Příběhy Erika z Waterlandu 3

Nejsnazší cestování je prstem po mapě.
Shinen

Jsou lidé, kteří rádi cestují, ačkoliv pokud se do cíle své cesty dostanou v pořádku, téměř vždy je čeká zklamání. Avizované krásné památky jsou ve skutečnosti menší než na obrázku a pořádně ošuntělé. Mimoto si cestovatel pravidelně zkazí žaludek jídlem, které je vydáváno za místní specialitu.
………………………………………………………………………………..
„Pane, myslíte, že nás budou pronásledovat? Budeme muset jet dnem i nocí, štvát koně. Budeme se muset přivázat k sedlům, abychom únavou nespadli?“
„Moc si chodil do hospody a poslouchal řeči opilců. Kdybys je líp poslouchal, zjistil bys, že napoprvé bylo nepřátel deset, podruhé už třicet a tak dál. Nakonec vypravěč byl v podstatě sám proti spojeným armádám tří království.“
„A víte, že tohle zrovna jsem opravdu slyšel vyprávět? Stalo se to prý na Salcburské pláni a válečník co to vyprávěl, říkal, že na koni jezdil tři dny a tři noci kolem nich a okrouhával tu armádu jako jablíčko, až nakonec zůstal jen on a generál. To pak ten chlápek slezl z koně a čtvrtý den spolu šermovali až do večera, kdy ten druhý udělal drobnou chybu, která se mu stala osudnou.“
Erik neodpovídal, díval se směrem k Jižní bráně a pomalu říkal: „ No těhle historek je moc, jedna blbější než druhá, ale abych ti odpověděl- nemyslím, že nás bude někdo pronásledovat. Budou rádi, že jsme se zdejchli a….“ a nedopověděl, protože z brány vyjelo pět jezdců, zastavili u strážného, aby se pak vydali směrem k nim.
„Hm,“ komentoval to klidně, „jak to vypadá, přeci jen stojíme za větší námahu, než jsem si původně myslel.“
„Takže přeci jen honička na koních?“
„Nic takového.“ Odpověděl rytíř záhadně, ale přesto obrátil svého koně a pobídl ho k ostrému běhu. Cesta vedla zprvu pozvolným kopcem, který se ale postupem doby stával stále prudším, jak cesta stoupala k Ballardově průsmyku- široké průrvy mezi pohraničními horami.
Protože tato cesta byla hojně využívána jak cestovateli, tak o obchodníky, stál zhruba uprostřed cesty hostinec. Ten nebývale prosperoval nejen kuli mnoha návštěvníkům, kteří se zde rádi zastavovali, ale i díky tomu, že majitel neplatil daně. Využíval zvláštní polohy, protože byl postaven přesně na hraniční čáře. Starý Jim Ballard, když k němu přijel výběrčí daní z jedné nebo druhé země celkem pohodlně tvrdil, že jeho hostinec stojí na území vedlejšího státu. Nakonec se tam finančníci přestali trmácet úplně, vědouce, že stejně nic nepořídí.
Čárlímu už notně kručelo v žaludku a měl pocit, že jedl naposled před sto lety a myslel, že míří právě tam a tak se jen zasmušil, když minuli obrovský nápis který hlásal:
Ballarduv hostinec
Jen kousek dál, když přejeli malý mělký potůček, rytíř najednou ukázal nalevo a uhnul naznačeným směrem. Objeli husté mlází, za kterým se rýsovala obrovitá hromada velkých balvanů. Tedy Erik zastavil, hodil otěže Čárlímu a rozkázal:
„ Odveď koně za tu skálu a pak se sem vrať.“
Sluha věděl, že v takových chvílích nejsou jeho zvědavé otázky vhodné. Jeho pán ho sice nebil, ale tohle zrovna byla jedna chvíle, kdy by k nějaké té ráně snadno mohl přijít. Provedl tedy to, co mu pán nakázal a když se vrátil, Erik zatím vyšplhal na hromadu kamení, tak aby ho koruny mladých břízek sice kryly, ale aby přes ně viděl.
Nečekali dlouho a k vjezdu přijelo pět jezdců. Tři z nich slezli z koní a vydali se každý jiným směrem.
Erika potěšilo, že se v odhadu nezmýlil a komentoval to: „Vidíš? Jeden se jde podívat na koně, druhý obejde dům a vejde zadním vchodem, třetí předním. Ti zbylí dva pak čekají na koních, kdyby náhodou jsme proti nim vyrazili.“
Návštěva těch pěti se ale nijak neprotáhla. Ti tři se brzy vrátili. Chvíli všichni společně rokovali, ale pak otočili koně a vydali se na zpáteční cestu.
Jeho hlas už postrádal onu nervozitu a tak se Čárlí zeptal: „ Tak teď, když odjeli, půjdme se konečně najíst?“
Ale Erik se nehýbal: „Podívej se do sedlových brašen, třeba tam něco k jídlu najdeš.“
„ A co vy pane?“
„Já beru hladovku jako pokání za to, že jsem byl tak hloupý a zakoukal jsem se do očí princezny Diany a podnikl celou tu dračí anabázi. Už žádná láska!“
„Budou vám přezdívat kamenné srdce.“
„To je to nejmenší, co se mi může stát, s tím dokážu žít“ odtušil rytíř.
---------------------------------------
Je možné se domnívat, že ono pronásledování způsobil fakt, že u Matioliho byla vykonána návštěva a on poté, co uvážil zrušení královské licence pro jeho bankovní dům, neprodleně sdělil místo, kam má rytíř Erik namířeno a přes Ballardův průsmyk to bylo do Harzu nejblíž.
…………………….
Erik zatím setrvával na místě a neopouštěl své pozorovací stanoviště.
Čárli se vrátil a v každé ruce měl tlustý namazaný krajíc chleba. V hlavě měl spoustu otázek: Jak mohli ti chlapi vědět, kam pojedou? Čeká jeho pán, že se ještě vrátí? Kdy se už konečně pohnem dál?
K jeho překvapení mu Erik jeden krajíc sebral a s chutí se do něj zakousl.
„To je to vaše pokání?“ neudržel se Čárlí.
„Odložím to na později.“
Napili se u blízkého potůčku a vyjeli….