Příběhy Erika z Waterlandu 4-5

Kapitola IV. Kvas přístavu
Některá překvapení jsou kupodivu i příjemná.
Murphy

Harz je postaven na svazích bývalé kaverny obrovité sopky, kde v laguně kotví stovky a stovky lodí, od malých rybářských bárek až po bachraté karaky, obrovité pinassy a galeony. V jistém slova smyslu struktura tohoto města zároveň i vystihovala rozložení obyvatelstva. Zcela nahoře v kopcích vyrostly krásné vily zbohatlíků. O něco níže pod nimi pak bydleli řemeslníci, kteří měli ke svým domů přistaveny své dílničky a zcela dole pak byl shluk chatrčí, hospod a výčepů, kde slaný vítr jen občas rozehnal silný pach rybiny, cizokrajného koření, opečeného masa a alkoholu.
Erik, který celý život zatím prožil v morálkou sešněrované společnosti, nevěděl kam s očima, když potkával na ulicích ženy jen lehce zahalené a vrhající na něj pohledy neomylně obsahující výzvu ke sblížení.
To Čárlí žijící na venkově, kde tato pouta nejsou tak pevná, odpovídal úsměvem a pokývnutím a rozpaky jeho pána mu byly k smíchu.
Tato venkovská nevázanost je učenci připisována nevzdělanosti a obhroublosti obyvatel, ale zatím nikdo nevzal v úvahu možnost, že by to souviselo s počtem spodniček, které dívčiny tu či onde nosí.
Matioli jim popsal, kde najdou dům jeho bratrance. Ostatně nemohli ho nepoznat, byl to nejhonosnější dům v celém městě, ale zatímco Matioli byl stařec s tváří podobnou seschlému jablíčku, zde jeho příbuzný s holou hlavou a lesknoucí se pleší připomínal spíše meloun. Nejprve se na trochu zaprášené cizince díval poněkud nevraživě, ale poté, co mu byla předložena listina, jeho obočí připomínají dvě omdlelé žížaly, povyskočilo a ústa se roztáhla do tak širokého úsměvu tak, že se Erik bál, aby mu náhodou neupadl vršek hlavy.
Hned otevřel pokladnu a vyplatil požadovaný obnos a hned se také zvědavě ptal, jak že se dlouho hodlají zdržet a doporučoval jim hostinec
U velryby.
„Je to hostinec, který vede manžel dcery mé ženy z prvního manželství- velmi slušný muž. Okrade vás jen trochu!“
„ To je od vás jistě milá nabídka, ale já bych se raději ubytoval někde mimo městem. Nevíte o něčem?“
„Ó ano!“
Hostinec u Dvou růží

Je to takový roztomilý rodinný penzionek, čisťounké pokoje, rozkošné místečko, absolutní soukromí! Majitelkou je synova druhá manželka, vzácná žena! Velmi tolerantní a diskrétní.“
A přitom na ně snažil spiklenecky mrkat, ale dělalo to jen dojem, že mu na oko udělal nálet roj mušek.
„Zdá se, že celá vaše rodina dělá do pohostinství, že?“
„Hm, no tak trochu, vlastně ano.“
Sotva vyšli ven, uviděli chlapisko, které se hrabalo v jedné ze sedlových brašen jejich koňů. Roger udělal několik rychlých kroků, popadl ho zezadu za límec, smýkl jím stranou a zároveň mu vlepil pořádnou facku.
Byl to otrhaný vagabund s hustým černým strništěm vousů. Zlostně po Erikovi blýskl okem a hrábl kamsi do rukávu, ale vzápětí se zarazil, když si uvědomil, že nestojí proti obyčejnému kmánovi a tak se prostě otočil a odcházel.
To ho ale Erik znova drpasnul za ruku: „Copak jsi to tam hledal?“
„Jen trochu jídla, pane, už jsem dva dny neměl nic v ústech.“
„Co takhle pořádné jídlo a ještě k tomu nějaký groš, když nám budeš dělat průvodce?“
„Boha jeho, to se mi líbí!“
Chlap si plivl do špinavé dlaně napřáhl ji k Erikovi. Rytíř tohle gesto znal. Taky si plivl do dlaně a podal mu ji: „ Platí! Jak se jmenuješ.“
„Georgino, k vašim službám.“
„Dobrá, ukaž nám kudy se jede do penzionu Dvě růže.“
„..,, ale to je přece…….“ Nedopověděl, a díval se z Erika na Čárlího a pak zase zpátky, „ no dobrá, pojďte za mnou.“
„Pane,“ ozval se potichu Čárlí, „Není v tom nějaká bouda?. Už předtím se ten plešoun, nějak divně tvářil a teď tenhle.“
„ Nevím, uvidíme.“
Nasedli na koně a jeli pomalu za Georginem. Jeli jen chvilku, když se jejich průvodce zastavil, otočil se a prosebně řekl: „Je to tam ještě pěkný kus cesty. Nechtěl byste se zastavit v jedné taverně? Znám tady za rohem jednu, kde mají báječné marinované chobotnice. Prostě lahůdka!“
Roger si povzdychl, zalovil v měšci, podal mu pár mincí a řekl: „Ukaž nám kterým směrem máme jet a pak nás dohoníš.“
Georgino jim to začal vysvětlovat a pomáhal si přitom rukama tak razantně, že vířil vzduch jak lopatky větrného mlýna. Pak zmizel jak pára nad hrncem.
„Myslíte pane, že ho ještě někdy uvidíme?“
„V téhle chvíli je mi to jedno, rád bych se po té dlouhé cestě vykoupal a lehl si do pořádné postele. Jestli přežije to setkání s chobotnicí na talíři, tak možná ano.“
Jeli tedy naznačeným směrem, vyjeli z města, ujeli sotva půl míle, když za olivovým hájkem uviděli budovu postavenou snad ve směsi všech stavebních slohů a stylů. Stavitel ji vybavil spoustou nefunkčních věžiček a cimbuří. Celé by to mohlo vypadat jako pohádkový hrad, kdyby to nebylo postaveno z vraků lodí. Ve dveřích, jehož portál byl vyzdoben dvěma figurami z čela lodi, stála malá usměvavá žena: „Á pan rytíř a jeho sluha, vítám vás, pojďte dál, váš pokoje je již připraven a o koníčky bude vzorně postaráno.“
Na jejich udivený pohled ukázala na holubník postavený v neméně fantaskním stylu: „Máme tu rychlý způsob předávání zpráv.“
Prošli chodbou, vystoupali po vrzajících schodech do patra a hostinská před nimi otevřela pokoj. Vypadal velmi pěkně a hlavně čistě.
Erik se podíval do skříně i pod postel, ale žádný zákeřný vrah se tam neskrýval. Ani za závěsem nebyl žádný Polonius, ale obrovitá železná vana. Ozvalo se zaťukání a po „ dále“ vstoupila majitelka: „Dovolila jsem si připravit vám koupel.“
Za ní pak se ve dveřích zjevili dva urostlí svalnatí mládenci oděni jen ve spodky a trika. Každý měl v rukou putýnku teplé vody a vzápětí jimi naplnili vanu. Paní ještě přidala mýdlo a ručník a odvlnila se. Mládenci se vzápětí vrátili, jeden nesl obrovitý tác plný jídla a druhý malý soudek s vínem. Položili to na stůl a odcouvali, hluboce se klaníc.
Erik si s úlevou vlezl do vany, aby smyl špínu i únavu cesty a pak se pustil do jídla. Moc toho nesnědl a už se mu zavíraly oči. Lehl si, tak jak byl a hned tvrdě usnul. Čárlí chvíli poslouchal jeho spokojený dech a pak taky vklouzl do vany. Voda byla ještě teplá…..



Kapitola V. Kvas přístavu II.
Před jídlem si upřesni, kde je návětrná a závětrná strana lodi.
Příručka pro kapitány- začátečníky.

Druhý den se probudili odpočatí a svěží. Minulost jakoby zmizela a stala se vybledlou vzpomínkou. Erik se podíval na chrápajícího sluhu, pak se oblékl sám a rozhodl se rázně přijít na kloub tomu, co je v nepořádku s tímhle hostincem. Sešel dolů a nakoukl do kuchyně, kde se paní domu otáčela kolem hrnců a pekáčů a dohlížela na přípravu jídla.
„Potřebuji něco vysvětlit.“
Jistě pane,“ otřela si ruce od mouky do zástěry a vzhlédla k němu do výše šesti stop.
Chvíli nevěděl jak začít, ale pak se rozhodl skočit do toho jako neplavec do ledové vody:
„ Když jsem mluvil s lidmi o vašem…. Ehm… podniku….., dívali se na mě hrozně divně, ale já nevím, v čem je problém. Vysvětlíte mi to?“
Usmála se na něj mile: „ Je vidět, že jste ještě nezkušený mládenec. Víte to máte tak, jsou muži, kteří raději než se svými ženami tráví čas s jinými muži a protože jsou to často velmi vážení občané tohoto města, dávají si schůzky právě tady a my jsme nejen velmi tolerantní, ale i naprosto diskrétní.“
Když to Erikovi došlo, začervenal se od hlavy až k patě… tedy v duchu určitě. Pak zaprotestoval: „ Ale já nejsem.. tedy my nejsme….“
Položila mu mateřsky ruku na rámě: „ Však já vím. Víte včera s těmi polooblečenými mládenci, to je taková moje malá finta, abych věděla, s kým mám tu čest.“
Erik si uvědomil, že tahle drobná žena je nejen milá, ale i velmi chytrá. Trochu v rozpacích, nevěda jak poděkovat, malinko se poklonil: „ Děkuji.“
A hned pokračoval: „Potřebuji dnes něco vyřídit ve městě, ale chtěl bych jít pěšky, mohl bych naše koně nechat zde?“
„ Ó jistě, bude o ně postaráno, jak dlouho budete chtít.“ a natáhla ruku. Když viděla, že ji dal dva stříbrňáky, zasmála se: „ Za tohle se tady budou mít jako v ráji.“
Erik se vrátil nahoru a probudil Čárlího. Na tácu ještě bylo spousta masa a tak se nasnídali a vyšli.
Cestou přemýšlel, jestli má v podniku, kde se schází taková společnost zůstat. Na druhou stranu tam výborně vaří ( říkal jeho žaludek) je tam čisto a vede to skvělá žena.
Podle toho, co mu psal, byl jeho bratranec Casini bohatý rejdař, ale když se na něj ptali, lidé jen vrtěli hlavou. Nakonec se ale přeci jen doptal a našel jeho dům. Nebyla to vůbec žádná honosná vila, jak by se na muže jeho postavení slušelo, spíše naopak, okna byla šedivá a omítka oprýskaná.
Rytíř zaklepal. Otevřelo se malé zamřížované okénko a chraplavý hlas sykl:
„ Pán není doma, pro pohledávky se zastavte za měsíc!“
Když Erik vysvětlil co je zač, dveře se malinkato pootevřeli a vykoukl muž s chomáčkem vlasů na hlavě a vráskami na čele hloubky kaňonu.
„Můžete to nějak dokázat,“ optal se ten za dveřmi. Erik sáhl pod vestu a podal mu jeden z dopisů, které o Casiniho kdysi dostal.
„Hm. Zdá se, že mluvíte pravdu. Nu pojďte tedy dál.“
Cinkl řetízek, dveře otevřely naplno. Ten podivný vrátný se spěšně rozhlédl po ulici, vtáhl rychle Rogera dovnitř a bleskově za ním zase zabouchl.
Čárlí si vyhlédl placatý kámen zasazený do zdi jako lavička, sedl si a říkal si, že si ještě trochu pospí, než se jeho pán vrátí, když si uvědomil, že se po něm lidé nějak divně dívají. Jedna stará žena k němu dokonce přišla, soucitně ho pohladila po vlasech a řekla:
„ Mládenečku jestli tady čekáš na peníze od pana Casiniho, tak se nedočkáš a ještě na sluníčku dostaneš úpal.“
Netrvalo to ani nijak dlouho, Erik vyšel ven a Čárlí si všiml, že je poněkud poledlý a duchem nepřítomný. Minul ho a scházel dolů k přístavu. Vydal za ním a čekal.
Erik se po nějaké chvíli přeci jen probral ze somnabulního stavu a začal ze sebe soukat:
„ Casini mi daroval loď, ale tvářil se přitom nějak divně. On je celej nějak divnej, představ si, že má tak morbidní nápady: jako třeba výzdobu pracovny- má tam připevněnu na trámu od stropu oprátku.“
Čárlí si o tom myslel své, ale mlčel. Bylo ticho, ale nakonec to sluha nevydržel a zeptal se: „Nač vám pane, bude loď?“
„Budu kapitánem, budeme se plavit po mořích a poznávat nové země.“
Zase bylo chvíli ticho.
„Hm, tedy nezlobte se, ale vždyť jste na moři nikdy nebyl.“
„To nevadí, je to prý velmi jednoduché, prostě se postavím ke kormidlu a budu dávat rozkazy. Ostatně, dostal jsem k tomu příručku.“
Erik sáhl do záňadří a vytáhl nevelkou a útlou knížečku:
Jak se státi kapitánem lodi, snadno a rychle
( v sedmi jasných a srozumitelných lekcích.)
„Tak třeba tady hned na začátku,“ v jeho hlase znělo nadšení malého chlapce, který právě dostal krásnou novou hračku. Otevřel a četl: „Loď, to je svět v malém a kapitán je jeho pánem..“ nebo tady ( zalistoval o kus dál), „při nepříznivém protivětru je možno plouti křížem s latinkami. No není to úžasné? Jen nevím, má autor na mysli Portugalky nebo Italky?“
„To jako, že by jsme sebou vezli ženský a kdyby byl protivítr, tak by musely vyrukovat na palubu? A myslíte, že by to pomohlo? Možná by měly bejt hodně šeredný, aby se vítr obrátil…“
Procházeli právě kolem jedné nálevny vytvořené na molu z prosté napnuté plachty. Přes několik sudů byly položeny prkna sloužící jako lavice. Na jedné ležel a hlasitě chrápal povědomý muž. Rytíř k němu přistoupil, prudce ho otočil, chytil za košili a mocně s ním zacloumal.
„ Co-co-co?“
„ To se tak lidé setkají, ani nechtějí, že?“ pronesl sarkasticky Erik.
„Á, to jste vy! Víte já, jak jsem se po dlouhé době najedl, tak jsem usnul, ale pak jsem opravdu chtěl jít za vámi, přísahám bůh,“ a cukal se Georgino rytíři v rukou jako lapený motýl.
„Nelži! Je z tebe cítit rum na půl míle. Teď se seber a ukaž nám, kde kotví Krásná Helena.“
„Nějak mi hlava neslouží, nemohu si vzpomenout, že bych znal loď takovýho jména. Kdyby bylo tak ještě jedno štamprdle, možná by se mi paměť vrátila… malý štamprlátko…“
Erik lusknul prsty. Přišoural se výčepní a zavrtěl hlavou: „Tomuhle nedám. Už teď mi dluží.“
Erik mu hodil minci, muž do ní kousl, aby zjistil, jestli je pravá a pak nevěřícně kývaje hlavou nalil do příšerně špinavé odlivky trochu pití z jedné láhve a postavil ji na stůl. Georgino to do sebe sklopil a jeho tvář se rozjasnila: „Tak, tedy jak jste to říkal? Svatá Helena?“
„Krásná Helena.“
„Tak dobrá, tak jdeme,“ a nejistým krokem se vydal na přístavní molo.
Georgino se občas zastavoval a s námořníky prohodil několik slov, ale odpovědí mu bylo vždy záporné zavrtění hlavou. Postupovali tak stále dál a dál do více odlehlých částí přístavu. Tady už ruch nebyl tak velký, až postupně jak obcházeli zátoku, dostali se do míst, kde utichl docela. Konečně narazili na muže, který jim mávnutím ruky naznačil směr a opravdu docela na konci téměř opuštěná a osamocená stála stará loď, kterou se kdysi někdo snažil vylepšit čnělkou a zakrytou palubou. Vpředu se vedle klounové figuríny opravdu skvěl zašlý nápis:
*K.ásná He.ena*
Erikovo nadšení přeci jen trochu opadlo. Jednak to byl ošuntělý vzhled a pak to množství lanoví! Přesto se však ihned pustil po úzkém prknu na palubu. Loď byla zcela prázdná a vypadalo to tak, že i krysy se z ní odstěhovaly.
Jeho doprovod se loudal za ním. Erik pobíhal po palubě a objevoval, nakonec se zastavil u kormidla, uchopil ho pevně do rukou a tvářil se důstojně. Pak chtěl kormidlem pootočit, ale narazil na tuhý odpor. Po chvíli to s brunátnou tváří vzdal se slovy: „Bude to chtít trochu namazat.“
A ještě po chvíli: „ Hej, ono se to trochu pohupuje!“
„ Jsme na vodě, pane,“ připomenul mu Čárlí.
„ To já vím, ale budeme muset vymyslet jak to zklidnit. Snad se to v té příručce dočtu….. nebo se zkusím kývat tak jako loď a tím vlastně budu pořád stát rovně.“
„ To bych vám nedoporučoval.“
„ A to jako proč?“
„Mohl by jste ztratit rytmus a přepadnout přes palubu. Spíš bude nutné si…… zvyknout.“
Rytíř- nyní kapitán, kormidelník a šťastný majitel lodi v jedné osobě se zamyslel:
„ Nu ano a pak vyjdu na břeh, budu chodit houpavým krokem jako správný starý mořský vlk ošlehaný větry. Možná bych si měl taky pořídit papouška, který by mi seděl na rameni, co myslíte?“
„ To bych taky nedělal, jestli si smím dovolit mluvit. Papoušci mívávají řídkou stolici a poničil by vám šaty.“
Toto materialistické prohlášení přeci jen probralo rytíře a vrátilo ho do reality.
„Budu muset najmout nějakou posádku.“ konstatoval.
„A taky ty ženský…“ doplnil Čárlí.
„Jaký ženský?“ divil se Georgino, „ rozhodně nebrat. Žena na lodi přináší naštěstí.“
„ Ale tady…“ a Erik vyndal svou knížku, zalistoval a přečetl příslušnou pasáž.
„Aha. Latinky jsou tady ty trojúhelníkové plachty na čnělce, říká se jim také stěhovky. To křižování probíhá tak, že loď proti větru postavíte šikmo. Vítr vás sice odnese stranou, ale taky trochu dopředu. Pak když jste daleko od kurzu, loď otočíte a ono vás to zanese zase na druhou stranu, ale zase kousek dopředu. My jsme tomu říkali štrikování.“
„ Ty jsi námořník?“
„ Ano pane, sloužil jsem šest let na lodi jménem Veselá Julie.“
„Co se stalo? Ne, nech mě hádat! Opil ses, co?“
„ Tak trochu, „ přiznal Georgino, „.. když jsem se pak probral, loď byla fuč a já zůstal trčet tady na břehu na suchu.“
„ V tvém případě ´na suchu neznamená na pevnině, ale bez chlastu co?“
Georgino na něj vrhl pohled ublíženého psíka, kterému někdo přišlápl ocásek.