Bůh v tramvaji

Viděl jsem Boha v tramvaji.

Nepřeháním ani neblouzním. Ptáte se kdy, kde a jak? Úplně jednoduše, sedl si naproti mně ve večerní tramvaji. Jak jsem věděl, že je to Bůh? To se hned pozná, to mi můžete věřit. Seděl naproti mně a já obdivoval jeho krásu a velikost. Bylo už pozdě, vracel jsem se z hospody jako každý pátek a kupodivu jsem nebyl příliš opilý. Byl jsem mírně pod parou to jo, a jako vždy trochu zádumčivý. Trochu povznesený nad mé Já, vznášené démonem alkoholem. Ale teď hlavně povznesené výjimečnosti chvíle, v přítomnosti Boha na společné cestě noční tramvaji. Sedět spolu s Bohem to se nestává každý den. Bůh seděl a nic neříkal, díval se skrze prostor, skrze mě, skrze čas, skrze vše. Vše okolo bylo prostoupeno Ním, vše bylo pohlceno vše bylo v Něm. Vše, o čem člověk kdy přemýšlí, když myslí na Boha, kdo je to Bůh a existuje vůbec? Tyto myšlenky byly najednou jako nicotné dumání. Ptáte se, jak vypadá? No, není to pán s bílým fousem a dýmkou. Ani bílý opar či snad mráček. Je To vše v té nejjasnější a nejčistší energii jakou kdy kdo viděl. Vše bylo a je veskrze přítomno a obsaženo v něm.
Najednou jsem měl obrovskou touhu zeptat se Ho na něco, na něco smysluplného a důležitého. V hlavě jsem měl plno myšlenek. Na co se jen zeptat, ať to není hloupé, jen ať to není hloupé. Zeptej se na jeho jméno, napadlo mě, a v duchu si přemítal otázku. Jaké je Tvé jméno? Jak ti vlastně říkají…. Jsem ten, kdo jsem, jinými slovy neptej se, byla moje odpověď. Na to se Ho, už ptal přece Mojžíš. Zeptal se Ho taky na jméno, když mu Bůh dával desatero na hliněných deskách, a stejně tak mu odpověděl. Jsem ten, kdo jsem! Asi nechce říct své jméno, mohl bych na něj pak jednoduše zavolat, kdy by se mi zachtělo, kdy by mě napadlo. A to přece nejde. Nechtěl jsem tedy pokládat stejnou otázku. Otázek mě najednou napadala spousta. Spíš mi v hlavě skákaly myšlenky jako splašené. Navíc cítil jsem jistou povinnost či zodpovědnost za všechny kdo nikdy Boha neviděli a třeba ani nikdy neuvidí. Takže se ptám vlastně za celé lidstvo. Byla by to ostatně malá otázka pro Něj, ale velká odpověď pro nás všechny. Pro všechny, kteří nikdy nejeli s Bohem v tramvaji. Musím se na něco zeptat i za všechny ty lidi, všechny lidi na světě. Přemýšlím nad otázkou, jaká by byla vhodná, a hlavně hodna Boha. Vlastně otázka, která je důležitá pro nás všechny, pro svět. Kdy bude na celé zemi světový mír? Kdy dojde lidstvo k rozumu a které náboženství je to správné pro nás i pro Tebe? Vzpomínal jsem na všechny filosofy a myslitele, které do nás vtloukali na gymnáziu a začal jsem postupně od nejstarších, kdo co kdy moudrého řekl. První byl ten největší ze všech, Sókrates – „Vím, že nic nevím“, po něm to opsal Platón, snad to od Sókrata i slyšel, snad si to sám vymyslel, ale pořád to bylo hodně dávno a vlastně bylo to před synem Boha. Hned mě napadlo, že bych se mohl zeptat zrovna na Ježíše, jak se mu daří, jak se má. Tak začíná většina hovorů, když se bavíte s někým cizím ve vlaku či ve výtahu, tramvaji. buď se člověk ptá na děti, nebo tlachá o počasí. To mi přišlo na Boha, ale málo. Navíc nechtěl jsem celou tu výjimečnou situaci zazdít či pokazit. Taky jsem si říkal, že Bůh může stejně jednoduše zmizet stejně jak se znenadání zjevil. Aniž bych se ho pak na něco zeptal, a to by byla škoda. Otázku jsem v hlavě pořád neměl, a jen jsem dál přemítal o všech těch světových myslitelích, myslitelných i nemyslitelných. Kant, C. G. Jung, Goethe, Nietsche, Hegel, Aristoteles, Patočka, a mnozí, mnozí další. Bilo se to mezi sebou v mé opojené hlavě. Najednou jsem si uvědomil, že jeden myslitel opakoval toho prvého, který před tím vyvracel prvního před ním samým, a ten přitom potvrzoval zase třetího, o kterém nevěděl, jestli vůbec žil, neboť nic nenapsal, ale on stejně vyvracel téze dalších dvou, kteří vše, co vymysleli namalovali jen do písku při odlivu moře. Aby nakonec poslední myslitel vysvětlil, že ti první dva nepochopili toho prvního, a ten zase těm dvěma prvním neporozuměl už vůbec. Aby stejně nakonec v oboru těch všech po letech, přišla umělá inteligence a vyvrátila obor samotný.
Říkal jsem si na základě těchto úvah, že budu raději mlčet. Pak jsem si vzpomněl na Bibli. „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh.“ Kdo napsal Bibli, kdo přišel s tím námětem? Nutkavou touhu zeptat se na něco Boha, přerušila absolutní myšlenková prázdnota. Tramvaj zastavila. Stála v tichosti a prostoru ani se nehnula. Nic se nehýbalo, ani venku, tma stála, nepokračovala ke světlu dne. Lehký déšť, který před chvíli ulpíval na sklech a pak pomalu stékal po oknech tramvaje, ustal. Všechno utichlo, vše zůstalo stát. Vtom se ozvalo tím nejjasnějším a nejčistším hlasem, jaký jsem kdy slyšel, „Ty se chceš na něco zeptat, že?“ To mě omráčilo. Najednou jsem si uvědomil, že nevím, na co se mám zeptat. Zeptat se za sebe, natož za celé lidstvo. Chvíli jsem přemýšlel. Ty vole, když se tě ptá samotný Bůh, musíš se na něco do prdele přece zeptat! Byl jsem celý zmatený, zpocený, vyjevený. Nejen z té zastavené tramvaje v prostoru, z těch dešťových kapek na okně, těch lidí a světa tam venku, který najednou stál a ani se nepohnul. Čas neexistoval. Bůh zastavil i čas, když chtěl promlouvat, a ptá se tebe, slyšíš? Chtělo se mi vyhrknout otázek snad milion. Snad by stačila jediná. Proč zrovna já Tě vidím, proč zrovna mně jsi se zjevil? Ale bylo ticho, docela obrovské ticho, ticho podezřele dlouhé, až trapné ticho. Uhnul jsem pohledem od Boha k oknu, díval jsem se ven na to všechno zastavené, strnulé a mlčel jsem.
Pošeptal jsem nějak automaticky a polohlasem na své okno, se zrakem od Boha na stranu. „Já vystupuji na Žižkově u kostela a kam vlastně jedete Vy?“

Tak s pánem Bohem, Ondřej Bejl.