Zastávka

Ztěžka dopadl na lavici.
Proklaté panáky. Proklatý večírek. Proklatá firma.
Chytil se za zápěstí.
Proklatě. Hodinky.

„Brý večer. Nevíte kolik je?“ naklonil se vpravo, málem přepadl. „Budou tak tři ráno,“ odpověděl si po chvíli.
„Supr kabát,“ pochválil doprava. „Ještě že tu svítí lampa. Jinak tu sedíme potmě.“ Vyprskl smíchy a utřel si sliny.

„Bude pršet,“ promluvil stařec vpravo. Zatáhl se do kabátu.
„Jo… déšť,“ souhlasil muž. „Jede teď něco?“
„Nevidím světla.“
„Ne teď,“ odfrkl. „Jako teď někdy.“
„Jo, někdy to jede,“ ozvalo se z kabátu.

„A už prší!“ zvolal muž. „A na mě!“ Zvedl hlavu.
„Je tam díra.“
„Vidím.“ Vytíral si kapky z očí. „Vyměníme se?“
„Nesedávám vlevo.“
„Proč?“
„Je tam díra.“

„Dám vám stovku.“
„Nesedávám vlevo za stovku.“
„Ani za dvě?“
„Jednou jsem tam seděl za tři.“
„Za tři? No dobře, je mi zima.“

„Už to jede,“ zvolal mokrý muž.
„Vždy touhle dobou,“ řekl stařec se špinavým deštníkem.

Dveře autobusu se otevřely.
„Seš pěknej žebrák,“ postavil se před starého.
Stařec přikývl, složil deštník a sedl si vpravo.
„Jak dlouho tu sedáváš?“
„Třicet let.“
„Tak já jedu.“ Nastoupil vrávoravě.
Proklatý život.