Ozvěny minulosti

Ozvěny minulosti.
Ten malý hotel stával naproti mému bytu. Hned od začátku měl smůlu.
Sotva ho slavnostně otevřeli, tak se tam prý stala nějaká tragédie a zákazníci se mu vyhýbali. Rychle měnil majitele. Díky tomu také zůstal téměř v původní podobě, protože do modernizace nikdo neinvestoval.
V dnešní doba, kdy začal být moderní retro styl, mu to paradoxně konečně přinášelo zisk.
Ve velké vstupní hale byla recepce vylepšena o malý bar. Nesmísíte si ovšem představit žádnou obludu s blýskavými zrcadly a láhvemi exotického pití, které si nikdo nikdy neobjedná. I když byl zřízen jen pro hotelové hosty, trávíval jsem tu tolik času, že jsem byl považován za součást inventáře.
Ucucával jsem svůj drink a recepční a barman v jedné osobě mi právě vyprávěl průběh včerejšího zápasu a přitom mimicky předváděl akce jednotlivých hráčů, reakce rozhodčích, trenérů i obecenstva. Prožíval to, a tak na rozdíl ode mne, si nevšiml kulatého plešatého muže, který scházel po schodišti dolů tak nějak podivně. Doklopýtal dolů, udělal ještě krok a padl na zem. Skočili jsme k němu oba současně. Hned na první pohled byl vidět důvod jeho podivné chůze. Na zádech byla krvavá skvrna. Otočili jsme ho. Vpředu měl na prsou střelnou ránu. Podíval se na mě hasnoucím pohledem, křečovitě mě chytl a přitáhl si mě.
„Najednou vystřelila…..“ vydechl.
„Kdo? Kdo to byl?“ zeptal jsem se, ale už bylo pozdě.
Jeho sevření povolilo a život pohasl. Recepční Henry už mezitím vytáčel číslo policie. Podíval jsem se na schodiště. Nejsem žádný hrdina a tak představa, že tam někde nahoře číhá ženská s pistolí připravenou k výstřelu, mě v prohlídce nijak nelákala. Napadlo mě ale něco jiného. Vyběhl jsem ven a zamířil do úzké proluky za rohem. Požární schodiště tu končilo v prvním patře a žebřík na zem byl stále upevněn na svém místě. Znamenalo to jediné, vražedkyně je pořád někde nahoře v patře. Vrátil jsem se zpátky.
Netrvalo to ani moc dlouho, přijel seržant Hajn a dva policisté v uniformě. Přiklekl k mrtvému, rychle ho prohlédl a houkl na jedno z podřízených: „Zavolejte havrany, ať nám ho odvezou na soudní.“ Mezitím ho prošacoval. Nevrle zachrčel, když nic nenašel. Sjel mě nevlídným pohledem a řekl: „Aby bylo jasno Wintere, nejsem zvědavej na nějaký rady nebo poznámky od podělanýho amatéra. Prostě drž hubu a budeme kamarádi.“
„Tak co se tady stalo?“ obrátil se na Henryho. Jeho odpověď se mu moc nelíbila. „Co je to zač? Nebo ne, přihraj mi sem knihu hostí a modli se, ať ji máš v pořádku.“
Nalistoval příslušnou stránku a velel dál: „Hele bydlel v osmičce. Jdeme to tam okouknout.“
„Ty,“ řekl Henrymu, „Naval univerzální klíč a ani mi nezkoušej tvrdit, že ho nemáš. Číhnem i do dalších pokojů.“
Obrátil se na jedno z uniformovaných: „Ty tady počkáš.“
Venku zastavilo další auto a vyplivlo chumáč civilů se spoustou nádobíčka. Mrtvý tlouštík se stal hned středem jejich zájmu. Stáhnul jsem se stranou, pozoroval cvrkot a čekal, jestli se shora neozve nějaký hluk, ale k mému nemalému překvapení bylo ticho.
„Je to klasická záhada zamčeného pokoje.“ řekl jsem Henrymu.
„Cože? Co to meleš? Dyk nám umřel přímo tady v hale a zamčeno není.“
„Říká se tak situaci, kdy je uzavřený prostor ve kterém je někdo zavražděný, není odtamtud žádný únik.“
„A co když ho zastřelil duch? Víš tady, když to otevřely, tak se tu stala hned dvojnásobná vražda. Nevěsta objevila novomanžela se svojí kámoškou v jejich apartmá. Zastřelila prý oba a pak ještě i sebe a od té doby tu straší. Jestli to byl taky nějakej takovej nevěrník, tak se tam prostě najednou zjevila a picla ho. Říká se tomu ozvěny minulosti. Sem vo tom čet tůhle knihu.“
„Hm, mno. Je to zajímavá teorie, ale být tebou, tak jí moc nešířím. Já si totiž myslím, že ta kulka i pistole byly setsakramensky hmotný, stejně jako prst na spoušti.“
„Jo? A tak jak vysvětlíš, že to vypadá tak, jakoby se vražedkyně prostě rozplynula?“
To byl argument, na který jsem v tu chvíli neměl odpověď, a to mi dělalo starosti.
Hajn, který se dvěma policisty scházel ze schodů, se tvářil ještě rozmrzeleji než prve a řekl těm kolem mrtvého: „Sakrapráce, nikde nikdo. Jestli jste tady hotový, tak jděte nahoru na osmičku. Dveře jsou otevřený.“
Otočil se na strážníky: „Vy se odsud ani nehněte, dokud tu nebude pohřební služba.“
Občas je moje huba rychlejší než mozek a tak ze mě vypadlo: „ Žádná vražedkyně? Dívali jste se i pod postel?“
Otočil se na mě a jeho pohled nevěštil nic dobrého: „ A jak pan chytrý ví, že to byla žena?“
Ukázal jsem na ležící postavu: „Ještě než umřel, řekl mi, že se tam objevila žena a vystřelila na něj.“
Hajn byl jedním skokem u mě a vyštěkl: „Cos mi ještě neřek?“
„To je všechno, víc z něj už nevypadlo.“
„Dobrá, ale moc dobře si to pamatuj, abys ses, až to budeš opakovat při výslechu, náhodou nesplet.“
„Jo,“ připustil nevrle, „ nenašli jsme tam nikoho, jakoby se vypařila, ale to je jen část záhady. Ta druhá je, jak se dostala dovnitř.“
Zaparkoval pohledem na Henrym.
„Nikoho jsem nahoru neviděl jít.“ bránil se ukřivděně.
„Mám tady mrtvolu uprostřed hotelový haly a je pátek před víkendem. Jestli se nestane zázrak, jako že asi ne, tak na tom budu muset dělat sobotu i neděli, tak mě sakra nezkoušej naštvat! Vezmu tě do cely předběžnýho zadržení a na noc tě tam zavřu a určitě si vzpomeneš. Chlápek ti vysolil na stůl padesátku, a ty jsi se na pár minut odsud vypařil. Je to tak?!“
„Jo, je….“ připustil Henry neochotně a kroutil se přitom jak planý víno.
„Dobrá, ale nemysli si, že si nebudu pamatovat, žes mě chtěl oblafnout. Ještě jsme spolu neskončili.“
„To sou ty tvé ozvěny minulosti!“ nedalo mi to, abych si nepřisadil.
Jak tak u mě Hajn stál a soptil, díval jsem se mu přes rameno na to dění za ním a najednou jsem mě pocit, že je tam něco špatně. Je to, jako když se díváte na ten obrázek, ve kterém je skrytý jiný a vy ho nevidíte.
„Seržante,“ řekl jsem polohlasně.
Hajn na můj naléhavý tón zpozorněl.
„Možná si budete myslet, že jsem se zbláznil, ale něco není v pořádku.“
Hajn není to žádný hlupák a tak se ani prudce neotočil, ale naopak ještě o krok přistoupil blíž: „Jak to myslíš?“
Neodpověděl jsem a jen jsem zíral na tu scénu.
Bylo to, jako když se na obloze roztrhnou mraky a prosvitne Slunce.
„Když jste přijel, byli s vámi dva strážníci, že?“
„Jo, a co má bejt?“
„Teď jsou tam tři.“
„Ten nepřijel s výjezdovkou?“
Jen jsem slabounce zakýval, že ne.
Hajn se pomalu otočil a loudavým krokem se vydal k těm třem, kteří stáli nad mrtvým tělem, pro které stále ještě nepřijela pohřební služba. Minul je, jakoby se chtěl jít podívat znova nahoru do patra, pak se bleskově otočil a skočil po tom nejmenším ze strážníků. Zkroutil mu ruce za zády. Čepice mu spadla a dlouhé uhlově černé vlasy prozradily pravou identitu. Zaječela jako šílená a s obrovitou silou se mu pokusila vykroutit. Jenže to už se měla nasazená želízka.
Otočila se na Hajna a vrhla na něj nenávistný pohled. „ Pierko-prase!“ a plivla.
„Všichni jste prasata, všichni mužský, postřílet vás jako zvěř!“
Kroutila se jako had, pokoušela se kopat, ale to už jí ostatní dva drželi pevně a vyváděli ji ven. Na smůlu se ve dveřích setkali s funebráky, kteří konečně přijeli pro mrtvého. Bokem strčila do jednoho z policistů, sklonila hlavu a jako hráč ragby vrazila hlavu do prsou jednoho ze zřízenců. Byl to pěknej pořízek, tak sice heknul, zkroutil se, ale neupadl. Ještě se pokusila prorazit úzkou škvírou mezi ním a rámem dveří, ale to už jí dvoje silné ruce zezadu sevřeli a po chvilce i nacpali do policejního vozu.
Funebráci jsou otrlí chlapi, jsou uvyklí na ledacos a tak v klidu pokračovali ve své práci. Uzavřeli tělo do černého pytle a odnesli.
Odjeli i policisté z laborky a tak jsme zůstali konečně v hale s Henrym sami a jen červená skvrna na podlaze svědčila o tom, co se tu ještě před chvílí odehrávalo.
Poklepal jsem prázdnou sklenkou o pult, aby mi nalil. Dostal jsem přidělenou porci a Henry zvedl telefon, aby objednal úklid. Neměl jsem mu za zlý, že lhal, v jeho branži to ostatně v podstatě lež ani není ,a pár dolarů navíc, mu při jeho mizerým platu přijde vhod.
……………………………………………………………………
Druhý den jsem před polednem už zase seděl na svém místě a probírali jsme včerejší události. Vešel seržant Hajn a sedl si vedle mě.
„Hmm…., „ začal trochu nejistě a rozpačitě, „Já bych si toho falešnýho policisty jistě o chvilku později všimnul sám (to je ta jeho vrozená skromnost). .Ale dík a myslím, že ti dlužím panáka.“
„Co přidat k němu trochu povídání?“
„ Tak dobrá, zasloužíš si to, i když jsme z ní vlastně nic nedostali. Pořád jen nadává a vzteká se.“
„ Díval jsem se do databáze a za poslední půlrok jsem objevil osm podobných vražd, kde nebyl dopaden pachatel. Možná, když budeme hledat dál, najdeme další. Ještě to nemáme ověřené, ale předpokládám, že otisky prstů, balistika a tak, všechno bude sedět, takže tahle lvice se seznamovala s chlapama, nechala se sbalit, odvést někam do soukromí a pak je zamordovala a okradla. Proč, to nevím a těžko to z ní dostaneme. Možná něco z mládí.“
„ A co ta policejní uniforma?“
„Jo, tohle! Měla v kufírku ještě další kostýmy. Zdravotní sestřičku, pošťáka, hasiče. Předpokládáme, že některé zločiny kamuflovala požárem. Kluci to teď prověřují.“
„Jen mi nejde do hlavy, proč se nepokusila odsud zmizet.“
„No, neměl bych to přiznávat, ale byla to šťastná náhoda… pro nás, pochopitelně. Nejprve asi chtěla vypadnout opravdu hned, ale v hale jste byli vy dva. Chvíli váhala a to rozhodlo. Mezitím jsme dorazili a tak použila svou fintu s převlekem s tím, že se k nám přidá, což jí vyšlo. Pak si myslela, že až společně sejdeme dolů, prostě se v tom frmolu vytratí. Jenže jsem jim řekl, aby zůstali u mrtvého. Ocitla se mezi dvěma pravými strážníky a musela se tedy chovat stejně jako oni.
Chytil jsem sériovou vražedkyni, jsem teď na direkci docela slavnej. Tak tady máte dvacku a dejte si na mě.“
Vzal klobouk, narazil si ho na hlavu a odcházel.
Henry vytáhl flašku: „Moc se přes kapsu neplácnul, škrt! Za dvacku moc pití není. Tak víš co? Zbytek jde na mě, že na mě v tom laufu zapomněl. Pojď, dáme si pořádně do nosu!“
A taky že jo!