Jaro

Jaro.

Opakuje se to pořád se železnou pravidelností vždycky, když se trochu oteplí, dole v údolích začne tát sníh, zazelená se tráva a otevřou se první květy. Možná je to tím čerstvým vzduchem, který v sobě má obsaženo nějaké fluidum, či co. Za prvních jarních dnů se tam dole přestanou elfové, lidé, trpaslíci, skřeti a další národové mlátit po hlavách, bodat se do ledvin, nebo pod žebra a místo toho začnou posedávat po hospodách a poslouchat vyprávění velebných kmetů s plnovousem, ve kterém by bylo možno nalézt několik vrstev zbytků polévek.
Skelně alkoholický pohled upřený kamsi, vypráví o dracích hltajících princezny po tuctech, o obrovských pokladech, které ovšem hlídá nevyslovitelná Hrůza, která číhá tam nahoře, celé věky sbírá sílu a čeká na svou příležitost, jenž se blíží. Třaslavým hlasem citují zmatená proroctví jako například:
Centurie XIV. 151.
Nekonečné štěstí skrývá božské pohoří a jícny jeskyněk,
pro člověka, který má dost odvahy je dobýt,
poskytnou vše, o čem jsi kdy snil,
Jaro když přichází a Měsíc je v úplňku.

Prstem chvějícím se opileckým třasem ukazují někam k nebi a simulují věštecké vytržení.
Posluchačům je jedno, že tentýž děda o pár hodin později stejným hlasem pronáší cosi o bílých myškách.
Posléze starci mizí a v hostincích i na nárožích postávají skupinky mužů, popíjejí a vážně debatují konspiračním šeptem o trasách chystaných cest.
Ukazují si při tom v zaručeně pravých starobylých mapách, které prodává ve svém krámku „Ať se picnu“ po zlatce ( „Ať mi děti chcípnou hlady, urozený pane, já už jsem takovej dobrák, já za to nemůžu, tady to máte, je to za pakatel!“)
Na mapách většinou kromě několika mastných fleků není moc vidět, ale to nikomu nevadí, stejně jako to, že se podle nich stejně nikam nedostanou.
Další změna nastává v oblečení. Jako první se objeví zpevňovače zápěstí pobité hřeby s čtverhrannou hlavičkou. Následují kovové náramky na pažích, široké kožené opasky a kožešinové obleky.
Jakoby náhodou se také objeví zásilka dlouho toužebně očekávaných kouzelných mečů popsaných klikyháky, které představují tajemné runy. Ihned se před krámkem utvoří dlouhá fronta koupěchtivých. Pak už je možné ve městě potkat spoustu chlapů, kteří nosí v koženém pouzdře dvouručák zavěšený na zádech v tak nemožném úhlu, že kdyby se ho pokusili vytasit, tak by si ufikli hlavu. Naštěstí je většina mečů nechutně těžká, takže se o to ani nikdo nepokouší.
Handlíři mají v té době taky spousty práce. Vyvedou ze stájí ty nejpříšernější herky co se sotva udrží na nohou, vyčistí je a naolejují, aby se leskly, ošmirglují jim zuby a se zlomeným srdcem do nich lejou pivo, aby pak ty dýchavičné starce prodali budoucím potencionálním hrdinům jako hřebečky plné energie.
Začínají se formovat skupinky typu: rytíř, trpaslík, elf nebo jiná podobná množina hrdinů-začátečníků, a s podivným svitem v oku, a zcela nedostatečným vybavením se vydávají k nám do hor.
Skupiny odchází z města různými směry, ale nakonec se stejně sejdou všichni na přístupové cestě k nám do hor. Tedy alespoň ti, kteří tam dorazí. Mnoho z nich totiž záhy zjistí, že se jejich koně jaksi velice brzy unaví a nejsou schopni nést ani náklad ani je. V některých případech nejsou schopni jít vůbec.
Těm pitomcům to nedojde, naopak, jsou hrdí na to, že vydrží víc než kůň a chválí se navzájem.
Hned první večer rozdělají obrovský oheň, na který spotřebují dříví ze širokého okolí, takže k ránu nemají čím přiložit. Po vzoru barbarů do sebe lejou lacinou břečku, chvástají se, kolik toho vydrží, aby se pak později jeden po druhém vytráceli do lesní tmy, předat mechu obsah svého žaludku.
Podivné zvuky doprovázející toto počínání zneklidní osazenstvo u ohně. Ti se domnívají, že na ně útočí dravé šelmy a vznikne zmatek. Zklidní se až za svítání, kdy se teprve pozná, kdo je kdo.
Ráno skýtá tábor truchlivý pohled. Nevyspalí hrdinové s kruhama pod očima vstávají a pomalu si rozhýbávají údy ztuhlé nočním chladem, protože si sebou nevzali samozřejmě žádné deky, ježto slyšeli, že hrdinové nocují jen tak na holé zemi. Ošetřují si ukopnuté palce, četné modřiny a boule.
Mnoho stromů a keřů je zle porubáno a vůbec celé okolí vykazuje známky tuhých nočních bojů. Naštěstí většinou k vážnějším zraněním nedochází, nicméně zástup hrdinů po takto prožité rušné noci přeci jen trochu prořídne.
Také krajina se stane po několika dnech vlnitější. V té době už jdou pěšky všichni a tak je nepříjemně překvapí, když zjistí, že cesta do kopce, je totéž jako nahoru.
Zásob ubývá, protože při lovu dělají takový kravál, že by se v širokém okolí nenašel ani pavouk a chytit pstruha v prudké vodě je něco jiného než líčit na líného bahňáka v rybníce na rovině. Mnoho cestovatelů opustí své koně, protože zjistili, že místo toho aby kůň nesl je a náklad, museli by oni nést náklad i koně. Ti se pak svobodni s úsměvem navracejí do města, aby mohli být za rok zase prodáni další várce.
Tak k první podhorské vesničce dorazí už jen hrstka obzvlášť vytrvalých hrdinů. Jsou většinou ve velmi zbídačelém stavu a chatrče se jim zdají být palácem chalífovým.
Musím se přiznat, že pohled na pestře oděný hlouček pohublých individuí se skelným pohledem vlekoucích se do vsi je pro nás každoročně malým svátkem spojeným s lidovou veselicí.
Cizinci se vždycky zastaví u prvního domku. Bydlí tam strýc Jožo, obtloustlej děda s naducanými červenými tvářičkami, na první pohled vzor poctivosti a dobroty. Protože si příchozí myslí, že jim strýc nerozumí, mluví na něj pomalu a nahlas a doprovázejí to pantomimou. Celá ves stojí opodál, přihlíží a baví se. Jednou to hubenej Tonda nevydržel a začal se chechtat. Ostatní na něj ihned skočili a málem ho udusili.
Cizinci prosí o jídlo, nocleh a průvodce. Strýc je pozve dál a štědře je pohostí. Však se na tom také podílí celá vesnice. Každý i ten sebemenší zbytek vína je pro tuto příležitost uchován, aby pak slit v jeden celek mohl být prodáván pod názvem Dračí krev. Jídlo sestává z toho, kdo co dá. Strýc to opět vše promíchá v kompaktní hmotu, řádně to okoření a nabízí to jako Horalův šleh.
Je samozřejmé, že takováto krmě podporuje žízeň a tak to netrvá dlouho a všichni jsou ochotni zaplatit za nocleh v přístěnku na seně tolik, že by si za to ve městě mohli koupit celý hotel.
Průvodce dělám já. Strýc hostům vysvětlí, že mívám epileptické záchvaty, během kterých se mi dostává prozření, což mě zbavuje odpovědnosti.
Nastanou-li problémy, prostě sebou seknu na zem, začnu kopat nohama a řvu jak tur.
Nejprve je protáhnu trochu po horách. Když jim potom navrhnu, aby si na rozcestí odložili zbraně, nikdo proti tomu už nic nenamítá. To je důležitý moment, protože medvěda dělá v trofejní kožešině Venca s Fandou. Další program závisí na tom, kolik mají peněz a jak jsou ždímatelní.
Následuje hejkal, kterého umí parádně děda. Pak jim ukážu ústí několika jeskyň o kterých můžu klidně tvrdit, že tam jsou poklady, protože nikdo z nich už stejně nemá sílu se tam po srázu vydrásat. Nakonec je tu Fanča s Mařkou, které dělají lesní víly. Mařka je sice trochu při těle, ale všichni už jsou takovém stavu, že to nikdo ani moc pořádně nevnímá.
Do vesnice se všichni sotva doplazí, protože má každý na nohou parádní puchýře .
Po zotavení, nechce nikdo o hledání pokladů a boji proti Zlu z hlubin už ani slyšet a po zbraních ani nevzdechnou. Když už nemají na placení, dostanou za výstroj svačinu a pak je vykopneme na cestu k městu. Meče, luky, sekeromlaty a další harampádí sebereme, uložíme do beden a pošleme kupci do města. Pro tento rok máme vyděláno a můžeme se v klidu těšit na příští jaro. Tak na shledanou!