Maminka

Poskočila, ale ani tak nedosáhla. Zvonek byl příliš vysoko. Odložila proutěný košík a zkusila to znovu. Pak si utáhla gumičku ve vlasech, zaklepala a přitiskla ucho ke dveřím. Do ticha domu zazněly šouravé kroky. Popadla košíček a uskočila o dva kroky.

„Dobrý den,“ řekla do pootevřené škvíry. „Koupil byste si můj obrázek?“

„Ty jsi klepala?“ zeptala se tma chraplavým, unaveným hlasem.

Přikývla.

Dveře se pohnuly. „Mám zvonek,“ řeklo žluté bělmo unavených očí.

„Tamhle,“ ukázala na něj.

„Chodíš sama?“ přidalo se k očím řídké obočí a chomáč šedivých vlasů.

Ohlédla se za sebe. Po chvilce přikývla.

„A co že to potřebuješ?“ zeptal se vrásčitý muž v tmavé flanelové košili. Prostřední knoflík chyběl.

„Koupíte si můj obrázek?“ Držela košík před ním.

„Obrázek jsi namalovala…?“ Stařec vyšel před dům. Jednou rukou si zastínil oči, druhou se opíral o dřevěná futra.

„Zdravím!“ ozvalo se od silnice. „Sluníčko,“ ukazovala k nebi paní s modrým kočárkem.

Než zmizela za keři, stihl jí zamávat.

„Moc hodná paní. Vždycky pozdraví. Jako ty,“ naklonil se k holčičce.

Pokrčila rameny.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Eliška.“

„A kde bydlíš, Eliško?“

„Támhle,“ ukázala rukou někam za jeho dům.

„Nikdy jsem tě tu neviděl.“

Přešlápla a znovu pokrčila rameny.

„Máš pravdu, ven už moc nechodím,“ hořce se pousmál.

Stařík se posadil na lavičku pod oknem.

„Eliško, pojď taky do stínu,“ ukázal na trávu před sebou. „Podej mi ty obrázky.“

Pomalu se probíral barevnými listy.

„Ten strom jsem zasadil já,“ ukázal na vzrostlý javor, který je chránil před poledním sluncem.

„Proč?“

„Mohla bys ho nakreslit. Jsi šikovná,“ věnoval se jejím kresbám.

Eliška si přisedla na kraj lavičky.

„Tenhle se mi líbí,“ řekl.

„To je slon a tohle je žirafa,“ ukázala mu.

„A tohle?“

„No přece kolo.“ Plácla se do čela.

„A kdo z těch dvou na něm jezdí?“ zeptal se stařík s vážnou tváří.

„Nikdo, jsou moc těžcí.“ Vzduchem se nesl dětský smích.

„Já už vím,“ zvolal chápavě. „Přijel na něm fotograf!“

„Nééé!“ volala Eliška. „To je moje kolo!“

Stařík se usmál. „Eliško, tak mi ten obrázek zabal.“ Mrkl na ni. „Zajdu si pro peníze. Dáš si trošku šťávy? Máš žízeň?“

Rychle přikývla. Zbylé kresby rovnala zpátky do košíku.

U dveří domu se otočil. Lavička byla prázdná. Eliška šla pomalu za ním.

„Ne, Eliško, tam se mnou nechoď,“ ukázal na dveře. „Počkej na lavičce.“

„Tam to smrdí?“ pokrčila nos.

„Strašně.“ Vykulil na ni oči.

Eliška se snažila nahlédnout do domu.

„Neboj se, já přijdu,“ uklidňoval ji.

Chystal se vejít, ale pak se zarazil. Něco mu nesedělo. Obrátil se znovu na Elišku, která stála na místě.

„Ty se bojíš, že si ten obrázek nekoupím?“ mluvil pomalu.

Eliška sklonila hlavu. „Maminka je nemocná,“ řekla smutně.

Stařec se zachvěl. Opřel se o stěnu a ruku položil na srdce. Dýchal ztěžka. Očima našel javor. K zemi se pomalu snášel červený list.

Podzim je blízko.
Kolikátý už…

„To je mi líto,“ utřel si rukávem vlhké oči. „Počkej tady, prosím,“ řekl nepřítomně a vešel do domu.

Nerozuměla tomu, co se stalo. Starý pán je asi taky nemocný. Vrátila se k lavičce, posadila se, komíhala nohama a pozorovala ptáčky poskakující po trávě. Občas kolem projelo auto.

Po nějaké době ji vytrhlo šoupání nohou. Starý pán se vrátil. Tácek s limonádou a skleničkami položil mezi ně.

Zaštrachal plechovkou plnou mincí. „Kolik stojí vaše kresba, slečno umělkyně?“ zeptal se rozšafně.

„Nevím.“ Upila ze sklenice.

Stařík se zamyslel. „Takže asi pět peněz?“

„Víc,“ zasmála se.

„Takže deset peněz?“

„Ještě víc.“ Seskočila z lavičky a schovala se za ni.

„Hmmm,“ stařík si mnul bradu. „Do kolika umíš počítat?“

„Do sto,“ ozvalo se zpoza lavičky.

„Já jenom do padesáti. Dál už jsem to zapomněl,“ pronesl stařík s vážnou tváří.

„Stojí padesát,“ vyskočila Eliška a ukázala na oblohu. „Slon!“

Starý muž napočítal mince a nasypal je Elišce do košíku.

„Řekneš mi něco o mamince?“ zeptal se opatrně.

Přikývla a přisedla si.

„Ty peníze chceš pro ni?“

„Aby se uzdravila.“

„Ví maminka, že prodáváš svoje obrázky?“

Zavrtěla hlavou. „Maminka není doma,“ řekla sklesle.

Starý pán chvíli mlčel.

„Ještě se napij, Eliško, je teplo,“ podal jí skleničku. „Maminka je v nemocnici?“

„Nebydlí s náma.“

„Aha,“ zarazil se stařec.

„Bydlí s pánem.“

„Tatínek ví, že prodáváš obrázky pro maminku?“ zeptal se po chvíli tíživého ticha.

Zavrtěla hlavou. „Nedovolil by mi to.“

„Tatínek by ti to zakázal?“

„Taťka neví, že je nemocná,“ povzdychla si.

„Jak to?“

Eliška si propletla prsty na rukou. „Je to naše tajemství.“

„Které ti řekla, když odjížděla?“ vytušil tu milosrdnou lež.

Přikývla.

Seděli vedle sebe. Tiše. On pozoroval kmen javoru, ona pomalu dopíjela limonádu. Vzduch náhle protrhlo zapískání gum a před domem prudce zabrzdilo auto.

„Tady jsi!“ vykřikl muž. „Už tě dvě hodiny hledám.“ Třískl dveřmi a rozběhl se po trávníku.

„Co tady děláš?“ Popadl Elišku za ruku a odtáhl ji od lavičky. „Neudělal ti nic?“ zvedl ji do náručí.

Zavrtěla hlavou.

„Už si to nedovoluj,“ pohrozil starci. Aniž by čekal na odpověď, posadil svoji malou dceru do auta a bez dalších slov odjel.

Stařec si povzdychl. Zvedl ze země proutěný košík a vyndal Eliščiny kresby. Místo nich tam položil tácek a prázdné skleničky. Ještě se naposledy ohlédl do prázdné ulice a zavřel za sebou dveře.

Hned za nimi visí na zdi zarámovaná stará fotografie jeho domu. Na místě vzrostlého javoru stál tehdy malý dřevěný kříž.