Příběhy Erika z Waterlandu 11-12

Kapitola XI. Polojasno.

Změny situace přicházejí náhle.
Mac Arthur

Erikův strýc se jmenoval Archiblad a dům o kterém Erik mluvil jako o statku, připomínal spíše opevněný týn. Obepínala ho kolová hradba vysoká skoro osm stop, uvnitř s ochozem pro střelce, nezbytným donjonem uprostřed, padacím mostem přes miniaturní vodní příkop a masivními věžičkami vedle brány.
U ní seděl na lavičce strážný, pochrupával a starou zrezlou halapartnu měl opřenu opodál.
Erik sesedl a zaťukal mu na kyrys. Strážný se probral, poplašeně zamrkal:
„ Co? Kde?“
„Jsem Erik z Waterlandu, koukej mě ohlásit.“
„Jo, jo už letím,“ a strážný se pomalu šoural přes dvůr, kde to vypadalo jako na opravdovém statku. Promenovalo se tu stádo husí, pobíhaly slepice a několik psů smíšeného plemene se pletlo do cesty podruhům a děvečkám. Strážný, patrně protože byl probuzen tak nevhod, jednoho nakopl a vešel do domu. Po chvíli se vrátil a řekl, že mají jít dál.
Strýc Archibald, tak jak si ho Erik pamatoval, byl chlápek postavou Herkula a mohutnou hřívou smolně černých vlasů, ale když vstoupil do místnosti, uviděl, že se strýc za tu dobu, co ho neviděl, změnil v bělovlasého starce.
Po nezbytných informacích o rodině se Erik konečně dostal k podstatě své návštěvy, tedy otázce, jaká je situace v hlavním městě.
„Mnoho toho nevím, všichni mí známí, které jsem na dvoře měl, jsou již po smrti a tak o tom, co se tam děje, vím jen velmi málo. Naposledy se ke mně doneslo, že se nějaký blázen kuli té holčině rozhodl jít do Černého močálu zabít draka. Od té chvíle o něm nikdo neslyšel. A bodejť by jo, odtamtud se ještě nikdo nevrátil. A patří mu to, když je to takový pitomec, tak jen ať si ho dá nějaký drak jako oběd.“
Erik byl zticha, jen přešlapoval, jakoby ho tlačily boty. Čárlí stál vedle a šklebil se.
Archibald se rozohnil tak, že ve tváři zrudl a Erik se obával, aby ho netrefil šlak. Pak ale, tak jak to u starců bývá obvyklé, náhle změnil zcela téma hovoru: „Jsem rád, že jsi přišel, když jsem ti poslal vzkaz.……“
Erik žádný nedostal, ale udržel neutrální výraz a čekal, co se z toho vyvine.
„……. Jsem již starý muž, cítím, že můj konec se rychle blíží a mého jediného syna skolil mor. Ty jsi nyní mým nejbližším příbuzným, a proto jsem se rozhodl, že tě adoptuji a všechen majetek převedu na tebe…….“
Erik jako druhý syn v podstatě nikdy žádný majetek nevlastnil. Vše dostal prvorozený John a on měl jen koně, sluhu a malou rentu. Jakmile trochu dospěl, jen se toulal po světě. Tohle ho zaskočilo. Nikdy zatím ani neuvažoval o tom, že by se někde měl usadit. Nicméně věděl, že je to něco, co nelze odmítnout. Poklekl tedy a s díky políbil strýci ruku, ale ten pokračoval:
„ ….taky už jsem ti vybral nevěstu. Je to Eva, dcerka mého souseda barona Hapagga….“
„Doufal, jsem, že si budu moci nevěstu vybrat sám,“ pokusil se Erik o odpor.
„Nesmysl!“ rezolutně prohlásil strýc, „ rodiče vždy vybíraly dětem partnery a vždycky to fungovalo.“
Erik nebyl schopen odpovědět, sesypalo se to na něj jako lavina.
„… už jsem vyslal posla. Zítra se s ní a jejími rodiči seznámíš. Vidím, že tvé oblečení je poněkud vetché, můj sluha s tebou zajde na půdu, jsou tam truhly s šatstvem mého zemřelého syna, měl podobnou postavu jako ty. Určitě vyberete něco vhodnějšího pro takovou příležitost.“ dodal ještě, jakoby Erika předchozí sdělení dostatečně nezdrtilo a byl zapotřebí ho ještě dorazit.
Když pak o něco později byl milostivě propuštěn, dopotácel se do pokoje pro hosty a v duchu se stokrát proklel za nápad, aby strýce navštívil.
Chodil po pokoji a hledal něco, na čem by si mohl svůj vztek vybít.
„Smím k tomu něco říct pane?“ ozval se Čárlí.
„Tak spusť, ale to si piš, ať to má hlavu a patu, jinak ti namlátím.“
„ Jestli je nyní princezna Diana volná a vy byste se objevil v královském paláci, očekávalo by se od vás, že se přihlásíte o odměnu, která vám právem náleží. Když byste to neudělal, bude to považováno za urážku majestátu. A když to uděláte, určitě by vám začala zanášet dřív, než byste napočítal do pěti. Takhle máte dobrou výmluvu, že jste přijal zasnoubení dřív, než jste se o jejím rozchodu s Dagobertem dozvěděl.“
„To je sice pravda, ale je to jak z bláta do louže. Z jednoho chomoutu se vyvléknu, ale druhý mě strýc hodlá nasadit. Měli by jsme něco podniknout. Co třeba osedlat koně a zmizet? V Harzu mám přeci loď, můžu se až do smrti plavit po mořích!“
„Vím, že mi to nepřísluší, ale pokud by vážené panstvo dovolilo, přidal bych také cosi.“ ozval se Regi.
Erik byl v takovém stavu, že jen chabě kývl.
„Ve hře Brien a Elíra se ti dva milují, ale pak k nim přijdou rodiče a že jim již vybrali partnery pro život. Elvíra neví, že je to právě Brien a naopak a dochází tak k mnoha komickým situacím, kdy se jeden nebo druhý snaží vyhnout setkání s tím, kdo je jim vnucen a naopak se pokouší setkat s tím, koho mají rádi….“
„Nějak mi unikají souvislosti.“ podotknul Erik mrazivě.
„Hned se k tomu dostanu.“ nedal se Regi, „ .. nakonec se vše vysvětlí a ti dva jsou šťastni, jejich rodiče spokojeni a opona jde dolů.“
„Pořád ještě nevím, proč mi tady celou tu slátaninu vyprávíš.“
To už znělo hodně hrozivě.
„Chci tím říct, že byste se neměl ukvapovat a počkat až tu svou nastávající uvidíte. Třeba se vám bude líbit, a když ne, vždycky přece můžete udělat někoho správcem, jezdit si po světě a domů se vracet jen občas. I když tedy nevím, co vás na tom cestování láká. O trmácení po světě já náhodou vím své. Žádný domov, teplé jídlo jen občas, přespávání venku nebo v lepším případě po stodolách v seně. Někdy do vás praží slunce a jindy jste promočení na kůži a máte v botách bláto. Mockrát jsem snil o tom mít nějaký domov.“
Erik přešel k oknu, nervózně bubnoval na parapet, díval se na mraky a přemýšlel.
Tak jako mnoho jiných mužů i on přijal to, co mu říkali ti druzí muži rychleji, než kdyby na to přišel sám. Jen ho mrzelo, že to byl zrovna jeho sluha a Regi.
Mají pravdu ( myslel si), podívat se na ní mohu a pak do svatby je daleko, vždycky můžu něco vymyslet, nebo se opravdu vrátit na loď.

Kapitola XII. Dobrodružství zvané láska
K případnému zamilování dochází sedm vteřin po setkání.
Vědecká studie.

Druhý den se vydal s Čárlím a starým sluhou na půdu, aby si vybral nějaké oblečení. Zatímco ženy by se v truhlách hrabaly celé dopoledne, Erik prostě popadl první věci, které mu přišly pod ruku a nevisely na něm. Zbytek dopoledne pak prochodil po pokoji jako lev v kleci. Aniž by i sám sobě přiznal, zvědavost v něm postupem času narůstala. Chodil k oknu a vyhlížel návštěvu. Když konečně uviděl do brány vjíždět kočár, srdce se mu rozbušilo. Sotva zastavil, hleděl Erik na dvířka jako v transu.
Slovy ani nelze popsat jeho vztek a zklamání, když se otevřela dvířka, nejdříve vystoupil obtloustlý muž následován dvěma ženami, ale obě měly na sobě pláštěnky s kapucemi. Erik bušil vzteky do rámu, až bolestně sykl, když si do ruky zadřel třísku.
Vstoupil Čárlí, kterému pro tuto příležitost půjčili lokajský livrej: „Pane…?
Dál se nedostal, když viděl rytíře, divoce poskakujícího a držícího si ruku v ústech.
Erik k němu vyslal divoký pohled štvance, popadl klobouk, narazil si ho na hlavu ve velmi odvážném úhlu a vyšel ven krokem odsouzence jsoucího na popravu.
Ačkoliv cesta do salonu, který byl pro tuto příležitost upraven na jídelnu, nebyla dlouhá, stačila na to, aby se rozklepal, jakoby s ním cloumala vnitřní horečka.
Usedl a upnul svůj pohled na dveře, kterými měl vstoupit jeho osud. Zdálo se mu, že to trvá věčnost, ale ve skutečnosti to byla jen malá chvilka. Když konečně vešli, povstal, aby je přivítal a ihned zalitoval, že si s výběrem oblečení nedal více práce.
Eva byla jedním slovem krásná. Tmavě hnědé dlouhé vlasy jí padaly až na štíhlý pas a její očí připomínaly pohled laně. Ve vojenském žargonu by se dalo říci, že Erik vylezl ze zákopu a vytáhl bílou vlajku, ochoten v příští vteřině podepsat úplnou kapitulaci. V prizmatu tohoto pohledu byly všechny pochyby a námitky odsunuty, jako nepotřebné harampádí a rychle zapomenuty.
Chtěl se omluvit za svůj šat, za který se teď hluboce styděl, ale měl pocit, že mu jakási neviditelná ruka stiskla hrdlo. Seděla naproti němu a občas po něm střelila zvědavým pohledem. Erik měl pocit, že nesedí na židli, ale na jícnu sopky. Nejprve se vedly naprosto nezávazné a nezajímavé řeči, ale pak začal baron Hapagg vybídnut Erikovým strýcem začal vyprávět novinky z královského hlavního města:
„To co vám teď povím je z několika důvěryhodných zdrojů. Nuže, podle těchto zpráv se o princeznu Dianu nejprve ucházel jakýsi bezvýznamný mládenec. Ten ale zmizel beze stop a podle některých ho nechal odstranit ministr vnitra, aby byla umožněna fůze dvou království.
( Erik poslouchal napnut jako tětiva luku před výstřelem.) To, že se o princeznu bude ucházet právě Dagobert, předem nikdo nevěděl a bylo to pro celý královský dvůr velké překvapení. Má se za to, že to spolu dohodli osobně samotní králové. Také brzké zasnoubení a spěšná svatba, zavdala příčinu k úvahám, zda princezna nebyla v té době již v požehnaném stavu…..“
„Neměly by si děti jít prohlédnout místní zahradu, tohle není vhodné pro jejich uši,“ ozvala se baronova manželka.
„Naše dcera je již dospělá a vbrzku se stane ženou. Jestli jsi jí zatím dostatečně o těchto věcech nepoučila, má teď příležitost to dohnat a nepřerušuj mě!“ odsekl Hapagg a pokračoval:
„….Podle princezniny třetí komorné, která je sestrou mé švagrové, bylo po svatební noci vše v pořádku, jak náleží, což by princeznino těhotenství popíralo, ale všechny následné události hovoří o něčem jiném. Ráno totiž Dagobert přiběhl ke svému otci s tím, že noc neproběhla tak, jak se žádá. Celou cestu z ložnice do komnat svého otce ječel a tak brzo celé město vědělo, že něco není v pořádku. Dagobert s otcem chtěl odcestovat ještě týž den a právníci obou rodin se sešli, aby tu šlamastiku nějak urovnali. Nakonec vydali prohlášení, podle kterého se údajně zjistilo, že Dagobert dostal panický záchvat, ale já jsem se od jednoho velmi vysoce postaveného muže dozvěděl, jak to bylo doopravdy…“
A baron se nahnul k Archibaldovu uchu a cosi do něj zašeptal. Strýcova ústa se roztáhla do širokého úsměvu: „ Opravdu?! No to je dobré- ha-ha!“
Erik chvilku přemýšlel, co to asi ten baron strýci šeptal, ale pak se podíval na Evu, která klopila zrak a krásně se červenala a všechno to pustil z hlavy. Princezna i krásky ze Šťastných ostrovů, byly už jen vybledlou vzpomínkou.
Kdyby mu teď v tuto chvíli někdo řekl, že se ještě včera vzpíral i jen představě o manželství, nechápal by nyní, o čem ten člověk mluví a Čárlí, který to s jistou dobře skrytou útrpnosti sledoval, si dával moc dobrý pozor, aby nepronesl něco nevhodného.
„A nyní bychom si měli promluvit o věnu vaší dcery,“ změnil téma Archibald, „ bude to asi trochu delší a nudné, takže ( obrátil se na Erika) doprovoď Evu a ukaž ji naší zahradu.“
Erik tedy vstal, nabídl Evě rámě a vyšli ven. Zahrada vlastně byla jen nepříliš velkým obdélníkem, kde nebyly vysazeny žádné okrasné rostliny, zato tu ve vyrovnaných rádcích bylo možno spatřit cibuli, česnek, kedlubny a další kuchyňskou zeleninu.
Od zapeklitého problému, jak začít vhodnou konverzaci, ho osvobodila Eva: „ Slyšela jsem o vás, že jste hodně cestoval? Moc rády bych viděla moře! Viděl jste někdy moře?“
Erik se tohoto tématu chytl jako trosečník záchranného kruhu a začal vyprávět, přičemž selektivně vynechal některé části svého putování. Naopak při popisu souboje s hlavonožcem přidal na velikosti a počet chapadel násobil dvěma.
Bylo by jistě nevkusné přičítat nevinné dívce nějaký úmysl a tak, když se občas přitiskla na Erika bylo to nepochybně zcela náhodné, stejně jako dva rozepnuté knoflíčky, které mu umožňovaly občasný náhled do hlubin jejího dekoltu.
Jestliže jsem před chvíli přirovnal židli na které Erik seděl, k jícnu sopky, pak nyní obrazně řečeno, měl pocit, že je naplněn žhavým magmatem. Tomuto strašlivému tlaku, nedokáže odolat žádný muž a tak když došly na konec záhonů, Erik to už nevydržel, chvatně se rozhlédl, zda nejsou pozorováni, Evu objal a políbil.
Tak jako všichni milenci, i on měl omezený vjem, a tak neviděl strýce, který se na ně s jejími rodiči díval z okna, jakož i další diváky.

No vida, on mi nevěřil, že to funguje, myslil si strýc.

Mají tu výborné víno, dal bych si ještě jednu číši, myslil si baron.

Jo, kde jsou ty časy, kdy mě ten můj takhle vášnivě líbal, myslela si jeho žena.

Dojemné! Jako v té hře Brien a Elvíra, myslel si Regi.

Už ho zpracovala! myslel si Čárlí.

Šlapou mi po petrželce, myslela si služka.