Pan Malíček a jeho tajemství

Domeček se den po dni měnil.
Své stěny nikdy nezastavil.

Nebyl to labyrint zámků ani prázdná síň mlčení –
ale sál, jehož střed vyplňoval nekonečný stůl.

 

Byl prostřen tak, že žádná sváteční hostina světa by se mu nevyrovnala:
mísy se leskly tukem pečeného masa,
ovoce praskalo šťávou,
chleby voněly čerstvou kůrou,
dorty měly hladké povrchy…
na nichž se třpytil cukrový prach.

 

Všechno bylo teplé, čerstvé, lákající.

 

A přesto – nic se nehýbalo.

Pára z polévek se zvedala pomalu, jako by se bála vystoupit z vlastního hrnce. Vůně byla těžká, pronikavá – ne hladová, ale svůdná, jako by nevolala žaludek, nýbrž cosi hlubšího:

místo, kde se ukládají ztráty, prázdnoty a nevyslovené touhy.

 

*

 

Malíček stál u čela stolu a uvědomoval si podivnou skutečnost: ať se natáhne pro cokoli, nikdy neubyde:

žádný konec;
žádná vzácnost;
hojnost bez hranic.

Zprvu se mu zdálo, že je to dar.

Jenže už po prvním soustu pocítil neklid. Chuť byla dokonalá – až příliš dokonalá. Jako umělý úsměv, který se nikdy neunaví, ale také nikdy nehřeje.

Každé další sousto chutnalo stejně, ať bylo z jiné mísy nebo jiného kraje stolu. Čím více jedl, tím více se ztrácela schopnost rozeznávat jemnost. Až nakonec necítil hlad ani sytost – jen rozmazaný pocit plnosti, jenž neuspokojuje.

 

Bylo to jako stát u pramene, z něhož lze pít – a přesto stále žíznit.

 

*

 

V tichu,
jenž obklopovalo sál,
se ozval jeho vlastní hlas.
Ne nahlas – uvnitř…

 

Ten hlas znal jiný hlad než žaludeční:

po doteku, který nezmizí,
po slově, které neztratí smysl,
po pohledu, který nehodnotí.

 

Vzpomínky se skládaly jako chléb na tomto stole:

kdysi hlad po vědění –
přečetl každou knihu,
rozebral každou myšlenku,
a přesto ráno našel v sobě stejné ticho;

hlad po uznání –
získal obdiv,
a přesto se v něm neohřál;

hlad po jistotě –
stavěl si ji z teorií,
jenže se mu vždy rozpadla na dlani.

 

Každý z těch hladů měl stejný rytmus:

naplnění – úleva – návrat prázdna…

Jako by všechny tyto chutě patřily do jedné kategorie:

pokusy nacpat do duše něco, co se neukládá v žaludku.

Protože nenasytnost není jen přehnaná chuť k jídlu;

ale snaha umlčet volání, které nemluví o těle –
a které, i když ho na chvíli utišíme, se vždy vrátí.

Hlad… nebyl jeho nepřítel.

Byl to hlas, který připomíná, že tam uvnitř stále něco čeká – že žádná hostina světa to nemůže sníst za něj.

 

*

 

Stál stále u stolu, když ucítil, že již není sám.

Zase On, objevil se na opačném konci sálu, tentokrát jinak. Nebylo možné poznat, odkud přišlo – jako by tu bylo odjakživa. Tvář nebyla ani přátelská, ani hrozivá; oči klidné, ale v tom klidu se zrcadlilo cosi, co nepatřilo běžnému člověku:

„Jez, dokud můžeš,“ proneslo tiše, a přesto hlas naplnil celý prostor.

„Hlad tě zabije… ale i nasycení tě může pohltit.“

 

Malíček polkl poslední sousto, které mu zůstalo v ústech. Bylo sladké, ale chutnalo unaveně.

„Proč by mě nasycení mělo pohltit?“ zeptal se.

 

Plod – tak ho Malíček ve své mysli nazval – pomalu přistoupilo blíže, prsty jemně přejelo po okraji stolu.

„Protože tento stůl nemá konce,“ odpověděl.

„A čím víc jíš, tím těžší se stáváš.

Až nakonec ztratíš sílu vstát…

Nepoutají tě okovy, ale vlastní tíha.“

 

Malíček nechápavě zamračil čelem: „Tak proč tu ten stůl je?“

„Protože je snadné se domnívat, že více znamená lépe,“ usmála se Smrt.

„Gurmán si vybírá pečlivě každé své sousto,
zastaví se, aby jej ochutnal,
vnímal jeho tvar, vůni, tón…

Gurmán ví, že mezi sousty má být ticho, aby mohl slyšet jejich ozvěnu,“ usmálo se Narození.

 

Slova se rozlila v prostoru jako pomalá vlna. Malíček chtěl odpovědět, ale v tu chvíli se cosi změnilo. Na protější stěně, kde předtím nebylo nic, se objevilo zrcadlo. Nebyla to hladká plocha – spíše jezero, jehož hladina se jemně chvěla.

Když se Malíček zadíval, uviděl v ní sám sebe.

 

Jenže to nebyla jeho tvář tak, jak ji znal.

Byla větší – mohutnější,
jeho tělo těžší,
pohyb pomalý,
jako by ho tížilo všechno,
co kdy snědl.

Oči matné,
bez lesku,
jako by se v nich usadila únava z přejedené duše.

A s každým pomyšlením na další sousto
se jeho obraz ještě
zvětšil,
zpomalil,
až ztrácel… kontury.

 

„Tohle se stane, když sousto není okamžikem, ale únikem,“ ozvalo se od boku.

„Nenasytnost není hřích proto, že bere – ale proto, že otupuje,“ přivála vůně.

„Zabíjí schopnost rozeznat jemný odstín chuti, vůně i doteku,“ zaznělo hrnci.

 

Malíček se nedokázal odvrátit od svého obrazu.
Věděl, že sebe sama nelze omezit na slova, na vztahy, na myšlenky… na všechno, co polykal bez pozornosti.

 

Malíček se odvrátil od stolu.

Každé sousto, které před ním zůstávalo, bylo náhle těžší než jeho vlastní kroky.

První – vůně za zády zeslábla.
Druhý – hluk tichého sálu se rozplynul.
Třetí – ocitl se v prázdné místnosti.

 

Nebyl tu stůl.
Nebyl tu talíř.
Nebylo tu nic,

co by slibovalo okamžitou úlevu.

 

Jen on a hlad –
tentokrát ne jako stín, kterého je třeba se zbavit, ale jako jediný společník.

 

Tělo si žádalo,
žaludek se stahoval,
mysl se vyjasňovala.

Každý zvuk v prostoru byl čistší, každý záblesk světla ostřejší.

Vzpomněl si na dny, kdy jej svíraly jiné druhy hladu –
hlad po vědění, kdy hltal knihy, až se mu písmena slévala;
hlad po uznání, kdy polykal lichotky, dokud neztratily chuť;
hlad po jistotě, kdy pohlcoval každou teorii, až mu ztěžkla chůze.

Stejný vzorec – jiné formy.

 

Hlad byl nevyřčeným pozváním k pohybu, k otázce, k doteku. Sladkost nebyla oslnivá, ale skutečná. Byla v ní nerovnoměrnost, v níž se skrýval příběh času.

Když snědl polovinu svého času, zastavil se.
Druhou polovinu položil na dlaň a podal ji vlastnímu stínu, jenž stál ve dveřích…
Ten kus ovoce chutnal jinak, než kdyby jej snědl sám – opravdové nasycení nevzniká z přebytku, ale z míry.

Gurmánství není hromadění chutí, ale přítomnost u jediného sousta.

 

Když se zvedl, místnost za jeho zády se začala měnit. Stůl, který se kdysi zdál nekonečný, se rozplýval v mlze. Talíře mizely, jako by je nikdy nepostavili. Malíček vyšel ven a mlha se mu otevřela do cesty.

 

Na jejím okraji, sotva znatelná, se objevila myšlenka – malá, jako šepot, a přesto těžká svým významem:

„Možná, že každý hlad má i svoji vlastní chuť…“