkami: „Kde jsi byl tak dlouho? Máš knihu?“
Pak ji uviděl viset na mém krku, jeho oči radostně zaplály a on změnil téma: „Bál jsem se o tebe! Není ti něco? Vždyť krvácíš!“
„Až doma,“ utnul jsem.
Když viděl, jak se potácím, nabídl mi rámě a já jej s povděkem přijal, ale stejně jsme museli udělat několik přestávek, abych si oddychl.
Do Andrewova domu jsme dorazili již za světla. Naštěstí, těch, kteří nás potkávali , bylo jen málo a nikdo si nás příliš nevšímal, všichni spěchali za svými cíli.
Byl jsem zcela vyčerpán. Padl jsem na lůžko a knihu chtěl odložit vedle postele na stolek. Andrew se po ní chtivě natáhl.
„Moment! Budete mi muset leccos vysvětlit,“ řekl jsem a ucukl. Stáhl se a kupodivu nenaléhal. Místo toho se začal starat o moje zranění.
Dlouhou chůzí se mi jen lehce uzavřené rány znova otevřely a hojně krvácely.
Andrew mi na ně přiložil obklady a jejich účinek se projevil okamžitě. Zároveň s úlevou přišel i mdlobný spánek, během kterého jsem vše prožíval zas a znova.

……………………………………………………………………………..
S trhnutím jsem se probudil. Desky jsem křečovitě svíral v rukou. Měl jsem pocit, že jsem oči zavřel před okamžikem. Pohled z okna mě v tom utvrdil- bylo ráno.
Dovrávoral jsem do laboratoře. Andrew tam spal v křesle, které jsem použil první noc. Jeho dlouhá postava se v pokusu o zaujmutí pohodlné pozice podivně zkroutila. Otevřel oči a protáhl se: „Už jsi vzhůru?“
„Jo, trochu jsem si zdřímnul.“
„Zdříml?! Spal jsi celý den a celou noc!“
Vyvalil jsem oči. Celý den? Ale hned jsem přešel do útoku: „Andrewe! Ta kniha! Je to grimoár. Čarodějnická kniha. Je nebezpečná. Už jenom povědomost o její existenci může mě i tebe přivést nejdřív na mučidla a pak i na hranici. A nejen nás, ale i tvou milovanou Apolenku a další. Dovedeš si to představit? Lhal jsi mi, využil jsi mě! Teď chci pravdu!“
V rozčilení jsem mu začal tykat.
„Co se dělo u Eaarma?“
„Nejsi v situaci, abys mohl klást otázky, ale budiž.“
V momentě, kdy jsem se dostal ve svém vyprávění k popisu magického rituálu, kterého jsem se nedobrovolně zúčastnil, vzdychl: „ Oni chtěli vytvořit homunkula!“
Dál se nedostal. Ozvalo se prudké zabušení na dveře. Andrew k nim udiveně vzhlédl: „Kdo…?“
Nedořekl. Dveře se s rachotem rozlétly a dovnitř vběhlo několik vojáků, kteří nás obklopili. Za nimi vešel ve skvostné uniformě mladý důstojník. Na první pohled sebevědomý a nadutý hlupák. Obezřetně se vyhnul troskám a přezíravě se rozhlédl po místnosti. Postavil se před Andrewa do pózy o které si myslel, že vypadá důstojně: „Jste John Andrew, mastičkář, voňavkář a laborant?“
Oslovený na něj jen vytřeštěně zíral a pokýval hlavou na znamení souhlasu.
„Přišel k nám jeden důvěryhodný a ctihodný občan našeho slavného města a sdělil nám závažnou informaci ohledně toho, že máte ve vlastnictví zakázanou čarodějnickou knihu, jejíž popis nám též laskavě sdělil.“
Důstojník přešel k tykáni: „Už dlouho jsem se ti Andrewe chtěl dostat na kobylku a teď tě mám! Půjdeš na mučidla a pak na hranici a ta tvá Apolenka taky. Dovolila si mě, poručíka městské gardy, odmítnout a ještě mě před lidmi zesměšnila. Je to taky čarodějnice! Než ji upálíme, půjčím ji svým vojákům.“
Andrew se třásl jako osika a byl skoro průhledný.
„Ha! Támhle ji vidím!“ vykřikl poručík a vrhl se ke stolku. Podíval jsem se na starého alchymistu, byl téměř v mdlobách. Důstojník knihu popadl, otevřel ji, překvapeně zamrkal a hlesl: „Herbář?!“
To byla ta pravá chvíle pro mě: „Je to rodinná památka. Velmi potřebná při určování rostlin potřebných k přípravě voňavek. Váš ctihodný občan je nesporně důvěryhodný, ale zřejmě značně slabozraký. Jak jinak si vysvětlit to, že zaměnil neškodný herbář za nějakou magickou knihu?“
Poručík si byl asi prve jist svou věcí a tak teď nedokázal skrýt své zklamání. Přešel ke mně a zlostně se zeptal: „A ty jsi kdo?“
„Jen se na mě dobře podívejte!“ vybídl jsem ho.
„My jsme se už někde viděli?“
„Na pohřbu vaší babičky?“ nadhodil jsem zkusmo, ale slovo ironie pro něj nic neznamenalo.
„Ne, to bych si tě pamatoval, lotře.“
„Zkus si mě představit bez vousů.“
Můj hlas byl natolik naléhavý, že mimoděk poslechl a ostře si mě prohlížel. Pak se mu zrak rozostřil a on padl na kolena a blekotal: „ Milosti! Odpusťte! Nepoznal jsem vás.“
„Vstaňte poručíku,“ pokynul jsem mu velkodušně, „je vidět, že jste chytrý a všímavý muž. Neopomenu se o vás zmínit na vyšších místech, čeká vás jistě skvělá kariéra! Je jasné, že zde došlo, jak jste se sám osobně přesvědčil, k nespravedlivému nařčení. Z jistých důvodů musím skrývat během tajného a velmi diskrétního poslání svou pravou podobu, ale vy jste mě svým orlím zrakem poznal, blahopřeji! Věřím, že teď, když jste mě tak geniálně odhalil, mohu se zcela spolehnout na vaši diskrétnost.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ kýval snaživě poručík.
„Můj velevážený přítel mistr Andrew, můj nejmilejší přítel, je mi při mém poslání plně nápomocen.“
Léta strávená na dvoře dona Colina mě naučila nestydatě lhát a nadutě plkat na libovolné téma. Díky tomu, že jsem se nějaký čas potloukal s hereckou společností, doplnil jsem svou řeč rozmáchlými gesty.
„Nyní vás propustím, abyste mohl svým nadřízeným vysvětlit, jaký politováníhodný omyl se zde stal a že mistr Andrew je zcela bez poskvrny. Co se týče toho udavače, myslím, že mistr nebude trvat na potrestání. Ovšem vzhledem k tomu, že zde byla též uražena vaše čest, předpokládám, že budete žádat satisfakci.“
„Jistě, pane,“ opakoval pořád donekonečna, ustupoval pozpátku k východu a neustále se klaněl.
Vojáci mezitím Andrewa pustili. Chudák stará se zhroutil do křesla a jen zíral na to, co se děje.
„A cestou se můžete zastavit u truhláře, aby na útraty města přišel opravit dveře,“ zavolal jsem za nimi ještě.
„Ta kniha,“ zakrákoral zlomeným hlasem Andrew a ukazoval na ni svým vyzáblým prstem, „to není ona!“
„Samozřejmě, že ne. Kdyby byla, tak už jsme teď na cestě do pekla.“
„Ty jsi mě podvedl.“
Byl jasně posedlý, nedokázal myslet na nebezpečí, kterému jsme o vlásek unikli, měl v hlavě jen tu knihu.
„Nějak jsi přehlédl, že jsem ti zachránil život,“ řekl jsem znechuceně. Když už jsem jednou začal s tykáním, nehodlal jsem přestat.
„Kde je?“
Jeho myšlenky bloudily v kruhu.
„Zničil jsem ji.“
Vypoulil oči: „Byl to unikát. Veledílo! Byla to esence vědění mágů za celé věky! Bylo to světlo mého života. Tolik jsem po ní toužil!“
Celý se třásl rozčilením a asi by mě v té chvíli nejradši zardousil, ale tělo ho zradilo. Jakoby náhle zestárl o celé desítky let.
„Jsi barbar! Zrůda!“ chrčel.
Došla mi trpělivost: „Ne Johne, už žádné čarodějné knihy, žádné kouzlení…“
Dovnitř vtrhla Apolenka, rozčepýřená jako vrabec. Šlehla po mě pohledem a vrhla se k Andrewovi, který byl na pokraji mdlob: „Dědo, dědečku?“
Namočila šátek do vody a omotala mu ho kolem hlavy.
„Co se tady dělo? Slyšela jsem, že dědu jdou zatknout vojáci pro držení zakázaných knih. Něco vám řeknu pane Carlosi, či jak se jmenujete, přinášíte jen smůlu a problémy, podívejte se, co jste udělal,“ a ukázala na zhrouceného starce. Nemělo smysl něco vysvětlovat.
„Jsem právě na odchodu, vezmu si jen trochu jídla.“
Udělal jsem si malý výlet do špíže a bez dlouhého vybírání jsem sebral půl pecnu chleba a několik klobásek.
Když jsem se vrátil, Apolenka se tam pořád ještě motala kolem Andrewa. Neobtěžovala se ani ohlédnout. Bez pozdravu jsem vyšel ven.