Zbytečná cesta 1.

5.kapitola

Den již značně pokročil a královna byla utahaná, že už ani nohy necítila. Nejdřív ráno musela vítat smuteční hosty. Pak byl pohřeb, kde všechno bylo náležitě pomalé, pompézní a většinou to od ní vyžadovalo, aby stála. Zdánlivě nekonečný a odporně nudný náboženský obřad, potom neméně dlouhé litanie a to vše končilo dlouhatánským průvodem truchlících. Teprve, když se vrátili z chrámu, tak si mohla oddychnout při obědě, ale ne na dlouho. Prostě, abychom to zkrátili, královna měla těžký den.
Nyní, když se konečně zhostila všech povinností vdovy, nechala si do vany nalít teplou vodu a blaženě se do ní ponořila. Teplá koupel jí uklidnila a tak není divu, že si trošičku zklimbla.
Probudila jí velká rána. Ještě v polospánku si říkala, že to asi nějaké nemehlo roztřískalo něco jistojistě drahocenného. Otevřela oči a uviděla před sebou něco strašlivého. Přímo před vanou se tyčil velký neforemný útvar. V záchvatu hrůzy vstala a chtěla křičet, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Náhle se TO černé rozevřelo a před ní stál Cheth s její dcerou. Několik dlouhých chvil zůstali všichni nehnutě jako sousoší nazvané avantgardním sochařem „ Překvapené trio“.
Pak královna zahučela do vody jako torpédo. Cheth se pootočil k princezně, trochu jí ťukl do hlavy. Brigita ožila, zamrkala a pak s jekotem vyrazila ven. Černokněžník se podíval na vanu, kde na něj z pěny koukaly zlostné oči. Královna se tvářila jako krokodýl, kterému někdo šlápl na ocas.
„Madam,“ zahovořil tím nejpříjemnějším hlasem, kterého byl schopen, „Velice se vám omlouvám, že jsem se objevil v tak nevhodný okamžik, ale přišel jsem na to, že Brigita není dcerou krále a také, abych byl upřímný, je pro mě příliš mladá. Dozvěděl jsem se, že jste se stala vdovou. Upřímnou soustrast. Nicméně, jak praví klasik, život jde dál a tak mi dovolte vyslovit myšlenku, že vy zralá žena, byste dokázala lépe ocenit mé kvality nežli to mladé kůzle.“
Pěna mlčela a Cheth ihned bystře pochopil, že jeho úvod se setkal s příznivým přijetím a spustil vodopád výřečnosti na plný výkon.
Děj, který následoval, byl již mnohokrát zpracován beletristickou formou mnohem kvalitnějšími kronikáři, pročež od něj upouštím a zaznamenám rovnou, že týden po pohřebním obřadu se na hradě konala zcela jiná slavnost.
Princezna Brigita byla samozřejmě za družičku a vypadala v růžových šatičkách jako broskvička, jen jí nakousnout. Loupala sice po ženichovi nenávistným zrakem, ale poté zachytila pohled prince Erika, při kterém záclona vedle ní začala doutnat, řekla si, že se stejně brzy vdá a vypadne odsud.
Ihned druhý den začala šeď teorie měnit v zeleň praxe a při dodržení všech konspiračních zásad si dala s Erikem rande. V reálu to vypadalo tak, že o tom věděla většina obyvatel hradu hodinu poté, co se to Brigitě vylíhlo v hlavě. Tehdy nikdo netušil, že tato drobná epizodka je oním malým a nenápadným kamínkem, který dá do pohybu lavinu pozdějších událostí.
Schůzka se tedy uskutečnila za tichého souhlasu její matinky i čerstvého otčíma. Princ Erik zahořel k Brigitě takovou vášní, že všichni hasiči v celém království měli nejvyšší stupeň pohotovosti. Vcelku jim byla ponechána značná volnost, protože jejich rodiče právě prožívali reprízu líbánek.
Popravdě nutno říci, že královna si toho se svým dřívějším manželem moc neužila a o potomstvo se ( jak správně tušíte) postaral rytíř Goldman. Cheth žil dlouhou dobu cnostným životem a královniny rubensovské tvary splňovaly jeho ideální představy.
Čtenáři, kteří se diví, proč se těmito pikantnostmi zabývám, zapomínají, jak mnohdy malicherné a nepatrné pohnutky hýbají dějinami.
Brigita a Erik právě díky tomu měli možnost zůstávat spolu stále častěji bez dozoru až do chvíle, kdy se Brigita s uzarděním svěřila svému milému, že budou tři. Statečně se rozhodli, že půjdou za královskými rodiči a budou hrdinně snášet hněv, který se jistojistě snese na jejich mladé hlavinky. Leč již když přicházeli držíce se za ruce a dodávajíce si odvahy ke královským komnatám, zaslechli zvuky, které by každého z nás vedly k domněnce, že tam někdo velice intenzívně pracuje na ničení lože.
Po dlouhém bušení konečně přišli rodiče otevřít. Ona měla na krku cucflek a průsvitné kombiné a on jen bederní pás a vypadal, jakoby byl obatikován červenými rtíky.
Kupodivu zhýralí rodiče neláteřili, ale přijali tuto novinku vcelku klidně (Však o tom královna věděla od své zpravodajské služby už týden) a byli připraveni ihned jednat.
Erik byl shledán vhodným, co se týče věku i urozenosti i přesto, že nebyl dědicem trůnu. Ihned se konaly zásnuby. Cheth jim jako svatební dar věnoval své dřívější sídlo.
Nebylo to od něj zas tak šlechetné, jak se na první pohled zdá, neboť, jeho hrad měl pokoje tak studené, že by mohly sloužit jako ledničky. Spojeny byly spoustou úzkých schodišť, kde lidé měli občas pocit, že se pohybují po Möbiově pásce. Zároveň si tím zajistil dostatečnou vzdálenost od Erika, pokud by tento začal jevit vladařské ambice. Ne, že by mu dělalo problémy s nevýrazným princátkem pořádně zatočit, nebo že by měl nějaké zábrany, spíš chtěl všechen čas věnovat královně, jejíž zralé vnady ho stále více pohlcovaly.
Mladý pár měl oči jen pro sebe a tak jim život daleko od civilizace připadal značně výhodný a nesmírně romantický.
Vše tedy dohodnuto a ve velmi krátké době i vykonáno.

6. kapitola.
Možná se mnohým zdá, že jsem trochu pozapomněl na tři udatenské cestovatele, ale zatímco na hradě ( jak jste si právě přečetli) se dělo mnohé, naši zachránci nic z těchto převratných událostí netušíce, jen zvolna a pomalu postupovali kupředu. V Modrém lese byl dostatek lovné zvěře a tak Goldman neměl žádné problémy s opatřováním dostatečných zásob masa, které Dalet, jenž znal mnohá koření a byliny, pekl, vařil, udil, smažil a marinoval. Protože příprava takovýchto kořeněných jídel vyžadovala časté ochutnávání, Dalet, dříve kostnatý a šlachovitý, se začal pěkně zaoblovat. I přesto, že nijak nespěchali, jednoho dne začal Modrý les řídnout a oni se ocitli v předhůří Faramských hor. Vystupovaly tu do impozantních výšek náhle, téměř bez přechodu z roviny a tvořily jakýsi přírodní předěl.
Naše trojice se zde rozhodla utábořit, aby si před náročným horským výstupem všichni dostatečně odpočinuli. Večer u ohně se vedl hovor o problémech královských dcer a Dalet vyprávěl o králi Petrovi, který se rozhodl, že své tři dcery dá jen těm slavným rytířům, kteří přinesou na hrad jako důkaz svých hrdinských činů, každý tři dračí hlavy.
Konaly se dlouhé a náročné přípravy na přivítání reků. Když se asi měsíc nic nedělo, většina jídla už se musela zlikvidovat a dcery dostávali obden hysterický záchvat jekotu, začal si král lámat hlavu, zda to není tím, že letos byla neúroda draků.
O týden později by mu bývala stačila již jen jedna dračí hlava. Ještě později musel přiznat, že by bral jakéhokoliv rytíře i bez dračí hlavy.
O další měsíc později, byl ochoten provdat dcery za barona, zemana nebo jiného jen trochu urozeného muže. To už dcery ztratily trpělivost a vtrhly do jeho komnat jako tajfun. Král se zbaběle skryl za křeslem, ale princezny to vzaly ztečí. Trvalo to jen několik okamžiků a pak bylo jasno. Zdeptaný král souhlasil se vším.
Nejstarší si vybrala nájemného povozníka, prostřední si vezme lichváře a srdce té nejmladší prahlo po potulném bardovi. Poté co dcerunky spokojeně opustily bojiště, usedl zdrcený stařec do křesla, hlavu v dlaních a štkal: „Holky hloupý! Koho si to jen vybraly? Doprava, peněžnictví a kultura, vždyť to nemá žádnou budoucnost!“
………………………………………………………………….
Daletovo vyprávění bylo natolik zajímavé, že než skončil, všichni spali.
Na druhý den začali stoupat po takzvané Kupecké stezce do lůna hor. Název Kupecká stezka, jak hned zjistili, silně přeháněl, protože pod tímto názvem se skrývala úzká pěšinka, která se jen místy rozšiřovala.
Bylo to poněkud krkolomné. Cesta totiž vedla po hraně skály a pohled téměř kolno dolů, jim přinášel žaludeční problémy. Proto přivítali, když kolem poledního konečně pěšinka uhnula mezi skaliska a oni se nemuseli dívat do té hrozivé hlubiny. Ihned toho využili a na jednom z trochu širších míst se utábořili.
Goldman začal vzpomínat na mládí, kdy právě tyto hory byly hraničním předělem a na pláních za nimi se odehrávaly mnohé slavné bitvy, ke kterým patřila i již zmíněná bitva Sedmi beduínů, které se neúčastnil, protože si den předtím zadřel třísku do.. no dobře.. do sedací části.
Z těchto vzpomínek selektivně vypustil ty, které měly vztah k jeho dlouholetému milostnému poměru s královnou.
V současnosti hory tvořily území nikoho, respektive si na něj dělali nárok všichni. Panovalo tu příměří, i když napjaté jako strunka. Stačilo málo, aby vznikaly malé potyčky, ve kterých fanatičtí přívrženci beduínů bojovali vždy jako lvi a nikoho nešetřili.
Je tudíž vcelku pochopitelné, že naše trojice, která dosud seděla na malém prostranství a debužírovala, slyšíc shora neklamné zvuky blížící se karavany, byla ihned ve střehu. V zákrutu se za okamžik zjevil první obrovitý velbloud vedený mužem, který byl celý od hlavy až po paty zabalen do kdysi snad bílé látky.
Dalet i Qwot se vší silou snažili splynout s okolní skálou, zatímco Goldman jen položil ruku na jílec svého meče, ale netasil, protože to by byla okamžitá výzva k boji.
Jeden za druhým je míjely tyto obrovské koráby pouště naložené drahými, jemně utkanými látkami, vzácným kořením, vonnými parfémy a dalším zbožím. Z pod kaftanů na ně hleděly temné pohledy a napětí bylo téměř hmatatelné. Řada velbloudů se zdála být nekonečná a Dalet, který viděl beduíny poprvé, téměř omdléval strachy. Posléze přešlo poslední ze zvířat a všichni si ulehčeně oddychli. Jaký však byl jejich šok, když o kus dál a o několik hodin později se podobné setkání opakovalo. Než dorazili k vrcholu stoupání, minuli takto čtyři sestupující karavany. Měli štěstí, když jen v jednom případě byli přinuceni couvat až k rozšiřujícímu se místu.
Byl to vskutku impozantní pohled na zasněžené velikány, kteří je obklopovali za všech stran. Zde se úzká pěšina trochu rozšiřovala v něco, co bylo možno v záchvatu euforie zváti i cestou. Když je míjela další z dlouhých karavan, Dalet si zhluboka a nahlas oddychl: „Jsem rád, že po nás ti chlapíci vrhají jen pohledy.“
„A co jiného by to mělo být?“
„No třeba oštěp nebo dýku.“
„Hele, neměl bys koukat na svět tak pesimisticky. Měl by ses snažit vidět ho taky trochu ve světlejší...“
Nedopověděl. Těsně vedle jeho nohy se zabodl se zadrnčením oštěp tlustý jako jeho ruka. Ještě se malinko chvěl. Dalet taky.
Je těžké rozhodnout, komu to šlo v dané chvíli lépe. Vypadalo to, že Daletovi.
Ten si totiž představil, jaké by to asi bylo, kdyby mu tenhle tlustý klacek teď trčel z břicha, procházejíc přitom celým jeho trávícím ústrojím. Vzpomněl si na své anatomické studie a došel k přesvědčení, že by mu asi bylo nejspíš nevolno. Civěl hypnotizován na to vibrující bidlo a tak si povšiml teprve po delším čase, jak se okolo nich zšeřilo. Vzhlédl a uviděl, že jsou obklopeni skupinou asi šesti obrovitých velbloudů. Shora je pozorovali jejich jezdci. Qwot na ně hleděl vzhůru s tak vypouleným zrakem, až připomínal hlemýždě. Dalet se tomu musel chtě nechtě začít smát.
Tento zvuk prolomil hráz napětí. Jeden z jezdců, soudě podle nádherného sedla i velmi ozdobného a především čistého obleku, jakož i úcty, které se mu dostávalo od ostatních, zarazil své poddané jedním rázným gestem ruky. Ti se poslušně rozestoupili. Pohlédl na trojici a pak pokynul velbloudovi. Ten klesl na přední, aby mohl jeho pán pohodlně sestoupit.
„Ty jsi rytíř, viď?“ zeptal se Goldmana.
„ANO,“ odpověděl hrdě otázaný, „Jsem rytíř Goldman.“
„Já jsem Pátý beduín Abu Ali Rent. Jsi- li rytíř, můžeme spolu mluvit jako rovný s rovným. Chtěl bych vědět, kam směřuješ se svými druhy,“ pohrdlivě si změřil učence i šaška.
Goldman mu to celé po pravdě vypověděl. Pátý beduín se smál: „Kůli jedné dívce se táhnete takovou dálku? V mém harému je jich tolik, že je nelze spočítat. A řídit se podle nějaké říkanky... jste blázni!“
„Je to náš osud,“ namítal rytíř a zastal se Daleta, který ho mocně šťoural do žeber, „ a tohle je náhodou velký učenec Cyril Dalet. My nevěříme na náhodu, ale na osudová znamení.“
Pátý beduín sice jejich vysvětlení vyslechl, ale přesto stále nevěřícně vrtěl hlavou a smál se: „Nebudu se s vámi přít, každý z nás má svou víru, ale protože jste mě pobavili, zvu vás ne malou hostinu.“
Goldman začal děkovat a Pátý beduín jeho díky opětoval. Byli by si tak strouhali poklony donekonečna, kdyby je hlučná triáda z Qwotova žaludku nepřerušila a nepřipomenula jim, že je čas k jídlu.
Pátý beduín tleskl a v několika okamžicích tu stál plátěný přístřešek a pod ním stůl obtěžkaný těmi nejvybranějšími lahůdkami, o jakých se našim hrdinům ani nezdálo. Ponechme je v klidu hodovat a podívejme se, co se zatím dělo tu i onde.