Dnes a znova dnes.

Dnes a znova dnes.
Kdybych měl svůj příběh vyprávět, musel bych se vrátit v čase zpět do začátku devadesátých let.
Tak jako mnozí i já začal podnikat, ale i já jsem brzy zjistil, že i kdybych dřel sto let, tak nezbohatnu. A tak jsem začal podvádět. Nejprve jen tak malinko, ale jak jsem se seznamoval s těmi správnými lidmi, ukazovaly se stále nové možnosti, vydělával jsem víc a víc.
Jak se ukázalo, tím pro mě nejdůležitějším byl jakýsi inženýr Rada. Dnes se takovým lidem říká „ ekonomičtí poradci“, ale tehdy to byl ještě neznámý pojem. Také on byl naprosto bezvýznamný muž a snad právě proto byl dosazen do vysoké funkce na tehdy vznikající burze.
Měl krom vynikajících analytických schopností i úžasný instinkt, který mu pomáhal určit, které akcie půjdou nahoru a které budou klesat. Já měl jeho důvěru a také už tehdy nějaké finance a tak jsme společně začali obchodovat a vydělávat.
Některé menší akce jsem pomocí internetu realizoval i sám, ale to vyžadovalo hodně času, kdy jsem musel sedět u počítače a sledovat co se děje.
Moje životná úroveň stoupala a já si mohl dovolit koupit luxusní auto, urbanistickou viku v Horoměřících a krásnou ženu.
Byla to moje největší osudová chyba. Měla nádherné tělo, ale uvnitř to bylo rozmazlené neurotické dítě, stále se dožadující pozornosti, pochval a nových dárků. Vyrušovala mě od práce většinou v důležitých chvílích, kdy jsem mohl během okamžiku vydělat nebo prodělat tisíce a já je ztrácel.
Navíc během svých častých nákupů dokázala utratit mnohem více, než jsem vydělal. Když jsem jí na to upozornil, následovaly hysterické scény. Neměl jsem pak dost financí na to, abych se účastnil některých akcí, které mi Rada dohodil. Začal mi vyhrožovat, že se obrátí na jiné lidi a to by byl můj konec.
Rozhodl jsem se své ženy zbavit stůj co stůj. Rozvod? Odrbala by mě o většinu majetku, který se mi podařilo vydělat! Ne, musím se ji zbavit jinak- zabít jí, ale je třeba to naplánovat tak, aby na mě nepadlo podezření. Přemýšlel jsem nad tím každou volnou chvilku, když jsem jel v autě, když jsem seděl na záchodě, ležel ve vaně nebo v posteli před spaním.
Nemusím se snad ani zmiňovat, že náš sex pak nestál za nic, což vedlo jen k dalším šíleným žárlivým výstupům.
Život s ní se stal nesnesitelným. Utěšovalo mě jen to, že můj plán již byl připravený. Všechno to bude vypadat jako loupežné přepadení nějakého pobudy, já budu mít dokonalé alibi a policii sehraji zdrceného manžela.
Opatřit si pistoli bez registrace není pro někoho, kdo má dost peněz, žádný problém. Pečlivě jsem jí vyčistil a vyzkoušel v blízkém lesíku.
Toho dne jsem přijel odpoledne domů, zastavil s autem u domu. Eva měla ten den zase mizernou náladu, ale já jí ukázal pistoli a řekl jí, že jsem ji koupil na její obranu. Pobavilo mě, jak jí zaujal můj výklad, když jsem ukazoval, jak se se zbraní zachází. Držela ji tak nešikovně, že by nejspíš postřelila sebe samu. Oba jsme se tomu zasmáli, já jí pistoli vzal a uložil jí do šuplíku v šatníku. Poprvé po dlouhé době u nás byla trochu uvolněná atmosféra, ale už večer jsem nasedl opět do auta a vyjel k blízkému letišti. Tady jsem auto zaparkoval na placeném parkovišti a dal hlídači velké spropitné, abych si byl jist, že si mne bude pamatovat. Prošel jsem terminálem a vydal se k letadlu do Bratislavy. Letenku jsem měl koupenou již dříve. Protože jsem kdysi na letišti pracoval, věděl jsem kudy se zcela nepozorovaně dostat ven. Počkal jsem do úplné tmy a pak nasedl do staré škodovky, kterou jsem tam měl připravenou a koupil jsem ji před časem za pár tisíc. Luxusní oblek jsem vyměnil za staré džíny, obnošenou bundu a černého kulicha. Nebyla ještě ani půlnoc, když jsem přijel k našemu domu. Byl celý tmavý. Potěšilo mě, že ani ve vedlejších domech nebylo vidět žádné světlo. Odemkl jsem si, vklouzl dovnitř, potichu vyšel nahoru a do ložnice. Eva tam ležela a ve spánku se podobala víle. Na chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem vytáhl pistoli ze zásuvky, vzal jsem polštář, přiložil jsem jí ho na hlavu a vystřelil. Její tělo sebou škublo a znehybnělo, byla mrtvá.
Když jsem si to plánoval, vypadalo vše naprosto jednoduše, ale teď to semnou řádně zamávalo. Zastrčil jsem pistoli do kapsy a vyvrávoral jsem ven a doškobrtal dolů. V hlavě mi hučelo a potřeboval jsem se nutně něčeho napít. Otevřel jsem bar, a nalil si pořádnou dávku. Jak mi alkohol klouzal do žaludku a rozléval se po těle, třas postupně ustával. Dal jsem si ještě jednu. Začal jsem zase myslet racionálně.
Teď bych podle plánu měl nafingovat loupež, ale neměl jsem sílu vrátit se znova nahoru, kde teď leželo to mrtvé tělo, udělal jsem tedy alespoň dole trochu nepořádek a vymáčkl loktem sklo ve dveřích a vyšel ven.
Auto mi připravilo další horkou chvilku, kdy nechtělo nastartovat a až teprve napotřetí škytlo a motor naskočil. Neujel jsem ještě ani tři kilometry, když se ve světle mých reflektorů objevilo policejní auto a policista mávající na mě červeným světlem a ukazující mi abych zajel ke straně. Jednal jsem bez rozmyslu, dal jsem blinkr doprava, přibrzdil, ale sotva se policista pohnul, prudce jsem sešlápl plyn, objel jsem ho a vyrazil. V hlavě mi hučelo a měl jsem tam jen jedinou myšlenku: na výpadovce se mi snad podaří zmizet. Sedět ve svém bavoráku, nebyl by to problém, ale v téhle dýchavičné herce jsem neměl šanci. Už za chvilku jsem ve zpětném zrcátku uviděl blížící se blikající majáček. Předjeli mě a zablokovali cestu.
Pak už to se mnou šlo z kopce, kontrola dokladů, dechová zkouška a samozřejmě i osobní prohlídka a nález pistole. Cvakly želízka a já putoval na stanici. Tam další potupná osobní prohlídka a výslech. Otázky padaly zas a znova, věděl jsem, že mé odpovědi jsou ubohé, cítil jsem se hrozně a měl vztek především sám na sebe. Pistoli odnesli a bylo mi jasné, že je jen otázkou času, kdy zjistí, že se z ní střílelo a najdou Evu. Vzdal jsem to a začal vypovídat. Konečně mi dali po mnoha hodinách pokoj. Byl jsem strašně unaven, ale nemohl jsem spát. Seděl jsem v cele, zíral na šedou stěnu před sebou zmítán záplavou depresivních myšlenek a sebelítosti. Nevyčítal jsem si tu vraždu, ale to jak se to pokazilo. Byl jsem v naprosto beznadějné situaci a čekaly mě dlouhé roky v kriminále. Jak dlouho jsem tak seděl ani nevím. Nakonec jsem přeci jen usnul. Probudilo mě cvaknutí otevíraného okénka a zarachocení zámku. Ve dveřích stál postarší bachař: „Vstávejte, máte tu návštěvu.“
Malátně jsem vstal a nechal se vést do hovorny. Seděl tam štíhlý do hněda opálený chlápek středních let v bezvadně střiženém obleku. Vstal, vycenil na mě dokonale bílý chrup v profesionálním úsměvu a představil se: „ Jsem doktor Naste, váš obhájce.“
Hlavou mi prolétla otázka, kdo asi z mých známých se praštil přes kapsu, protože přinutit tohohle advokáta, aby alespoň zvedl zadek ze své kanceláře, muselo stát pěkný balík.
Sedl si, sáhl pro diplomatku, vytáhl cigarety a nabídl mi. Jednu jsem si vzal a už mi před obličejem jako eskamotér škrtl zlaceným zapalovačem. Znova se krátce zasmál, když viděl, jak labužnicky šlukuji. Pak vytáhl nějaké papíry a začal: Projednám tady se svým klientem nějaké podrobnosti.“ řekl k bachařům a ke mně pak:
„ Poslyšte, ten váš případ je naprosto beznadějný. V podstatě tu není žádný prostor pro manévrování. Navíc to vaše přiznání…..“ nechal větu nedokončenou, a jen smutně pokýval hlavou.
„Jsem psychicky úplně na dně.“
„Chápu!“ a znělo to tak, jakoby mi to doopravdy věřil.
„Měl bych ovšem pro vás jistý návrh na řešení vaší obtížné situace.“
„Myslíte, jako útěk z vězení?“ špitl jsem konspiračně a představil si scény z akčních filmů- divoká honička z houfem policistů a štěkajících psů za zády.
„Ne nic tak nešikovného,“ a já v tu chvíli na malý moment uviděl jeho pravou podstatu chlupaté stvůry se žhnoucím pohledem. Nikdy jsem na tuhle instituci nevěřil a tak jsem jen zalapal po dechu, ale on pokračoval, jakoby se nic nedělo: „Přenesu vás v čase do okamžiku, kdy přijíždíte k domu. Další už bude na vás.“
„ A co zato?“
„Standardní smlouvička,“ zapředl jako kočka a rázem se předemnou objevil mírně opálený papír.
„Prázdný bez textu jen tak?“ podivil jsem se.
„Jasně, jinak to u nás nevedeme, musíte jen věřit tomu, co jsem tu řekl. Stačí kapka krve, i my se inovujeme, i když pomalu.“
Napadlo mě, že když se vrátím, zabiji Julii a vyhnu se hlídce, tak mě nedopadnou, nedostanu se do vězení a nebudu muset podepsat smlouvu. Nic z toho co je teď, nebude existovat.
Sotva kapka mé krve dopadla na papír, prudce po něm hrábnul, schoval ho a luskl mi před obličejem. Mrkl jsem a když jsem otevřel oči, byl jsem před naším domem v autě a v kapse měl pistoli.
Seděl jsem tam, zotavoval se z toho, co jsem prožil a přemýšlel. Došel jsem k tomu, že můj plán byl perfektní a zhatila ho jen náhoda, stačí když pojedu jinudy a pro jistotu žádný alkohol.
Ostatně na podruhé to jistě půjde snadněji, ale nešlo. Asi jsem Evu pod polštářem napoprvé špatně trefil, zmítala se v křečích, odhodila polštář a já viděl její krví zalitou a předsmrtnou hrůzou staženou tvář. Bylo to hrozné! Teprve po druhém výstřelu se přestala hýbat. Odpotácel jsem se na záchod a dlouho zvracel, i když už nebylo co.
Trochu alkoholu bych nutně potřeboval, ale bál jsem se napít. Ani nevím, jak jsem se dostal k autu, které naskočilo opět až na potřetí. Tentokrát se mi povedlo dojet na letiště bez problémů. Stejnou cestou jako jsem vyšel, jsem se dostal i zpět. I když byla letní noc, bylo mi chladno a tak jsem se schoulil v rohu hangáru a přečkal do rána. Všechno šlo bez chybičky. Sotva přistálo letadlo, přidal jsem se k cestujícím a pak už jsem si dal jen v restauraci kafe a počkal, až mi zazvonil mobil a policista se mě ptal, kde jsem a jestli bych mohl co nejrychleji přijet domů.
Před domem stálo několik policejních aut a pohřební vůz. Vešel jsem zrovna, když funebráci snášeli rakev. Musel jsem ji identifikovat. Sehrál jsem zdrcení. Policisté semnou zacházeli velmi ohleduplně a kladli jen několik docela všedních otázek, na které jsem měl připraveny odpovědi.
Posléze všechna auta odjela a celý ten cirkus utichl. Objednal jsem si jídlo, zapálil cigaretu a konečně si dal sklenku koňaku.
Vychutnával jsem si jí a plánoval další skvělý život.
Můj klid netrval dlouho. Už večer se policisté vrátili a začala palba otázek. Proč jsem neodevzdal palubní lístek? Pamatuji si některou z letušek? Na kterém místě jsem v letadle seděl? Ony mě podle fotky nepoznávají. Kde jsem v Bratislavě spal? V žádném hotelu jsem nebyl přihlášen. Proč jsem tam vlastně letěl jen tak na otočku? S kým jsem se tam setkal? Kdo mi může potvrdit alibi?
Znervózněl jsem, začal jsem se plést, měnit výpověď. Uvědomil jsem si, jak celý ten můj plán byl chabý, ale oni kývali, jakoby mi to vše věřili a pak odbočili. Co prý jsem měl na sobě? Neviděl jsem v tom žádnou léčku a tak jsem po pravdě odpověděl. Jeden z detektivů si půjčil mou botu, podíval se na podrážky a lakonicky řekl druhému: „Střepy.“
Obrátil se ke mně: „ Bylo nám podezřelé, že sklo výplně bylo vymáčknuto zevnitř. Hned jak jsme si toho všimli, začali jsme vás podezřívat. Jak jste vymáčkl to sklo a pak jste vycházel, několik střepů se zapíchlo do podrážky vaší obuvi a uvízlo tam. Vaše cesta do Bratislavy byla fingována, to je jasné a tyhle střepy vás usvědčují.
Na rukou střelce zůstávají částečky střelného prachu, jistě nebude problém dokázat, že jste střílel.“ a začal odříkávat zatýkací formuli.
Sklopil jsem hlavu, došlo mi, že zatímco poprvé to dopadení byla náhoda, tentokrát jsem to totálně zvoral. Všechno jsem přiznal.
Opět jsem prošel všemi nepříjemnými procedurami a znova se ocitl v cele, tentokrát v ještě depresivnější náladě než poprvé.
Znova mě druhý den předvedli do návštěvní místnosti, kde čekal posměšně se usmívající dr. Naste.
„Nic od vás nechci, nechtě mě být.“
Seděl a hrál si se zlaceným zapalovačem a čekal, až se vybouřím. Jeho klid mě dostal. Došel mi dech i nadávky.
„Dal jsem vám šanci, ale vy jste to všechno zbabral jako malej skautík.“
Pocítil jsem touhu dokázat, že to tak není, že se mýlí: „Chci ještě jednu možnost, do třetice.“
Z jeho aktovky na stůl putoval další papír.
„Dejte to pryč, to už jsem podepsal.“ Hodil jsem mu to zpět. Nenaštval se: „Tohle je nová smlouva. Teď už máte na svědomí dvě vraždy.“
„Jen jednu.“
„Ne-ne, u nás se to sčítá. Takže?“
Podepsal jsem. Následovalo opět lusknutí a zase jsem seděl ve svém luxusním bavoráku před domem. Tentokrát, umínil jsem si, žádná vražda nebude!
Eva měla zase špatný den, ale zatímco v předchozích případech ji zaujala pistole, kterou jsem jí ukázal, dnes dala své hysterii plný průchod. Byla to už otřepaná témata, která jsem slyšel tolikrát! Ječela tak, že ji hlas chvílemi přeskakoval a v záchvatu zuřivosti rozbíjela vše, co jí přišlo pod ruku.
Nedalo se to vydržet. Vyškubnul jsem pistoli z kapsy a vystřelil. Jednou, dvakrát. Udiveně na mě pohlédla, pak jí oči potelměly a padla mrtvá. Za mnou se ozval výkřik. Stála tam služebná a vytřeštěně zírala na mě, jak tam stojím s pistolí v ruce nad zkrvaveným tělem své ženy. Jednal jsem už jako robot a bez míření na ní také vystřelil. Hlas se jí zlomil a ona se sesula uprostřed dveří na podlahu. Neměl jsem už sílu jí překročit. Ostatně nebylo kam jít. Sedl jsem si tam, zavolal policii a čekal až uslyším sirénu a přemýšlel.

Je mým osudem znova a znova vraždit? Je mým osobním peklem tenhle stálý koloběh událostí, které nemohu změnit?
Jsem jen křečkem, který běhá beznadějně tupě stále v jednom uzavřeném kole? Není cesta ven?
V jediném okamžiku jsem tu možnost spatřil. Dávám si pistoli do úst a mačkám spoušť. Šílená bolest prolétne celým mým tělem.

Otevírám oči. Sedím v autě před domem a v kapse mám pistoli…….