V místnosti bylo tak horko

V místnosti bylo tak horko, že slova praskala dřív, než je kdo stačil říci. Teplý vzduch ležel přes nábytek jako těžký kabát, i přestože ho nikdo neodložil. Okna byla zamčená, dveře zavřené. Seděl jsem na stole, opřený o židli, ruce v klíně, oči přivřené. Podlaha byla pokryta brouky: malí, tupí, seriózní jako knížky bez obalu. Brouci stáli, dýchali pomalu a soustředěně; někdy vzhůru, někdy dolů – podle toho, kde se slunce rozhodlo nebýt.

Do tohoto malého, nerozumného Kosmu patřil i šváb. Ne velký, ale důstojný. Měl oči jak knoflíky od kabátu a hlas, který zněl, jako by ho někdo škrtil papírem. Sedl si na okraj stolu a díval se na mě s otázkou, která byla zároveň potvrzením: otázka, co by se mohla psát do kroniky světů – i do té naší, domácí.

V rohu místnosti visela meluzína — ne ta vlnící se kytice, ale průvan, co neumí mlčet. Když zatleskala, listy papírů se rozletěly jako malé bílé holubičky, a z jejich křídel vyletěly myšlenky. Ty myšlenky nebyly mojí výroby; přišly, proto že mě požádaly o azyl. Byly lehké jako prach, těžké jako železo, a měly ozvěnu nějakého starého ruského slova, které se nedalo úplně přeložit.

Brouci byli publikum. Nebyli krutí – jen pozorovali a tleskali. Když jsem chtěl něco říct, otevřel jsem ústa a vyšlo mi jen něco jako odmlka – prázdná věta s nádechem čaje. Vzduch visel a čas se zdál být na dovolené.

 

*

 

Šváb si odkašlal. Byl to odkašlání, které znamenalo: já mám otázku a nebudu odcházet, dokud na ni nedostanu odpověď. Jeho hlas prorazil ticho jako mosazný klíč.

„Что такое счастье?“ (Co je to štěstí?) zeptal se. Řekl to rusky, možná právě proto, že to slovo zní jinak – kulatěji, ostřeji. V češtině by to byla otázka, která se hned rozpadne; v ruštině visela jako zvonek na řetězu: jasná, neodkladná.

Aniž bych hýbnul rty, odpověděl jsem. Slovo se mi vynořilo z hlavy jako zub v ústech, a bylo to slovo tvrdé a prosté: „Iluze.“

Šváb se usmál – v úsměvu mu bylo něco jako omluva. Brouci přestali vidět; byli to lidé v malém měřítku, a na jejich tvářích zůstaly kresby nejistoty.

„Iluze?“ zopakoval šváb, jako by chtěl rozložit slovo na kousky a prohlédnout si jeho vnitřek. „Иллюзия? – vyslovil to slovo pomalu, aby se mu rozkvetlo na jazyku.“

„Да,“ řekl jsem klidně.

„Iluze – vědomý blud.“ Slova jsem vysypal z úst jako luštěniny, každé zvlášť, aby se nepopletla. A hned poté se stalo, co se dít má vždycky, když někdo v malé místnosti řekne nějakou těžkou věc: otevřelo se první okno. Ne pomalu, jako v pohádce, ale náhle — jako by někdo trhal peří z polštáře.

Do místnosti vtrhl přízrak. Nesl s sebou vůni starého domu, zapomenutých bot a čaje z otrhaného sáčku. Přisedl si vedle mě na lavici, posadil se tiše a vydechl. Přízrak pozoroval švába, brouky, mě. Měl oči jako knoflíky, které se nezavazují.

„Povídej,“ řekl tiše. „Mě to zajímá.“ Řekl to česky, ale do jeho slov se vplížilo staré ruské говори, jako by chtěl potvrdit, že i on žije v té stejné iluzi.

Meluzína vyvřela chvěním po místnosti; její dech pohltil mé slova a zanesl je do chodeb. A přesto, i když byla moje odpověď málo romantická, zdálo se, že má svou logiku: jestliže štěstí je iluze, pak ho můžeme pojmout, uchopit, uzavřít do sklenice, a pozorovat, jak se ve tmě třpytí. Ale co s takovou sklenicí udělá člověk?

„Každý má své vlastní sčasťje,“ pravil přízrak a z jeho huby vyteklo cizí slovo, které vonělo po chlebu.

„Každý má pocit, že je šťastný. A co je to za pocit?“ Přízrak se rozpouštěl a zase shromažďoval, otevíral a zavíral ústa. Z každého pohybu vyvěrala otázka. Okno se zahřmělo a otevřelo druhé; řetězec průvanu zabil ticho. Dveře, které byly celé hodiny zamčené, teď cvakly a zůstaly pootevřené – jako když se v duši udělá malá dírka. Průvan přinesl druhý přízrak: jiný tón, jiná vůně – smích roztrhaných básní.

„Takže máme hmotné a nehmotné štěstí?“ zeptal se nový návštěvník, hlasem, který připomínal výklad starého experta v muzeu věcí, které nikdo nekoupí.

„Нет, máme štěstí movité a nemovité,“ odvětil jsem s lehkým úsměvem. Můj úsměv byl jako úsporný svícen v moskevském zimním bytě – stačil na přečtení jedné věty. Brouci se zatřásli a usnuli; šváb se obrátil a cosi pošeptal.

Přízraky se usadily po místnosti jako hosté, kteří se rozhodli zůstat. Každý měl něco jiného na jazyku a každý trval na své pravdě. Meluzína se smála, neboť věděla, že když se pravdy sejdou, dělají dohromady pěkný zmatek.

První přízrak – ten, co voněl po šťavnatosti – prohlásil: „Štěstí je požitek. Jeden guláš, jedna píseň, jeden tanec – a člověk je šťasten.“ Jeho slova byla kulatá, pohodlná; měla v sobě mastnou teplotu. Brouci přiklepli hlavičkami; chutnali na myšlence jako na drobku.

Druhý přízrak – ten, co měl oči jako knoflíky svědomí – pohotově oponoval: „Нет, štěstí je ctnost. Když děláš dobro, když umíš odříct, dostaneš odměnu v podobě tichého chleba.“ Mluvil jako vyučující, a v jeho větách tančila forma pravidla.

Třetí přízrak se jen pousmál bez úsměvu a řekl větu, která byla studená a přesná: „Štěstí? Не существует.“ A tu větu vyřkl s takovou jistotou, že se na chvíli zdálo, že i stěny přestanou dýchat.

Rozprava se stočila do kruhu: každý výrok popíral ten předchozí, jako by pravda byla kostka, kterou si všichni házeli a stále čekali, kdo ji chytí. Já jsem se pokoušel odpovídat, ale slova se mi rozpadala; každé konečné tvrzení mělo někde díru. Jazyk se stal sítí s dírami.

Brouci seděli a byli unavení z vysoké teorie; občas se jeden zvedl a vykonal něco, co se dalo popsat jako potěšení – přitáhl k sobě drobek a spokojeně si ho olízl. Šváb si mezitím dělal poznámky do vzduchu: malá kolečka, škrtance, které nikdo nečetl, ale on je pečlivě kreslil.

A já? Já jsem mlčel. Můj hlas se ztratil mezi průvanem a stínem; když jsem se chtěl ozvat, prošlo mi hlavou něco jako věta: „Když už si myslíme, že máme nějaké to štěstí, ztratíme ho.“ Byla to věta jednoduchá a konečná. Přízraky na ni zareagovaly; někteří přikývli, někteří se ušklíbli. A meluzína? Ta jen vířila dál a učila nás, že v místnosti, kde se otevírají přízraky, je každý pohyb důležitý – i ten nejmenší úsměv může být začátkem apokalypsy.

Šváb si dále dělal poznámky a já se pokoušel mluvit – ale řeč zůstávala na pomezí zubního kazu a chutí čaje. Věty se lámaly na polovině slabik, jako by je někdo rozřízl malejma nůžtičkama: „Š-tě-stí… vlast-ně… ne-exis-tu-je.“ Každé slovo padalo na podlahu a místo něj tam zůstávalo cosi jako tichý škrábanec. Brouci olízli tu čáru, jako by to byla marmeláda.

Meluzína si dala pauzu – ta stará větrná dáma, co umí rozhánět myšlenky jako kapky – a poslouchala. Přízraky ztichly jen na chvíli, aby mohly nasbírat jiné pravdy na další kolo. Stěny se napjaly, jako by se někdo snažil z nich ušít plachtu; strop se přihlásil kývnutím, které připomínalo vzdávající se dirigentovu ruku.

„Přestaň,“ zašeptal šváb a otočil se ke mně očima, které věděly víc, než by mělo být zdrávo. „Ti, kdo řeknou, že něco neexistuje, občas něco zahubí. A pak? – a pak se diví, kde se to ticho bere.“ V jeho slovech zašeptalo staré ruské slovo – strach a láska vedle sebe — „жуть и любовь“. Byl to šváb moudrý jako prastaré knížky s plísní.

Snažil jsem se bránit svým: vysvětlováním, analyzováním, filosofováním. „Štěstí je podvod,“ řekl jsem – a to znělo vědecky, jako by to uvedl profesor v kabátě příliš velkém na jeho ramena.

„Když si myslíme, že ho máme, ztratíme ho.“ Mluvil jsem o pastičkách a návnadách, o reklamě, o prázdných sklenkách, co se lesknou v rukou těch, co chtějí být šťastní na složenky. Přízraky kývaly: každý po svém.

A přesto – a tady povstal onen klamný klíč – když jsem to řekl, cítil jsem, jak se někde v hrudi otevírá okénko. Bylo to malé okénko, skoro komár v okně. Napadlo mě, že možná jsem pochopil. Když pochopíš důvod, proč něco nemůže být, máš pocit, že jsi udělal krok mimo. Jako bys vyšel ze své malé místnosti a našel chodník, který nikam nevede, ale na něm je hezky. Jako bys našel klíč, který pasuje do zámku, ale zámek je jen kulatý ornament.

Šváb se zadíval na mě s něčím mezi soucitem a triumfem. „С рождения?“ zeptal se – „od narození?“ A já přikývl tak, že se mi na krku vytvořila nová vráska.

„Ano, od narození. To mi sluší,“ řekl jsem v duchu. To je elegantní – celý život nosit pytel domácích pravd a říkat: „Ano, tohle je můj pytel.“ (jak kruté)

Přízraky začaly vyjmenovávat:

„Když se nasytíme — je to štěstí.
Když koupíme — je to štěstí.
Když si splníme potřebu — je to štěstí.“
Říkaly to jako učitelé z katalogu výhod.

„Мы все в плену,“ brouci řekli s monotónní jistotou. A bylo to pravdivé – žili jsme v zajetí rituálů; tak to bylo i tak to bude, dokud někdo neřekne jinak.

Pak se stalo cosi tak jednoduchého, že to muselo být hříčka osudu: jeden z brouků vyskočil a začal tančit. Tančil špatně, jako by měl celou páteř z ohnutého hřebíku, a jeho tanec byl směšný a čistý zároveň. Šváb ztuhl a přízraky se podívaly na tanec, přičemž jim najednou jejich argumenty začaly znít prázdně. Meluzína se rozesmála tak, že z jejích úsměvů vyletěly drobné listy papíru – jako konfety z pohřebního průvodu.

A já – já jsem se zasmál s nimi. Smích se mi vylil z hrudi jako voda z přeplněného hrnce: hlučný, bublající, trochu křivý. Byl to smích, co měl chuť po česneku a medu. Smáli jsme se, protože jsme si uvědomili, že jsme se až příliš snažili vysvětlit něco, co má raději tančit než mluvit.

Když smích dozněl, stalo se ještě něco divnějšího. Okna se otevřela úplně – ne dokořán, ale tak nějak do nekonečna – a z nich nevyšel jen vítr, ale kusy měst: malé kousky chodníků, lamp, pódia, křesla a cedule „ЗАКРЫТО.“ Vzduch se naplnil ozvěnami, které byly staré jako ruské romány. Přízraky začaly tančit. Ten první, co voněl po guláši, držel v rukou lžíci a pořádně ji točil. Ten druhý, co mluvil o ctnosti, rozdával malá štěstíčka, na kterých byla slova „dobro“. S(k)eptik si sedl na klavír – byl tam klavír – a zahrál tři noty, které zněly jako tři malé zármutky.

Někam do středu té směsi, tam kde bývá dříve nebo později srdce, doplul šváb. Položil na stůl maličký klobouk, který si vzal ze svého těla, a řekl:

„Možná štěstí je jen slovo, kterým si pojmenujeme pohyb, co nás nutí dělat drobné věci.
Možná je to hraní na klavíru, když nemáš ruce.
Možná je to tanec brouka.“

Brouci zvedli nožičky, přízraky zatleskaly (aplaudovaly mlhou) a já jsem se cítil lehký, jako by mi ze zad spadlo deset kilo starých básní. Všechno nabylo tvaru – tvaru, který nebyl definitivní, ale byl pěkný.

A poté – bez varování, přitom s veškerou ceremonií světa – stěna naproti mně praskla jako vejce. Zhroutila se úplně a s ní spadla i ta malá místnost – a místo podlahy už byla krajina: pole z not, les z úsměvů, město z nákupních seznamů. Všechno se otevřelo do něčeho, co bylo větší než můj obvyklý strach. Přízraky stouply na své nohy a staly se hvězdami; šváb se rozsvítil jako malá lucerna; brouci se rozbili na stovky malých skleněných perel, které se rozkutálely po krajině a každá se zastavila u někoho, kdo se právě chtěl usmát.

A já? Já jsem si sedl na stůl, opřel se o židli, podíval se na podlahu, kde brouci už zase stáli – jako by se nic nestalo. Nebylo to velké gesto; bylo to jen malé přikývnutí. Byl to úsměv, který se nevešel do žádné definice a který přece patřil všemu, co bylo.

Okna se zavřela. Dveře se zamkly. Místnost se zase stáhla do sebe jako píseň, co si chce brzy lehnout. Meluzína se přitulila do rohu a usnula s knihou na hlavě. Šváb zkontroloval své poznámky, brouci si rozdělili drobek, přízraky se skládaly do kapes jako origami. A mezi nimi všemi zůstalo jedno malé světlo – nevíme, jestli to bylo štěstí, nebo iluze, nebo něco jiného; víme jen, že to pálilo tak akorát.

A když jsem zavřel oči – tentokrát ne proto, abych už nikdy neotevřel – ale proto, abych si pamatoval ten tvar – uslyšel jsem v dálce něco, co znělo jako: „Žijeme v zajetí, ale zajetí je někdy krásné, když ho umíš rozestřít jako ubrus a postavit na něj všechno, co máš rád.“

Usmál jsem se ještě jednou. A v tom úsměvu bylo všechno: banalita i zázrak, malý tanec brouka i symfonie přízraků, vědomý blud i ticho po něm. Bylo to štěstí, říkali by někteří; byl to klam, řekli by jiní. A já? Já jsem to jen otočil v dlani jako minci a položil zpátky na stůl – tam, kde patří – vedle švába, vedle meluzíny, vedle poslední perličky.