Zbytečná cesta 2. Kouzelník v nesnázích

Kapitola 4.
Klášter svatého Řehoře byl podle pověsti založen v blízkosti jeskyně, kam se jednoho dne ukryl chudý mnich před bouří. Modlil prý se tak dlouho a tak vroucně, aby to skončilo, až dostal vidění. Bůh, který se mu zjevil, mu dal dar výmluvnosti a nabádal ho, aby šířil pravou víru, tj. víru v něj.
Řehoř pak uspořádal mnoho agitačních mítinků a jeho plamenná slova nacházela ve vyprahlých a otrlých duších prostáčků úrodnou půdu a hojně vzkvétala.
Byl ( prý!) dokonce zaznamenán i případ zázraku. Lidé mu z vděčnosti dávali mnohé dary, z kterých on dal postavit vznosný klášter. Tolik oficiální verze.
Dal jsem si tu práci a prošťoural archívy a vypátral následující:
Řehoř byl sice mnich, ale slinul příšernou žravostí. V inkriminovaný den si vlezl na strom a přejedl se přezrálých třešní. Neslezl dolů, dokud nebyl sestřelen dalekonosným kaťanem úctyhodných rozměrů, vlastnictví to desetiletého Dagoberta Eliáše Bulíka.
Řehoř prchl přes zástinek, kde stačil ještě vyzunkout tuplový máz zkysané smetany. Do jeskyně se uchýlil ze zcela jiných, živočišných důvodů, a to co dostal, vidění zcela jistě nebylo. Byl za své lupičství potrestán, neboť jeho svěrače nefungovaly již tak, jak je od nich očekáváno. Při svých objevných cestách po špížích byl pak vždy vbrzku podle puchu vypátrán a deptán rozčileným majitelem i přestože tvrdil, že pouze kontroluje, zda se dodržují zásady zdravé výživy.

Nakonec, aby tomu vesničané udělali přítrž, bylo dohodnuto, že mu budou jídlo dávat, aby raděj seděl v jeskyni a neopruzoval. Touto čestnou funkcí byl pověřen obecní posluha Karlíček, který byv přiveden do blízkosti jeskyně a požádán, aby začichal, odpověděl na dotaz, zda něco cítí: „Jo, slabou vůni heřmánku!“
Tím bylo dokázáno, že má pro toto povolání dostatečné vlohy.
Pověst o zázraku vznikla z toho, že kdysi dva rabijátští synci k Řehořově smrduté rezidenci přitáhli nebohého a již téměř mrtvého otce.
Později vypověděli, že chtěli nebožákovi poskytnout dobrodiní rychlé smrti. Stalo se však to, že stařec nasál vzduch linoucí se zevnitř, vyvalil oči, zaječel a vyrazil nevídaným kalupem zpět do vesnice.
K nelibosti obou halamů se pak ještě oženil a stačil zplodit dalších pět dětí.
Po Řehořově smrti vesničané losovali a ti co prohráli, vybaveni šátky na nosech, jeskyni zazdili. Klášter i řád zde vznikl až o sto let později. Tolik tedy strohá fakta.

Kapitola 5.
Královna se zde zabydlela velice rychle. V krátké době jí patřila ta nejlepší místnost v celé budově. Byl sem snášen veškerý možný přepych, který jen mníšci dokázali splašit.
Ani jste nemuseli být příliš indiskrétní a přikládát ucho ke dveřím, protože časté zvukové efekty doprovázející lidskou činnost z nejoblíbenějších, procházely zcela bez zábran skrze zdi a mísily se po chodbách ve vítěznou symfonii vášně.
Za těchto okolností královně ke spokojenosti vlastně chybělo jen málo: Pohled na Sdružení chrabrých rytířů svlečených z kůže, posolených a nabodnutých na lajdácky přiostřené kůly. Pokud by jí před tím nechali, aby si s nimi mohla nerušeně popovídat v intimním šeru mučírny, byla by spokojená zcela. Mimo jejího království si totiž všici vespolek vzali i to, co ona by jim za jen trochu jiných okolností sama ráda nabídla, což se jí dotklo nejvíce a spaloval jí vevnitř temný plamen pomsty.
Mniši byli sice dlouhým celibátem předurčeni k vrcholným milostným výkonům, ale jinak byli zcela nepoužitelní. Oheň tedy jen skomíral a doutnal, ale jen co bude trochu jiná konstelace a příležitost, pak... Královna nepochybovala, že se vyskytne.
Netušila, že tato příležitost oděná do brnění a nesoucí jméno Goldman je již na cestě, ale její srdce bylo plné optimismu a mysl byla lehká a chmurami nezatížená.

Kapitola 6.
Pokud by jste výše jmenovaného muže hledali, měli by jste jisté potíže a až po dlouhé době by se vám to možná podařilo. Bylo to tím, že on i jeho přátelé byli tak popícháni, že připomínali spíše hororové vize.
Ke cti divokých včel je nutno přičíst to, že spoustu zranění si pánové způsobili sami na útěku. Tu upadli, onde je šlehla větvička, nebo narazili na kmen stromu, který se odmítl uhnout. Akce skončila u malého jezírka, do kterého se prchající vrhli. Včely spokojeny s výsledným uměleckým dojmem odlétly pryč.
Trvalo to ještě dlouho než se ze zelenavé vody vynořili tři podivné bytosti, brodily se ke břehu a prskaly žabinec na všechny strany. Rytířův kůň, který byl nervově na podobné situace připraven, nalezl svého pána bez problémů a přivedl sebou i Daletova koně. Když dorazili a prohlédli si své pány, zdálo se, že se dobře baví.
Zůstali na místě ještě několik dní. Nejhůř na tom byl Goldman, který byl díky četným otokům v brnění dokonale zapouzdřen. Zpočátku se jim také stávalo, že se při setkání polekali jeden druhého. Posléze však si na své podivné vizáže zvykli. Ostatně boule během týdne zmizely a tak vypadali víceméně normálně.
Při útěku také ztratili byť jen přibližný směr postupu a teď se začali dohadovat kudy dál. Dalet složitě argumentoval tím, že souhvězdí jsou posunuta oproti tomu, jak by správně měla vypadat. Nato mu rytíř namítl, že viděl hvězdy leda, když od někoho dostal do hlavy a že při svých večerních pozorováních neměl čas čumět do nebe, což Dalet po delším váhání připustil.
Odhadli tedy směr opět podle slunce. Po dvou dnech přicestovali k Vodopádové řece. Ta již z dálky dávala najevo, že nedostala své jméno nadarmo. V místě, kde se dostali k vodě, byl vytvořen široký meandr, který se na jedné straně zakusoval ostře do skal a na druhé vytvořil písčitý nános. Voda zde byla prudká, ale nehluboká.
Už se chtěli vydat hledat příhodnější místo, když byl Dalet zasažen bleskem geniality. Ukázal na protější kopec. Puklá skála tu tvořila průrvu, kde by bylo možné vystoupit vzhůru a pýtickým hlasem pronesl: „Vím jak se tam dostat.“
„To je blbost,“ namítl Goldmann, „ voda je tu příliš prudká.“
Dočkal se strohé odpovědi: „Písek.“
Na nechápavé pohledy to rozvedl: „Když odebereme písek z náplavy, proud se zmírní a hladina klesne. Půjde to lehce - je to dost úzké a špičaté.“
„ Ty si se zbláznil Dalete!“ vyjevil se Flores: „ A kdo to udělá? To jako myslíš, že bychom měli pracovat? A rukama?“
Rytíř mu beze slova vrazil do ruky helmu, svlékl si brnění i vrchní šat, sám si vzal kotlík na vaření a sestoupil na břeh. Chvíli se rozhlížel, kde by bylo nejvhodnější začít a pak se do toho dal.
Slunce ještě nezapadalo, když se jim podařilo prokopat napříč pískem příkop. Další den pokračovali s neztenčeným úsilím. Dalet střídavě pomáhal a staral se všem o plné žaludky. Kanál se zvětšil a hladina opravdu klesla.
Když se dostali na druhý břeh, Dalet se podíval na průrvu v neblahé předtuše, že po té dřině to nemůže dopadnout jinak, než že je někde v polovině stoupání bude očekávat zával, nebo se skály sevřou a oni se budou muset vrátit.¨

Kapitola 7.
Opak však byl pravdou, štěrbina se rozšiřovala, a dokonce i počáteční prudké stoupání se změnilo v povolné. Tak se stalo, že se o dva dni později objevili v civilizaci, dá -li se ovšem v souvislosti s dvacítkou hrubě omítnutých barabizen o ní mluvit.
Občané této eknlávy jí ovšem hrdě nazývali městem. Měli vůbec svérázné názvosloví: proutěné zátarasy byly hradbami, dřevěná pozorovatelna strážní věží, a o prašném úvozu, kterým se právě blížili naši hrdinové, se vyjadřovali jako o dopravní tepně.
V současném stavu, v jakém trojice byla, připadali domorodcům jako potulní raubíři. Jejich zevnějšek lze jen stěží nazvat pouze zanedbaný, ba popravdě je nutno přiznat, že vypadali omšele, vypelichaně a opotřebovaně.
Jen monolitu podobná Goldmanova postava, jejich zbraně a erb dosud matně rozeznatelný na brnění zabránily osazenstvu v otevřeném posměchu.
Chvilku trvalo jazykové nedorozumění, neboť příchozí nechápali, že ptajíce se na hospodu, je jim ukazováno na jakousi polorozpadlou chatrč, která držela pohromadě patrně buď vlivem dosud neznámého přírodního zákona anebo kouzlem.
Posléze veleopatrně, aby to nespadlo, usedli pod dřevěný přístřešek, který chtěl být patrně zván podle místních měřítek altánem.
Vlivem místních anomálií také došlo k tomu, že jim uválený chlapík se skelně alkoholickým pohledem popisoval strohý horský klášter jako oblačný zámek.
Po hodině se sématologicky vyčerpanému Daletovi podařilo vydolovat z něj jakýs takýs popis cesty, zatímco netrpělivý rytíř chrastil svým mečem, což nevěstilo nic dobrého. Jediný koho se to netýkalo byl Flores. Chlematal mizernou břečku, kterou jim nabídli pod názvem pivo, a byl viditelně spokojen.
Na noc se uložili ven. I když po dlouhé době měli možnost spát pod střechou, vzdali se této výsady, protože v místnosti, kterou jim nabídli jako apartmá, bylo velmi živo.
Sotva tam vstoupili, nastal překotný úprk obyvatel do temných koutů. Též i lůžka dávala jistotu, že jsou hustě obydlena krvežíznivou masou. Dalet to obhlédl znaleckým okem a prohlásil, že tedy neví jak kdo, ale on by se cítil bezpečněji uprostřed lesa obklopen hladovou smečkou vlků. Goldman k tomu dodal, že by tu z něj do rána zbylo jen brnění a i to by bylo ožužlané.
„Chudinky malý, je vám souzeno zemřít hladem!“ rozloučil se s osazenstvem, ponechávaje je jejich neblahému osudu.
I přesto, že odulý muž používal výrazů jako: Skalní ostroh, pohoří, hluboký hvozd, dravá řeka a pod., podařilo se druhý den našim cestovatelům najít cestu. Za nevysokým kopcem se dali podél malého po-tůčku a když minuli hájek, tvořený tak dvacítkou stromů spatřili v dálce vytoužený cíl své cesty.
V momentě kdy se dostali na doslech o tom však zapochybovali. U kláštera se jaksi předpokládá, že se z něj bude linout jen tlumené mumlání modliteb a ne opilecké vyřvávání písní vulgárního obsahu. Vrata zela dokořán a na každém kroku je čekalo překvapení. Na nádvoří se hráli kuželky, opodál se u stolu holdovalo vrchcábům a kostkám, ale hlavě se totálně nasávalo. Výsledky této činnosti se povalovaly téměř všude a na příchod tří cizáků téměř nikdo nereagoval.
Poslední rozchod Goldmana s královnou se neudál za zrovna harmonického souzvuku, ale jejich přátelství bylo již tak dlouhotrvající, že to přec jejich značně okoralá srdíčka rozbušilo dojetím. Všechno to bylo zakončeno gargantuovskou hostinou, kde si všichni tři poutníci bohatě vynahradili dlouhodobé strádání.