Adam

Někdy si myslím, že v hospici funguje čas jinak. Nevrství se na sebe, nedá se odčítat z kalendáře. Nesčítá hodiny — rozlévá se. Plynou tu dny, které jsou stejně dlouhé i krátké, a každé ráno, když přijdu, cítím, jak se tenhle zvláštní čas rozdělí na různě dlouhé sekvence mezi jednotlivé pokoje. Lidé tady nejsou hrdinové ani oběti. Jsou to těla, která tu drží něco, co dřív byli: vzpomínky, hlas, rodič, manžel. Hrajeme si na důležitost drobných potřeb, které jim dáváme. Umíme je obrátit, uklidnit, nakrmit. A někdy — to jsem si nechtěl přiznat — si z nich umíme i něco vzít.

Nikdo tu nekřičí, ale padlých je víc, než bys snesl spočítat.

První měsíc jsem jen dělal, co se dělat má. Přinášel čaj. Přetáčel. Ukládal polštáře, aby je objímaly, když volají ty, kteří je objímat nemohou. Myslel jsem, že moje práce má smysl úplně jinde, než jsou tyto prosté úkony. Dovolil jsem si iluzi této nadřazenosti a krycího maskování před sebou samým. Maskování jediné pravdy, že brzy mé "paicenty" opustí i ti kteří je občas obejmout přijedou.
V noci jsem seděl a poslouchal pípání monitorů jako by to byla morseovka, tajná šifrovaná zpráva, kterou neumím rozluštit. Jako by v ní byl vzkaz, který mi to celé vysvětlí. Píp… píp… píp… Stalo se mi, že jsem začal ten zvuk brát jako měřítko. Když pípání ztichlo a zůstal jen můj vlastní dech, cítil jsem, jak se mi něco v hrudi uvolní — jako by někomu dovolili upustit těžký balvan z ramen. Jindy mě to pípání hnalo k panice; připomínalo mi tep vlastního srdce, který má stejný rytmus. Ten strašný zvuk je najednou slyšet všude. Když je ticho, slyším ho i doma.
Píp... píp... píp!
Jak tikot viny.

Nevím, kdy přesně se to stalo. Možná před měsícem. Možná před rokem. Začal jsem přemýšlet, co vlastně děláme. Pomáháme žít, nebo jen bráníme v klidu zemřít?
Když jsem to jednou řekl doktorce Kovářové, odpověděla: „Na to se neptej, Adame. To se nedá unést.“
Tak jsem se přestal ptát nahlas.

Ale uvnitř jsem se ptát nepřestal.

Tak dlouho jsem se utvrzoval, že nehodnotím. Jsem nestranným pozorovatelem. Tichým uklízečem v rodinném hotelu s pár pokoji. Ale nehodnotit je těžké, když den za dnem stojíte vedle člověka, který vydrží ještě a ještě, a jeho oči vám říkají, že už dál nechce. Ten pohled — je to těžké vysvětlit — nemluví o tom, že by chtěl zemřít, mluví o tom, že už nechce být tím, čím je. Už nechce být kusem něčeho, co bolí. Jeho samého i lidi kolem něj. Bez důstojné možnosti se sám omýt nebo vykonat potřebu jinak než do plín. Viděl jsem ty pohledy u starých lidí, u mladých lidí, u žen, mužů, věřících, nevěřících, podnikatelů i uklízeček. U lidí co do poslední chvíle věděli i těch, co zapomněli jména svých dětí. U ženy, co se dusila vlastním kašlem i u mladé dívky po nehodě.

Mladá žena — tamten pokoj se mi vtiskl do hlavy. Třicet tři, dvě malé fotky na nočním stolku, voněla levandulí a skořicí v den, kdy ji přivezli. Mozek jí neodpovídal. Tělo se bezvládně převracelo když ji sestřičky přepojovali mezi přístroji jako loď bez kapitána mezi vlnami. Manžel chodil každý den, hladil jí ruce, mluvil s ní po nocích, jako by tím mohl posílit něco, co dávno odešlo. Mozek - ta houba, továrna na sny a iluze - umřel, zvadl, odešel. Zůstala jen imitace, plachý duch, přízrak honící své milované po nocích. Mlhavavá připomínka která těm nejbližším brání v přijetí jejího vlastního odchodu. Na stůl ten den přinesl někdo jednu její fotku. Byla z toho nekonkrétního "jednou" na skalách zalitých sluncem — usmívala se na ní. Usmál jsem se také, i když v jejím obličeji bylo prázdno, které žádný úsměv už nikdy nevyplní.

Seděl jsem u její postele v noci, když světla z chodby zhasla a v oknech zůstala jen konejšivá černá tma prozářená jen jedinou pouliční lampou stojící před hospicem. Pořád jsem si kladl otázku, kterou jsem předtím nedokázal říct nahlas, přesto mi sklouzla ze rtů: "Pomáhám ti ještě žít?" Pak jsem dlouho mlčel. Mé mlčení najednou odkudsi přerušila druhá otázka, hlasitější. Slyšel jsem jak ji má ústa odříkávají za mě: "Nebo ti bráním zemřít?" Nešlo mi o zákon, o etiku co někdo napsal do knihy a udělal z ní svazek pravidel. Šlo mi jen o tu chvíli o tenhle konkrétní pokoj, tenhle konkrétní dech. Mluvil jsem s tebou - voda v konvici zamrzla jako čas. Přesně takhle se tu čas choval. Najednou jsem měl věky na to abych se procházel tím prázdným pokojem, s prázdnými křesly, s tichem. S očima zarytýma na své vlastní ruce, které se mi zdály najednou cizí.

Nevysvětlím to. Udělal jsem to. Nechci popisovat techniku, nebudu psát návod — ani ve fantazii pro to není místo. Jen si pamatuju, jak to bylo klidné; jak to bylo průzračné v tom smyslu, že tam nebyl žádný dramatický výbuch citu. Byl tam rezolutní klid, který připomínal úlevu, jako by někdo konečně přestal mučit vězně. Ale... kdo byl ten vězeň? A kdo jím je teď?

Ráno jsem se probral s tím, že svět byl stejně tvarovaný jako vždy, akorát v něm chyběl zvuk i barvy. Jakoby přede mnou a všude kolem mě bylo šedé plexisklo, za které jsem nemohl.
Nikdo nic neřekl. Závada monitoru, oznámili. Doktorka Kovářová se na mě dívala přes obroučky brýlí. Svým jako jehla zaostřeným pohledem mě probodávala, jako by něco tušila, ale na nic se nezeptala. Moje ruce se třásly, vysouval jsem si rukávy, abych alespoň něco dělal a nebylo to tak zjevné. Přesto jsem měl pocit, že to musí všichni vědět. Že to mám napsané na čele a každý kdo se podívá to musí vidět. Bylo mi jasné že přijde trest. V moment, kdy moje rozčilení dosáhlo vrcholu se náhle po celé místnosti rozlilo ticho. Ale ne to, co hledám u umírajících — spíše nepojmenovatelný tlak. Jako by ten čin nebyl uzavřený v té jedné noci, ale jako by otevřel další dveře, které jsem neměl otvírat.

Dny plynuly dál a práce a čas postupně tlumily můj strach, ne však vinu.

Pak ale přijel on.

Přivezli ho s naruby oblečenýma teplákama a hadicemi, které mu čněli z hrudníku a krku. Ležel bezmocně, hlavu rozbitou na rychlo sešitou. Dýchal. V papíru z dopravní karty stálo, že byl pod vlivem. Jméno: J. K. Vzpomněl jsem si na to jméno. Jak bych ho mohl zapomenout. Bylo to jako samovolný záškub bolavého nervu. Muž, který zabil mou sestru — to jsem věděl s jistotou, i když to v tu chvíli znělo jen jako zvukový šum někde vzadu v zahrabaném koutku mé vlastní hlavy. Jak groteskní to je? Jaká je šance?! Zdá se to iracionální. Je tu snad loutkář, malý neviditelný skřet, který ti do cesty vždy přihraje další a další těžkost? Přišel čas, aby si hospic vzal to, co bylo rozbité už od narození a jen to konečně projevilo svou skutečnou formu. Přinesli ho, a jeho tělo leželo tady, přede mnou, bez zlomku té pýchy, kterou si nosil možná ještě den předtím. Jak ironické je, že moje sestra mu koupila čas svým životem a on tu samou chybu udělá podruhé?!

Několik nocí jsem seděl u jeho postele. Sledoval jsem, jak přístroje bojují, jak se personál motá kolem něj, jak rodina přichází a odchází. Lidé dělají pořád totéž — snaží se uchopit kousky odpovědnosti a odložit je tam, kde to vypadá nejvíc bezpečně. Odpovědnost jakoby se dala přehodit jako kabát.
Přepadl mě strach, že bych ji mohl znovu zklamat. Možná je to dar. Lék na moji bolavou duši. Dar pro moji sestru. Řekl jsem si: tohle zvládnu. Udělal jsem to už jednou. Vím, co to obnáší.

To ticho bylo neúnosné. Ta tma, stejná tma jako byla v pokoji té mladé ženy.
Ale přesto tohle bylo jiné.

Představoval jsem si předem, jaké by to bylo — jak by to chutnalo, kdybych to udělal. Jaké je pro to správné jméno? Pomsta? Spravedlnost? Msta? Úleva? Všechno naráz?! Chtěl jsem to všechno rozložit jako věci na stole, důkladně rozebrat své pohnutky. Ale zjistil jsem, že uvnitř mě je hluk jak na tržišti. To co uvnitř mě klíčilo, nebyl jen hněv na toho muže. Byl tam i strach. Strach, že zase jednou budu na lůžku... Že smyčka v mé hlavě se zasekne, že moje tělo zradí... Věci, ty věci, které považuji za důstojné... Mé myšlení selhalo, skratovalo.

Když jsem stál u jeho postele už druhou hodinu s rukou na drátu k jeho existenci, najednou mi to bylo jasné: bojím se, že se jednou ocitnu tam, kde on. Bojím se, že budu opuštěný, že budu závislý na lítosti tak jako on, a že mi nikdo nepomůže. A nechci, aby mě soudili lidé, kteří nespatřili, co jsem teď já viděl tak jasně. A proto — a to je to nejhnusnější na celé mé bytosti — jsem byl připraven rozhodnout o jeho životě, abych se vyhnul konfrontaci s vlastním osudem. Tak jak si to přeju já, bez znalosti jeho situace. Bez toho aniž bych ležel na jeho místě. Jako bůh bez aboslutního soucitu. Jako bůh bez prožitku... jako tyran.

Když jsem si to přiznal, něco se mi v hlavě zlomilo. Bylo to jako když člověk najednou ucítí, že okradl bližního o kabát když mrzl, jen proto aby zakryl vlastní stud. Ten kabát mě začal štípat. A s tím bolestným prozřením mi konečně pokorně došlo to, co mi bylo tak dlouho skryté: nejsem soudce. Nejsem a nemusím jím být. Dokonce jsem jím nikdy neměl být. Můj jediný úkol je držet ruce těch, co procházejí poslední cestou, a pokud to půjde, ulevit, nikoli vybírat cestu. Podat ovladač k vlastnímu přístroji a nechat rozhodnutí na nich. 

Kde je hranice? Kde je vina? A co se to tedy vlastně vůbec stalo?

Začal jsem přemýšlet o tom, proč jsem za prvé dovedl přejít hranici u té ženy. Bylo tam něco krátkozrakého — mysl si ospravedlnila milosrdenstvím vlastní strach. Bál jsem se vidět znovu ty scény, kdy se ti, kdo zůstávají, rozhodnou za jiné, protože nechtějí čelit své vlastní bolesti. Dnes u jeho postele jsem pochopil, že tam byla i touha ukončit cizí hřích, abych aspoň na chvíli pocítil, že svět je zase čistý, uspořádaný. To není milosrdenství. To je narcismus v bílém plášti. 

Rodina se shlukla kolem, lidé mluvili tiše. Muž na lůžku se mračil do prostoru, nevědomý. V tu chvíli jsem si připadal jako člověk, který drží klíč od dveří, jež mu nikdy nebyly svěřeny do správy. Klíč chladil v mé dlani. Vzpomněl jsem si na to, co mi maminka vždycky říkala: „Když nemůžeš něco vrátit, neplať cizím.“ Nešlo o trest. Šlo o ten tenký most mezi lidskostí a tím, co se namísto ní objevuje — náhlé, jednoduché rozhodnutí, pouhé škubnutí, které se tváří jako řešení bez hlubšího pochopení.

Neodpojil jsem ho.

Nevím přesně, jestli to byla dobrá volba. Možná jsem se jen bál toho, že kdybych to udělal, proměnil bych se v někoho, kdo už nikdy nepřestane dělat to, co vyhovuje jeho úzkostem. Možná jsem si uvědomil, že každý akt „spravedlnosti“ vykonávaný rukou, která se skrývá za bolestí, je spíš krokem ke ztrátě. Zasloužil si ten muž zúčtování? Možná. Ale to zúčtování není moje. Moje práce byla doprovodit a být svědkem, ne vykonat trest.

Když jsem mu podložil hlavu novým polštářem, který ho objemul, cítil jsem v sobě zvláštní mír. Ne radost. Spíš úlevu, že jsem u sebe našel tu malou mezírku poctivosti sám k sobě. Ne že bych se tím očistil. Udělal jsem špatné věci a pořád s nimi žiju. Ale v tom rozhodnutí — neuchopit život druhého — jako by se mi vrátil kus schopnosti zůstat člověkem.

Poslední noc, než mě propustili domů z noční služby, jsem seděl v kapli. Světlo z okna kreslilo pruhy na podlaze. V kapli je ticho, které není prázdné. Je to ticho, které ví o svých hranicích. Dával jsem si do kapsy klíček od strojovny. Studil mě v dlani stejně jako myšlenky, které mi pluly hlavou. Zastrčil jsem ho, protože jsem si potřeboval připomenout, že nástroje nejsou určené k využití bez hlubokého pochopení, které je možné jen z místa mimo racio i city.

Nechci psát velké závěry. Nemám právo.

Možná jsem se stal někým, kdo ulevil jedné ženě a nezabil jiného muže. Možná jsem jen usoudil, že jsem méně ztracený, když si sám sobě připustím, že řeším cizí životy, abych nemusel čelit vlastnímu strachu. Vím jen, že když jsem nechal toho muže žít, něco se ve mně pozvolna srovnalo. Ne proto, že mu bylo odpuštěno. Ne proto, že by spravedlnost vyhrála. Spíš proto, že jsem pochopil svojí roli: být někým kdo doprovází, nesoudí. Nerozděluje svět ani lidské utrpení na dobré a špatné. Jen je pochopením, kterého je schopen, objímá.

Ráno venku svítalo. Z kaple jsem slyšel, jak někde v nemocnici monitor znovu pípá — to pípání, které mě tak dlouho pronásledovalo. Překřížil jsem prsty a pomalu vykročil chodbou. V kapse mi klíček lehce cinkal. Nechal jsem ho tam; nevyndám ho. Někoho to může pohoršovat. Někoho možná uklidní. Pro mě byl ten krok — nevyužít svou moc — prvním krokem, abych mohl zase slyšet to ticho a rozlišit, které bolesti jsou mé a které patří jiným.