Vlak

Seděl jsem ve vlaku a pozoroval výhled z okna. Louka, pár stromů, potom les. Za ním cesta a v dáli vesnice. Několikrát za sebou - pořadí se nemění. Blíží se přejezd. Vlak zahouká. Spadlé závory, tři auta. Dvě červená, jedno žluté.

Jednou jsem si zavázal oči a odvyprávěl příběh celé trati. Do rytmu pražců. Nespletl jsem se ani o takt. Anna a další čtyři lidé, kteří s námi jezdí, mi zatleskali.

Večer jsem to vyprávěl manželce a dětem. Napětím ani nedýchali. Žena mi pošeptala, že jsem odvážný.

Dnes k nám přisedl cizinec. Anna kvůli němu zůstala v uličce.

Bylo to od něj neuctivé.

Protože jsem odvážný muž, rozhodl jsem se mu v polovině cesty vyčinit.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ překvapil mě.
„Můžete,“ odpověděl jsem.
„Jak se jmenuje stanice, ze které jsme vyjeli?“
„Jmenuje se První.“
„A ta, do které jedeme?“ pokračoval v podivných otázkách.
„Konečná,“ poučil jsem ho.

„A vy jste?“ zeptal jsem se na oplátku.
„Já jsem na cestě,“ odpověděl.

Chvíli jsme mlčeli. Myslím, že si užíval výhled, protože jsme míjeli třetí les. Jsou v něm i listnaté stromy.

„Mohu se vás ještě na něco zeptat?“
„Jistě,“ pokrčil jsem ledabyle rameny.

„Všichni vystoupíte na stanici Konečná?“
Přikývl jsem. Nerad plýtvám slovy.
„Proč?“
„Proč co?“ Vím, že odpovídat otázkou je neslušné.
„Proč vystoupíte ve stanici, která je konečná?“
„Vracíme se domů. Přespíme a ráno nastoupíme.“
„Nastoupíte na konečné stanici?“ Byl opravdu neodbytný.
„Ne, ráno se stanice jmenuje První.“

Vykoukl jsem z okna. Byli jsme za polovinou cesty.

„Ta červená věc nad dveřmi,“ ukázal cizinec hůlkou.
„Myslíte záchrannou brzdu.“

„Ano. Zkusili jste za ni někdy zatáhnout?“
„Ale pane,“ řekl jsem udiveně. „To by přece znamenalo zpoždění.“