Pan Malíček a jeho tajemství

Stěny již dávno nebyly jen přístřeším, staly se labyrintem skrytých přihrádek. Každá zásuvka měla svůj klíč, každý klíč měl vlastní skrýš, a i ta měla svůj zámek.

Malíček chodil od dveří ke dveřím, od víka k víku, a dotýkal se kovu tak, jako jiní hladí drahé kameny. Nešlo o hodnotu toho, co skrýval; šlo o samotné skrývání – o pocit, že když nic nezůstane odemčené, nic se nemůže ztratit.

Avšak čím víc zamykal, tím menší byl prostor, ve kterém mohl dýchat. Vzduch uvnitř se stával suchý a těžký, jako by zámky nebránily jen cizím rukám, ale i proudění života.

Jeho srdce se stávalo trezorem.
Ne pro poklady –
ty už dávno ztratily svůj třpyt –
avšak pro strach.

Strach, že něco bude vzato.
Strach, že něco unikne,
že ho svět obnaží.

A přesto,
uprostřed té kovové jistoty,
se začal ozývat zvláštní zvuk:

tiché,
pomalé klepání,
jako by někdo na druhé straně dveří chtěl vejít.

Bylo slabé, ale neodbytné – připomínalo, že všechno, co je uzavřené, se jednou musí otevřít.

*Klepání ustalo*

*Vzduch řídnul*

Nikoliv jako vítr za oknem,
ale jako dech uvnitř plic,
jenž se zadrhává,
protože už není kam jít.

Každý zámek, každá vrstva železa a dřeva bránila nejen vnějšímu světu, ale i vnitřnímu nádechu.

A v tom dusnu se zjevil on.
Nespatřil ho očima –
stál za ním,
tam,
kde se rodí strachy.

Byl dlouhý,
oděn v šedé,
jeho ruce byly prázdné,
přesto v nich cosi držel:

ne klíč, ne zbraň, ale prázdnotu, do níž se všechno jednou vejde.

„Jsem poslední zloděj,“ ozvalo se.

„Nepřicházím krást tvé zlato,
tvé papíry,
tvé schránky.

Přišel jsem pro dech,
který sis schoval tak hluboko,
že už jej nemůžeš použít.“

Malíček pocítil, jak se mu stahuje hruď. Ne strachem z něho – strachem z toho, že měl pravdu. Každá uzamčená zásuvka byla jako plamínek položený na jeho hrudník; a ty plamínky se za léta navršily v sopku, pod níž již nešlo dýchat.

Snažil se sáhnout po klíči – nevěděl kterém. Kov v jeho ruce byl studený, neochotný, těžký… přesto věděl, že jestli ho neotočí, šero neodejde s prázdnou.

*První zámek cvakl*

Nebyl to zvuk porážky, ale úlevy – jako když někde v hloubce praskne led a pustí vodu zpět do jejího běhu.

Pak druhý, třetí… každý další s méně námahy, jako by se zámky sami rozhodly vzdát své služby.

*Stěny začaly dýchat*

Vzduch se pohnul, lehce, sotva znatelně, ale s sebou přinesl cosi, co uvnitř dlouho chybělo – vůni světa, který není jeho vlastnictvím. Nebyl to pach nebezpečí, nýbrž vůně deště, který dopadá na střechu, i když jste mu nedali svolení.

Malíček si uvědomil, že vše, co zamykal, vlastně nikdy nevlastnil.

Nikdo nemůže mít dech, který si odmítá vzít.

Nikdo nemůže držet lásku, kterou nepropustí dál.

Protože…
opravdové vlastnictví není v tom, co je uvězněno, ale v tom, co plyne skrze nás – stejně jako voda ve studni patří tomu, kdo ji nechá pít; ne tomu, kdo nad ní postaví zámek.

Zvedl ruce od poslední truhly a nechal víko otevřené. Uvnitř nebylo zlato, jen zrcadlo a v něm jeho tvář. Poprvé na ni hleděl bez strachu, že mu ji někdo vezme.

Domeček nebyl prázdnější – byl prostornější.
Smrt – poslední zloděj – odešla beze slova.

Ne proto, že by nenašla, co si přišla vzít,
ale proto, že jí to bylo nabídnuto.

Malíček pochopil,
že to,
co skutečně má,
může existovat jen tehdy,
když to sdílí;

že v okamžiku,
kdy přestane hlídat své poklady,
se promění v průchody –

a těmi může proudit světlo i dech.