Síla tradice

Dnes našel Aiou ten nejlepší kámen. Široký tak akorát, aby se mu vešel do ruky. Na kraji ostrý tak, že se po přejetí každá kůže hladce rozdělovala. A ke konci se zužující tak akorát, aby mohl udělat i malou dírku, která se už dál nerozšiřovala. Od začátku, kdy se pustil do práce, ho to úplně pohltilo. Zanedlouho se celá osada chodila plna očekávání dívat, jak se mu věci pod rukama mění. I když už padal soumrak a kmenový oheň bylo nakonec to jediné, co mu na práci svítilo, stále měl Aiou pár zvědavých přihlížejících.

Postupem času ale vše, co ten podivín po celé dny s kamenem dělal, přestalo být osadě nové a zajímavé, a všichni se opět vrátili ke svému původnímu rytmu. Blázen co drápe kamenem do kůže, říkali si nejspíš.

A jednoho rána se to stalo. Když první paprsky začaly pomalu rozpouštět tmu, jako už mnohokrát předtím se všichni z osady sešli k tanci na uvítání Slunce. Od nepaměti tak konali, stále a znovu, bez sebemenší změny. A to, že Slunce pak vyšlo a setrvalo s nimi až do večera, pro ně bylo ujištěním, že konají dobře. Že jejich tanec je tím důvodem, proč mocné Slunce ráno přijde, zažene démony noci, přes den je na své pouti oblohou ochraňuje a večer pak zajde a ponechá je samotné až do dalšího rána.

I když byl ten okamžik stejný a zažitý po mnoho a mnoho pokolení, tento den měl být jiný. Celá vesnice už byla připravena, až k nim předstoupí náčelník. A tak, jako ti všichni před ním, zahájí tanec uvítání a poděkování Slunci, že i dnes se k nim vrací.

Náčelník se skutečně objevil. Už když předstupoval před vesnici, byl zvědav na jejich reakce. V nové kožené kazajce, která vypadala úplně jinak než kožešiny, do kterých bývali zahaleni všichni ostatní. V sandálech, které byly lehčí a pohodlnější, ale upnuté tak šikovně, že při tanci nesjížděly z chodidel. A s opaskem, který udržel jeho suknici upnutou a zároveň nikde neškrtil. Náčelník si užíval si ten pohled a Aiou se cítil nevýslovně poctěn. Vytvořil skvělý oděv, učinil náčelníka šťastným a doufal, že mu tím zároveň pomáhá upevnit moc a vliv. A to vše díky tomu, že jednoho dne objevil kámen, se kterým uměl zázraky.

Když se náčelník pustil do tance, prvních pár kroků udělal jako vždy sám a potichu. Pak se měl přidat celý kmen a v naučeném rytmu měli všichni začít tančit a dupat do prachu. A s každým dupnutím vydat výkřik, který zaplaší a zažene duchy noci.

Měl, ale nepřidal. Všichni tiše hleděli na náčelníka a začal je prostupovat zvláštní pocit. Nejprve nenápadný a stěží popsatelný strach, který ale s každým okamžikem, kdy kmen netančil, nabíral na intenzitě. Takhle to nikdy nebylo, takhle se to ještě nikdy nestalo. Co na to asi Slunce?

Pak nejpřednější lovec kmene zdvihl oštěp a bez váhání jej v ladném pohybu trupu i ruky s výkřikem hodil proti náčelníkovi. Jeho instinkty byly už od jeho jinošství skvělé a nyní byl ve své vrcholné formě. Oštěp svižně proletěl vzduchem a neomylně proklál náčelníkovu hruď. Celý kmen ohromeně pozoroval, jak se náčelník skácel k zemi.

Všichni čekali, co bude dál. Lovec se otočil na Aioua. Ten okamžitě pochopil. S kamenem, který téměř nikdy neodkládal, rychle doběhl ke skále a vší silou s ním udeřil o kamenný masív. Jeho dříve tak zázračný kámen se v jediném okamžiku rozskočil na několik menších kousků, které ve zvířeném prachu popadaly na zem.

Lovec došel k náčelníkovi. Z jeho stále ještě sevřených prstů mu vypáčil náčelnickou hůl a začal s ní tančit první kroky na uvítání Slunce. Tak jako to bývalo po staletí předtím. A celý kmen se k němu s velkou úlevou přidal. Tančil, dupal a vykřikoval. A nejvíce Aiou.

Od té doby už bylo vše zase tak, jako před tím.