Návštěva od "Johnyho"

Každá živá duše má svůj písek v hodinách který nikdy nepřestane padat. Jakmile pak dojde k ztrátě většiny písku, přichází na scénu poslední návštěva. O to se starají příslušné bytosti. 

Na dnešním seznamu návštěv tak skončila stará paní Isabel Jenkinsová. Její odvod dostal na starost, Walter. 

Dorazil do starobince a nepozorovaně proklouzl až k jejímu pokoji. Poté se přenesl do fyzického světa, upravil si oblek a zdvořile zaklepal. “Isabel?” 

Vrátka se pohnula a propletla sluneční svit z pokoje s šerem v chodbě. Zpoza škvírky vystrčila hlavu paní Jenkinsová která si nejprve Watera prohlédla od prvního vlasu až k patě. 

Ten ale nevypadl z role, "Je čas.” bělmo se mu zakalilo uhelnatou barvou a natáhl ruku směrem k sněhovlasé stařence v purpurové sukýnce. “Johny!” Na tváři Isabel se v tu chvíli vynořil úsměv nevinné radosti. Chytila Waltera za zápěstí a přitáhla ho k sobě do pokoje.

Jeho zorničky se vyjasnili z temnoty, načež se s překvapením rozšířily. “Jakou pak já to mám radost.” Pokračovala paní Jenkinsová mezitím co dále lehounce držela Walterovu dlaň. “Konečně jsi přišel.” Objala ho a ani si nevšimla že její Johny ztuhl na místě.

“Cože…?” Nemotorně jí objetí oplatil. Očima ale skákal z rohu do rohu. V pokoji si stařenka uchovávala několik tlustých alb plné rodinných fotografií. Na zdech se pro změnu držely lístečky s informacemi na které Isabel často zapomínala. Patřilo k tomu i její vlastní jméno a příjmení. “Nejsem Johny.” Vrátil se do své role a citelně od sebe ženu odstrčil.

Ta o krůček po odstoupila a promnula si oči. “No…vypadáš trochu jinak.” Několikrát zamrkala do prázdna. Pak se jí ale vrátila dobrá nálada. “Musíš za mnou jezdit častěji.” Pohladila ho po tváři. 

Walter protočil panenkami a ustoupil o další kus. “Paní Jenkinsová. Já nejsem Johny.” Isabel neposlouchala. Odbelhala se ke své nástěnce s lístečky a zamumlala si několik frází. “No jasně!” Strhla lísteček z desky. “A jak se má Julia? Narodilo se vám už to děťátko?” Popadla se za límec a její úsměv jí spadl. “Narodilo se to zdravé? Že?” 

Walter zůstal stát jen půl kroku od dveří s očima upřenýma na stařenku před sebou. “To…nevím paní Jenkinsová. Já jen…” Podrbal se na krku a zmlkl. Isabel si ho znovu začala prohlížet. Úsměv se jí k výrazu už nevracel. 

“Věřím že je vaše vnouče zdravé.” Spjal ruce a věnoval jí svůj vlastní úsměv. Isabel položila lísteček na jedno z alb a řekla. “Ty jsi smrt?” Při dalším pohledu se jí v očích objevil duch zármutku. “No…” začal Walter naprázdno.

Paní Jenkinsová se rozplakala. “Já to věděla! Johny by svou maminku už jen tak nenavštívil.” Rukou si zakryla ústa mezitím co zírala na zavřená alba. “Je mi líto…” Walter došel k Isabel. Chvíli tak oba stáli, bok po boku. Nikdo nic neřekl. 

Paní Jenkinsová po chvíli přestala plakat a sama Walterovi nabídla svou ruku. “Tak já tedy půjdu.” Walter přikývl a chytil ji za ruku. Stařenka se naposledy zachichotala než skonala. “Zvláštní…vypadáš přesně jako Johny.” Isabel spadla k zemi. 

Walter zůstal stát u nástěnky. Přečetl si lístečky které po sobě dáma zanechala. Na jednom z nich stálo, Johny mě navštěvuje každou středu ve čtyři odpoledne. Má snoubenku jménem Julia Jeho dcera se jmenuje Samantha.”

Ten den, byla středa. Hodiny ukazovali třičtvrtě na čtyři. S povzdechem se Walter opět vytratil do nicoty. Poslední co slyšel, bylo otevření dveří.