Povedená rodinka

Z případů Čárlího Šína

Jmenuji se Čárlí Šín a kdysi jsem býval varietním kouzelníkem, který během přestávky tahal králíky z klobouku nebo ukázal pár karetních triků, zatímco návštěvníci si odbíhali ulevit močovému měchýři nebo šlehnout další dávku, aby byli zpět, než zazní další naříkavé tóny saxofonu a přijde na scénu k tyči další dívka.
Jenže pak v roce 1999 přišel na svět Velký Král Hrůzy a s ním se na zemi objevili všechny ty postavy pohádek, mytologií, fantasy a hororů.
Většina techniky, tak jak jsme ji znali dřív, přestala fungovat a míst toho tu byla magie. Mě se ujal druid Merlin a udělal ze mne čaroděje. Možná měl o mé činnosti jinou představu, ale shovívavě shlížel na to, jak jsem si najal malou kancelář a začal pomáhat lidem řešit jejich problémy.
………………………………………………………………………
Většinu času trávím tím, že sedím a čekám, než někdo přijde nebo zavolá. Tak tomu bylo i tentokrát.
Zazvonil telefon a když jsem vychrlil své jméno, ozval se na druhé straně skřípavý hlas : „Hej Merlinovic štěně! Posílám pro tebe řidiče, tak koukej hnout zadkem ať jsi u mě. Mám pro tebe príma kšeftík!“
Chtěl jsem se zeptat, o co jde, ale hovor byl již přerušen.
Netrvalo to ani moc dlouho a ozvalo se decentní zaklepání a na mé:
„Dále,“ vstoupil muž, který jakoby vypadl z operety J. Straousse.
Bezvadný frak, motýlka, bělostnou košili s naškrobeným límcem a vysoký cylindr nablýskaný tak, že jste se v něm mohli vidět. Přehlédl se zjevným odporem mé doupě a jeho tváří proběhlo vteřinové zděšení, ale pak se již zcela neutrálním hlasem zeptal: „Pan Šín, předpokládám?“, ale díval se kamsi nahoru.
Podíval jsem se tam taky, ale nikdo tam nebyl a tak jsem kývl: „Ano, vypadá to tak.“
„Prosím následujte mne.“ a aniž na cokoliv čekal, vyšel ven.
Hodil jsem nohy ze stolu a vydal se za ním.

Před domem stála limuzína dlouhá jako celý můj byt. Otevřel mi dveře a když jsem ho míjel, povytáhl trochu udiveně obočí a zeptal se: „ Vy nemáte žádné…“ zaváhal, chtěl asi říct „nářadí“, ale pak to hladce změnil na… „pomůcky?“
Vůbec jsem netušil, do čeho jdu a nic jsem nevzal a tak jsem odtušil: „Netřeba!“
Vlezl jsem dovnitř, kam by se pohodlně naskládalo i basketbalové mužstvo a vyjeli jsme. Vůz proplouval hustým provozem jako žralok hejnem mřenek a zakrátko jsme minuli střed města a po padesáté frčeli na venkov. Jméno toho zapadákova jsem přehlíd, ale dům, u kterého jsme zastavili, byl postaven ve staroanglickém stylu, červené cihly napůl skryté pod zeleným břečťanem, pečlivě posekaný trávník a růže u domu. I vevnitř to vše připomínalo minulost. Velká hala s dubovým ostěním, lustry plné cingrlátek a obraz královny Viktorie.
Ani mě tedy nepřekvapilo, když dovnitř vešla mladá žena, která jakoby byla dvojčetem Gréty Garbo, jen v oblasti hrudníku byla podstatně vyvinutější.
Nescházela ani cigareta nabodnutá na dlouhou špičku a hluboký výstřih vpředu až téměř k pasu. Otáčela hlavou, jako když válečná loď otáčí dělovou věží, zamávala řasami a obdařila mne průbojným pohledem, který se do mě zavrtal jako kulka ráže 45.
Chyběla jen nějaká tklivá melodie Glena Millera.
V snivém zadumání jsem pohlížel na tušené vnady pod tenkou látkou, z kterého mě vytrhl prudký náraz do boku.
V monstrózním invalidním křesle, ne nepodobném dobývacímu stroji seděla vyhublá bábrle, šedivé vlasy staženy do drdolu připomínajícím spíš ocelovou přilbu.
„Hele moc mi tu mou Ingrid nevykoukej jo?“¨a svůj slovní projev doprovázela máváním ruky, v které držela láhev čtyřhvězdičkového koňaku.
Chtěl jsem se jí zeptat, proč mě vlastně zavolala, ale vůbec mě nepustila ke slovu: „Jen co dorazí strýček Conan a Amberlin, hned se do toho dáme,“ a zamnula si ruce. Zněla to, jako když šustí suché rákosí.
Ingrid, která tam zatím jen stála a noblesně vypouštěla kouř, na mě ukázala špičkou: „Myslíte paní, že tenhle bude vhodný? Nevypadá moc…. schopně.“
Ani já o svých schopnostech nemám valné mínění a tak jsem zahanben opáčil: „Budu se snažit…“ ale neznělo to příliš přesvědčivě.
„Uvidíme,“ odsekla kráska ironicky, otočila se, napnula, obrazně řečeno, plachty a odplula kamsi do domu.
Moje nejistota pramenila také z toho, že pokud jsem kdy měl nějaké černé sny, tak byly o tom, že se účastním nějaké té výpravy, kdy si hrdina dá dohromady skupinu: kouzelník- trpaslík- zloděj a vydá se vstříc osudu, aby zachránil zem před zlem. Teď jsem měl pocit, že se tu něco takového chystá, ale na zachraňování světa bylo podle mě už pozdě a jediný způsob jak to napravit, by bylo začít úplně znova od začátku.
Na další úvahy na toto téma nebyl čas, protože dveře se rozlétly, jakoby za nimi vybuchla bomba, a dovnitř vklusal obrovitý válečný kůň na kterém ležérně seděl mohutný oplácaný svalnatec s nebesky modrýma očima a hřívou vlasů v poněkud kastrolovitém stylu.
„Nazdárek rodinko. Strýček Conan je tu, aby opět zachránil svět. U Croma! Co mám udělat? Zabít strašlivého netvora z hlubin? Získat magický artefakt mocného mága? Zabíjet? Vraždit? Plenit?“ ptal se s nadějí v hlase.
„Hm, myslím, že nic takového,“ přerušila ho stará paní. Radost v jeho očích vyhasla jak sfouknutá svíčka.
„ Zachraňovat pannu před osudem horším než smrt?“ zkusil to ještě jednou, ale ten původní elán už v tom už nebyl.
V tom okamžiku jeho kůň zděšeně vytřeštil oči, když se pod jeho nohama cosi mihlo, vzepjal se a shodil Conana na zem. Když se situace poněkud zklidnila, stál tam uprostřed trpaslík v kroužkované zbroji, s vousy až skoro na zem a nechyběla ani těžká válečná sekera. Zíral na Conana těžce se sbírajícího ze země a zuřivě koulícího očima: „No co-co! Tak promiň, jak jsem běžel, drnkul jsem tvýmu koňovi o kulky.“
Ale Conan již sahal pro svůj obouruční meč.
„Tak moment kluci,“ vmísila se do toho babka, „ žádné kočkovaní jo? Rozbíjení nábytku, houpání na lustru, krev na koberci a tak, to si nechte na jindy. Teď vás tu potřebuji živé a víceméně celé. Pojďte semnou a chovejte se slušně,“ řekla tónem, který jasně dával najevo, že ona je tu tím, kdo tříská pěstí do stolu, a aniž čekala na odpověď, rozjela se do vedlejší místnosti, kde zaparkovala v čele stolu. Byla to o mnoho menší jídelna, která by mohla být i zvána útulnou, kdyby tu nebyla hromada deček, přehozů, gobelínů, sošek, váz a dalšího harampádí, takže celek spíš připomínal přeplněnou vetešárnu.
Conan se s nedůvěrou podíval na židli s nožkami tvaru kopýtek a radši zůstal stát. To Amberlin se vyšplhal na židli a sotva se usadil, hned se vedle něj objevil sluha a postavil před něj napěněný tuplák.. Mrňous ho popadl a zhluboka se z něj napil a pak s pěnou na vousech zabasoval: „ To je matroš.“
Conan se natáhl a do ruky mu také jako zázrakem vplul pohár. To už se odněkud ze tmy vynořil i Ingrid, vlnila se při tom jako mořský příboj a zaparkovala za babkou.
Ta si odkašlala a začala: „ Vy to nevíte, protože s tebou Conane se můj strýc Magnus pohádal kuli tvému divokému způsobu života a s tebou Aberline protože jsi kutal ve zdejším dole bez jeho svolení, ale on se začal zabývat alchymií. Skupovával všelijaké spisy, nechal si vzadu postavit pavilon, který nadneseně nazval Alchymistická věž a do něj natahal spoustu baněk, křivulí, uzavíral se tam, a tvrdil, že studuje a laboruje.
Považovala jsem to za neškodnou stařeckou zábavu, ale jak jsem zjistila po jeho smrti, krátce před ní vybral skoro veškerou hotovost a nakupoval rtuť. Ta není běžně legálně k sehnání, takže támhle trochu, tuhle trochu od překupníků a tudíž dost draze. Jak jistě víte, používá se rtuť jako základní surovina při výrobě zlata, takže…“ nechala to viset ve vzduchu.
„Vězí za tím nějaká lotrovina, znám Magnuse, byl to křivák, kterýmu nebo možný věřit jednu větu. Promiň Morgano!“ mínil Amberlin, nečekal na nic, sklouznul ze židle a vydal se pryč.
„Rozdělili bychom se rovným dílem!“ zkusila ho ještě zastavit, ale ani se neotočil.
„Conane?“
Oslovený jen zavrtěl hlavou a beze slov vypochodoval také ven.
Morgana se otočila na mě: „Tak už jsi tu zbyl jen ty Merlinův učni. Jak tě tak pozoruji, tak bys místo zlata raději ji, což?“ a plácla Ingrid po zadnici, tak jak to dělávají koňští handlíři, když prodávají kobylku.
Ingrid dělala, jakože se jí to netýká a tvářila se neutrálně.
Nám mužům, jakmile vidíme kus pěkné ženské a slyšíme neurčité sliby, přestane fungovat mozek a tak jsem na ni jen přiblble civěl a souhlasil.
„Dobrá,“ zasmála se drsně, „když najdeš Magnusovo zlato, je moje a ty dostaneš Ingrid.“
„Jak ale víte, že se mu ho doopravdy povedlo vyrobit?“
Místo odpovědi vytáhla odkudsi malý podlouhlý žlutý slitek a podala mi ho:
„ Tohle jsem našla v té jeho laboratoři.“
Bylo to to nejčistší zlato, které jsem kdy viděl.
Neznám nikoho, koho by tenhle kov nechal chladným a tak jsem to zkusil i já: „A co tahle Ingrid a nějaké to zlato pro ni, aby netrpěla nouzí?“
„Ingrid nic nepotřebuje,“ zasmála se.
Mě to v tu chvíli stačilo: „ Dáme se do toho hned?“
„Tak pojď.“
To její křeslo bylo docela žihadlo a tak jsem si musel přichvátnout. Bravurně vybrala zatáčku a já klusal za ní. Objela dům a tam zastavila. Když jsem ji doběhl, uviděl jsem asi dvě stě metrů dál stát dům v podobě pagody z jedné strany přilepený ke kopci za ním.
Vstoupili jsme dovnitř. Oproti všeobecným představám o alchymistických laboratořích, zde byl až pedantický pořádek. Keramické nádoby schopné odolat vysokým tlakům, seřazené jako vojáci, svědčili o tom, že to majitel myslel vážně a věděl své. Mezitím, co jsem se rozhlížel, Morgana přirachotila vedle mne.
„Někdo tu uklízel?“
„Ne, Magnus byl vždy pořádný. Taky vím, že krom malé kuchyně a toalety támhle, tu nejsou žádné další místnosti, ani tajné chodby.“
Něco mi tu nesedělo. Už jsem v minulosti navštívil nějaké alchymisty, ale vždy všude byl nejen nepořádek, ale i pach z chemických pokusů, když nejspíš zkoušeli míchat všechno možné.
„Mohu vidět ty kontejnery se rtutí ?“
„Nevěříš mi snad?“
„Tak bych to neformuloval, jen rád vše vidím na vlastní oči.“
„Vedle vchodu je dřevěná kůlna.“
Seběhl jsem dolů a vyšel ven. Byla to spíš dosti rozměrná stodola, zavřená jen na petlici. Uvnitř byly naskládány nejen již zmíněné kontejnery, ale i další bedny. Bylo toho tu plno!
Vrátil jsem se do domu.
„Spokojen?“ zeptala se ironicky Morgana.
Místo odpovědi jsem se zeptal: „Můžete mi říci něco o jeho smrti?“
„Zemřel před dvěma měsíci, ale už dříve si stěžoval na to, že mu není úplně dobře. Pak mu jednoho rána nesl John snídani a našel ho mrtvého tady v tom křesle. Zavolal mě, a já pak doktora. Potvrdil to co, jsem už věděla, že Magnus je mrtev. Pohřbili jsme ho do rodinné hrobky.“
„A co je tohle?“ ukázal jsem na malou pyramidu uprostřed pracovny.
„Byl posedlý Egyptem, studoval staroegyptské náboženství, věřil, že Twoth byl kmotrem všech alchymistů a tak si tu nechal zbudovat i přesnou zmenšenou kopii Velké pyramidy. Tvrdil, že mu pomáhá při tvorbě velkého díla, protože koncentruje pozitivní kosmickou energii. Dovedl o tom žvanit celé hodiny, když našel posluchače.“
Měla pravdu, všude kolem tu byly na stěnách egyptské motivy a vedle pyramidy stála socha Twota v životní velikosti. Bodejť by ne! Vždyť je považován za autora smaragdové desky.
„Nemohl někdo před jeho smrtí nebo i potom to zlato odvézt?“
„Vyloučeno! Jediná příjezdová cesta je kolem mého domu. Musela bych to vidět.“
„Takže Magnus sem nechal přivézt spoustu materiálu a rtuti, možná z něj vyrobil zlato, které nikdo nemohl odvézt, nejsou tu ani žádné tajné východy, ale zlato tu přesto není,“ shrnul jsem.
„Přesně!“
Bezmyšlenkovitě jsem se probíral listinami na stole. Byl zde i sešit, kam si Magnus pečlivě zapisoval každý výdej za materiál. Přehlédl jsem položky: baňky, knihy, rukopisy, pec, písek, ledek, olovo a rtuť. Na každé stránce podtrženo a sečteno. Zaklapl jsem ho a položil zpět.
„Mohl by mě váš řidič odvézt zpět?“
„Vzdáváš to?“
„Ne jen mám málo informací, zkusím je načerpat jinde.“
Neměl jsem pravdu, tenhle dům obsahoval vše, co jsem k řešení potřeboval.
………………………………………………………………….
Nechal jsem se vyklopit před svým oblíbeným barem, vylezl jsem si rozmrzele na židličku a poručil si panáka. Ještě než ke mně doputoval, dopadla mi na rameno silou padající skály ruka Rona Vangarta.
„To se tak někdo má, sedí si v baru a chlastá. Mě taky jednoho.“
Byl to můj přítel, který mi občas přihrál nějaký případ. Rozvalil se vedle mě a židlička pod ním zaúpěla. Zhluboka se nadechl a napil se.
Abych ho přesvědčil, že se jen neválím po barech, začal jsem mu vyprávět, čím se právě zabývám. Ron, ačkoliv vypadal na hloupého nemotoru, byl ve skutečnosti mnohem chytřejší než většina jeho nadřízených, kteří z toho jen těžili a tak jsme probírali tu záhadu a popíjeli.
Mohl to Magnus sám vynášet a schovávat někde venku? Mohl, ale nějak jsem si neuměl představit staříka co po nocích lítá sem a tam. Já toho o alchymii moc nevím, ale ta stodola byla plná materiálu, a i kdybychom přepokládali poměr jedna ku desíti, muselo by toho být alespoň metrák.
„A co magie,“ navrhl Vangart nakonec, „Ffffffff a zlato bylo tady a je pryč?“
„Ne-ne, to bych poznal, po každé magické operaci zůstává malá zbytková energie. Nic takového. Je v tom nějaký trik.
Víš, kdysi jsem bývával iluzionistou a podstatou všech triků je, aby lidi viděli to, co kouzelník chce, aby bylo vidět a nevšímali si toho, co se děje doopravdy. Prostě odvedeš jejich pozornost někam jinam. Proto taky každý správný iluzionista má krásnou asistentku, která se tam kolem něj motá jen tak nalehko.“
Jak jsem to dořekl, zarazil jsem se a v duchu si vybavil opět ten dům. Ano, tohle bylo ono!
Vangart vedle mě se chraplavě zasmál. I on znal ty okamžiky, kdy se člověku v mozku vše složí a on uvidí možné řešení.
Už jsem byl trochu pod párou. Kývl jsem na barmana, zaplatil, otočil se na Vangarta, s trochu těžkým jazykem řekl: „Omluv mě, jo?“ a vyrazil ven. Svět se malinko houpal a já věděl, že by bylo nejrozumnější nechat vše na druhý den, ale nemohl jsem jinak.
Chytil jsem taxíka a než jsme dojeli, tak jsem skoro vystřízlivěl.
Otevřít mi přišla opět Ingrid, a tvářila se zas naprosto neutrálně, ačkoliv již byla skoro půlnoc, Morgana byla ještě vzhůru, jakoby nikdy ani nespala. „Nečekala jsem, že tě tu ještě někdy uvidím.“
Stále ten posměšný tón.
„Můžu se tam ještě jednou podívat?“
Kývla na souhlas, a když jsem odcházel, slyšel jsem za sebou její jízlivý smích.
Opět jsem stál v pagodovitém domku, ale tentokrát jsem ho vnímal jinak, jako jeviště připravené pro představení. Vypadalo to tu přesně tak, byla tu spousta rekvizit, hezky pěkně na očích. Ten vzorný pořádek, spousty knih, přístroje a jako vrchol všeho ta pyramida!
Jakoby tu všechno říkalo: „hledej, hledej!“
Když poznáte podstatu iluzionistických triků, zjistíte, že jsou v podstatě velmi jednoduché a náhle se vám to zdá banální.
Bylo to jako blesk. Vystřelil jsem ven, abych se ujistil o správnosti svého nápadu. Vtrhl jsem do kůlny k bednám. Jedna, druhá, třetí- všechny plné. A kontejnery? Totéž!
Žádné laborování, žádná transmutace, žádné zlato! V tom byla podstata toho triku tady. Vnutil všem představu, že je to možné, stejně jako vám iluzionista vnutí představu, že je možné přefinkout pilou ženskou v bedně nebo projít zdí. Kdo kdy viděl nějakou opravdivou transmutaci! Ten starý lišák počítal s tím, že všichni s vidinou velkého bohatství budou hledat a nebudou moc přemýšlet.
V duchu jsem viděl starého Magnuse, jak si v hrobě lebedí jakou prima pomstu vymyslel a chechtá se při představě, jak to tu jeho zoufalí pozůstalí převracejí všechno vzhůru nohama, funí námahou a nenajdou nic. Budou to mít tu myšlenku o spoustě ukrytého zlata uloženou v sobě a bude je to užírat.
Musel jsem se v duchu také smát. Vrátil jsem s v dobré náladě k Morganě.
„Našel jsi zlato?“
„Ano, vím, kde je. Máte ten slitek?“
V očích ji zajiskřilo chtivostí: „Ovšem.“ Poodjela k sekretáři, otevřela jednu zásuvku a vyndala ten kousek zlata velikosti dlaně.
„To je ono. Je to všechno zlato, co tam kdy bylo.“ A začal jsem vysvětlovat. Lesk v jejích očích pohasl a jak jsem pokračoval, vystřídalo ho zklamání.
To moje vyprávění nebylo ostatně nijak dlouhé. Když jsem skončil, bylo dlouho ticho a Morgana jen zamyšleně potahovala z cigarety. Nerušil jsem jí a nechával jsem jí to vše vstřebat. Posléze rezignovaně pokrčila rameny: „ No co, za tu rtuť a ostatní harampádí bude taky slušný peníz. Ty ovšem budeš chtít svou odměnu, že?“ a aniž by čekala na odpověď, zavolala:
„ Ingrid!“
Přivlála a měla na sobě stále tytéž šaty. Tvářila se netečně, jako vždy.
„Než si jí odovedeš, musím tě na něco upozornit.“ A naznačila dívce, aby se otočila, „sundej ty hadry.“
Ingrid tu rázem před námi stála nahá, ale já místo abych se kochal krásou jejího dokonalého těla, jsem jen vytřeštěně zíral na malý čtverhranný otvor na úrovni kříže, ve kterém byl standardní konektor.
„Nezapomínej jí pravidelně dobíjet.“
Zalapal jsem po dechu, ale pak jsem se beze slova rozloučení otočil a vyšel jsem ven. Nevím, kdo byl víc zklamaný a naštvaný, jestli Morgana nebo já.
Pršelo, ale já šel pěšky a nechal se promáčet.