Šalamounovy doly

Kapitola I. Úvod.
Každý, kdo byl někdy nějaký čas bez zaměstnání, ví jak je to trýznivá doba. Takže jsem měl velkou radost, když jsem dostal místo ošetřovatele v domově důchodců.
Není to práce zrovna jednoduchá, jak si mnozí myslí a to i psychicky. Stáří, myslím tím pozdní stáří, nepřináší moudrost, ale i demenci a dětinskost. Mnoho obyvatel tam tehdy bylo velmi tvrdohlavých, svárlivých a nevrlých.
Jindřich Vodička takový nebyl. Naopak, stále se usmívající a v dobré náladě. Tak jako mnozí staří lidé i on měl jasné vzpomínky na mládí, dobu minulou a rád vzpomínal a vypravoval.
Všechno to začalo, když se jednoho večera díval s asi deseti dalšími na nějaký dobrodružný film, jehož jméno jsem si tehdy vůbec nezapamatoval.
Byl to jeden z těch filmů, kde hlavní hrdina v řadě honiček a rvaček zachraňuje svět proti obrovské přesile lotrů.
Protože jsem měl dlouhý, těžký a únavný den, seděl jsem tam a klimbal. Nevyrušila mě ani četná střelba a další pyrotechnické efekty a až teprve hněvivý hlas dědy Vodičky mě probral:
„Co je to za blbost?! Jak někdo může natočit takový nesmysl? Proč sakra nepřišli za mnou? Já jsem v Šalamounových dolech byl a na rozdíl od ostatních jsem to i přežil, ale takovejhle blábol bych nepřežil!“
Zvedl se a rázně odcházel. Zaujalo mě to, protože se o různé záhady zajímám odmala. Vstal jsem taky a šel za ním: „ Pane Vodička, vy jste říkal, že jste navštívil Šalamounovy doly?“
Asi jsem to řekl hodně pochybovačným hlasem, protože se na mě obrátil a dost nevrle zavrčel: „ To si piš mladej, že jo. Jasně, říkáš si tak jako všici- starej dědek, co ho chytá fantas a už neví o čem mluví, ale já mám náhodou hlavu jasnou, na rozdíl od těch staříků tady.“
„Pane Vodička, já vím, že jste proti ostatním tady, ještě čipernej junák. Nechtěl byste mi to vyprávět?“
„Proč ne, ale ne že mi budeš skákat do řeči a dělat ksichty jako že si vymejšlim. To bys měl u mě utrum, rozumíš?“
„Dobrá,“ souhlasil jsem.
Byl pěkný letní večer a tak jsme si sedli na lavičce v malém parku, který byl u domu: „ Hele a co takhle jedno pivko, aby mi nevyschlo v krku?“
„Ale pane Vodička, víte přeci, že nosit sem alkoholické nápoje je zakázané!“
„No tak, nebuď sketa! Jedno pivko to přeci není alkohol a ručím zato, že to povídání bude stát zato.“
Moje zvědavost byla skutečně velká a krom toho mi v hlavě bliknul nápad, jak tohle dilema vyřešit. Odběhl jsem do blízkého obchodu a za chvíli se vrátil s plechovkou nealkoholického piva. Myslím, že děda to nepoznal, protože si pak mezi řečí pomlaskával a pochvaloval si jaké má říz.
Kapitola II.
Jindřich Vodička vypráví o mládí.
Já jsem se narodil na Žižkově v jednom z těch dělnických činžáků, kde kvartýr to byly dvě malý cimry a záchod to mělo jeden na pavlači pro deset partají. Umyvadlo to samý. Moje máma byla, jak se tenkrát říkávalo, lehká holka . Protože si brala domů kunčafty, tak jsem byl často u babičky, která měla udělanej kvartýr z nepoužívaného sklepa, nebo jsem byl na ulici. To víš, tehdy tam bylo spousta míst, kde byly proluky a to bylo klučičí eldorádo. Ta ulice mi dala tu nejlepší školu života, jakou jsem kdy mohl dostat.
Když skončila válka a poměry se začaly obracet, tak si ostatní žensky z okolí začaly na mámu ukazovat a pokřikovat na ní, i když nejedna z nich měla taky pod sukní rušno. Tehdy bylo v pohraničí spousta volnejch baráku po Němcích, jen se nastěhovat a tak jsme dali Praze sbohem a odstěhovali se na Šumavu. K baráku jsme si pořídli pár slepic, králíků a kus záhonu a začali hospodařit. Chvíli byl klid, ale máma si neuměla dát pokoj, a tak si zase začala s chlapama z okolí. To se ví, brzo se to domákly jejich manželky a byl z toho pořádnej binec a ženský se dali do hromady a hučely do mužských tak dlouho, že ti se nakonec usnesli, že nás vystěhují, aby měli doma pokoj.
Když k nám do chalupy přišel předseda národního výboru a začal ty svoje kecy, máma mu vyčetla, že to s ní táhnul taky. Dostali se do hádky. Dal jí pár facek a to už jsem to nevydržel, popadl jsem klacek a bacil ho zezadu do hlavy. Bylo mi čtrnáct nebo patnáct let, to už se nepamatuju, ale kuráž jsem měl, to zas jo.
Jenže za mord stranickýho funkcionáře, bych tehdy mohl dostat i provaz. To už byla taková divná doba víš? Tehdy ještě hranice nebyla úplně zadrátovaná, ale místama docela děravá a tak jsem si to namířil přes kopečky do Rakous. Že jsem se dostal přes hranice to nademnou stál anděl strážný. V Rakousku tehdy byla silná česká enkláva a tak jsem se tam brzo uchytil.
No dělal jsem všelicos, čistil na ulici boty, nosil kufry na nádraží a přitom pochytil nějakou tu němčinu, takže za pár měsíců jsem se už docela slušně domluvil a vypadalo to, že se ke mně karta obrací tou správnou stranou, ale jen na chvilku. To se mezi Čechama začaly šířit zvěsti, že do města dorazili tajný a tahaj uprchlíky před hranice zpátky do Čech, aby jim tam mohl kat navlíknout konopnej obojek. Nikdo už nevěřil nikomu, a kdo mohl, ten se pakoval pryč. Rozprchli jsme se jak vrabci, když do nich střelí. Mě jeden profesor v kufru auta převez do Itálie a tam jsme se nechali najmout na parník. On - inženýr za strojníka, ale já bez vzdělání, jsem šel do kotelny jako hilfák.
Prvních pár dní jsem měl pocit, že jsem vlez od pekla. Tam dole byl vzduch hustej jak gulášová polívka a taky hroznej hic. Vosm hodin házet uhlí na přidavač jako o život a stejně na vás furt zhora zvoněj signálkou, že je malej tlak. Zbylej čas jsem skučel bolestí, protože mě bolelo celý tělo. …“
„Ale slíbil jste, že budete vyprávět o Šalamounových dolech dědo!“
„ Však už se k tomu dostávám synku, hezky všechno popořadě.“
„…..takže kde jsem to skončil? Jo u té roboty na tom šífu. Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. V Port Saidu mě vykopli na břeh, že takovou lemru do kotelny potřebovat nemůžou. Co si asi tak má počít člověk, kterej se ocitne v cizině s pár lirama v kapse a kolem spousta těch snědejch arabáků?
No dal jsem se nalejt do cizinecký legie a nestydím se zato. Tam se tě nikdo neptá odkuď jsi a jestli si něco proved. Tvrdý život a přísná disciplína, ale taky žádná šikana a buzerace. Vodkroutil jsem si tam poctivejch pět let a když jsme měli končit, přišel za náma seržant a že bychom se jako udělali pro sebe.
Afrika tehdy byla v jednom ohni. Převraty a revoluce byly na denním pořádku, takže profesionální jednotka vojáků by se těm vůdcům šikla……“
Jeho vyprávění přerušil můj mobil, který mi zacvrlikal v kapse.
„Ano?“
Ozval se hlas sestry z oddělení: „ Je večerka a chybí nám pan Vodička.“
„Ne, ne to je v pořádku. Je tu semnou venku na lavičce. Povídali jsme si.“
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jak večer uběhl rychle a že aniž jsem to postřehl, je už tma. Doprovázel jsem ještě dědu dovnitř. Na chodbě jsme narazili na vrchní.
„Áá, pan Vodička,“ začala nakvašeně, „ kdepak jste se nám toulal? Už jsme se po vás sháněli.“
„Byli jsme venku, povídali jsme si.“ zopakoval jsem.
„Jo a pak že ženský jsou ukecaný. A vy chlapy, když začnete povídat tak taky nevíte kdy přestat,“ to už řekla klidněji, „ Taky vám pan Vodička vyprávěl, jak dělal v Africe Ramba? Už tu svojí pohádku tady vyprávěl snad všem.“
Popravdě řečeno i mě se to jeho vyprávění zdálo být přinejmenším hodně nadnesené a její pohrdlivý tón jejího hlasu, kterým to říkala, mě ještě více zviklal.
Kapitola III. Setkání u kávy.
Samozřejmě jsem byl moc zvědav, jak to povídání bude pokračovat, ale taky jsem si uvědomil, že jsem kdysi dávno cosi o Šalamounových dolech někde četl nebo slyšel, ale vlastně o tom nic pořádně nevím. Naštěstí mám kamaráda, který má všechny tyhle věci v malíčku. Odmala, co ho pamatuji, horuje pro UFOny, yettyho, Atlantidu a další záhady. Dnes je z něj vážený pan doktor práv, ale v duchu stále zůstává klukem milujícím tajemno.
Měl jsem druhý den volno a tak jsem mu zavolal. Setkali jsme se na verandě jedné restaurace na Staroměstském náměstí. Byli jsme divná dvojka. Já ve vyšisovaných džínách a on v solidním šedém obleku s vestou, která mu měla dodat důstojnosti a solidnosti.
„Šalamounovy doly?“ odpověděl mi otázkou. „Ty snad na tohle věříš?
Chtěl by si rychle zbohatnout tak jako ti, co skočili na ten podvod se zlatými doly někde v Nigérii či kde? Nastrkali do toho svoje úspory, který už nikdy pak neviděli. Zlato, potažmo doly, ve kterých se mělo těžit, taky ne, pochopitelně. Jediné co viděli, bylo zlaté prasátko, když pak se z nich stali hladovějící bezdomovci.“
„Ne, to ne, jen máme u nás v domově důchodců jednoho dědulu, který tvrdí, že tam byl.“
„A nabízí ti. že když tam pojedeš s ním, že ti dá podíl co? Známe!“
„Ne to ne, nech toho. Raděj mi řekni jak to doopravdy s těmi doly je.“
„Tak dobrá, ale všechno je to v podstatě v oblasti mýtů, protože pokud se to vůbec odehrálo, tak to bylo v dobách nám tak vzdálených, že o tom existují jen nepřímé důkazy, jasné?“
„Jo, jo, tak už spusť.“
„Takže když se Židé usadili v Palestině, kterou jim dal Jehova jako zemi zaslíbenou a zmordovali všechno okolní obyvatelstvo, už nepotřebovali archu úmluvy. Víš to je ta zlatá bedna, kterou ve filmu našel Indiana Jones. Strčili jí jen tak někam do jeskyně. Až později král Šalamoun si na ní vzpomněl a usmyslel si, že pro ní postaví chrám. A protože nebyl troškař, nechtěl nějakou kůču, ale pořádný svatostánek. Pozval si fénické stavitele a začalo se budovat. Taky naplánoval, bohatou vnitřní výzdobu. No a na to aby ty kameníky mohl platit, potřeboval zlato. Na vnitřní výbavu pak další. Spoustu zlata. V samotné Palestině je ho ale pomálu, žádné velké naleziště, takže se předpokládá, že ho dovážel, jenže se neví odkud.
A protože je to napůl pohádka, tak se tam zrovna v tu chvíli náhodou přichomýtla krásná královna ze Sáby. Dozvěděla se o Šalamounově moudrosti a přijela ho navštívit a přivezla soustu darů. Hlavně zlatých. Podle bible si ti dva padli do oka a prožili spolu milostný románek. Výsledkem téhle návštěvy byl i slib, že královna bude dodávat zlato.
Samozřejmě žádné království Sába nikdy neexistovalo a tak se záhadologové baví kratochvílí, že ho hledají a umísťují do různých koutů Afriky. Asi nejvíc co jsem četl tak do Zimbabwe.
Je tam v okolí několik nalezišť zlata a taky taková záhadná stavba nazývaná Akropole. Velikost naznačuje, že byla nejspíš hlavním městem velké říše. Takže to by sedělo. Jenže je to podle mě tak trochu z ruky….hm, no…….“ koukl na hodinky, „hele dopovídáme to jindy já už musím letět. Mám nějaké jednání.“
Rozloučili jsme se a já jsem si ještě zaskočil do půjčovny filmů a doma jsem je zkouknul. Vodička měl pravdu, nebylo to k ničemu.
Kapitola IV. Vodička pokračuje.
Potom co jsem načerpal tyhle vědomosti, jsem byl zvědav, co bude pan Vodička vyprávět dál. Pořád jsem byl v podstatě přesvědčen, že si vymýšlí a dělá si ze mě legraci, nebo mi to vypráví jen proto, aby dostal pivko.
Samozřejmě jsem mu ho koupil, ale zase jen nealkoholické. Už když jsem přicházel, viděl jsem, že na mě čeká a hypnotizuje mojí tašku, jestli v ní mám pro něj pivo. Jenže já jsem si musel splnit nejdříve své povinnosti, než jsem měl trochu času. Až teprve odpoledne po obědě byl trochu klid. Sedli jsme si znova na lavičku venku.
Netrpělivě jsem čekal, kdy začne, ale on jen upíjel pivo a díval se do mraků Nakonec jsem to už nevydržel: „ Slíbil jste mi povídat o těch Šalamounových dolech.“
„Jo, jasně, kde jsem to minule skončil?“
„Vyprávěl jste o tom, jak jste odešel z cizinecké legie…“
„No jo tehdy byla taková doba, že bílí žoldáci byli hodně vyhledávaný. Byla tam sebranka z celýho světa. Hlavně Němci, Amíci, taky Angláni a tak vůbec.
Já jsem byl v jedný jednotce, která se dostala do Angoly. Základnu jsme měli v jejich hlavním městě. Tam se to tehdy mlelo nejvíc.
Tehdy tam vládl nějaký císař, král, dobrodinec lidu nebo něco takového, oni si tam dávali takový tituly, víme? A jeho poddaní se bouřili, protože je vysával jak pijavice. Jenže, tak jak je to tam běžné, mlely se jednotlivé kmeny spíš mezi sebou místo toho, aby se spojily a tak jsme hlavně hlídali hlavní město, aby se nepokoje nepřenesly tam a vládce si mohl užívat.
Ale život tam nebyl nic moc, chlast mizernej a ženský jen černý jako bota…“
„Pořád ale jste mi neřekl o těch dolech. Nemohl byste tohle přeskočit?“ přerušil jsem ho netrpělivě.
„Neboj, už jsem u toho. To jednu za náma přišel jeden z těch jejich vojáků. Podle vyznamenání na prsou to byl nejmíň admirál, a že hledá dobrovolníky na akci. My jsme byli z tý nudy tam tak zblblý, že jsme si sice uvědomili, že vládní vojsko má v moci město a jen kousek za ním její vliv končí, a dál je tam peklo, ale kývli jsme, že tedy jo.
První problémy nastaly už asi patnáct kilometrů za městem. To se jedno z aut zastavilo na takovým malym palouku. Někteří jako ovce seskákali a srotili se do hloučku kolem něj.
Ty chlapy byly poschovávaný kolem dokola a tak nás měli, jak na podnose. Začali to do nás pražit ze všech stran. My, co jsme byli v prvním autě, jsme měli štěstí. Řidič šlápl na plyn a auto doslova vystřelilo ven ze smrtícího kruhu. Ti co tam zůstali, už takové štěstí neměli.
Tak nás zůstalo jen pár a trmáceli jsme se vpřed, protože autu se po pár dalších kilometrech taky začalo kouřit z motoru, tak jsme museli dál po svých.
Abys rozuměl, to čemu tam říkají cesty, bychom tady nazvali vyschlým řečištěm dravé horské říčky.
Na to místo, kde asi dříve byly Šalamounovy doly, jsme dorazili za pár dní. To už jsme všichni byli v bídným stavu, z únavy a neustálého čekání na další útok. Jenže ten nepřišel, nešli za námi a až teprve později jsme přišli na to, proč nás nechali být.
Bylo tam údolí a kopec, jak homole cukru. Byl celej prošpikovanej chodbama, jak dávní horníci hledali zlaté žíly. Taky celé okolí bylo jedna samá díra.
Utábořili jsme se u takovýho potůčku a každej hledal v batohu, co tam ještě má k jídlu. Taky jsme se radili, co vlastně teď dál. Zpátky jsme nemohli, jen dopředu. Seržant, tvrdil, že když půjdeme dál na jih, narazíme na malou osadu a odtud pak se můžeme dát přes hranice do Zairu.
Bylo už k večeru a my si užívali tu trochu klidu, když jsme uslyšeli strašlivý skřek. Odněkud z druhé strany mu odpověděl jiný. Byl to hrozný hlas, který snad ještě žádné lidské ucho neslyšelo. Nikdo z nás si tehdy neuměl představit co je to za tvora, který vydává tak hrozné zvuky, ale pak ho někdo uviděl proti západu slunce a výkřikem upozornil ostatní.
Temná silueta vypadala jako obrovský pták. Ne jako orel nebo kondor, nic takového, tohle bylo mnohem větší. Majestátně to plachtilo po obloze, pak se to ale otočilo a blížilo se to k nám. Byla to příšera jak z nějakýho strašidelnýho filmu. V rozpětí to mělo možná čtyři metry nebo i víc, blanitá křídla jako netopýr. Hlava byla ptačí, ale holá bez peří, vypadala jako obrovitá lebka. Přeletělo to těsně nad námi a my viděli, že to v tlustém zobanu má řadu zubů. Někdo z nás po té potvoře vystřelil, což byla asi chyba. Opsala široký okruh a vzlétla výš a ještě výš. Začala zase tím svým příšerným hlasem krákat a my viděli, jak se v zapadajícím slunci objevují další siluety. Jedna, druhá, třetí. Než bys napočítal do deseti, bylo na obloze celé hejno a hnalo se na nás. Pár chlapů začalo střílet na všechny strany. Ti zbabělejší nebo chytřejší, jak chcete, hledali, kam by se schovali. Já zahučel do první díry, která se namanula, skrčil jsem se tam, snažil se být co nejmenší a poslouchal jsem. Venku byla slyšet střelba, krákorání těch bestií a do toho křik těch, které ty potvory dostaly. Netrvalo to dlouho. Střelba utichla a brzy i křik, ale to ticho bylo ještě hroznější. Neusnul jsem do bílého dne a teprve pak jsem se odvážil vystrčit ven hlavu. Místo bylo prázdné a jen rozházené věci a zbraně svědčily o tom, že tu nějaké tábořiště vůbec bylo.
Krve jen málo a těla žádná, ty obludy si je odnesly, čert ví kam, do svých hnízd.
Tuhle strašlivou noc semnou přežil jen jeden, ital Benito. Posbírali jsme každý trochu jídla a vydali se pryč. Domorodci se tímhle terénem umějí pohybovat na velké vzdálenosti, ale běloch a vůbec městskej člověk nemá šanci. My byli navíc už v té chvíli jako mátohy a tak jsme moc daleko ten den neušli. Navíc jsme brzy začali bloudit. Dnes si myslím, že jsme se v podstatě jen motali kolem. Večer jsme se zastavili u takový hromady kamení. Obrovský obludně velký černý kameny vypadaly, jakoby je sem na hromadu naházel snad sám Satan. Plácli jsme sebou na zem a tehdy Benito měl ten blbej nápad, rozdělat oheň. Bylo to, jakoby jsme těm potvorám dali signál: tady jsme!
A taky že jo. Nevím, co mě probudilo, snad nějaký ten šestý smysl, i když já na něj nevěřím. Byl ostatně taky nejvyšší čas. Jedna z těch obrovitejch ptačích potvor byla zrovna kousek nad náma. Zaječel jsem a odvalil se mezi ty kameny. Našel jsem tam takovou úzkou hlubokou škvíru a vmáčkl se do ní. Benito se probudil až ve chvíli, když už ho měla v drápech. Vznesla se s ním, jakoby nevážil dobrý metrák. Snažil se jí vyškubnout, ale držela ho jako v kleštích. Z té díry jsem měl jen úzký pohled a tak mi zmizeli z dohledu. To už u té kupy kamení přistávala druhá potvora. Cítila mě a snažila se ke mně dostat. Vtiskl jsem se ještě hlouběji, co to šlo. Bušila tím svým zobanem do kamení a zlostně krákala. Možná by mě nakonec i dostala, ale naštěstí se shora uvolnil kámen a bacil jí. To jí vzalo náladu dál pokračovat a zmizela. Asi mi to nebudete věřit, ale já tam v té škvíře z toho všeho nakonec usnul.
Co bylo dál, to se už moc nepamatuju, bloudil jsem pralesem v horečce a polospánku. Jídlo mi brzo došlo a tak jsem jedl všechno možný. Jak to trvalo dlouho to už neodhadnu, a ani nevím, kam jsem vlastně šel. Nakonec jsem měl štěstí. Dopotácel jsem se do malé vesničky, kde byla i misijní stanice. Mniši co to tam vedli, mě pak říkali, že jsem vypadal hrozně, řadu dní jsem sebou mlátil v horečce, křičel hrůzou celé hodiny, až jsem přišel o hlas a jen jsem chroptěl. Dlouho nevěřili, že se z toho vůbec dostanu. Byl se na mě podívat i místní medicinman a říkal, že prý mě uhranula kongamata. Oni o nich vědí a území, kde žijí je tabu i mluvit o nich je nebezpečné. Žádný domorodec se tam neodváží, čemuž se nedivím. Věří, že i jen jejich pohled je smrtelný. Já prý jako běloch jsem přežil, ale stejně mám otisk smrti již uvnitř sebe, a když o nich budu mluvit, smrt si pro mě přijde.
Je to nesmysl, už jsem to pár lidem vyprávěl…..“
Právě v té chvíli jsme sezení museli ukončit, protože se zase blížila večerka. Jak jsem byl zaujat tím jeho vyprávěním, ani jsme si nevšiml, jak dědu to vyprávění vyčerpalo. Ty děsivé vzpomínky jakby z něj v té krátké chvíli vysály veškerou jeho životní energii. Byl bledý a ruce se mu třásly. Doprovodil jsem ho do pokoje a pomohl ho uložit.

Kapitola V. Druhé sezení v kavárně s přítelem.
Nedalo mi to a hned ráno jsem volal svému příteli. Trochu se kabonil a jestli prý hoří, že ho tak urgentně sháním a vytrhuji ho od důležité práce. Nakonec, protože asi sám byl zvědav na mé novinky, souhlasil a sešli jsme se na stejném místě jako minule. Dokonce se nám podařilo i sednout si ke stejnému stolu.
Zhuštěně jsem mu převyprávěl obsah mého sezení s Vodičkou. Jen vrtěl hlavou a shovívavě se usmíval: „ No, doufám, že jsi mu to nezbaštil? Tohle je nesmysl. Tam v Angole nikdy žádné Šalamonovy doly být nemohly. Naopak se v poslední době uvažuje o Etiopii, kde prý v Aksumu mají Archu úmluvy. Dostal ji od samotného Šalamouna jeho syn, kterého měl s královnou ze Sáby a který vládl pod jménem Menelik I. Naopak to s těmi předpotopními potvorami je mnohem zajímavější.“
„Copak někde něco takového vůbec ještě může žít? Vždyť jsme v jednadvacátém století!“
„To by ses divil. Existuje dokonce samostatný záhadologický obor, zvaný kryptozoologie, který se zabývá výskytem všelijakých podivných tvorů, které někdo ulovil nebo uviděl.
O těhle pterodaktylech jsem náhodou kdysi něco četl. V šedesátých letech tam opravdu byla nějaká revoluce a Fidel Castro tam dokonce poslal nějaké vojáky, kteří se s nimi měli setkat.
Vidíš to je další důvod, proč to místo nemohly být ona slavné Šalamounovy doly. Ty mrchy tam určitě nežili teprve několik let. Asi se v tomhle opuštěným kraji, nějakou náhodou malá enkláva udržela a přežila.
Hele,mohl by jsi mě s ním seznámit? Rád bych se ho na pár věcí zeptal.“
„No jasně, že mě to nenapadlo, mohl jsem tě vzít sebou, jestli mu dají vycházku, abys to od něj slyšel z první ruky. Zítra mám volno, ale zeptám se.“

Kapitola VI. Prokletí Šalamounových dolů
Tak jak to ale už v životě bývá, pozítří když jsem přišel do práce, všechno bylo jinak.
Jako první věc hned potom co jsem se převlékl, bylo to, že jsem se sháněl po dědovi Vodičkovi.
„Vy to nevíte?“ divila se sestra, které jsem se ptal, „Vodičku včera našli mrtvého sedět na té jeho oblíbené lavičce. Byl z toho tady docela velký zmatek, dokonce někdo volal i polici. Celý dům pak byl vzhůru nohama.“
„Vždyť byl zdravej jako rybička, tak co se vlastně stalo?“
To je první záhada, další je ta, že spousta lidí tvrdila, že viděla nějakého obrovitého ptáka, temný stín, který se vznášel nad zahradou. Babči ječely, několik jich omdlelo, dědové poletovali sem a tam. Nevěděli jsme kam dřív skočit. Vypadalo to tu jako v Bohnicích. Do toho se se sirénou přiřítili policajti a byli z toho pěkně otrávený, protože do nich každej hučel něco trochu jinýho. Nakonec práskli dveřma a odfrčeli a že prý starouškům nemáme dávat do jídla drogy a to že se ještě vyšetří.
Pak se do toho přihnal ještě primář, řádil jako tajfun a prý že tu máme bordel a tak……. no Vodičku jsme našli až když se všechno uklidnilo a teprve tehdy tadyhle Moniku napadlo, že by to mohlo mít spojitost. On furt každýmu vyprávěl ty svoje hororový pohádky, však víte ne?“
„No jo, vyprávěl, ale moc se mi tomu nechtělo věřit. Myslím spíš, že si někde něco přečetl a vymyslel si kolem toho to svoje povídání. Něco jako lidový vyprávěč v moderní podobě.“
„Jo a co to zlato?“
„Jaký zlato zase?“
„No když jsme prohlíželi jeho věci, našli jsme tam plátěný sáček plný žlutých valounků. Říkal doktor Pejchl, co se na to koukal, že prý je to čisté zlato.“
„Tak to bych rád viděl.“
„Kdepak, to už má primář v trezoru ve své kanceláři, ale viděli to všichni, seběhli se na to podívat i sestry a doktoři z jiných oddělení. Tady každý viděl ze zlata maximálně tak svatební prstýnek nebo řetízek…Myslíte že si pro něj doopravdy ty obludy přiletěly až sem?“
„Nesmysl!“
Ale v duchu přesvědčen nejsem. Nakolik si ten starý muž vymýšlel? Nemohl se můj přítel mýlit? A co když se podařilo Vodičkovi opravdu náhodou najít Šalamounovy doly na zlato. A co pterodaktylové? Je opravdu možné, že někde uprostřed neprostupné africké přírody přežívají a do opuštěných dolů se nastěhovali až někdy v pozdější době?
A co ten stín obrovitého ptáka, který několik lidí vidělo? Co když Vodička nelhal a jeho příběh byl pravdivý a přelet nějakého velkého ptáka mu to připomněl a způsobil mu smrt? Není přeci možné, že by opravdu nějaký ptakoještěr přeletěl stovky kilometrů, jen aby ho našel? Nebo jo?...