Od černé k bílé – podsvětí českých devadesátek

Fiktivní příběh z devadesátých let na území ČR (některé scény jsou pravdivé, ale veřejnosti neznámé)

V malém baru, schovaném pod vysokým věžákem, byla poněkud tma. Seděl jsem vzadu v rohu u malého stolu a pozoroval barmana, jak nesl na tácu několik malých sklenek společně s lahví tvrdého alkoholu ke kulatému stolu, kde seděli bratři Markové v tmavých, kožených bundách. Bratři Markové — čtyřicátník Tomáš a o dva roky mladší Josef — byli známá jména na druhé straně zákona v tomhle středně velkém městě. Já, dvacetčtyřletý sporťák, jsem je měl chránit za každou cenu. Byl jsem doporučen a za žádnou cenu jsem nechtěl zklamat. Byl to již pátý kšeft, u kterého jsem jim kryl prdel, a vždycky vše dopadlo ku prospěchu všech — potřesení rukou, předání obálek a tak dál. Do podrobna jsem se informacemi ohledně každého uzavřeného kšeftu nevzrušoval. Hlavně mě zajímala bezpečnost bratrů, a proto jsem koukal na každý pohyb hostů, na podivný pohled nebo signál.

„Kurva, rozsvítíš aspoň za barem? Je tu tma jak v prdeli,“ pronesl Tomáš Marek k barmanovi a potáhl si z cigarety. Následující kouř prosvítilo lehké světlo nad barem.

Venku náhle zapískaly brzdy. Před provozovnou zastavilo černé BMW. Malinko jsem znervózněl. Následně do baru vstoupily tři osoby středního věku i postavy. Tvářili se jak zabijáci a jeden ve světlém svetru a džínách na mě koukl — hned poznal, že patřím k Marekovým. Arogantním pohledem se na mě dlouze podíval, jako by mě chtěl vyprovokovat. Zůstal stát a dál mě pozoroval. Jeho dva kumpáni si po podání rukou sedli ke Markovým. Josef Marek všem nalil alkohol do skleniček, ale hosté si ani nesundali kabáty — a to není dobře. Chvíli spolu mluvili o lihu a cigaretách a pak se nemohli shodnout, kdo zaplatí poslední nezdařený kšeft, kde celníci odchytli převaděče na hranicích a několik tisíc letělo komínem.

Najednou jeden z přisedlých udělal letmý pohyb pravou rukou a já spatřil na skle výlohy slabý záblesk světla z malé kapesní svítilny. Někomu dává signál! Postavil jsem se a ten chlap ve svetru udělal krok ke mně. Do baru vešli další dva borci. Jeden — docela řízek — necelé dva metry a dobrých sto dvacet kilo. Ten, co udělal signál baterkou, se v okamžiku, kdy vstoupili jeho další dva kumpáni, postavil a hlasitě pokřikl na bratry: „Prostě to zaplatíte!“

Šel jsem dopředu, ale ti dva borci, kteří vlezli před chvílí do baru, mi spolu s tím arogantním debilem ve světlém svetru zatarasili cestu. Tomáš Marek mi dal signál pootočením hodinek a tím se brána pekla pootevřela.

„Proč je slon růžový?“ pověděl jsem nahlas k těm třem borcům stojícím přede mnou. Díkybohu se ten největší z nich nechápavě podíval na zbylé dva a v ten moment jsem mu dlaní pravé ruky uštědřil tak tvrdý úder na hranu čelisti, že okamžitě šel k zemi. Zbylí dva však nebyli úplná telata a hned se na mě vrhli. Zakryl jsem si obličej rukama, pravou nohu prudce natáhl dopředu směrem k baru, abych se během pěstního útoku ze strany těchto dvou dostal za jednoho z nich, a okamžitě jsem ho zezadu kopl do kolena. Podlomil se, já ho rychle uchopil zezadu za límec a strhl na zem. V tom už mě však zase bombardoval třetí — hnusné tvrdé rány do mých rukou a temene hlavy byly fakt nepříjemné, ale jel jsem jak stroj. Z krytu jsem tomu druhému, kterého jsem složil na zem, rychle dupnul nohou na loket. Ruku měl v docela nepřirozené poloze a pořádně to křuplo. Ozval se řev. S třetím jsem se pak dal do pěstní přestřelky a za chvíli ho porazil — byl víc posraný než já, a kdo se venku posere, ten prohraje.

Josefa a Tomáše to nakoplo a plní sebevědomí rozdali pár ran dvěma kšeftařům u jejich stolu, kteří s otevřenou hubou nechápali, jak jsem sestřelil jejich tři gorily. Společně s bratry jsem vyběhl z baru ven, naskočili jsme do našeho červeného favorita, dveře třísknutím málem odpadly a já sešlápl plyn na podlahu.

„Ti zmrdi!“ zařval Tomáš.

Po pár minutách jsme se v autě uklidnili.

„Jseš zabiják! Co to k sakru bylo s tím slonem?“ pronesl Josef.

„Nepředvídatelný nesmysl — zamrazí na vteřinku mozek i takovým zkušeným rváčům, jako byli ti tři,“ odpověděl jsem a dál jsem se soustředil na řízení.

CHCETE POKRAČOVÁNÍ? Napište pod dílo do komentářů ANO.