Zero

„Můžu se zeptat?“ obrátil se Klaudián na Zera.
„No?“
„Proč jsi to s tou řečí nezkusil sám? Vždyť si zatím ukecal kde koho.“
„Mně se to zdálo jako naprosto skvělý nápad! Blonďák! Modré oči! Křidýlka. Erik vypadal dokonale.
Krom toho, tenhle Jošua je opravdu hodně zvláštní člověk. Podívá se na tebe a máš pocit, že ti vidí až na dno duše. Nejsem si jist, jestli bych nedopadl stejně jako Erik.“
Šourali se k městu.
„Tak co by jsi teď udělal Klaudiáne?“
Zahřálo ho to, že se konečně taky Zero ptá na něco jeho.
„No já bych asi znova zašel za tou holčinou a nenechal bych se odbýt. Sám si přece říkal, že by byla ideální spojenec. Vysvětlil bych jí, jak se věci mají a co chceme podniknout. Voni ženský jsou mnohem rozumnější a praktičtější než chlapi. Pak ty a Erik drobátko zvalchujete hřbety těm chlápkům, co se kolem něj pořád motají a potom k němu strčíme tu jeho Marianu.“
„Máří Magdalenu,“ opravil ho Zero.
„To je fuk, jak se jmenuje. Prostě je necháme samotné a to by bylo, aby tu jeho víru nenaleptala! Viděl jsem to ve vezírově paláci. Všichni před vládcem skoro strachy omdlívali, ale když přišel ke své favoritce, tak ta se kolem něj omotala, udělala na něj kukuč a: „miláčku sem a miláčku tam“, roztál jak sníh.
Zero se zastavil: „Klaudiáne, to je něco tak šíleného, že to může vyjít!“
Vešli do města, ale zatímco ve dne tu bylo plno, teď byly ulice prázdné.
„Tady je nějaký ticho, jako v hrobě.“
Ještě než to Klaudián dořekl, vyřítilo se na ně osm mužů. Zero bleskově shodil plášť, omotal si ho kolem předloktí a tasil meč.
I ostatní se během okamžiku připravili k obraně. Lupiči, nebyli zvyklí na to, že by se jim někdo bránil, odzbrojeni okutými obuchy, nesetkávali se s odporem, a tak udělali tu chybu, že zaútočili. Zerův meč se jen mihnul a dva muži padli na zem, zatímco Erik svého soupeře jedním rozmachem téměř přepůlil, Klaudián udělal jednoduchý úkrok, nastavil meč a protivník se na něj v prudkém běhu sám nabodl. Zbytek tlupy se dal na ústup.
„Rychle pryč,“ zavelel Zero a aniž by se s barbarem dohodli, popadli Klaudiána mezi sebe a odnášeli ho.
Jejich stan byl vyvrácený a věci zpřeházené. Erik sevřel svou obrovitou pěst a ve své rodné řeči hulákal na všechny strany do tmy nadávky a výhružky té nejkrutější pomsty.
Zero si sedl a díval se letargicky na tu spoušť. Jen Klaudián obešel trosky stanu a zjistil, že se vlastně tak moc nestalo. Pokynul Erikovi a v krátké době se jim podařilo stan znova postavit. Ačkoliv se pokoušeli usnout, nedařilo se jim to. Zero vyšel ven, pochodoval před stanem a přemýšlel. Klaudián to chápal, mnohokrát takto před bitvou probděl noc, ale vyšel ven a řekl: „Měl by jsis odpočinout, jinak budeš zítra unavený.“
Zero mu místo odpovědi ukázal na obzor, kde už obloha červenala blížícím se úsvitem.
14.

Vyšli do Jeruzaléma. Cestou Erikovi vysvětlili plán. Ten bez váhání souhlasil, byl by šel se Zerem i do podsvětí. Zero je neomylně zavedl k domu, kde bydlel Jošua se svými učedníky.
„Jdu pro Magdalénu. Ukecám jí, i kdyby mi měla rozbít o hlavu tucet shnilých vajíček, jak slibovala.“
Mrtvoly už dávno někdo odklidil a jen velká zčernalá skvrna na zdi vydávala svědectví o tom, co se tu v noci stalo.
Netrvalo to ani moc dlouho, Zero se vrátil a vlekl za sebou vzpurně se tvářící dívku.
„Nejdřív mi chtěla vyškrábat oči, pak mě šlápla na nohu a nakonec mě chtěla pokousat, ale je ochotná s ním ještě jednou promluvit. Takže jdeme na to?“
Byla to zbytečná otázka, jeho přátelé už byli připraveni.
Uličkou zaduněly kroky a před dům napochodovali vojáci a začali bušit do dveří.
„Ti asi nepřišli na návštěvu. To nejsou legionáři, ale spíš nějaká místní domobrana, nemají meče.“ mínil Klaudián.
Dveře se otevřely a nastalo krátké dohadování. Pak vyšel Jošua, jeho tvář byla klidná, jakoby to čekal. Vojáci ho chytli a odpochodovali s ním pryč. Zero pustil dívku a tělem zastavil Erika, který vytušil, že se jejich plán hatí a už chtěl zasáhnout.
„Přišli jsme pozdě!“
Zero se obrátil k dívce, která mu cosi říkala a jeho tvář se rozjasnila: „Soud se prý vždycky protáhne a rozsudek ještě musí potvrdit římský konzul Pilát. Jdeme!“
Už se chtěli vydat na cestu, ale dav, který je náhle obklopil, jim nedal šanci. Lidé se kolem nich semkli a něco pokřikovali. Klaudián zděšeně zíral do tváří rozzuřeného davu. Zero překládal: „Prý jsme Magdalénu chtěli unést a znásilnit jí:“
Magdaléna se otočila a začala mávat rukama, jako když plaší husy a snažila se dav překřičet. Situace byla krajně napjatá. Zero věděl, že stačí jeden špatný pohyb a dav je ukamenuje. Lidé postrčili dopředu jakéhosi starce s plnovousem a nepříliš čistými šaty. Ten začal mluvit a všichni ztichli. Bylo vidět, že se tu těší velké vážnosti. Na něco se zeptal Magdalény a ona mu uctivě odpovídala. Naslouchal a kýval hlavou. Pak se otočil na Zera a položil mu několik otázek. Ten spustil vodopád slov, ale stařec ho přerušil, otočil se k davu a něco mu řekl. Jeho hlas zněl ostře a rezolutně. Lidé se neochotně loudali pryč.
„Je to stařešina, má tu rozhodující slovo. Naštěstí se nám povedlo přesvědčit ho, že je to nedorozumění a tak lidem řekl, že si to s námi vyřídí sám, ale musíme s ním do jeho domu, nic jiného se dělat nedá.“
Vydali se za starcem a Zero pokračoval ve zkratkovitém vysvětlování: „Myslím, že je to Josef z Arimatie, Jošuův strýc, dělá cesťáka v cínu.“
„To je co?“ zajímal se Klaudián.
„Obchodník s cínem.“ přeložil mu Zero.
Pro Erika to zkrátil na: „Žádný boj.“
Josef je zavedl do svého domu, Máří Magdaléna někam zmizela. Prošli úzkou chodbou na malý dvorek, který byl vlastně skladištěm všemožného harampádí.
„Proč nás nevezme domů?“
„Jsme cizinci, znečistili by jsme jim jejich obydlí.“
„Náhodou,“ namítal Klaudián, „já se občas meju.“
Chtěl pokračovat, ale Zero ho zdrtil pohledem. Josef začal pomalu mluvit.
Bere to moc zeširoka a čas zatím utíká, myslel si Klaudián a jak začal být nervózní, mimoděk podupával nohama.
„Hele, jestli se ti chce močit, tak jdi ven, jinak se uklidni,“ sjel ho Zero. Zato Erik se posadil, zavřel oči a zdálo se, že ho to nezajímá.
Klaudián jim nerozuměl, ale zdálo se mu, že ten dědula mele pořád to samé dokola. Ztratil pojem o čase. Do dvora vběhl malý chlapec a něco Josefovi pošeptal. Teprve tehdy byli milostivě propuštěni. Sotva vyšli ven, začal Klaudián klít a nadávat: „Proklatej dědek! Strašně nás zdržel. Můžeš mi říct, proč, když jsme s ním byli sami, jsme ho prostě nepodřízli a neutekli?“
„Mýlíš se, určitě nás hlídalo alespoň tucet lidí. Bylo to na nás nalíčené. Ten Josef nás tam zatáhl a zdržoval úmyslně. Čekal, až se něco stane a já tuším co. Všiml jsis, že nás propustil až potom, co přišel ten klučina?“
„Pouč starého vojáka prosím tě!“
„On mi říkal, že Jošua věděl, co se stane. Mohl odejít, ale vědomě zůstal. Byla to jeho vůle a přání, aby se naplnila pradávná proroctví. Proto taky to zdržování. Josef čekal, až bude rozsudek potvrzen a už nebude možno s tím něco udělat.“

Došli k popravčímu vrchu právě, když vojáci špalírem přiváděli Jošuu a další dva odsouzené. Lidé na ně hrozili, pokřikovali a někteří i hodili kamenem.
„Podívejte! Ještě včera mu naslouchali, obdivovali ho a dnes? Chtějí vidět jeho utrpení.“
Zerův hlas zněl jakoby z hlubin, tvář byla bílá jako maska a rty se mu chvěly. Ztuhle pozoroval hrůzné divadlo ukřižování. Jistě, znal to z obrázků, ale tady a teď v reálu to bylo něco úplně jiného.
Klaudián, který už něco podobného dříve vídával, se věnoval spíše pozorování okolí. Náhle uviděl známou tvář: „ Kássiusi! Starej kamaráde, kde se tu bereš?“
„Ty ho znáš?“ ptal se nepřítomně Zero, nemoha odtrhnout pohled od tváře Jošui. Byla klidná a odevzdaná.
Kříže už byly vztyčeny, dav jásal a bavil se.
„No jasně! Je to můj starej přítel.“
„Prosím tě, nemohl by něco udělat?“ Zero cítil, že nad sebou ztrácí kontrolu.
„To jako zachránit ho? Lituju, ale ten chlap už je vlastně mrtvej, ale počkej!“
Klaudiánovi bleskl hlavou nápad, když uviděl Kássiovo kopí.
„Hééj kamaráde! Bodni ho! Chceme vidět víc krve. Píchni do něj!“
Kassius se nenechal dlouho pobízet. Jeho rána šla zespodu mezi žebra. Jošua se napjal, řekl: „Je dokonáno!“ a pak se celé jeho tělo uvolnilo.
„Je konec. Je mrtvý. Víc jsem pro něj udělat nemohl. Pojď!“ Klaudián vzal Zera za ruku, mrkl na Erika, ten se postavil z druhé strany a odváděli ho pryč.



15.
Naposled se vyspali ve stanu. Nechali ho na místě a druhý den vyrazili do přístavu.
Teprve na lodi se Zero trochu vzpamatoval. Sešli se na zádi, jak se to pro ně stalo zvykem. Zero stál opřen o pažení lodi, nepřítomně pozoroval ruch na molu a snad z potřeby se vypovídat, říkal: „Ten plán byl dobrý, ale jako by se proti nám všechno spiklo. A vždy, když už to vypadalo, že se nám ty překážky podaří překonat, tak se objevilo něco jiného. Vem si to: nejdřív se těsně před naším příjezdem pohádá Máří Magdaléna s Jošuou a nechce o něm ani slyšet, pak se ztratí Erik. Když ho najdeme, poplete řeč. Pak se mi sice podaří přivést Magdalénu, ale vojáci nás o chlup předběhnou a zatknou ho. No a nakonec se tam objeví ten Josef, a překazí nám možnost jít za Pilátem. Jakoby se děj vzpíral tomu, aby byl změněn a kladl nám překážky…“
Zero mluvil stále pomaleji, až přestal úplně. Klaudián poslouchal a díval se na přístavní ruch. Lidé chodili sem a tam. Náhle měl pocit, že se mezi lidmi mihl známý šedovlasý kmet s plnovousem a mladá dívka v černých šatech. Vedli mezi sebou vysokou štíhlou postavu. Ten člověk se jen motal, vypadalo to, že je nemocen, nebo….
Kápě jeho pláště spadla. Byl to jen mžik, ale Klaudián si byl téměř jist, že zahlédl Jošuovu hubenou tvář, ve které bylo ještě vepsáno hrozné utrpení. Pak se mu trojice ztratila v davu.
„Viděl jsi to co já?“ vykřikl překvapeně a ukázal na místo, kde ještě před okamžikem byli.
„Co?“
Klaudián si v jediném okamžiku uvědomil, že mu to nikdo nebude věřit. Vlastně, tomu co viděl, nevěřil už teď, ani on sám.
„Nic, jen takový směšný dědula.“ podařilo se mu zaimprovizovat. Neznělo to ani trochu přesvědčivě. Zero se na něj pozorně zadíval, ale starý vysloužilec už se tvářil naprosto nevinně.
Vypluli…




16.

Klaudián přemýšlel: mohl Jošua přežít ukřižování?
Před očima se mu mihnul obrázek kůlu, který nebyl zabodnut do nohou, ale mezi nimi.
Byl v tom by tedy nějaký trik, tak jak to dělali chrámoví kněží a Josef, Máří a Jošua tu sehráli divadlo pro všechny?
Ale vždyť jsem viděl, že ho Kassius bodnul! Ale bylo to opravdu tak hluboko, jak jsem si prve myslel? Vždyť vytrysklo jen trochu krve! Nejel v tom ten starý lišák nakonec s nimi? Otázky, na které už se nikdy nedozví odpověď.
„Teď odvezeš Erika domů a co pak? Pošupajdíš domů a co já a Diana?“
„Žádné domů nebude. Tahle cesta byla jednosměrná, jen sem, zpátky už to nejde. Proto se do toho taky nikdo nehrnul.“
„No s touhle lodí budeš pánem všech moří.“
„Ne. Do měsíce se začne rozpadat. Nezbude z ní nic. Totéž čeká i oba nůbijce.“
„Takže?“
Klaudián si bolestně uvědomil, že už se zase vyptává, i když se zařekl, že to už dělat nebude.
„No napadlo mě, že bych se mohl usadit na Phatmosu a vyrábět pálenku. To je docela slušná živnost, ne? Snad mě Diana bude chtít i když je indická princezna. A ty Klaudiáne, nechtěl bys našim dětem dělat dědečka?“

PS: Povídka vznikla někdy v r. 1998, v době kdy knihy jako „Svatý grál, a svatá krev“, nebo „Šifra mistr Leonarda“ neexistovaly a já jsem našel inspiraci jinde.
Zároveň se všem omlouvám za svůj velmi nedbalý přístup k historickým faktům,…… I když kdo ví, jak to bylo?