Příběhy Erika z Waterlandu 2.

Nečekej, že to bude fér.
Armin, keltský vůdce.

Sluha Čárlí se vrátil z města a tvářil se hodně divně. Erik poznal, že je naplněn novinkami a nechce se mu s nimi ven. Měl pocit, že v hlavě má úl plný velmi rozčilených včel a tak na něj nebyl schopen vyvinout ten správný nátlak.
Teprve když Čárlí viděl, že se jeho pánovi trochu ulevilo, přišoupl si židličku, mnul si ruce, uhýbal pohledem a opatrně začal:
„ Ehm, pane, mám pro vás smutnou novinku…“
„Tak ven s tím, chodíš tu kolem mě jako kolem čínské vázy!“
„ Tak tedy……., zatímco jsme byli pryč, tak se princezna Diana zasnoubila s nejstarším synem krále vedlejšího království Dagobertem.“
Jestliže Čárlí čekal, že jeho pán vybouchne jako sopka, všechno bylo jinak. Ležel, díval se do stropu a bylo ticho. Teprve po hodně dlouhé chvíli pronesl:
„To není dobré.“
Otočil se ke zdi a zbytek dne mlčel. Druhý den se ale vyhrabal z postele, s pomocí Čarlího se oblékl a začal prohlížet svůj arzenál zbraní. Prohlížel meče, potěžkával je, zkoušel jejich vyváženost.
„Pane, vyzvete Dagoberta na souboj?“ ptal se Čárlí krvelačně.
Erik dělal, jako když nad tím nápadem přemýšlí. Pak odpověděl: „ Jejich území sousedí s naším a je alespoň třikrát větší. Z jistých zdrojů vím o tom, že by nás rádi připojili mezi své državy. Nemůžu jim dát záminku.“
„Tak probodnete ji?“ ptal se znova.
„ Tak to už vůbec ne. Je vidět, že jsi pouhý kmán, jinak by tě něco takového ani nenapadlo.“
„Dobrá, vysvětlíte mi tedy k čemu ty přípravy zbraní?“
Rytíři dělalo dobře, když mohl toho chasníka občas poučit:
„To máš tak. Zabil jsem pro princeznu draka, takže mám nezpochybnitelné právo požádat ji o ruku a ona nemůže odmítnout. Jenže ona buď můj slib nevzala vážně, nebo nečekala, že se mi to povede a zasnoubila se s Dagobertem. To už taky není možné vzít z politických důvodů zpátky. Nejlepším řešením by teď královskou rodinu bylo, kdybych své právo neuplatnil.“
„ ….a uplatníte?“ přerušil ho Čarlí.
„Rozhodně ne, ale kdybych ustoupil hned po svém návratu, asi by bylo všechno v pořádku, jenže to nešlo, bylo mi opravdu hodně zle. Myslím, že její otec Lev V. se rozhodl tuhle zapeklitou situaci vyřešit tak, abych to své právo nemohl využít. Prostě najme pár lidí, aby zorganizovali pouliční rvačku, ve které se mi stane neštěstí.“
„To přeci není možné!“ Čárlímu div nevypadly oči.
„Proč by ne, ba právě naopak. Problém pro ně bude vyřešen, oni vyjádří politování, zahájí formálně vyšetřování a tím to zvadne.“
Čárlí ještě chvíli kroutil nevěřícně hlavou, ale pak prohlásil: „ Často jsem vás viděl na cvičišti, jste výtečný šermíř. V tomhle směru o vás nemám strach.“
„Jenže cvičiště, to je o něčem úplně jiném,“ namítl rytíř. „ tam se bojuje na volném terénu a soupeři dodržují jistá pravidla. V pouliční bitce, platí jen jediné, být rychlejší než protivník. Tam v podstatě technika není k ničemu.“
„Už jste někdy něco takového prožil?“
„Jednou, dole na jihu jsem se přimotal k vedetě dvou rodin. Jedna strana si myslela, že patřím k druhé a naopak.
Kdybych tu nepotřeboval ještě vyřídit své finanční záležitosti, už bychom byli pryč. Tahle budu muset zajít k Matiolům. Je to jen kousek, Budeš mi krýt záda.“
„A kdo bude krýt záda mě?“
„Můžeš chodit pozpátku jako krab.“
To byla rada k nezaplacení.
Erik si nakonec vybral kratší zahnutou šavli, oblékl si pod šaty pro jistotu drátěnou košili a vyšli. Hostinec ve kterém byl ubytován, stál na takzvaném Malém rynku, prošli kolem kašny a zabočili do uličky plné krámků. Prodejci se ovšem nespokojili s tím, aby nabízeli své zboží jen uvnitř, ale vystrčili ven stoly a na ně vyložili své zboží. Z původně široké ulice tak zbyla jen úzká cesta, kterou se proplétaly hospodyně, okukovaly zboží a hádaly se o cenu.
Rodina finančníků Matiolů si svou dobrou pověst vydobyla díky rychlosti a vstřícnosti vůči zákazníkům. Erik se setkal se seniorem rodiny a ten souhlasil s tím, že nebude žádný problém, mu hotovost, kterou měl zde uloženu, převést na jejich pobočku v Harzu. Jeho syn, který mu dělal písaře, mu v krátkém čase vyhotovil příslušnou listinu, kterou se pak prokáže. Pak ještě vzácného hosta pozval na sklenku vína.
Asi po hodině vyšel Erik ven a vydal se na zpáteční cestu. Ve chvíli kdy přicházel ke krámku prodejce ryb, vznikla tam právě hádka. Chlápek, jehož tvář se podobala zvětralému čediči, popadl velkého lososa a řval: „Co mi to tu chceš nalhávat! Tohle že je čerstvá ryba?“
Jak byl v ráži a chtěl s ní praštit o pult, přehnal to a zasáhl muže stojícího za ním. Ten ztratil rovnováhu a pozpátku narazil do Erika, ale v témže okamžiku se bleskově otočil a rytíř ucítil ostrou špičku dýky, která naštěstí jen nehluboce pronikla oky jeho drátěné košile. Erik ho vší silou praštil do nosu a zároveň ho kopl do rozkroku. Muž se zkroutil a s bolestnou grimasou ve tváři padl na zem. To už na něj útočil ten druhý s taseným mečem, ale i Erik byl připraven, přehodil si šavli do levačky a výpad hladce odrazil.
Koutkem oka zahlédl další dva muže přibíhající zprava, couvl tedy mezi stoly ke zdi, aby měl krytá záda a proklínal Čárlího, který asi strachy vzal nohy na ramena. Ten chlápek vlevo nebyl moc nebezpečný, jediné, co uměl, byly čelní výpady, nicméně Erik musel ty jeho nešikovné útoky odrážet a proti těm druhým byl vlastně bezbranný. Strčil tedy alespoň do koše plného ovoce a to se rozkutálelo po zemi. To je zpomalilo a umožnilo mu odrazit další výpad zleva.
Zatímco v soubojích v aréně je věcí cti hájit si svou pozici, při skutečném boji je důležité jen výhodnější místo a čest a hrdinství jsou tu jen prázdný pojem. Důležité je přežít.
Postoupil tedy ještě více za stůl, aby měl od útočníků alespoň malý distanc. Za zády ucítil dveře krámku. Volnou rukou si otevřel a ustoupil dovnitř. To mu poskytlo výhodu, že na něj nemohli útočit z různých stran, ale jen zpředu.
Ti tři nebyli moc dobří, ve dveřích se málem srazili právě ve chvíli, kdy se na něj chystali zaútočit.
Konec bitky přišel velmi rychle. Za mužem, který prve držel rybu, se objevil Čárlí s pánví v ruce a prudce ho praštil po hlavě. Chlápek se sesul k zemi. To umožnilo Erikovi, aby po tom dalším sekl. Z jeho ruky vytryskla krev a zbraň cinkla o kamennou podlahu. Raněný se chytil za ruku, obrátil se a dal se na útěk. Zbylý útočník ho následoval.
Erik vyšel z krámku, popadl Čárlího za rukáv a táhl ho pryč.
„Co-co-co.“ Nechápal sluha, ale rytíř neměl čas na vysvětlování, chtěl jen, aby co nejrychleji zmizeli.
V rychlém tempu dorazili do hostince, Erik vtrhl do pokoje a hned začal Čárlímu házet své věci: „ Balit, rychle balit!“
Seběhl dolů vyrovnat účet a přikázal, aby jim hned připravili koně na cestu.
Teprve když minuli Jižní bránu a dostali se do volné krajiny, rytíř zvolnil a Čárlí věděl, že teď je vhodná chvíle na otázku: „Pane, co to mělo znamenat? Vždyť jsme vyhráli ne?“
„Myslíš tu rvačku? No sice mě jeden z nich trochu bodl dýkou, ale není to nic vážného. Vyhráli? Inu je fakt, že jsme naživu, což mi připomíná: kde jsi celou tu dobu byl? Proč si mi nepřišel na pomoc dřív?“
„Byl tam strašný zmatek, lidi utíkali na všechny strany, dřív to opravdu nešlo. Seběhlo se to tak rychle.“
„Chceš vědět, proč jsem měl tak naspěch? Ta čtveřice, to byli hrozný amatéři a já nechci čekat, až si někdo uvědomí, jak mě podcenil a jaký hlupáky na mě poslal a obrátí se na zkušené profesionály. Krom toho, to všechno můžou otočit, stačí podplatit pár svědků, kteří odpřísáhnou, že jsem napadl pokojné občany a ti se jen bránili.“
Takže je z vás teď psanec?“
„Z nás,“ upřesnil Erik, „ stejně možnost, že získám ruku princezny Diany už je pryč, celé to trmácení do Černého močálu a tak, to bylo k ničemu. Mám v Harzu bratrance, který vlastní menší flotilu lodí, myslím, že se nechám na jednu z nich najmout a budu trochu cestovat.“
„ A co já? Co bude semnou?“
„Budeš mým plavčíkem.“
„Ale já neumím plavat!“
„No vidíš, tak to je vhodná příležitost s tím začít, nebo se taky můžeš vrátit domů a znova sedlačit na tom svým políčku velkým jako ubrousek.“
Chvíli bylo ticho, pak se Čárlí ozval: „Máte pravdu pane, nemohu vás jen tak opustit, co byste si sám v tom širém světě beze mne počal.“