Život je drahá záležitost...

Anotace: Jen výplod mojí fantasie... zkuste to skousnout:)

Potichu ji k sobě přitiskl, byli jako siamská dvojčata srostlá celým tělem. Jemně ji hladil po zádech a tiše šeptal, aby se uklidnila, ale ona se zalykala pláčem. Nakonec to vzdal, snad pochopil, že slova v tuhle chvíli nepomohou. Trpělivě a něžně ji vískal ve vlasech a zpíval jí tichou ukolébavku, jako kdyby tišil malé dítě. Jenže ona se utišit nedala a on věděl moc dobře proč. "Vypadá tak zranitelná, tak dětská.." pomyslel si, jak ji svíral v náruči. Poslední dobou se hodně změnila. Zhubla, pod očima se jí objevily tmavé kruhy a kdysi tak lesklé a krásné zlaté vlasy dostaly najednou matnou podobu. Plakala po konečném verdiktu lékařů- leukémie a hned pokročilé stadium. Nevěděla pořádně o co jde, nevěděla a asi ani nechtěla vědět, chtěla jen slyšet, že výsledky testů se spletly a že může žít dál, že pro ni tenhle verdikt neznamená jistou smrt... Bála se zbytku života a potřebovala se o někoho opřít. Nesnažil se ji už utěšovat, jen trpělivě držel a nechával si od ní promáčet košili do poslední nitky. Rád by plakal spolu s ní, ale chtěl jí dodávat naději. "Bude to dobrý... Zvládnem to" šeptal jí povzbudivě, i když věděl, že lže. Moc dobře věděl, že se jednou budou muset odloučit a to už napořád. "Chtěla bych být pořád s tebou..." vzlykla a upřela na něj hnědé oči zalité slzami. "Lásko, budem spolu už napořád, zapomnělas?" šeptal a doufal, že nebude plakat. Tolik ho vysilovalo jí v tuhle chvíli lhát...
Najednou se beze slova vyrvala z jeho objetí a odběhla pryč, v očích ještě spoustu slz a v duši beznaděj. Chtěl na ni počkat, ale nakonec odešel. Tušil, že ona nestojí o to, aby ji litoval.
Až doma, ve svém pokoji si mohl dovolit zabořit obličej do polštáře a plakat, až bude celý mokrý od slz- jen aby ho mohl vyměnit za jiný. Jen tady mohl bolestně vzpomínat na rok strávený ve společnosti jejího smíchu, polibků a něžností, na rok plný jejího hlasu, její lásky a radosti z maličkostí... Jen tady mohl doufat v zázraky. A přece se žádné neděly...
Plakal až do noci- pak se konečně odhodlal jít spát. Ráno se za ní vypravil, chtěl jí přinést dárky, zahrnout ji polibky, šeptat povzbudivé nesmysly...ale ona v pokoji nebyla. "Včera se oběsila", řekla mu sestra...