Dotknout se tygra 4/14

Být znovu s Máhe mě omámilo, ale setkání s tygrem mnou otřáslo. Nejen jeho skok mně za krk, ale i malá, podružná zpráva, že tahle obří bestie se kolem mě poflakuje už několik dní. Vždy jsem si zakládal na tom, jaký jsem lovec. A najednou jsem nic neslyšel, ani neviděl. Kdesi vzadu v duši jsem z toho cítil velký tygří výsměch. Chtěl jsem ho pokořit, ale žena mě předtím varovala. Varovali mě i domorodci, které jsme občas potkávali v tom lese. Tomu lesu říkali Bačun-uší, což znamenalo Místo plné stop, které nikdo neudělal. Tak moc se domorodci tygrů báli a tygři to věděli. Několik výjimečných odvážných tomu lesu říkalo, že je to místo, kde udělali stopy duchové. Ani ti se však neodvažovali dát tygra do názvu. Raději o něm říkali, že je to duch.

Mě tyhle všechny povídačky byly zprvu úplně jedno. Tygr měl být moje kořist, ale nebyl. Já měl být neohrožený lovec a zatím jsem se v noci znepokojoně budil a ve dne se otáčel i za nejtišším šelestem, protože domorodci říkali, že právě v tom šelestu je ukryt tygří pohyb. A když už ho člověk slyšel, už bylo pozdě. Šlo zpravidla o velký pohyb ‐ útok a tedy o okamžik smrti toho, kdo ho zaslechl.

Zpočátku jsem byl ke všem těm povídačkám skeptický a v duchu se jim smál. Bačun mi přišel jako les řídkých červenokorých stromů s vysokou uschlou trávou. Po nějaké době jsem se tu naučil vnímat i drobné změny. A když se nám narodilo první dítě, objevil jsem občas i různá tygří znamení. Lidé říkali, ze tajná, ale asi moc tajná nebyla, když je viděl tupec, jako já. Možná to tajemství spočívalo v tom si jich nevšímat.

Narození prvního dítěte Amur pro mě bylo něco nádherného. Přišla k nám na vrcholcích skal, nad pralesem v posledních paprscích slunce. Místo porodu si vybrala Máhe a přála si, mít sebou několik tykví vody a kožešinu jelena. Zvíře jsem ulovil dlouho předtím, než Máhe začala mít první stahy. Vodu jsem nosil nahoru každý den. Teprve po porodu mi Máhe ukázala, jak každá z těch tykví má na sobě dlouhý škrábanec. S milým úsměvem dodala, že je to tygří požehnání, které jsem dostával cestou. Z takových nevinných znamení mě vždy mrazilo a toto byla poslední kapkou. Proto jsem jasně a zřetelně navrhl:

- Vezmu drobátko Amuruší domů ke svému kmeni. Potřebuje rodinu. Tady by mohla přijít lehce o život.
Čekal jsem výrazné protesty své ženy, ale jen unaveně přikývla:
- Mohl by ji zabít tygr. Velmi se bojíš.
- Ano. Jak budeš moci, vydáme se na cestu.
- Dobře víš, že já s vámi nepůjdu.
- Ani Amur pro tebe nic neznamená?
To nebylo ode mě vůbec hezké, ale nechtěl jsem znovu o svou ženu přijít.
- Kousek vás doprovodím a potom jí dáš mléko od horské kozy, nebo od některé z žen, které potkáte.
- Proč nepůjdeš s námi?
- Snad ji tvá vesnice přijme. Můj duch bude s vámi. Pro slovo duch nepoužila běžný výraz, ale zmínila tygra. Uvědomil jsem si až teď, jak silně byla těmi šelmami posedlá. To muselo skončit. Protože pokud ne, nějaký tygr ji jistě sežere. Každá z těch šelem je tak jiná a nevyzpytatelná, že je to jen otázkou času, než se tak stane.

- Neloučíme se navždy, objala mě Máhe.

Přes slzy se usmívala, ale opustit Bačun nehodlala.
- Co mám dělat, až bude po tobě plakat a křičet?
Ptal jsem se jí se sevřeným hrdlem.
- Nebude. Kus mého nitra zůstává s ní. Bude mě cítit a milovat. A ty také.

Já se však zlobil. První týdny i měsíce. Do rodné osady jsem dorazil za několik týdnů a snadno. Amur nic nevážila. Častokrát jsem cestou narážel na cizí osady. Nikdy na mě jako na cizince nevražili. Všude se našly ženy, které Amuruší rády nakojily a pochovaly. Byl jsem jim hluboce vděčný. Každá by se hned ráda stala její matkou. Obdivovaly mě, jak se o Amur starám, a ujišťovaly mě, že u nich jsme vždycky vítáni.

Nejinak tomu bylo i mé rodné vesnici. Na mou minulost už nikdo nevzpomínal. Každé dítě bylo darem duchů a zázrakem. Nezvyklé jméno dítěte a nepřítomnost matky vyvolávaly mnoho otázek. Mé sestry se malé Amur ujaly a měly se k ní, jako ke svým dětem. Ve mně však zela prázdnota. Křičel jsem touhou po Máhe v horách nad osadou, ale nebylo mi to nic platné. Náš šaman Ísu pro mě vyrobil amulet pro zmírnění mé bolesti, ale druhý den si s ním Amur hrála a on se rozpadl na kousky. Přitom by ho těžko rozbil i silný lovec. Když se to Ísu dozvěděl, odmítl mi podobnou věc znovu udělat. Bál se mě a dušoval se:
- Jsi pod ochranou něčeho mocnějšího, než na co stačím. Nechci se s tvými duchy dostat do střetu.
Což mi moc smysl nedávalo, protože svět duchů mě vždy spíš míjel. Žádné jsem neuctíval a po matce jsem nosil pouze oblázek. Ten kamínek mi pomohl, abych se vevnitř utišil. V noci se mi několikrát zdálo o mé matce. Kolébala mě, když zemřel náš otec. Nakláněla mě v noci nad záhyb naší řeky. Tehdy se voda téměř nehýbala a já v ní viděl naše odrazy. Matka mi tam často šeptala:
- Vidíš? Nezemřel, držím ho v náručí, je v tobě.
Dávala přitom pozor, aby její slzy nekáply na hladinu a my zůstávali v moci toho nehnutého vodního obrazu.

Byl to silný sen i vzpomínka. Obvykle jsem se potom probudil a naslouchal dechu okolních spících. Nedaleko obvykle spávala některá z mých sester, aby plačící Amur nakojila. Ostatní jsem vnímal zdálky. Vedle sebe jsem naslouchal dechu toho nejvzácnějšího uzlíčku. Častokrát jsem jí šeptal, že já ji nikdy neopustím pro nějakou hloupost, že je pro mě to nejdražší. V jejím dechu bylo cosi zázračného.

Probudil jsem se, tak jako už mnohou noc předtím. Velká chýše tiše spala. Sen o matce dozníval a já v duchu nasával dech a vůni své milované dcery. Ale teď se mi to nedařilo. Ani na dotek. Polekaně jsem se posadil. Sestry měly zakázané Amur odnášet. Vedle mě ležely kožešiny, ve kterých dceruška spala, dokonce i jelenice, kterou měla na těle.

Zařval jsem děsem a zburcoval všechny spící. Oheň se znovu rozhořel a lovci s pochodněmi proběhli celý tábor. Amur však nikde nebyla. A od mého lože vedly pryč nepřehlédnutelné tygří stopy.

....

Pokud se vám kapitola líbila, napište mi do komentáře, co ve vás zanechala.

Tady končí volně dostupná část příběhu.
Dalších 10 kapitol bude od příštího týdne vycházet v placené části – připravuji je na HeroHero.
Jakmile bude vše spuštěno, přidám sem i konkrétní odkaz.

....