Pan Malíček a jeho tajemství

Byl jednou jeden človíček, menší než malíček.
Přebýval u rybníka, tajemného jezírka – v krajině, kde neexistovala přetvářka.
Žil tam sám – bez hlasu, bez sluchu, bez zraku.

Chaloupka prorostlá strachem budila zájem,
každý se chtěl na vlastní oči přesvědčit v existenci – skutečnost,
že místo je něčím, co nelze vyslovit, ale co lze cítit…

Ten človíček, vězeň vlastního stínu, si byl vědom svého smyslu,
protože přiznání pravdy přivádí k nezvratné zkáze… a proto
se rozhodl uchýlit do samotného srdce temnoty –

ochránit ostatní před tím co skrýval;
ochránit ostatní před pravdou, jež by je zničila;
ochránit ostatní před jizvou, kterou nelze vyléčit.

Tak jeho bytí i samotná existence byly pohlceny nihilismem.

Co bylo tím „něčím“, co se v něm ukrývalo?

Temný strom, jehož kořeny se spínaly hluboko do lidské duše – odraz všeho, co je temné, nepoznané a nevyslovitelné v každém z nás…

Symbol neuchopitelné prázdnoty, která se schovávala pod povrchem všeho, co je lidské – naše touhy, obavy, zklamání, nenaplněné naděje a veškerý smutek, které tvoří strukturu našeho bytí…

Výtvor nezměrné síly, dílo samotného člověka, jenž do něj dal svou vlastní existenci – bolesti, zklamání, ztracený smysl…

...Je to něco, co nás učí, že žádná objektivní pravda neexistuje. A tak, jak tento malíček stál na prahu své vlastní dlaně, věděl, že on sám je pouze prázdnotou, která ztělesňuje vše, co se snažíme pochopit, ale nikdy neuchopíme. Sice rostl z temnoty a prázdnoty, zarůstal hluboko do kořenů lidské duše, ale nebyl ničím víc než zrcadlem, v němž se odrážela sama podstata – prázdnota.

Pokud by človíček, který obýval tento domeček, pootevřel mohutné brány tohoto místa světu, přinesl by sebou pád, jehož důsledky by byly nezvratné. Kdyby ukázal světu to, co je ve skutečnosti skryté v jeho vlastním nitru, lidstvo by zaniklo – poněvadž ukázat tuto pravdu znamená ztratit veškerou jistotu, veškerý smysl a všechen řád, jenž se zdá být postaven na pevných základech.

*

A tak začíná příběh strážce této temnoty, jenž uvěznil sám sebe v domečku na hraně vodní pouště. Zapečetil vše s vědomím, že pečeť není jen ochrana ostatních, ale i ochrana jeho vlastní duše. Uvědomoval si, že v temnotě, kde neexistuje žádná naděje, je jedinou pravdou to, co je neviditelné a přitom všudypřítomné. Vědomí ukryté v kořenech stínu, které se vytrácí ve své vlastní prázdnotě, ale také reflex nás všech – ztracených ve světě, kde neexistuje žádný vyšší smysl, ale jen náš vlastní zápas o přežití v neustále se měnícím světě, který se nikdy nezastaví a nikdy nezíská žádný pravidelný tvar.

Není to příběh pouze o jednom človíčku, ale příběh každého z nás, kdo se skrývá ve svých temnotách, kde neexistují žádné jasné odpovědi, žádné únikové cesty… a stejně jako tento malíček i my se stáváme vězni vlastního stínu, chráníce nejen sebe, ale i ostatní před silami, které nás vtahují do divokého vodního toku našeho vlastního bytí.