Setkání s bohem

Vcházím do parku, kde se cesta rozdvojuje. Každá z nich vede jinam, přesto obě směřují tamtéž – do ticha, které obklopuje vše živé. Instinktivně volím tu kratší, jako bych chtěl oklamat čas i sám sebe.

Kamenitá cesta pod mými botami zní jako tlukot srdce. Po pravé straně se míjejí stromy, lampy, železné lavičky – a mezi nimi se mihotá život, jenž se tváří, že spěchá, ale ve skutečnosti jen krouží kolem vlastní existence.

Po levé straně, v mírném svahu, se zvedá opevnění. Staré zdi, pokryté křovím a mechem, brání cosi neviditelného. Za nimi se tyčí katedrála – štíhlá a klidná, jako myšlenka, která se vzepřela gravitaci. Slunce se o ni opírá s něhou, jakou mívá jen ke stavbám, které se dotýkají nebe i lidského srdce zároveň;

„Někde mezi nebem a srdcem lidským.“

Jdu dál. Dívám se kolem, avšak nic nevidím; mé oči jsou plné vnitřních krajin. Nad hlavou mi tančí přízraky – mé vlastní myšlenky, rozvířené větrem nevyslovených vět. Jsou hlučné, a přesto neslyšné, křičí beze slov, jako výkřiky umírající bestie.

Z prachu, který víří od mých bot, se rodí drobné příběhy okamžiku. V dálce, v záři osamělé lampy, postřehnu siluetu člověka – snad spícího, snad bdícího. Jeho stín se protahuje po zemi jako vzpomínka na něco, co se nikdy nestalo. Nepociťuji strach ani zvědavost. Pouze se přibližuji – a svět kolem mne se pomalu rozplývá, jako by přestával rozlišovat mezi snem a skutečností.

Když jsem se přiblížil, zahleděn do slov myšlenek přízraků, stín se na mne otočil. Silueta stále dřímala. Připlížil jsem se na poslední krok, má noha ještě nedopadla na zem vedle stínu a on spustil: „Mladý muži?“

Ozvalo se parkem tak tiše, že silueta pootevřela oko a napomenula vlastní stín: „dost!“

Stín zbledl a čas se zastavil. Stromy zmizely, listí se vypařilo a silueta se roztekla. Zůstal jsem jen já a cizí stín… Díval jsem se přímo do jeho pronikavých očí, když se mne stín otázal: „Smím položit otázku, mladý muži?“ – první pokývnutí, skoro nepostřehnutelné.

Stín se pousmál, jako by mé „ano“ bylo odpovědí, na kterou čekal celé věky. Jeho úsměv byl křehký, a přesto nesl tíhu dějin, jako by jej kdysi kdosi vytesal do kamene. Přízraky zkameněly a stín pronesl tichounce: „Díváte se, mladý muži, okolo sebe?“

Zarazil jsem se. Katedrála se v tu chvíli zdála vzdálenější, jako by se odvracela od naší rozmluvy. Pevně jsem se postavil, zabořil mé těžké, černé boty do štěrkovité cesty, hledíc na stín, který pokračoval: „Pozorujete, mladý muži, někdy hradiště?“

Mé ruce v kapsách ztěžkly. Vítr se znovu pohnul, jako by se i on chtěl zapojit do rozhovoru. Štěrk pod mými botami vydával hlubší zvuk, téměř hudební, a svět se na chvíli rozmazal do ticha, které bolelo. Nadechl jsem se, ale neodpověděl. Vzduch byl hustý, téměř hmatatelný, a já cítil, že i mé myšlenky se mění v přízraky. Stín se zdál být stále blíž, a přesto se mne nikdy nedotkl. Pohlédl jsem na katedrálu, která se leskla posledním zábleskem dne.

V jejím světle jsem spatřil, že zdi, které jsem považoval za vzdálené, se táhnou kolem mne. Opevnění se uzavíralo – a já stál uprostřed. Stín sklopil pohled a s nepatrným úsměvem beze slov, beze jména, bez smyslu pronesl: „Vy jste, mladý muži, hodný člověk.“

Všechno se rozplynulo v jediné přítomnosti, která nechtěla být vyslovena. Stín se narovnal, jeho obrysy se na okamžik rozzářily světlem lampy. Ta slova mě zasáhla s nečekanou lehkostí, jako když kapka rosy dopadne na kámen, který dlouho spal. Nevěděl jsem, proč právě tato věta pohnula mým vnitřním světem víc než všechny otázky, které jí předcházely. Bezděčně jsem sklonil hlavu a tiše poděkoval.

A tehdy se čas opět rozběhl. Svět nabral tvar – stromy se vrátily na svá místa, listí se zrodilo zpět z prázdna a lampy znovu rozlily své světlo po cestách, které předtím neexistovaly.
Silueta procitla ze snu a než stihla svůj stín napomenout, zaznělo z temnoty ještě jednou, měkce, lidsky: „Děkuji.“

Můj postoj se proměnil. Z klidu kontemplace do pohybu života. Kolena se ohnula, tělo se sklonilo k běhu – jako by se celé bytí chystalo znovu nadechnout. Rozběhl jsem se parkem vpřed, tam, kde končí cesta, kudy jsem původně nechtěl jít. Kroky zněly jistěji než dřív a svět se nehýbal přede mnou, ale spolu se mnou. V běhu jsem popřál tichý „hezký den“ a za mnou, z hlubin stínu, se neslo ozvěnou, čím dál slabší, až splynulo s větrem:
„děkuji… děkuji… děkuji…“

Když jsem doběhl na konec cesty, zastavil jsem se a na okamžik jsem se ohlédl. Stín už tam nebyl — jen světlo, které na něj kdysi dopadalo. Všechno kolem bylo stejné a přece jiné – světlo lamp, šum listí, vzdálené ozvěny vlastních kroků. V tom tichu jsem pochopil, že stín nebyl pouhým doprovodem, ale zrcadlem mé vlastní přítomnosti; že každé jeho slovo, každý jeho úsměv, byl jen jiným způsobem, jak svět přemítá sám o sobě – bohem.

A tak jsem stál, s nohama pevně zabořenýma do štěrku, s očima otevřenýma do neviditelna, a věděl: cesta není místem, kam směřujeme, ani hradištěm, které obdivujeme. Cesta je vědomí, které se rozhoduje kráčet, i když neví, kam vede.