Chata

Dřevěná chata vyrůstala z hlubokého sněhu. Mihotavé světlo oken prosvěcovalo bílou mlhu a ve vzduchu byl cítit kouř z hořících polen. Oddechl si. Neumrzne.

Otevřel dveře sbité z hrubých fošen. Zaskřípaly.

„Dobrý večer.“ Přešlapoval. „Můžu přisednout? Zabloudil jsem ve vánici.“ Ukázal k ohni.

„Posaď se, ztracený,“ odpověděl muž zpoza plnovousu. „Máš hlad?“

Maso se peklo nad plameny. Šťáva kapala na horké kameny. Syčela a voněla. Poutník smetl zbytky sněhu z ramen.

„Umírám hlady.“

Horal odřízl šťavnatý kus. Čepel nože byla delší než jeho ruka.

„Jelen,“ řekl. „Uvízl v závěji. Snadný úlovek.“

Nabodl maso na špičku nože a podal mu ho. Poutník si ho chvíli přehazoval v rukách a zakousl se.

„Dobrota,“ zamlaskal.

„Kde to jsme?“ zeptal se mezi sousty.

„Hluboko v horách.“

„Hluboko? Šel jsem tak tři dny.“

„Tady se dny mění na týdny.“ Horal si pěchoval dýmku sušenou směsí.

„Kudy vede cesta do nejbližší osady?“ nedal se odbýt.

„Kompas máš?“

Poutník přikývl.

„Na západ.“

„Ráno vyrazím,“ stočil pohled k oknu. Lehl si k ohni, hlavu podložil kabátem a usnul.

Probudil se. Za okny svítalo. Horalovo místo bylo prázdné. Přihodil pár polen do ohně, oblékl si kabát, přes rameno přehodil ruksak. Chystal se vzít za kliku.

„Odcházíš?“ ozvalo se ode dveří. Chladný vzduch vtrhl dovnitř.

„Půjdu,“ potvrdil poutník. „Děkuji za tvoji pohostinnost. A jídlo.“

Horal sklonil hlavu a vešel dovnitř. Naštípaná polena přihodil k ostatním, sekeru odložil do rohu. Sundal si rukavice a z vousů setřel ledové krápníky.

„Čeká tě někdo?“ pohlédl na poutníka.

„Doma?“

„Děti, žena?“

„Ne. Možná pár přátel…“

„Nemůžeš odejít.“

„Zvládnu to. Půjdu na západ, jak jsi říkal.“ Poutníkovi se zachvěly ruce.

„Dlužíš mi za teplo. Nemůžeš odejít,“ zopakoval horal. Důrazně.

„Dlužím ti za teplo? Z ohně?“

„Můj oheň, moje teplo,“ prohlásil.

„Jak ti mám splatit teplo?“ zasmál se křečovitě. „Tady máš můj ruksak. Vezmi si z něj, co chceš.“

„Co je v něm?“

„Nevím, co chceš.“ Pokrčil rameny. „Ponožky, čepice, pár konzerv, plechový hrnek…“

„Cetky,“ odfrkl horal a sundal ze zdi dřevěnou kuši. „Nic z toho mi nezachrání život.“

„Nezachrání život?“ vydechl zmatený poutník. „Potřebuješ zachránit?“

„Tobě jsem ho zachránil…“

Horal pověsil nabitou kuši zpět na hák.

Poutník naprázdno polknul. „Tak ti dám svůj kabát,“ pokusil se nadále vyjednávat.

„Zmrzneš venku.“

„Kdo jsi?“ Ustoupil o dva kroky.

„Ten, kdo rozdělal oheň,“ pohlédl na něj horal.

Zavřel oči a zhluboka vydechl. Pak přiskočil k ohni a rozkopl polena. Pečlivě uhasil poslední plamínky. Od země se začal šířit chlad. Pohlédl na horala. Tiše přihlížel. Přešel k hromadě dřeva, vybral pár naštípaných třísek, pár větších kusů a položil je zpět do ohniště. Z batohu vyndal křesadlo a několikrát škrtnul. Teplo se začalo vracet.

„Rozdělal jsem oheň. Splatil dluh,“ pokynul.

„Ještě ne,“ zavrtěl horal hlavou a otevřel malou skříňku na zdi. Kyvadlo hodin se hýbalo v tichém rytmu. Ručičky ukazovaly půl deváté.

„Dlužíš mi dvanáct hodin tepla.“

„Dobře,“ rozhodil rezignovaně rukama. „Takže tu budeme další hodiny sedět?“

„Můžeme lovit,“ navrhl horal. „Jídlo není zadarmo.“

„Výborně. Účtuješ i za dech?“

„Ne. Dýcháš sám.“

Poutník zakroutil hlavou. „Jak ti budu splácet, když budeme lovit venku?“

„Oheň hoří, vrátíme se do tepla. Započítám to.“

Sundal kuši. „Pořádně přilož. Vyrazíme.“

Vrátili se za tmy. Ulovenou zvěř uložili do malé kůlny za srubem. Oheň dohoříval a teplo se pomalu vytrácelo.

Poutník natáhl ruce nad skomírající plameny. „Mám splaceno?“

Bylo osm hodin večer. Horal přikývl.

„Ale takhle v noci nemůžu nikam jít.“ Sevřelo se mu srdce.

Přestalo hořet.

„Máš pravdu,“ řekl horal a rozdělal oheň.