Příběhy Erika z Waterlandu

Kapitola XIII. Ballardův hostinec

Situace na bojišti se mění každým okamžikem.
Napoleon

Bylo to asi třetí měsíc po svatbě, zhruba v tom čase, kdy novomanželé procitají z prvotního zamilování a zjišťují, že vedle nich žije poněkud jiný člověk.
Žena je například v noci probuzena strašlivým zvukem vycházejícím z otevřeného jícnu její drahé polovice. Po několika bezúspěšných pokusech tyto přerušit, dostavují se i nápady přinést si přiostřený dubový kolík a ten otvor, z kterého vycházejí ty animální zvuky prostě ucpat… navěky.
Muži zase přicházejí na to, že ženy mají fenomenální paměť týkající se jejich nedostatků a chyb a dokáží je vytěžit z hlubin, v ten pro, muže nejnevhodnější okamžik.
………………………………………………………………………………
Eva přišla za Erikem, který se stále snažil vžít se do nové role majitele rozsáhlého panství a neustále spolu se strýcem rozhodovat o všemožných záležitostech, kterým mnohdy vůbec nerozuměl: „ Jednou jsi mi vyprávěl, že máš v Harzu loď a plavil ses s ní po mořích….“
Erik netušil, kam tím míří a tak souhlasil. Eva navázala: „Už od mala toužím podívat se k moři- musí to být nádherné. Myslíš, že by to šlo, abychom se na té tvé lodi trochu projeli?“
Je vůbec v silách zamilovaného muže odmítnout něco krásné milované bytosti? Rozhodně nikoliv!
„Budeme sedávat na palubě, pozorovat moře a taky západy slunce a delfíny…“ plánovala.
Erik si v té chvíli vzpomněl na obrovitý vak s chapadly a studeným pohledem a rychle namítl: „ Ale drahá, na moři často přicházejí bouře.“
„Když se bude blížit bouře, prostě zajedeme do přístavu ne?“
„Ale milá, na moři někdy bouře přichází velmi rychle!“
„No tak do toho přístavu odplujeme taky rychle. Já v tom problém nevidím.“
Erik uznal, že ženská logika je prostě neprůstřelná, ale přesto se ještě pokusil o chabý odpor, když si uvědomil, že jméno lodi vyvolá další otázky, které by ho mohly zavést do nesnází. Následně se mu v hlavě začaly řetězit další tušené problémy: Vzhled jeho posádky a její nulové hygienické návyky, nepořádek v jeho kapitánské kabině i na palubě. Už- už se mu ven drala věta o tom, že ten výlet na moři není dobrý nápad, ale naštěstí si včas uvědomil, jak by byla fatální chyba a násilím ji zatlačil zpět do hlubin, takže z něj vyšlo jen jakési:
„ Grrrrrrrhrrrr.“
„Takže souhlasíš?“ zajásala Eva a vrhla se mu do náruče. To obětí na Erika stále fungovalo, jakoby byl zasažen mlnem. Nebylo cesty zpátky.
V nouzi nejvyšší jako blesk z čistého nebe přišel nápad: „Myslím, že bych se měl do Harzu nejprve vypravit sám a vše připravit, abys měla co největší pohodlí. Nemůžeš přeci spát jen tak v síti jako prostí námořníci nebo na dřevěné pryčně. Také bude třeba nakoupit dostatek jídla a dalších věcí, abys nebyla v ničem omezována. To víš, my muži jsme velmi skromní, ale pro mou krásnou manželku je třeba více.“
„To jste tam byli samí muži? Žádné ženy?“
„Žádné ženy, jen námořníci, loď a široširé moře.“ odpověděl a v duchu si udělal mentální poznámku, že posádce musí zakázat jakoukoliv zmínku o Šťastných ostrovech. Také neviděl pražádný důvod, proč by se jeho loď nemohla přejmenovat na:
Překrásná Eva
Jeho strýc, který v době, kdy Erik přijel na statek, vypadal velmi sešle, snad tím, že byl v blízkosti dvou mladých lidí, celý pookřál. Jeho šourání se změnilo v rázný krok a místo útrpného uždibování jídla dokázal k obědu obrat polovinu krásně opečené kachničky. Prostě to vypadalo, jakoby do něj někdo vlil novou krev…. i mízu. Erik si totiž všiml, že strýcova ruka občas při stolování sklouzne dolů a spočine na místech, kde má služebná pozadí.
Když tedy za ním Eva přišla, trochu se zavlnila, sladce se usmála, načež přednesla prosbu, zda by Erika nemohl „ na pár dní postrádat“, bez odporu souhlasil.
„Samozřejmě si sebou vezmeš Čárlího a Reginalda, že?“ řekla jen tak mimochodem v příhodný moment, když byl Erik v té chvíli zaměstnán něčím jiným. Zcela bezmyšlenkovitě to odsouhlasil.
Eva se tak pohodně zbavila Regiho o kterém byla přesvědčena, že je to líný vyžírka a holkař. Je pravdou, že žádnou jen trochu pohlednou ženu nenechal na pokoji. Na druhou stranu: našel na půdě stařičkou loutnu, někde na ni sehnal struny a jeho produkce přitahovala ženy z širého okolí. Jistě k tomu přispěl i jeho uhrančivý pohled, svalnatá postava a schopnost recitovat verše plné romantické lásky:
Mé srdce šípem Amor proklál
krutou hru si tak semnou zahrál
Mám teď jen jednu lásku
ve svitu Luny čekám na svou krásku
Jsa celý rozechvělý
snad ji políbím, budu-li smělý
Ženy se z jakýchsi neznámých důvodů s těmito verši ztotožňovaly a získávaly přesvědčení, že právě ony jsou to jedinou láskou….

Když si o něco později Erik uvědomil s čímže to vlastně tak ledabyle souhlasil, bylo už pozdě proti tomu nějak protestovat a tak stoicky přijal skutečnost, že toho mluvku bude muset vláčet sebou. Jeho druhé já mu našeptávalo, že se třeba najde příležitost jak se ho vhodně zbavit.
Erik rozhodl pro cestu Ballardovým průsmykem. Jen co byli za prvním kopcem, ozval se Čárlí: „Myslím, že vzít vaší manželku na loď nebyl dobrý nápad.“
„Taky si to myslím.“ přiznal po pravdě Erik.
„ Divím se tedy, že jste s tím tak snadno souhlasil. Má vás pěkně otočeného kolem prstu.“
„Na sluhu je to velmi troufalé, nemyslíš?“
Vztah mezi Erikem a Čárlím se průběžně měnil. Někdy to byl rytíř a sluha, jindy pak byli spíše přátelé.
„Na sluhu možná, ale jako zkušený ženáč vám mohu dát mnohé dobré rady.“
„Už hezkých pár let jezdíš semnou, takže jaképak zkušenosti. Ostatně jak jsi vůbec k manželce přišel?“
„Jejich a naše políčko spolu sousedili a tak se rodiče rozhodli nás sezdat, aby se pozemky spojily.“
„Pokud si pamatuji, tak tvé pole, to byl jen takový štráfek. Jak velké vlastně bylo předtím?“
„Jen o něco větší než prostěradlo.“ Čárlí byl rád, že hovor uhnul tímto směrem a začal vyprávět o všem možném, co mu slina přinesla na jazyk.
V pohodě tak dojeli k známé budově, kde nápis hlásal:
Ballarduv hostinec
Zavedli koně do stáje. Regi už se hrnul dovnitř, ale Čárlí se do něj, poučen dřívější zkušeností, zahákl, otočil ho čelem vzad a nekompromisně ho táhl pod košatý strom na dřevenou lavici: „Venku je krásné počasí.“
Zevnitř k nim přišla mohutná číšnice. Před každého postavila bez ptaní korbel piva a formálně se zeptala hlasem, kterým se vypovídají války: „Máme guláš nebo guláš. Co si dáte hoši?“
„Já bych si dal guláš,“ špitnul odvážně Regi.
„Správně!“ pochválila ho, a aniž by čekala, co řeknou ostatní, otočila se a odkráčela, aby se jen o malou chvíli vrátila balancujíc na rukou s velkým tácem. Nejdřív před ně na stůl putoval koš, ve kterém ležel bílý, na tenké plátky nakrájený chléb a pak tři velké dřevěné mísy plné hutné hnědavé omáčky. Číšnice prohlásila ultimativně: „… a dojídat hošánci. Žádné zbytky tady netrpíme, je to jasné?!“
A doprovodila to ranou pěstí do stolu. Všichni tři se mimoděk pod tím přívalem ženství trochu přikrčili. V duchu určitě.
…………………………………………………………..
Zevnitř se ozval křik a rány.
„Moment.“ Otočila a vyrazila dovnitř, kde právě začala jedna z mnoha rvaček.
Podobna mytologické valkýře, vrhla se do chumlu a rozdávala facky na všechny strany. Pokud se některý z mužů přiblížil příliš, dostal nejprve ránu pěstí. Vzápětí ho zručně prošacovala, obrala o peníze a vykopla ze dveří. Netrvalo to nijak dlouho a venku se na zemi vytvořila hromádka sténajících postaviček. Po návratu dovnitř již nikdo z nich netoužil a hleděli se co nejrychleji klidit pryč.
Pokaždé, když se zevnitř ozvala další mlaskavá facka, Reginald se jakoby smrskl.
Nakonec číšnice vyšla ven, třímajíc v ruce obrovitou zubatou šavli, kterou některý z bojovníků při úprku zanechal na bojišti: „Bude se hodit na krájení cibule,“ řekla jen tak mimochodem. Pohlédla na ně: „ A co vy? Vy se neperete?“
„Ne, vystydl by nám guláš.“ odpověděl pohotově Čárlí, který v tom měl praxi.
„Co ste vlastně zač?“
„Já jsem Erik rytíř z Waterlandu, tohle je můj sluha Čárlí a vedle sedí Reginald, herec a zpěvák.“ Předchozí epizoda způsobila, že tón jeho hlasu byl velmi uctivý.
„Copak umíš?“ obrátila se přímo na Reginalda. Trochu se přikrčil a nesměle řekl: „Hraju na loutnu, zpívám a recituji verše.“
Zaujalo jí to a zavelela: „ Předveď něco.“
Regi se tedy zvedl a došel si pro loutnu. Nejprve na ni zahrál pár akordů a pak spustil verše, o kterých věděl, že obměkčí téměř každou ženu:
Touho mého srdce krásná
jsi jediná hvězda má jasná
jsi stálice mého snění
jsi slunce mého bdění
Bez tebe nechutná mi jídlo či pití
jsi středem mého žití
Ať mě třeba čert vem
Miluji tě jen!
Mohutná dáma se začervenala jako malé děvčátko a zacvrlikala: „Jé to bylo krásné. Musíš tu zůstat. Budeš mít jídlo i pití zadarmo, vlastní komůrku, budeš hrát hostům a občas mě potěšíš.“
Reginald si uvědomil, jak strašlivou chybu udělal a zešedl strachy.
Muži, i když nejsou zrovna přátelé, si ve chvílích nouze neváhají přispěchat na pomoc.
„To nepůjde,“ ozval se hbitě Čárlí: „Reginald má totiž tajné poslání v Harzu. Je vyslancem nejvyšších míst. My dva tu jsme v podstatě jen jako jeho osobní doprovod, který má dbát na jeho bezpečnost a dovést ho v pořádku tam i zpět.“
Zklamaná dáma ho propálila pohledem, ale pak se otočila a zhrzeně odcházela. Jen ještě po nich hodila: „ Tak koukejte dojíst, zaplaťte a vypadněte.“
Zmizela ve dveřích. Rytíř se podíval na Regiho. Vypadal, jako když na něj sáhla smrt. Spěšně dojedli a dopili, rytíř došel dovnitř zaplatit a vyjeli. Sotva byli z dohledu, zarazil Erik koně a obrátil se na Regiho: „Ještě jednou si během cesty zkus něco recitovat, hrát nebo zpívat a na zpáteční cestě se tu zastavíme a necháme té fůrii napospas!“

Kapitola XIV. Poslední cesta.
Teorie:1+1=2, praxe:1+1=3

Většina cesty do přístavu proběhla v klidu a každý z té trojice se věnoval vlastním myšlenkám. Teprve před branami města se Čárlí ozval: „Tedy nic mi do toho není, ale co když je Georgino někde daleko, třeba na druhé straně světa a hned tak se nevrátí. Nebo co když se nevrátí vůbec? To, že jste přišel o loď, by jste doma nevysvětlil.“
„Tak tu poslední větu jsem přeslech,“ odpověděl rytíř, který měl v tu chvíli celkem dobrou náladu způsobenou tím, že Reginald držel ústa zavřená na devět západů.
„Mám s ním dohodu, že se sem bude pravidelně vracet a vždy se zastaví u Matioliho. Ještě než jsme vyjeli, využil jsem tu jejich expresní holubí poštu, takže na nás možná už bude Georgino čekat v přístavu.“
I když si Čárlí o dohodách myslel svoje, nechal to být, však to nebude trvat dlouho a uvidí se. Nevěřil totiž, že Dobro existuje. Ty malé okamžiky, kdy se vám nestalo zrovna nic zlého, považoval za jakési přehlédnutí Zla, za momenty, kdy se nadechuje k tomu, aby vám provedlo něco ještě horšího.
Vyhnete-li se na horské cestě malému padajícímu šutříčku, můžete očekávat, že se vám v příštím okamžiku na hlavu vysype žebřiňák kamení.
………………………………………………………………………………….
Tentokrát, když tu byli podruhé, si tu již připadali jako napůl doma a opět neváhali využít penzionu
U Dvou růží
Zavedli koně do stáje, Regiho nechali samotného v pokoji a vydali se do přístavu.
Reginald ovšem dlouho o samotě v pokoji nevydržel a vydal se dolů do šenku. Trochu ho zarazilo, když místo číšnic, které byly v těchto podnicích obvyklé, tady obsluhovali urostlí mládenci, jejichž naolejované bicepsy se ve světle lamp matně leskly.
Možná za jiné situace by o tom začal přemýšlet, ale nutnost celou cestu mlčet, byla pro něj natolik trýznivá, že nyní cítil potřebu to co nejdřív vykompenzovat.
Ten přetlak byl nesnesitelný. Vyběhl nahoru do pokoje, popadl loutnu, sešel dolů a několika zvučnými akordy si zajistil pozornost.
Umělec, který je středem pozornosti a na nějž se upírají zraky dychtivých diváků, je vždy na vrcholu blaha. Regi si nevzpomněl na nic menšího, než na finále z prvního jednání hry Trimald - neohrožený rek. Hrdina, zklamav se v lásce, odchází do světa, aby následně prožil mnohá dobrodružství a setkání:
Já zklamán od mnoha žen
jsem samotinký jen
mé srdce puklo málem
ztrápeno tím velkým žalem.
Chci zapomenout, nic víc
jdu dobrodružství vstříc
já na cestu se dám
pryč od zrádných dam
Teď vezmu sobě ocelovou zbroj
nic jiného nechci než boj!
Vyloudil na loutnu závěrečný mohutný akord a rozhlédl se po posluchačích.
V jejich očích uviděl nadšený lesk. Jeden z mužů k němu přisedl, postavil před něj číši vína a pravil: „Jste velký umělec! Znáte ještě něco podobného?“
Reginald měl pocit, že se ocitl v nebi. Konečně našel lidi, kteří dokáží ocenit jeho talent! Napil se trochu vína, aby svlažil hrdlo, hrábl do strun a spustil baladu o poutníkovi, který se setkává s kouzelníkem Merlinem.
Opusťme však Regiho, který právě prožívá svou Nirvánu.
………………………………………………………..
Erik doprovázen sluhou mezitím totiž došel do přístavu a vydal se podél mola až dozadu. Když tam došli a Čárlí uviděl na svém místě kotvit Šťastnou Marii, málem úlekem přepadl na záda. Než se vzpamatoval, Erik už s vítězným úsměvem běžel po prkně na palubu.
Georgino stál na zadní zvýšené palubě a už vůbec nevypadal jako odrbaný opilý námořník, tak jako když ho potkali poprvé. Naopak, byl oblečen do šatů šviháckého střihu.
„Haló kapitáne, už tady v přístavu lelkujem třetí den, kde jste se zasekli?“
„Pojďme do kabiny- vše vypovím.“
Nalil jim každému pohár vína a Erik začal vyprávět. Když skončil, Georgino potřásl poněkud nesouhlasně hlavou: „Víte kapitáne, já jsem vám velice vděčen, že jste mi tady nechal loď, vlastně jen tak. To je důvěra, které si vážím…..“
„A už je to tady,“ myslel si Čárlí, „když začal takhle, znamená to problémy.“
Jenže tentokrát se mýlil a nevěřil vlastním uším, když Georgino pokračoval:
„Víte já začal obchodovat. Vozím na Šťastné ostrovy všechno možné a odtamtud zase koberečky, co ženy vyrábí a taky ovoce. Takové sladké koule, co nikde jinde nerostou. Vydělal jsem na tom spoustu peněz a tak zatímco jste byl pryč, vykoupil jsem Krásnou Helenu z dluhu a ještě si pořídil další dvě lodě.
Všechno to co si přejete, pro vás zařídím. Loď přejmenujeme a vypulírujeme tak, že bude vypadat jakoby jí zrovinka tesaři dodělali, ale žena na palubu nepatří a estlivá na tom trváte, tak jo, ale vyplout budete muset beze mě.“
Erik se podrbal na hlavě: „ Budou to jen krátké výlety blízko přístavu nebo kolem pobřeží.“
„Ne, je to starý námořnický zákon a znám spoustu příběhů, kdy to přineslo smůlu a neštěstí.“
Tím byla v podstatě debata ukončena a vyšli ven. Na čerstvém vzduchu
pak pokračoval: „To moje obchodování má jeden zádrhel. Ty ženy na ostrovech se změnily. Nevím čím to je, ale jak byly dříve k nám mužům vstřícné, nyní se stále častěji vymlouvají, na to či ono.“
Čárlí, který už o tom věděl své, mlčel. Erik se zamyšleně díval do černých vod přístavu a pronesl: „Možná to bude změnou stravy. Víte, dříve jedly hlavně ovoce, ryby a co jim tam vozíte teď?“
„No jó! To bude ono. Určitě jste na to kápl! To naše hovězí je tlačí v žaludku, proto se věčně tváří tak nenaladěně. To víte, já jsem nevzdělaný námořník, ale vy jste učený muž. Za jak dlouho byste asi tak přijeli s vzácnou paní chotí?“
Erik se zamyslel: „Hm, tak tři dny cesty nazpět, tři zase sem a jeden den na přípravy. Takže celkem týden?“
„Moji muži se dají hned do práce a zítra se vrátí Hrdá Isidora, moje další loď. Jakmile bude náklad vyložen, přejdou chlapi odtamtud sem a bude se pracovat od východu slunka do tmy. To vám slibuji.“
„Pane, dovolím si připomínku.“ ozval se Čárlí.
„Povídej.“ Erik byl v dobré náladě, že to všechno šlo tak hladce.
„Jeden den na balení nestačí. Počítejte týden nebo ještě víc.“
„A co bychom celou tu dobu asi tak dělali, nevíš? Prostě popadnem nějaké oblečení, nacpeme to do truhly a do večera se ještě budeme nudit.“
Čárlí moc dobře věděl, jak takové přípravy na cesty probíhají, ale rozhodl se raději mlčet. Není nad vlastní zkušenost. Jsou věci, které těm druhým prostě nevysvětlíte. Musí se to prožít.
…………………………………………..
Nejprve se všechny ženy z širokého okolí sejdou, přehrabou celý šatník, aby posoudily jednotlivé kousky oblečení. Každý je ovšem předem nutno vyzkoušet. Zkouší si ho jedna po druhé. V drtivé většině je vše zavrhnuto jako nevhodné a je nutno zajet do města a nakoupit jiné, které se ovšem mužům zdá být téměř stejné jako to původní. Když si dovolí se o tom rozhovořit, jsou dlouze poučeni poukazem na drobné rozdíly, přičemž je jim jasně dáváno najevo, jak jsou primitivní:
„Nebýt nás žen, žili byste ještě v jeskyni a oblíkali se do smradlavých kožešin!“
Nákupu se pochopitelně účastní celý ansámbl, zanechávaje za sebou rozházené veškeré šatstvo, vyoranou brázdu zkázy a zdrceného majitele na pokraji kolapsu.
Nové šaty je nutno upravit švadlenou, vyprat, usušit a vyžehlit. Poté přichází na řadu druhé kolo výběru. Některé věci, i ty nově koupené, jsou zavrhnuty jako
„ naprosto nemožné“ nebo „ vypadám v tom jako hastroš“ a „ nemohu v tomhle přeci vylézt mezi lidi“.
Poukázat na to, že předtím byly tato věci uznány jako „ naprosto bááááječnéééé“ si dovolí jen otrlí jedinci.
Dojde na balení. Účastní se ho opět všichni včetně koček a psů a dům se podobá úlu, který je přeplněn uspěchaným včelstvem. Po náročném vyčerpávajícím boji je konečně vše nacpáno do zavazadel a osazenstvo už- už chce odpočívat, když paní domu znejistí a neví, jsou-li přibaleny její červené střevíčky, bez kterých prostě nelze odcestovat. Nastává hledání po domě. Protože se střevíce nenajdou, mají všichni za to, že v některém z četných zavazadel jistě jsou přibaleny, ale paní trvá na tom, aby se to pro jistotu překontrolovalo.
Vše je tedy opět vybaleno, prohledáno, ale botky se nenajdou. Paní prohlásí, že ona to říkala.
Znova je prohledán celý dům včetně stájí i kurníků, ale boty nikde.
Služebnictvo prohledá i komíny a přilehlou zahradu, ale boty nikde!
Následně si paní vzpomene, že si je vzala na nohu, aby si je před cestou trochu rozšlápla a vynadá všem, že jí na to neupozornili, že ona tady musí myslet na všechno a vše udělat a nebýt jí, nic by nebylo a že všichni ostatní včetně jejího manžela jsou lenoši, hlupáci a chátra líná.
Tím nechci říci, že by nebyly ženy, které podobné balící orgie nepořádají. Stejně také jsou muži, kteří ke každé činnosti včetně příprav na sebemenší výlet přistupují jako k technokratické záležitosti s mikrometrem v ruce, či válečné výpravě.

……………………………………………………………………………….
Když se s Georginem rozloučili a vydali se směrem k penzionu, Čárlí to nevydržel: „ Pane, opravdu na to balení bude zapotřebí mnohem víc času, prosím věřte mi. Mám už své zkušenosti.“
„Abys věděl, tak Eva je docela jiná než ostatní ženy a také docela jiná než ta tvoje přírodní katastrofa. Je… je to anděl!!!“
A Erik se otočil, nechal tam Čárlího stát a dusal nasupeně do kopce.
Ach ti zelenáčci, pomyslel si Čárlí, povzdychl a vydal se za ním.
Při vstupu do šenku se jim naskytl neskutečný pohled. Atmosféra byla tak hutná, že se vymykala všem ekologickým limitům. Reginald seděl na židli na stole, povážlivě se kýval, hrál na loutnu a za doprovodu ostatních, opilecky krákoral píseň o dívce Viole, jejíž text je zde rozhodně naprosto nepublikovatelný.
Když je uviděl, přestal zpívat a široce na ně zamával: „Héj hošíííí, přidejte se k nám a nekoukejte jak kyselý vokurky.“
„Reginalde, odjíždíme!“
„..si jeďte, já tu zůstávám.“
Erik se obrátil na Čárlího: „Dojdi pro koně a připrav je k odjezdu.“
„Ale, měli by jsme si odpočinout ne? Sotva jsme přijeli, copak to nemůže počkat do rána?“
„Řekl jsem, dojdi připravit koně a nechci slyšet žádné řeči.“ a rytíř přešel k majitelce, která stála v rohu a šťastně se umívala: „To je pravý poklad, ten váš přítel, takovou konzumaci jsme tu už dlouho neměli!“
„Tak vám tady ten poklad necháme,“ odtušil Erik a podal jí z měšce mince.
Vyjeli za pochmurného ticha.
„Stmívá se,“ poznamenal neutrálně Čárlí, protože pořád nějak netušil, která bije.
„Už jsme mockrát jeli i v noci a cesta je přehledná, nemůžeme zabloudit.“
„To ano, ale už ani nepamatuji, že bychom se odněkud tak rychle pakovali, jako zloději.“
„To je mi ale přirovnání. V tomhle případě jsme opravdu nic neukradli, ale naopak něco jsme jim tam nechali a myslím, že Regi našel vděčné posluchače a je spokojený. Raději jsem rychle odjel, než si to náhodou rozmyslí.“
………………………………………………………
Určitě znáte ten pocit, když přicházíte domů a všechno se zdá být docela normální, ale vy přesto cítíte někde v zátylku, že něco v pořádku není, něco se změnilo, ale ne a ne přijít na to co. Ostatní kolem vás chodí, jakoby jste najednou byli ze skla a cítíte jejich pohledy.
V hlavě vám někde vzadu začíná potichu zvonit malý poplašný zvonek a vpředu se usadí křikloun, který se neustále ptá: „Co se to tu sakra děje?“
Když Erik a Čárlí vjeli do vrat statku, cítili tu změněnou atmosféru a oba se začali rozhlížet, aby poznali, co způsobilo tu změnu.
Erik si ulehčeně oddychl, když uviděl, že z domu vyšla Eva zavěšena do strýce a široce se usmívá.
Seskočil z koně, popadl jí do náruče a radostně s ní zatočil.
„Miláčku, vše jsem zařídil a všechno bude připraveno na výlet po moři, který jsis tolik přála.“ oznámil jí hrdě.
Zadívala se na něj: „ Eriku, z výletu nic nebude. Nikam se nejde.“
„Co-co, co se stalo?“
Naznačila mu, aby se k ní sklonil a něco mu zašeptala do ucha.
„Opravdu?! Ale to je úžasné, to je báječné.“ rozzářil se.
„Slib mi, že už budeš pořád s námi, už žádné cestování a žádná dobrodružství.“
Nic nebylo v té chvíli jednodušší.