Příběhy Erika z Waterlandu 9-10

Kapitola IX. Komplikace
Problémy jsou kamarádské- mají tendenci se sdružovat.
Shinen

Nelze říci, že cesta zpět do přístavu byla zcela jednoduchá, moře Krásné Heleně ukázalo i svou méně přívětivou tvář. Stará loď se držela statečně a tak když konečně zakotvila v laguně a Erik vystoupil, opravdu šel houpavým krokem jako starý mořský vlk.
Ze všeho nejdříve se rozhodl navštívit svého bratrance, ale jeho dům našel prázdný a opuštěný. Zašel tedy za bankéřem. Ten jen smutně kýval hlavou: „Jo to je smutný příběh. Ten den co jste vyjel na moře, se váš bratránek oběsil. Měl spoustu dluhů a ta stará kocábka bylo vlastně to poslední, co vlastnil. Ještě tam chudák visel, když do domu vtrhli dlužníci a pobrali vše, co mělo jen trochu nějakou cenu, aby se alespoň trochu zahojili. Pak se dostavila městská hlídka, odřízla ho, odnesla za hradby a pohřbila do hromadného hrobu pro žebráky a lupiče. Je mi to líto. Smím-li vám radit, nasedněte na tu loď a zmizte odsud .“
„Víte, je tady ještě jedna věc, „ bankéř se náhle začal ošívat, „ dostal jsem tady dopis, že po svatbě prince Dagoberta a princezny Diany vznikl nějaký problém, ale nikdo neví nic určitého. V paláci se zatím všichni tváří, jakoby bylo vše v pořádku, ale ve městě se šíří všelijaké zvěsti a všichni jsou napjatí. Jak jsem se doslechl, vy jste pro princeznu Dianu zabil draka. To jsem netušil.“ a bankéř pohlédl na Erika obdivně.
V případě, že by svatba byla prohlášena neplatnou, mohl byste právo na její ruku ještě dodatečně uplatnit, že? “
„Asi ano,“ mínil Erik, ale neznělo to od něj nijak nadšeně. Opustil bankéřův dům a přemýšlel, zda zajít do penzionu
Dvě růže,
podívat se na svého koně, ale pak si řekl, že nejprve zajde do přístavu.
Sedl si na molu na bednu a přemýšlel. Stále se mu v duchu honily myšlenky na to, zda by se neměl vrátit do hlavního města a nárokovat si ruku princezny Diany. Vzpomněl si na opálená těla dívek ze Šťastných ostrovů a tenhle nápad zavrhnul.
Rozpovídal se o tom s Čárlím, který mu přinesl talíř s jídlem.
Jeho sluha a v současnosti i lodní kuchař se podrbal na hlavě a pak rozvláčně začal: „To co vám bankéř řekl, nemusí být ještě pravda. Vždyť to bylo jen to, co někdo někde slyšel. Jestli můžu navrhnout, nejlepší by bylo zajet tam a zjistit, co je na tom všem pravdy a jestli ano, tak proč k tomu došlo.“
Jenže Erik moc dobře tušil, k čemu nejspíš došlo, protože si vzpomněl na několik měsíců, kdy ho jako člena královské stráže, služebná přes svůj pokoj a šatnu pašovala do ložnice princezny Diany.
Jestli se tohle někdy někdo dozví, tak mám malér a nikdy už se doma nemůžu ukázat, myslel si.
„Možná to souvisí s vašimi návštěvami u Diany,“ pokračoval Čárlí, jakoby uměl číst jeho myšlenky.
Erik nadskočil alespoň pět stop. V duchu určitě.
„ Jak- jak, sakra tohle víš?“ ptal se zděšeně.
„Mezi služebnými se takovéhle věci, hned roznesou. Asi jste si myslel, jak jste nenápadný, jenže to je chyba všech zamilovaných. Myslí si, že to na nich ti druzí nepoznají. Když je někdo zamilovaný, tak nevidí a neslyší. Vy jste si asi taky myslel, že na ten nápad s drakem jste přišel sám, jenže my všichni kolem jsme se bavili tím, jak vás k tomu Diana šikovně dotlačila.“
„Proč jsi mi tohle neřekl dřív?“
„ Dřív jste byl trochu jinej. Od tý doby se leccos změnilo a vy taky.“
„Je ještě něco, co jsi mi neřekl?“
„Možná byste měl vědět, že vás takhle vypakovala proto, že už měla vyhlídnutýho jinýho amanta. Nebyl jste první, kdo navštěvoval její ložnici.“
Tyhle novinky ho drtily. Není to příjemné, když se vám vaše představy zbortí! Jsou dny, kdy se na člověka doslova valí jedna špatná zpráva za druhou, jakoby se domluvily.
„ Myslel jsem si, já blbec, že jsem první!“ prohlásil zlomeným hlasem. Pokrytecky při tom opomenul fakt, že on sám uvažoval o tom, že by si pořídil vedle manželky milenku.
„Ha-ha, na to je jednoduchá finta. Nechci tu probírat podrobnosti, ale pak stačí, aby holky měla připraveno ve flakonku trochu slepičí krve, a jen zkušený muž pozná, že nebyl v ložnici s pannou.“
Když Čárlí viděl, že Erik vypadá jak zmoklá slepice, věděl, že to trochu přehnal a je třeba ty chmury nějak rozředit.
Měl jsem mu to dávat po kapkách, myslel si.
Erik se zasmušile díval na Krásnou Helenu.V této neveselé náladě ho napadaly takové myšlenky, jako třeba proč se lodě jmenují Krásná Helena, nebo Veselá Lucie? Proč se žádná loď nejmenuje Smutná Viktorie? Nebo Šeredná Alice? Bledničková Diana?
To jméno mu v mysli vyplulo samo od sebe a on si uvědomil, že se mu stýská po domově.

Kapitola X. Návrat
Poezie může být životu nebezpečná.
Aleister Crowley

„A jak byste si to představoval?“ zeptal se Čárlí, když Erik nadhodil, že by se chtěl vrátit
domů. „Vždyť vám tam možná stále ještě hrozí smrt.“
„Nechám si narůst vousy,“ odtušil Erik a hned svůj nápad dál rozvíjel, „ koně schováme u strýce na venkově, půjčím si prostý šat a meč vyměním za pasteveckou hůl. Budu dělat slepého proroka, plížit se po městě a poslouchat, co se kde vypráví a pronášet skřehotavým hlasem veršovaná čtyřverší tajemného obsahu. Tak třeba:

Když jíš vepřovou kýtu
v hostinci U měsíčního svitu
Dej si pozor na manželky milence
nebo si kup na hrob věnce.“

Čárlí jen otočil oči k nebi. A to si myslel, že jeho pán přeci jen dostává rozum.
Erik to postřehl: „ Ty mi nevěříš, že? Náhodou jsem několikrát viděl herce, je to hračka, mám od přírody talent.“
„To je nápad!“ rozzářil se, „budu potulný zpěvák a herec. Někde máme doma starou loutnu a kdysi jsem se na ni naučil trochu hrát.“
Teatrálně se rozkročil a mírně nakřáple spustil:

Jsi má hvězda jasná
miluji tě neskutečně
má Rosamundo krásná
chtěl bych celovati tě věčně.

….vydělám spoustu peněz.“ dodal již normálním hlasem.
Čárlí si říkal, že za takovou produkci sklidí v lepším případě posměch, v horším spršku shnilého ovoce a v nejhorším výprask. Chvíli zaváhal, jestli to má říct nahlas, ale pak to radši zavrhl. Povzdechl si a v duchu si řekl, že budou problémy, velké problémy.
Možná ( přemýšlel dále), že jsem měl zůstat doma u své klevetivé a věčně nenaladěné ženy, než se takhle kodrcat po světě a čekat do jakého dalšího průšvihu se jeho pán dostane.
………………………………………………………………………………………
Zpočátku to vypadlo tak, že Čárlí by se jako prorok neuplatnil. Plavba zpět do Harzu se sice neobešla bez poněkud zhoršeného počasí, ale kvalit bouřky z prvního dne tato meteorologická anomálie nedosahovala, a když konečně přivázali loď v přístavišti ke kůlu, nečekal na ně nikdo, což Erik kvitoval s úlevným povzdechem. Nechal loď v péči Georgina s tím, že ji po dobu jeho nepřítomnosti může užívat podle svého uvážení. V duchu si řekl, že to možná bude už napořád.
Majitelka penzionu dodržela svůj slib a jejich koně byli dokonale ustájeni. Erik ji dobře odměnil a vyrazili.
Rozhodl se, že zpáteční cestu nepodniknou Ballardovým průsmykem, ale Modrým lesem. Byla to velká oklika a Erik si liboval, že mu alespoň během této cesty naroste pořádný plnovous.
Nejeli nijak rychle, často zastavovali a Čárlí vařil. Erik už si zvykl na zajímavý úkaz. Ať již jeho sluha vařil z jakýchkoliv surovin, vždy mu z toho ve výsledku vyšel guláš. Ostatně v posledních dnech vlastně ani pořádně nevnímal co jí, během přestávek jen seděl a snivě koukal kamsi do dálky. Skoro vůbec nemluvil.
Jeli starou, dnes již jen řídce používanou, dostavníkovou cestou podél Hadí řeky a všechno probíhalo v poklidné, i když pochmurné náladě, až do chvíle, kdy dojeli na jedno zúžené místo, kde přes cestu ležel padlý strom.
Sesedli, aby se porozhlédli, kudy by se tato překážka dala objet. A právě v tom okamžiku na strom vyskočil statný muž s tasenou zbraní: „ Hej, vy dva, stůjte a ani se nehněte…… moji muži na vás míří,“ a teatrálním gestem máchl směrem k rozložitému dubu u cesty.
Podívali se tím směrem a na jedné větvi viděli postavu s kuší, o kus dál pak se v mlází skrýval další lupič.
Ten, co promluvil, si to viditelně užíval. Opřel se o meč, široce se usmál a pokračoval: „Nejdřív odložte zbraně, pak měšce. Koně přivažte k támhleté břízce a pokračujte dál po svých. Když budu s množstvím peněz spokojen, možná to i přežijete.“
Erik tasil meč a nastavil ho naplocho před sebe jako provizorní štít a natočil se proti střelci na dubu.
Je pravda, že takový kryt obránce neochrání, ale na druhou stranu, často střelec znervózní a pokud vůbec vystřelí, mine.
Teď když stál přímo naproti němu a díval se pozorněji, tak si všiml, že ten muž tam vypadá, nějak podivně.
Jednak měl klobouk naražený tak hluboko v obličeji, že by netrefil nikoho ani na deset stop, a pak ta podivná poloha těla! Mrkl na toho druhého a uvědomil si, že i on je ve velmi nezvyklé póze.
Mluvčí, který byl patně náčelníkem této podivné bandy, se při pohledu na tasený meč v řeči poněkud zadrhl a zakabonil se: „Tak vy semnou chcete bojovat? Jsem nejlepší šermíř široko daleko!“
Erik věděl, že mluvkové nejsou nebezpeční, nebezpeční jsou ti, kteří konají.
Poslední dny v něm nashromáždily pochmurné odhodlání: „ Tak jo. Jdeme na to, slez z toho stromu.“
„Co, co, co? Ty, takový mladíček se semnou chce bít? Máš vrchovatě odvahy, ale nechceš si radši zachovat život?“
O střelci na dubu a o tom dalším v roští už nebyla řeč.
Čárlí si povzdychl a v duchu si říkal, co je tohle za divnou sortu lidí. Ti normální si v hospodě dají pár facek nebo pořádnou ránu pěstí a nedělají kolem toho tolik řečí. Podle toho co mu vyprávěl písmák z města, králové či vojevůdci předtím než se jejich armády vyvraždí, pronášejí často podivné výroky, jako třeba:
Já určitě z bitvy pěšky nepůjdu.
Nebo:
Pojďte se podívat na můj bílý drdol!
Prostě čím větší pán, tím větší blábol a Čárlí zcela impulsivně udělal to, co dělával jako kluk. Popadl ze země první kámen, který mu přišel pod ruku a mrštil s ním po tom vejtahovi. Trefil ho do ramene. Nebyla to velká rána, ale překvapivá. Chlápek pustil šavli a zbuchnul dolů.
Erik k němu hned přiskočil, odkopl zbraň daleko z jeho dosahu a přitiskl mu meč na prsa.
„Vzdávám se,“ hekl ležící lupič.
„Vy se taky vzdejte!“ ječel Čárlí směrem k dubu ze svého úkrytu.
„Jsou to jen figuríny, co?“ řekl skoro přátelsky Erik.
Ležící muž zahambeně přikývl.
Erik se podrbal na bradě, kde už rostlo solidní strniště. „ Tak co teď s váma chlape?“
„U nás takový věšeli na nejbližší větev.“ přispěl Čárlí do zatím poněkud jednostranné diskuze.
„Je tu krásná příroda a visatec by ji hyzdil,“ mínil rytíř, jakoby o tom vážně uvažoval,
„Co takhle pořádnej výprask?“ navrhl Čárlí.
„Jak by jsis to představoval?“ na to Erik, zatímco se ležící zděšeně díval z jednoho na druhého.
„Támhle ufiknu proutek a dám mu pár na zadek.“
Nečekal na souhlas a už se hrnul naznačeným směrem, vytáhl křivák a ušmikl pružnou větvičku.
„Prosím to ne!“ zalkal lupič.
Erik se na něj otočil a s předstíranou vážností řekl : „Jestli se ti to nelíbí, pořád se ještě můžeme vrátit k tomu nápadu s pověšením.“
Viděl lupičovo zděšení, jak se k němu jeho sluha blížil s proutkem a s otevřeným křivákem, a najednou mu to připadlo celé směšné a veškerá zlost ho přešla. Řekl si, že se vlastně nic tak hrozného nestalo .
“ Bylo to poprvé a naposledy, přísahám při životě své staré matinky.“ blekotal lupič.
„Poprvé? Tak to ti určitě věřím.“
„My jsme byli malá herecká skupina a tady na tom místě nás přepadli lupiči, zajali nás a odvlekli do jeskyně, která je asi půl míle odsud. Abychom si zachovali život, předstírali jsme, že se k nim chceme přidat. Souhlasili a pak všichni, kromě mě, vyrazili někam za lupem. Co se stalo to nevím, ale už se nikdy nikdo nevrátil. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než to zkusit taky.“
„ To je hezká historka a možná i pravdivá,“ odtušil Erik a obrátil se na Čárlího.
„ poohlídni se kudy to objet a pak pocestujeme dál.“
„Támhle kousek je taková úzká pěšinka,“ odpověděl lupič-začátečník, „ale nenechávejte mě tu samotného!“
Erik si pomyslel, že bude lepší vzít ho sebou a mít toho lupiče-nelupiče na očích než se obávat, zdali se jim neplíží někde za zády a tak souhlasil i když Čárlí dělal nesouhlasné obličeje.
„Budu vám vařit, budu ošetřovat koně a po večerech při ohýnku vám mohou recitovat slavné monology. Tak třeba ten kuchaře z Rimoleata:

Já najezen jsem dosti
na talíři zbyly jen kosti
teď však hosti
budou se postit?
Mám-li žravé spády
musím si hnedle vědět rady.
napravím to rychle, kýho výra
skývu chleba sem, na něj plátek šunky a kus sýra.

… a odchází vlevo. Nebo monolog Isidory z dramatu Isidora a Puleto?

Na tváři mám ruměnec
který pak mládenec
zbavil mne nevinnosti?
Já bohužel jich měla dosti
jestlipak víte,
že pod srdcem nosím jeho dítě?
Co semnou bude ach běda!
Ženicha mě nalézti -to bude věda!

„To stačí!“ vydechl Erik, jako neplavec, kterému se na chvilenku podařilo vystrčit hlavu nad hladinu, „ dobrá pocestuješ s námi. Směřujeme na statek mého strýce, když se u něj přimluvím, možná tě zaměstná. Jak se jmenuješ?“
„Renighard, ale všichni mi říkali Regi.“
„Dobrá, vyrazíme. Naše koně nemohou nést dva jezdce, takže budeš muset po svých, ale pojedeme pomalu, abys nám stačil.“
Vyjeli a po chvíli Čárlí zajel vedle Erika a dělal na něj pantomimické obličeje, jakože: Co to má znamenat? Rytíř mu to vysvětlil. Čárlí musel uznat, že má pravdu, nicméně se ještě
zeptal :„A co v noci?“
„Budeme střídavě držet hlídku.“
Když se zastavili a rozdělali malý ohníček, nabídl se jim Regi, že jim něco zarecituje, ale Eirk se vymluvil, že je příliš po cestě unaven.
Později večer, když si vzal rytíř první hlídku, víčka mu samy spadly, jakoby vážily dvě unce a probudila ho za kuropění vůně linoucí se z kotlíku pověšeného nad ohněm. Čárlí ležel opodál s otevřenou pusou a vydával zvuky připomínající rozzuřeného tygra jdoucího pralesem.
Erik se cítil trochu provinile a v duchu musel uznat, že tohle je další člověk, ve kterém se zmýlil.
„Co to je? To tak krásně voní!“ vyzvídal a tvářil se trochu provinile.
„To nechtějte vědět, vzácný pane rytíři.“
„No tak, nejsem přece žádněj fouňa,“ a Erik vstal a nahlédl do kotlíku, kde uviděl ve vřící vodě plavat jakési hubené bílé tělíčko. Zděšeně couval: „Co-co-co, to je?“
„Já vám říkal, že bude lepší se nekoukat. Je to vrána, chytil jsem jí ráno do oka a támhle na pasece našel trochu planého česneku, bude z toho prima polívka, která nás posilní.“
Erik chtěl nejprve pozření takové pochutiny odmítnout, ale pak mu prolétla hlavou myšlenka, že se nikdy nestaral o to, z čeho Čárlí vaří své guláše. Kdo ví, co tam všechno jeho panoš dával? A pomyšlení na to z čeho asi vařil, když byli na moři, raději už úplně odsunul stranou.
Ověřil si tak v praxi starou moudrost, že někdy je lepší nevědět.