Zbytečná cesta 1.

11.kapitola
Fargašské hory končily stejně, jako začaly. Ballárův průsmyk tu otvíral nádherný pohled do širé krajiny. Goldman a spol. se rozloučili se svými průvodce a pozorovali panoramato, které se před nimi rozevíralo. Kupecká stezka tu sestupovala dolů stejně krkolomným způsobem, jako stoupala. Přímo před nimi se táhlo pásmo kopců.
Qwot, který se projevoval na šaška kupodivu velice málo, to komentoval slovy: „Tady v těch kopcích se může schovávat tisíc kouzelnických hradů a než tohle území prohledáme, budeme mít takovýhle fousy, můžeme to místo minout třebas jen o chloupek a dojdeme až k Velké vodě.“
Zasnil se: „Prý tam země končí a všude okolo, kam člověk dohlédne, je voda. Slunce do ní večer padá a ráno se z ní zase vynoří. Po té vodě se pohybují kouzelné domy ozdobené spoustou prostěradel. Vládnou jim mocní kouzelníci, zvaní kapitáni, kteří svými čáry dokáží přinutit ten dům, aby držel na vodě a pohyboval se, kam oni chtějí. Lidé, kteří v těch krajích žijí, jsou tak blízko slunci, že jsou od něj opálení do černa.“
Dalet mezitím vyndal vlastnoručně upravený dalekohled, který používal k pozorování jedné obzvláště hezké Venuše, a obhlížel kopce.
O Velké vodě už četl hodně pověstí, ale překvapilo ho, že o tom ví i ten šašek. Pak zahlédl konečně to, co hledal a přerušil Qwotovu samomluvu. „Myslím, že až tak daleko se nebudeme muset vláčet,“ a bez dalšího vysvětlování podal rytíři svůj vynález a naznačil mu svůj směr. Goldman chvíli pozoroval kopcovitý horizont a pak to uviděl. Zatímco široko daleko byla obloha jasně modrá a čistá, nad jedním místem visel temný mrak, a i na dálku bylo vidět, že tam hustě prší.
„Copak to je?“ ptal se.

„Říkám tomu koukátko,“ odpověděl Dalet a při vzpomínce na původní účel této konstrukce se lehce zapýřil a smutně povzdychl.
„Né, já myslel támhleto,“ máchl rukou rytíř směrem k vzdálenému mračounu.
„Ach tak. Každé větší působení magické moci po sobě zanechává zbytkové záření, které se projevuje většinou srážkovou anomálií, jejíž intenzitě klesá v přímé úměře s časem, případně zaniká s čarodějem, který jí používal,“ citoval po paměti Dalet základní poučku magie.
Teď, když byl cíl jasný, šlo se jim mnohem lépe, ale jak se den za dnem blížili k hradu, zdálo se, že jim nohy cosi svazuje a jejich postup se zpomaloval.
Dalet věděl, že s jeho kouzlením je to špatné a proti Chethovi, nemá tu nejmenší šanci.
Goldman se jako mladík hrnul do každého souboje, ale dnes už jeho tělo i mysl byly unaveny a spokojoval se většinou jen s významným položením ruky na jílec meče. Ostatně si ani nedělal velké iluze o účinnosti svého meče proti Chethovým ďábelským kouskům. Obdobně i Qwot neměl žádné ponětí o tom, jak by mohl být v boji prospěšný. Všichni se společně při večerních sedáncích domluvili, že cestují dlouho a mezitím se mohlo stát cokoliv. Uvědomovali si moc dobře zbytečnost jejich cesty, ale ačkoliv se to zdá být pošetilé, přesto v ní pokračovali a den za dnem se blížili k hradu.

12.kapitola

Opusťme na chvíli opět naší trojici a podívejme se do místa, kde to vše začalo. Zde se totiž stala vcelku očekávaná věc, neboť zesnul král Cheth po jedné z obzvláště rušných nocí, během které se s královnou až příliš nechali inspirovat knihou o náboženských obřadech Dalogů.
Královský lékař, který se dostavil, vedl s chladnoucí mrtvolkou následující konverzaci: „ Jó, kamaráde, když si žil takovou dobu bez ženský a pak si to chtěl honem dohnat a rozjel to naplno, tak se dalo čekat, že to dlouho nevydržíš. No, alespoň sis se před smrtí užil.“
Chvíli se nepřítomně usmíval, vzpomínaje na královniny náročné vnady a pak mu se slovy: „Vlastně ti takovou smrt závidím!“ zatlačil oči a podvázal bradu.
Královna si oblékla k úžasu všech černé šaty, které měla po smrti svého prvního chotě. Vyzkoušela si je totiž a zjistila, že jsou jí velmi volné ( to mimochodem také ukazuje, že pravidelné cvičení, ať již v jakékoliv podobě, je prospěšné). Nadchlo ji to tak, že si je ponechala.
Aby pozapomněla na to, že nedávné noční radovánky jsou již minulostí, vrhla se s energií sobě vlastní do vladařských povinností.
S hrůzou zjišťovala, jak je vše strašlivě zanedbáno a snažila se napravit, co ještě šlo. Lítala po hradě podobna černé fůrii a řádila jak rozzuřený tygr.
………………………………………………………
Ten den se Brigita a Erik probudili a nevěřili svým očím - venku byl krásný den plný slunce. Zmizení frontální přeháňky zaznamenalo i trio našich turistů. Měli štěstí. Byli už tak blízko, že ho coby orientační bod již nepotřebovali. Hrad se proti nim tyčil v celé své šerednosti. Připlácnut na skálu připomínal spíš černě nabarvené mrkve zapíchnuté do skalní plošinky.
Vešli dovnitř a jejich srdce se sevřela úzkostí, stejně jako úzké uličky sevřely je. Připadali si jako myši v pasti a všichni ve střehu čekali, kdy se na ně za nejbližším rohem vyhrne banda hrdlořezů, nebo nějaká potvora, která je v jednom okamžiku sežehne. Na každém kroku mohla být nastražena past. Mohlo se otevřít propadlo, nebo došlápnutí právě na tuto dlaždici mohlo spustit zrádný samostříl ukrytý za tamtím oknem, nebo snad za druhým?
Zpočátku měli pocit, že vlezli do nekonečného bludiště a motají se dokola, ale pak přeci jen získali orientaci a postupně se spletí uliček propracovávali ke středu, kde byla hlavní budova.
Za vchodem je uvítala hala tak velká, že si v ní připadali ztracení jako mravenci. Zvuky jejich kroků se tu ozývaly v mnohonásobné ozvěně. Šli vpřed jen pomalu a obezřetně. Rytíř držel v ruce svůj těžký meč a jeho druhové měli připraveny dlouhé tesáky. Takto zády k sobě, podobni ježatce, postupovali do hloubi hradu.
Příšerný jek přehlušil hrobové ticho a zařízl se jim do uší. Zde v obrovských prostorách se zdálo, že to přichází odevšad. Ztuhlí hrůzou očekávali, odkud se na ně vyřítí nějaká nepředstavitelná potvora, ale nedělo se nic. Jen jek neustával. Posléze, když první vlna strachu polevila, zaposlouchali se do tohoto zvuku, který se nesl celou budovou.
„To je dětský pláč!“ vykřikl Qwot, který to rozeznal jako první.
„To děti dokáží dělat tak hrozný kravál?“ divil se rytíř.
„No většinu času ne, jen když mají hlad, nebo jsou... tentononc.“
Po tomto zjištění šli dál, bloudíce při tom obdobně jako Brigita a Erik, když tu byli poprvé. Jen nadávky, kterými častovali stavitele těchto kasemat, byly mnohem peprnější. Podařilo se jim minout laboratoř, ve které už zase Erik cosi kutil. V kuchyni to vonělo tak omamně, že tu Qwot i Dalet nechtě uvízli a tak Goldman naštvaný a utrmácený posléze došel do podkroví sám.
Rozrazil dveře a stanul proti Brigitě, kojící právě svého potomka. Radostná výkřik z obou úst provázel shledání, zatímco miminko výjimečně bylo zticha, protože bylo zaměstnáno zcela jinou činností. Brigita chtěla něco říct, ale rytíř jí nedal ani tu nejmenší šanci. Probudil se v něm totiž válečník, organizátor a hrdina v jedné osobě.
„Musíme rychle pryč!“
„Ale...“ namítla princezna, ale Goldman jí zakryl ústa svou obrovskou dlaní a zdusil tak jakýkoliv pokus o mluvení. Vžil se tak do role ochránce, že zapomněl na jednu drobnou maličkost. Nadělali totiž tolik hluku, že kdyby tu Cheth byl, už by o nich dávno věděl. Drapsnul jí kolem pasu, což při jejích proporcích bylo docela snadné, a strkal jí ven nedbaje, že má dosud dcerku u prsu. Mezi dveřmi se jí podařilo se zašprajcovat o futro a Goldman musel svůj stisk povolit.
Vyrazila ze sebe: „Ne, to všechno je omyl!“
„Princezno, my jsme vás přišli zachránit.“
„Tak to jste přišli drobátko pozdě.“
„To vidím,“ na to rytíř a ukázal na mrně.
„Ale ne, všechno je jinak,“ zasmála se Brigita a několika slovy uvedla rytíře do situace.
„Sakra, jen aby si Dalet a Qwot nemysleli, že Erik je Cheth a nezamordovali ho. Rychle!“
Jako v odpověď na jeho slova otřásla celou budovou další obrovitá exploze.
„To zase ten můj blb Erik!“ zaječela Brigita, odstrčila rytíře jako paravan a vyrazila. Goldman v závěsu za ní.
K laboratoři to byla pěkná štreka vedoucí nahoru, dolů a znova nahoru po schodech, přičemž se chodba ještě kroutila v mnoha meandrech. Pohled, který se jim po zdolání posledního zákrutu naskytl, byl však opravdu úchvatný. Nějaký obr vzal silné dubové dveře laboratoře ,vytrhl je z pantů a majznul s nimi o zem. Na těchto troskách se povaloval párek nadšeně hýkajících černochů v značně zdevastovaném ošacení. Opodál třetí ležel v náručí vycpaného horského medvěda a jeho bělmo dávalo jasně najevo, že je momentálně trochu mimo, a není schopen společenské komunikace.
Goldman se nad nimi tyčil jako strážní věž a řval jako tur. „Co se to tu hrome děje!“
Pak pokračoval adresněji k těm dvěma na zemi: „Můžete nechat toho kočkování a vysvětlit mi, co to má sakra všechno znamenat?!“
„To je můj bratr!“ jásal Erik.
Pak začali mluvit všichni najednou, přičemž každý si vedl svou řeč a tak se situace stala nepřehlednou. Jedině Dalet se toho nezúčastnil. Probral se sice z mrákot, ale poté co zjistil, že svírá ve vášnivém objetí obrovité chlupaté zvíře, propadl se raději opět do nevědomí. Toto seskupení by jistě lahodilo oku nějakého malíře, ale nebylo ke škodě budoucích generací dopřáno zachytit ho geniálními tahy jeho štětce, neboť tato vypjatá chvilka byla přerušena civilním: „ K óó-běéé-důů!!“ Životodárné zvolání dokázalo vyrvat z mdlob i Daleta, který kupodivu velice svižně ukončil své miliskování s vycpaninou a společně s ostatními se spěšně vydal do jídelny. Po báječném obědě, kdy si všichni nacpali břicha, dostalo povídání přeci jen trochu smysluplnější charakter.
Zlé jazyky později tvrdily, že na to značný vliv mělo i odeslání princezny Brigity pryč, aby uspokojila řvoucího potomka, který se opět hlásil o svou stravu.
Hlavní slovo měl Qwot, který vypravoval, že stejně jako jeho bratr Erik, tak i on neměl žádnou chuť zůstávat doma, být peskován, dělat rytíře nějaké znuděné matroně, od které se stejně nedočká těch potěšení, po kterých toužil, a které ostatně venku v ulicích jiné dámy nabízejí, za jen velmi mírný poplatek, a čekat, zda si na ně otec vzpomene a přidělí jim nějaký darebný statek na konci světa. Ne, to nebyl život pro Qwota. On toužil vždy po cestování a dobrodružství!
A tak se vydal jednoho pošmourného jitra bez svolení svého papá do světa. Vzav si z rodinného sídla jen nevelký měšec zlaťáků( a to pouze jen jako sentimentální vzpomínku, jak později tvrdil). Zkroušen žalem a steskem po rodné hroudě, ocitl se řízením osudu v jednom velmi veselém domě s mnoha krásnými, vnadnými dívkami, spoustou dobrého jídla a pití. Dívky se za své vnady nijak nestyděly, ba naopak, velice ochotně se o ně s princem dělily. Ten hostil celý dům tím nejlepším pitím a nejvybranějšími pochoutkami tak dlouho, až se cinkot zlaťáků změnil v chřestění měďáků. Tak se stalo, že se Qwot jednoho jitra po děsné opici probudil s hlavou jako škopek na hnojišti za domem, kde prožil ty krásné dny. Vrátit se domů bylo nemožno a tak se zchudlý princ vydal do světa ochoten přijmout jakékoliv vhodné zaměstnání.
V tomto momentě se vrátila princezna Brigita a tak musel Qwot upustit od vyprávění některých detailů pobytu v tom veselém domě, jak od něj ostatní požadovali. Řeč se zákonitě stočila na budoucnost.
Brigita vzkřísila svou oblíbenou vizi nového dvora, přičemž pozapomněla na tu maličkost, že tu od začátku žijí na úkor kuchaře a nestarají se o to, kde bere suroviny. I s mrnětem jim hodně pomohl, protože odněkud sehnal tu spoustu nezbytností, které miminka potřebují. Aby přerušil její úvahy, vytasil se Erik s nápadem: „V laboratoři Chetha je taková skřínka, která když se otevře, tak ukazuje co se děje na jiných místech.“
Dalet, který byl vždy hotov podat poučení, se k tomu ihned vyjádřil: „Ten obraz v podstatě nevidíte, ale jen si ho představujete ve své mysli. Nazývá se to telepatická vize, zkráceně tomu my zasvěcenci říkáme televize. Má to prý velkou budoucnost.“
„To je jedno, jak se tomu říká, ale mohli bychom se podívat, co se děje v našich domovech.“
Nápad byl shledán jako všeobecně podnětný a tak se celá společnost zvedla, aby absolvovala opět cestu bludištěm chodeb.
Po delší době dorazili do značně zdevastované Chethovi pracovny a skřínku se jim v tom binci skutečně podařilo najít. Byla kupodivu nepoškozena a tak se společnost seskupila okolo a vytvořila malebnou skupinku. Delší dobu se nic nedělo.
„K sakru, vždyť mi to včera fungovalo,“ lamentoval nešťastný Erik a začal okolo bedýnky pobíhat a potit se. Goldman vždy skeptický ke kouzlům už se chtěl otráveně obrátit, aby se vrátil ke sklenici vína, když Brigita předstoupila před vyleštěnou plochu a příšerně na ní začala poulit oči. Poskytla tím nechtě Erikovi námět k zamyšlení, cože to na ní tenkrát viděl tak extrovního, že se zamiloval. Ihned si za to však vynadal, protože sklo se zakalilo a vytvořil se na něm jasný obraz princeznina domova. Děj se tu odehrával v jakémsi groteskním zrychlení, ale byl jasný. Královna -vdova se právě silou svých vnad, cinkáním peněz i nabídkou šlechtických titulů pokoušela slepit již rozpadající se království. Moc se jí to nedařilo. Po tom co svými náročnými půvaby přivedla Chetha k infarktu, nikdo neměl zájem ho následovat, pokladna byla prázdná a tak i cinkot v měšcích zněl chudě. Šlechtický titul býval zajímavý, pokud s ním byla spojena i država nějakých výnosných statků. Těch se ovšem jaksi nedostávalo.
Nakonec vše skončilo tak, že obnovené Sdružení chrabrých rytířů doporučilo dámě, aby si vzala zdravotní dovolenou, nejlépe v nějakém klášteře. Aby v něm měla dostatek klidu, byl vybrán klášter velmi odlehlý a vzdálený od sídelního města. Královna, maje meč na krku, ihned pochopila, jaké jí to skýtá nesporné výhody a rychle souhlasila, načež byl vyhlášena totalitní republika. Dalšího vývoje děje se vzdálení diváci nedočkali, protože Brigita nevydržela nervový nápor a padla do mdlob.
Poté se před skřínku postavili Erik a Qwot, aby spatřili jak je jejich otec na smrtelném loži sám, neobklopen davem trůnu chtivých synů, neboť tito se během času v soupeření o trůn vyvraždili. Tím představení skončilo a společnost šla spát.
Jak se ráno ukázalo, byla to poslední společná noc, protože při snídani pod dojmem včerejších vizí už měl každý připraven svůj plán.
Rytíř Goldman se rozhodl, zmítán sentimentálními vzpomínkami na chvíle strávené kdysi v poustevníkově jeskyni, vrátit se zpět, aby královně poněkud zpříjemnil pobyt v klášteře. Úplně při tom zapomněl na své poslední fiasko před odjezdem.
Daletovi se zase zalíbilo v Chethově pracovně natolik, že nebylo možno ho ze studia vytrhnout. Qwot prohlásil, že ho vladaření nezajímá a chtěl se vydat dál směrem k Velké vodě, zatímco Erik se ujme svých vladařských povinností, jen co Brigita mladší bude schopna delší cesty. Jejich cesty se tedy rozdělily a o jejich dalších osudech již vypráví zase jiný příběh nazvaný

Kouzelník v nesnázích.
...............................................................
PS: Opět budu přidávat postupně.