Zbytečná cesta 1.

7. kapitola.

Hrad , ve kterém Cheth dříve sídlil, byl postaven mnohem dřív než ho tento kouzelník objevil. Byl zbudován na skalním ostrohu, na velmi úzkém prostoru a tak uličky mezi jednotlivými objekty byly projektovány( jak již dříve popsáno) pro osoby štíhlé, držící drastické diety, nebo cvičící aerobic. Všechny budovy, protože měly minimum prostoru, rostly pouze do výšky. Architekt, který to stavěl, zřejmě nenáviděl lidstvo, protože to bylo projektováno s ohledem na co možná největší nepohodlí bydlících.
Když se tu Erik se svou novomanželkou začali trochu více rozhlížet, zjistili, proč sem byli tak ochotně a rychle přetransportováni. Jen málo míst na světě by mohlo s tímhle soutěžit v neútulnosti. Z jedné vysoké a studené ratejny do druhé se muselo přecházet nahoru nebo dolů po schodištích a chodbách, kde to beznadějně táhlo. Slíbení sloužící se nekonali, jen v kuchyni našli podivného hluchoněmého mužíčka se zažloutlou pletí, sešikmenýma očičkama a knírkem, který připomínal dvě omdlelé žížaly.
Famózním pantomimickým výkonem jim vysvětlil, že on je tu kuchař, správce i kustod v jedné osobě. Když se prokázali dopisem od Chetha, následoval další kreace. Pochopili z ní, že večeře bude za chvilku.
Ačkoliv to, co dostali na talíři, nepadalo nijak vábně, chutnalo to náramně báječně, a tak s plným žaludkem začali na svůj pobyt zde pohlížet optimističtěji. První noc museli sice strávit v malé komůrce, zatímco sluha si ustlal u kamen v kuchyni, ale již druhý den jim ustal lůžko v docela ucházející místnosti, která měla jen dvě vady. Byla až docela nahoře v podkroví a při dešti doprostřed kapala voda.
Nutno dodat, že tam pršelo téměř pořád. Brzy si však zvykli a princezna s vtipem sobě vlastním naaranžovala doprostřed vkusnou vaničku. Zdálo se, že jejich budoucímu štěstí nestojí již nic v cestě. Měli hrad, sice starý, omšelý a ve stavebním slohu, který vyšel z módy ještě v dobách, kdy na zemi žili draci, ale hrad to byl, o tom nemohlo být sporu.
Chybělo již jen několik sloužících, něco drobné šlechty zajišťující kulturní a společenský ruch a pak také trocha poddaných, kteří by to všechno zaplatili.
Problém nastal tehdy, když Erik objevil Chethovu laboratoř. Při prvním zběžném pohledu to vypadalo, že je ta děsný nepořádek. Když jste se rozhlédli pozorněji, zjistili jste, že je to ještě horší.
Do výšin se tu vršily vratké pyramidy knih a všude se povalovaly různé předměty, nesporně starožitného charakteru, dále velké množství skleněného nádobí, které soudě podle tvarů, nepochybně vyrobil mistr sklář v alkoholickém deliriu. To vše spolu s nejrůznějšími lahvičkami, miskami, flakónky, filtry, kahany, prachem, pavučinami a dalším harampádím tvořilo hutný a téměř kompaktní celek.
Erik byl nadšen. Oči se mu rozzářily jako dítěti, které uvidí výklad obchodu s hračkami. Ihned nedočkavě vtrhl do toho svinčíku a začal se v něm ráchat. Neopustil místnost dřív, než se mu podařilo propálit si šaty a vyrobit menší výbuch, jenž mu ožehl obočí.
Následující dny začal stále častěji pod velice průhlednými výmluvami navštěvovat laboratoř a to i přesto, že průběh některých pokusů byl vysloveně dramatický, a několikrát se probral až na chodbě. Když mu princezna vyčítala, že by vzhledem k jejímu stavu ( Bříško už se jí začalo velmi pěkně zakulacovat ) měl být více s ní, jen cosi zamumlal v tom smyslu, že jen dokončí něco veledůležitého.

Jedné deštivé noci (jiné tu ani nebyly k mání ) otřásl hradem další z četných výbuchů., který se v pustých prostorách ozýval v mnohonásobné ozvěně, Brigitě došla trpělivost. Valila se dolů z jejich podkrovní místnosti jako lavina, podobna bohyni hněvu, nesoucí ve své ruce pochodeň pomsty. Erik byl v pracovně a s tváří kominíka se právě zotavoval z vzrušujícího průběhu pokusu, když vstoupila. Ve skutečnosti to vypadalo tak, že se nejprve ozvala rána, která si nezadala příliš s tou předešlou, pak do místnosti vrazily dveře, následovány vzápětí princeznou. Na lících zbarvení vařeného raka, jala se do svého chotě pálit těmi nejtěžšími kalibry. Když konečně vyčerpala všechen hněv i repertoár nadávek, kterými v hojné míře svého manžílka častovala, překvapil jí tento klidnou odpovědí, že tu tráví tolik času ve snaze zlepšit jejich postavení pomocí kouzel. Proti tomu se nedalo nic namítat a tak se zcela vyčerpaná a zdrcená princezna obrátila a dala se na ústup.
Zdálo se však, že Erik nemá k tomuto umění ty správné vlohy, neboť pokusy měly jen jeden fatální výsledek, a to ten, že se vracel do manželského lože ve stále zbědovanějším stavu. Většinou to vypadalo tak, jakoby ho několik mužů pořádně zmydlilo a pak ještě vykoupalo v něčem nevábně vonícím.
Wang jim sice vařil výborná jídla, ale oba byly z dřívějších časů přivyklí zcela jinému způsobu života a tak se nelze divit, že jejich odpor k tomuto místu narůstal každým deštivým dnem, což Erik shrnul, ale krátké, leč výstižné: „Já to tomu zmetkovi nedaruju!!!“
……………………………………………………
Výše zmíněný se však daleko odsud věnoval dobrému jídlu, pití a radovánkám s královnou, které to moc prospívalo a dalo by se říci, že přímo kvetla a mládla. Byl sám se sebou spokojen, jak elegantně se mu podařilo vystrnadit tu omladinu. Stejně tak se mu zamlouvalo, že nyní má velkou moc, aniž by byl přinucen kouzlit. Tento pocit sebeuspokojení je, jak všichni dobře víme, prvním krůčkem, který vede do záhuby. V jeho případě byl prvním příznakem prudký pokles jeho magické síly.
Jeho předchůdce byl sice jako manžel a milenec zcela neschopný, ale dařilo se mu držet vládu pevně ve své moci, zatímco Cheth se spokojil jen s těmi projevy moci, které mu přinášely uspokojení.
Je jasné, že státní moc mizela jako sníh na sluníčku. Tyto případy se v dějinách neustále chronicky opakují a popsal je již přede mnou nejeden nadaný spisovatel ( kterým já bohužel nejsem ), pročež si myslím, že není třeba se tomu více věnovat.
8.kapitola.

Vraťme se proto zpět k Erikovi a Brigitě, jejíž neustále více se vzdouvající šat dává již tušit blížící se příchod potomka. To přeci jen dokázalo vypudit Erika z laboratoře a přinutilo ho, aby vyrazil ven hledat zavčas porodní bábu. Je ironií osudu, že jí minul téměř těsně, hnedle jak vyšel z hradu. Tato dáma se tam totiž dostavila sama, a proto o Brigitu nemusíme mít strach.
Pršelo (jak taky jinak) a než objel několik těch nejbližších vesniček, byl zcela promočen. Všude ho vítali značně nevrle. O tom, že by někde požádal o přístřeší a tím i o možnost osušit si oděv, vůbec neuvažoval. Přivítal proto, když na svahu poblíž cesty uviděl ústí značně rozměrné jeskyně. Bez zaváhání do ní vjel, ošetřil koně, našel několik suchých větviček navátých sem větrem a vyndal z voskového plátna křesadlo a hubku. Vytvořil malé ohniště a netrvalo dlouho a uprostřed jeskyně zaplál malý ohníček. Princ podnikl ještě krátkou výpravu do okolí, aby nasbíral zásobu paliva. Některých klacků využil na to, aby na ně pověsil usušit své šatstvo. Usedl na jeden z kamenů. Byl to takový dlouhý válec připomínající silný sloup a vypadal pohodlně. Sotva si sedl, musel uznat, že pohodlné to příliš není. Mělo to na svém vršku spoustu drobných špiček. Opřel se o to alespoň zády. Protože oheň dohoříval a nevydával příliš mnoho světla, šmátral poslepu, aby přiložil. Nahmatal docela slušně silnou větev, popotáhl jí a položil konec do ohně. Otočil se a zjistil, že zírá přímo do dvou žlutých očí velikosti salátové mísy.
„Nezlob se, že tě ruším, ale stala se taková malá nepříjemnost. Přiložil jsi do ohně i můj ocas.“
Hlas byl hluboký a mohl pocházet jedině z útrob země. Erik jektal zuby zimou i strachem zároveň.
„Éééééééééáááááággggggrrrrrr!“ vyšlo z něho, neboť v krku mu nevysvětlitelným způsobem narostl tuhý knedlík.
„Když sis mně na něj sedl, tak to bylo možné tolerovat, takové trapné přehmaty se občas ve společnosti stanou, ale pochop, že mít špičku v ohni je velice nepříjemné,“ zahovořil znovu dunivý bas.
„Ah, ano, promiňte,“ na to Erik, kterého v té chvíli nic lepšího nenapadlo, a uchopil to, co před chvílí považoval za větev a dal to stranou.
Bylo to silné jako stehno.
„Převelice děkuji.“
Pokusil se představit si zbytek těla patřící k těm dvěma obrovitým žlutým očím, které na něj stále civěly, spojil to v myšlenkách se sloupem, na kterém se pokoušel uvelebit, a hned toho litoval. Byla to ta nejstrašnější představa bláznivých horečnatých nocí, které se snažíme odstrkat do nějakého velmi vzdáleného a pokud možno málo používaného kouta naší paměti, kde jí zavřeme, zahodíme klíč a rychle se vytratíme do radostného a jasného dne.

Tak tohle mohl být jen jediný tvor - drak! Hlavou mu proběhla myšlenka, že to s ním bude mít drak asi jednoduché. Když by byl oblečený, asi by byl hůře poživatelný, ale teď byl jen v košili a spodkách. A oheň na upečení večeře rozdělal sám. Naštval se.
„Co tady děláš? Měl jsi už dávno vyhynout! A abys věděl, teď se rozčílím, praskne mi žluč a budu nepoživatelný!“
„Vy lidé věříte každé fámě. Nevymřeli jsme, jen jsme emigrovali pryč od té vaší takzvané civilizace. Víš- li co je to civilizace?“ nečekal na odpověď a basoval dál, „Hluk a smrad je to, abys věděl. Nic jiného a bude to ještě horší, to mi věř. Jo a abych nezapomněl, kdo tu povídal něco o jezení lidí? My draci jsme vegetariáni a jsme na to patřičně hrdí!“
„Takže žádné sličné panny, pokud možno královského rodu?“
Drak se chvilku ošíval: „Víš, byla tu jedna náboženská sekta, která věřila, že to prodlužuje život, ale to už je dávno překonané, protože dlouhodobé statistiky ukázaly pravý opak.“
„Nebylo to náhodou tím, že se vždy našel někdo, kdo se postaral o zkrácení drakova života?“
„No, ještě jsme se k prošetření jednotlivých případů nedostali, ale poslyš, my si tady povídáme, ale ještě jsme se nepředstavili. Mé jméno je Daniel a ty?“
„Já jsem princ Erik, pátý syn krále Shinena vládce Lerákie, Knázora...“
„A tak dále a tak dále,“ přerušil ho drak.
„No a teď bydlím se svou ženou Brigitou na hradě, kde byl dřív kouzelník Cheth...“
„Tak on už tam není!“ skočil mu do řeči zase drak a bylo znát, že ho to potěšilo, „ To jsem rád, neustále mě pronásledoval a chtěl mi pouštět žilou, nebo trhat zuby v domněnce, že je to nezbytná ingredience, pro jeho kouzlení.“
Když mu Erik vypověděl svůj příběh, drak se zamyslel:„ Jak tě tak poslouchám, tak vás Cheth pěkně vypek. To ho máš asi hodně v lásce, co?“
„Nejraději bych mu...,“ následoval zevrubný popis řady úkonů, při kterých ve valné většině dochází ke ztrátě končetin, hlavy, a nebo jsou jinak bolestivé a nepříjemné. Asi v polovině ho drak přerušil: „To poslední to by se mi líbilo, to bych si s ním chtěl prožít!“

Pak přešel na jiné téma: „Říkal jsi, že čekáte potomka, tak to u ní porodní bába už bude, ona Berta sice vypadá spíš jako zápasnice, ale blížící se porod cítí na míle daleko. Myslím, že se nemusíš o nic bát. A co kdybych šel děcku za kmotra? Nebylo by to báječné!“
Idylka to byla tak nádherná, až se Erikovi zdálo, že i venku přestalo pršet. Měl pravdu, místo hustých provazců vody zcela mimořádně jen mžilo. Rozloučil se s drakem, oblékl se a vyšel ven. Z jeho hlasu byl nahluchlý a měl pocit, že má v hlavě kovárnu. Ke svému údivu zjistil, že špičky hradu jsou na dohled a vydal se tedy na zpáteční cestu. Ještě než přejel první kopec, začalo znova cedit. Proklínal tenhle hnusný kraj a nezapomněl přitom ani na Chetha.
Ačkoliv byl Danielem upozorněn, překvapily ho rozměry porodní báby, která ho drapsla pod krkem a bublajíc jako rozvodněný potok, vlekla ho vzhůru do ložnice, kde vedle pobledlé a spící Brigity leželo cosi nepatrného a růžového. Teprve, když se nad to nahnul trochu blíž, zjistil, že je to malinkatá hlavička s neobyčejně pomačkaným obličejíčkem.
„Že je krásná!“ dýchala mu za zády Berta nadšeně. Chabě přikývl. Jako odpověď se uprostřed té malinkaté tvářičky otevřel neuvěřitelně velký rudý otvor a ozval se válečný ryk. Erik se polekal, trhl hlavou, bacil se o sloup podepírající nebesa až mu zuby zacvakaly a jeho zděšení a panika narůstaly.

Probudilo to Brigitu, která nezůstala za tím nepatrným tvorečkem nijak pozadu, co se týče mohutnosti a síly projevu.
„Kde jsi tyl ty ničemo, když tvoje choť měla těžkou chvilku a ty jsi měl stát u jejího lože a konejšit jí, aby lépe snášela porodní bolesti (o Erika se při té představě pokoušely mdloby)? Zase si byl zalezlý jako pavouk v té odporné špinavé špelunce toho mizeného Chetha a my ( kývla při tom hlavou na vřeštící růžovou kuličku, která se jí snažila překřičet a nutno podotknout, že se jí to i téměř dařilo) jsme byli odkázáni na dobrodiní zde přítomné ctěné dámy!“
Oslovená se pokusila udělat pukurle, což při jejím zjevu byl značně obtížný tělocvičný prvek. Popravdě Erikovi ze všeho nejvíc připomínala starou čarodějnici, ale byl zcela zatlačen do defenzívy, že se neodvážil ani špitnout.
Brigita burácela dál a budova se otřásala v základech. Pavouci balili sítě a švábi i ostatní obyvatelé hradu se chystali prchat. Uměle nasazená obluda v hradním příkopu si vzpomněla, že před časem četla v nějakém prospektu cestovní kanceláře o hezkém jezeru v severním Skotsku a zauvažovala o změně klimatu.
Erikovi blesklo hlavou, že z dcery se stává stejná jako je matinka a čerstvě narozený potomek jim bude taky podoben. Zdálo se, že se vůbec neunavují, ba naopak kvantum decibelů narůstalo a ze stěn se začala loupat omítka.