Mirud

V mé původní vesnici jsem žila ve velmi přísné rodině. Kmenový šaman tam všecko zakazoval. Poslední záminku s bobulemi jsem nepochopila vůbec. Sebrala jsem hrst bobulí a nesnědla je, ale rozhodla se je zasadit. A už mě vyhnali. A všechny moje děti se mnou. Můj muž se ozval na protest, a proto ho zabili.

- Chcípni v zimě!
- Ať tě Zima sežere!
Popřáli mi na odchod, a já sevřela Mirud v náručí a zbylí tři kluci utíkali přede mnou. Zprvu jsem pro slzy nic neviděla. Klopýtala jsem, až jsem padla. Kluci donesli v měchu vodu a rozdělali oheň. Nevím, zda jsem něco jedla. Matně jsem si všimla, jak kluci malé Mirud vyprávějí strašidelné příběhy. Chtěli ji pozlobit a rozplakat. Mirud si však každé jejich děsivé vyprávění přetočila po svém a k dobrému konci. Nevěděla jsem, jak to dělá, ale uměla to.

Takže ji první noc nesežral medvěd, ale přitočil se k ní a hřál nás až do rána.
- Děkuji ti, Uru-ša, že jsi mi dala svou sílu! Mirud ráno vypískla radostí a objala medvěda. Ten zachroptěl a zemřel. My ostatní hleděli, jako by nás po hlavě udeřil kamenem. Kluci se rozběhli pro dřevo a já se pustila do stahování kožešiny.

Strašná porcovací dřina mě v duchu odvedla od dětí na vrchol nějaké hory. Znovu jsem zaslechla to jméno: Uru-ša. Uru byl název pro medvěda. Ša označovalo duši, která putuje mezi světy. Mezi jakými světy? Mluvila dcera o naší cestě někam? Nebo snad ta medvědice putovala do říše duchů?

Kožešina byla tak obří, že vystačila na zimní oblečení pro všechny. Tak velkého medvěda by těžko zabila i velká skupina lovců. A přece u nás umřel! Podivovala jsem se tomu a děkovala duchům.

Večer jsem vyčerpaně usnula a další dny nás čekala nekonečná dřina s řezáním a sušením masa.

O pár dnů později jsme se prodírali pralesem a mířili jsme dolů, kde by v zimě mohlo být méně sněhu. Na smyku jsme s sebou táhli velkou hromadu sušeného masa. Kluci si vyrobili luky a oštěpy, ale pochybuji, že bychom se s tím ubránili.

V noci si mě opět zavolala hora. Seděla jsem na jejím ledovém vrchu, ale nebyla mi zima. Co to znamená?

Ráno Mirud oznámila, že dolů se jde sice krásně, ale že musíme zpátky do hor.
- A jak tam chceš přežít?! Utrhl se na ni Rádu. Táhlo mu na třináctou zimu a v duchu se považoval za velkého lovce. Rád by o nás všech rozhodoval.
- Hora nás ochrání.
Kluci se zasmáli hloupé dětské naivitě a já si vzpomněla na svůj sen.
- Půl masa vytáhneme vysoko na strom a půjdeme k hoře, ukázala jsem neurčitě kamsi před nás.
- Víc k západu, otočila Mirud moji ruku a pohladila mě po tváři.

Kluci sice něco reptali, ale zamířili jsme tam. Kupodivu nás čekalo vylézt jen jedinou skalní stěnu a navečer jsme se ocitli ve zvláštním lese. Stromy tu rostly daleko od sebe a mezi nimi se tísnilo mnoho keřů obsypaných bobulemi. Chtěla jsem nějaké utrhnout, ale Mirud se postavila proti:
- Tady bydlí náš ochránce, a tak tu nic netrhejte. Ani dřevo se tu sbírat nesmí.
Než jsem mohla něco namítnout, dcera pokračovala:
- Najdeme horkou skálu a u ní zůstaneme. Tam také budeme mít nachystané hromady ořechů a bobulí.

Po západu slunce jsme našli tu horkou stěnu a zůstali tam na noc. Místo bylo zabydlené, kdosi tu velmi dávno spal. Ale žádné bobule, ani jídlo jsme nenašli ani večer, ani ráno za plného světla. Větry do té úžlabiny nepronikly, a tak jsme se tam rozhodli zůstat. Kluci se vypravili zpátky dolů pro zbylé maso a já se snažila polorozpadlý přístřešek vyspravit.

Kluci s masem dorazili až pozdě v noci a další den jsme tahali k přístřešku dřevo. Potom se objevila první veverka a položila před nás hrst oříšků. Zasmáli jsme se tomu milému zvířátku a vzápětí přiběhla další veverka a i ona vysypala hrst jedlých bobulí. Další hodiny jsme fascinovaně sledovali, jak před námi roste několik kup ořechů, bobulí, kaštanů a dalších lesních plodů.
- Jaks to věděla? Obrátili jsme se na Mirud, ale ta už dávno spala.

Sníh tam opravdu nepadal a my tu pohodlně přečkali první zimu. Celý následující rok jsme trávili dole v lesích a hledali si další úkryty. Chtěla jsem se co nejdříve přidat k některé z tlup, co žily na okraji Planin, ale Mirud se postavila ostře proti. To mě hodně zarazilo. Co mohlo chromé tříleté dítě vědět o životě? Potřebovali jsme mužskou ruku. A ochranu celého kmene.
- Příští rok! Nesmlouvavě prohlásila Mirud a já se divila, že tomu nedochůdčeti přikyvuji.

Kluci se snažili celý rok lovit, ale krom líných krocanů se jim moc nedařilo. Že bychom s tou trochou zásob měli přečkat zimu, nebylo ani pomyšlení.

Na podzim Mirud zavelela opět k horám a cestou k horkému kameni zemřela. Večer tomu nic nenasvědčovalo a ráno byla mrtvá. Zachvátila mě panika, ale jen na malou chvíli.
- Buď klidná a pokračuj dál nahoru, ozval se ve mně hlas, který přehlušil všechny obavy.
- Ale proč mám chodit nahoru?! Vykřikla jsem.
- Náš otec se stal pro nás medvědem. Vzpomínáš, jak nás nasytil a obalil kožešinou? Dnes v noci k vám přijdu také jako starý medvěd. Potom už víš, co máš dělat.
Zmateně jsem přikývla, ale horám jsem nerozuměla vůbec.

Stalo se tak, jak Mirud slíbila, a my se další ráno probudili v jeho objetí. I tento medvěd byl starý a nazítří dodýchal. Opět jsme na zimu měli hory masa, které jsme sušili a táhli kamsi do hor. Tam jsme našli malé údolí a obklopeni ledovými velikány tam přečkali zimu. Častokrát bylo kolem sněhu až nad hlavu, takže jsme leželi v pokrývkách chráněni dvěma skalními balvany a bylo nám dobře. Klukům se občas podařilo střelit horskou kozu, a tak jsme přečkali až do jara.

Na jaře jsme všichni zatoužili po životě v tlupě a vydali se brzy do údolí. Tlupu jsme našli brzy, ale o mě se brzy servali tři jejich bojovníci. A když to další lovci zopakovali, vyhnali nás raději pryč. Koncem léta jsme našli jinou tlupu, ale tam zase hrozilo, že cizí lovci moje kluky zabijí. Proč se k nim chovali tak krutě a neurvale? Snažili jsme se nikde nevyprovokovat hádky, ale v obou tlupách nás měli brzy dost.

S podzimem jsme tedy táhli zpět do hor, tentokrát vyzbrojeni zkušenostmi z let minulých. Cestou jsme sbírali jedlé hlízy a bobule a kluci v potocích chytali ryby. Nakonec jsme jich nasušili několik košů.

Jednou v noci mě probudila Mirud.
- Pojď za mnou, nařídila mi.
Vedla mě temnou nocí hluboko do lesů k přístřešku, kde dodýchávala žena. Na ní plakaly dvě děti.
- Tohle bude vaše nová matka, jak jsem vám slíbila, řekla Mirud uplakaným dětem a zmizela.

Obložili jsme mrtvou matku kameny a její tvář pomalovali rudým sluncem. Děti - dvě ustrašené dívenky mě ve všem hned poslechly. S sebou měly dva pytle ořechů a cestou za mými kluky mi zkoušely vysvětlit, co se jim vlastně stalo, ale vůbec jsem jim nerozuměla. Brzy jsme se potkaly s mými dětmi, které mě šly hledat.

Byla to veselá zima. Našli jsme znovu horký kámen a u něho velkou jeskyni, která se dala hezky vyhřát. Dívky měly plno kožešin, takže tu zimu jsme nestrádali.

Příští jaro se mě Mirud otázala:
- Ještě chceš jít k lidem?
Zavrtěla jsem hlavou.

Tak minula řada let. Zestárla jsem. Na nejmladšího z mých kluků padl v lese strom. Zbylí dva přežili. Dívky dorostly a staly se ženami mých synů. Přes léto jsme chodívali do lesů a na podzim se vraceli do hor. Každý rok jsme zahrabali hrst semínek a bobulí a občas se tak některá stala stromem.

Trvalo mi mnoho zim pochopit, že moje malá Mirud byla horou. Silnou, trpělivou a nepohnutou. Kdykoliv jsme pobývali vysoko v horách, bylo nám moc dobře. Rozbroje lidí z rovin k nám nedosahovaly. Nakonec jsem zažila deset vnoučat a mohla se přidat k dechu hor. Byl mírný a přející. Nesl ochranu mému rodu do příštích generací.

....


Na závěr
(malé vysvětlení, proč vůbec tyhle příběhy píšu)

Pravěkem se pohrdá. Tohle období přehlížíme. Budujeme si uvnitř sebe hráz, která říká:
Tohle nejsme my. My jsme lepší, civilizovanější.
Je to však pravda? Není existence člověka z devětadevadesáti procent ukotvena právě v pravěku? Nepatří k nám všichni ti naši dávní předci stejně jako naše babičky a pradědové?

Před čtyřiceti tisíci lety žil Homo sapiens v tom podstatném velmi podobně jako my. Měl rodiny, vnitřní svět, víru, předtuchy, pověry. Tvořil vztahy a navazoval hluboká přátelství. Ve svém životě tvořil a hledal přesah.
Archeologie nám nic z toho nenabídne. A jen pár spisovatelů se s tímto tématem pokusilo vyrovnat jinak než popisem pračlověka jako chlupatého primitiva s kyjem. To je mylný obraz — alespoň pro posledních čtyřicet tisíc let existence člověka dnešního typu.

Za tu dobu se až k nám narodilo, bojovalo, trpělo a radovalo přes patnáct set generací. Kdy jsme k nim naposledy vzhlédli? Učili se od nich? Přemýšleli o nich? Byli jim vděční?

Někdo namítne, že o jejich životech, starostech a všednostech moc nevíme. Možná ano. Ale fantazii máme všichni a mnoho z jejich příběhů si neseme v sobě. Proto jsem je začal psát – a je vlastně jedno, jak moc se mýlím. Je to jen pokus propojit se s těmi dávnými lidmi a být jim vděčný.
A abych nebyl napadán pro historickou nepřesnost, raději už od začátku říkám, že píšu jen fantasy.
A kdo ví – třeba se to blíží i něčemu, co ten dávný, statečný člověk opravdu žil a cítil.

Svým vyprávěním a příběhy vám nabízím možnost jít se mnou do těch dávných dob. Propojit se s tím, co je naší velmi silnou, a přesto často přehlíženou součástí.
Třeba tam nenajdete jen „primitiva“, ale někoho, kdo vás může i dnes inspirovat a posílit ve vašem každodenním civilizovaném životě.
To je mé skromné přání.

Proto jsem začal psát tyto příběhy z pradávna. Co by nám asi chtěli naši prapředci říct – co by vyprávěli, kdyby mohli?
Vznikla z toho řada kratších povídek – někdy rychlé shrnutí jednoho života, jindy jen záblesk vzpomínek. A občas se z nich zrodila vyprávění o deseti, dvaceti kapitolách.

Od příštího týdne bych s vámi rád sdílel první takové delší vyprávění, silnější a intenzivnější než vše, co jste dosud četli. To, co jste zatím drželi v rukou, byla jen malá ochutnávka. Od příští středy vás čeká pěkná jízda.


Pokud se vám příběh líbil, napište mi do komentáře, co ve vás zanechal.

Další povídka - první kapitola dlouhé povídky - vyjde za týden ve středu.