Poslední pracovní den v roce 2068

Psal se 23. prosinec roku 2068. Více jak sto let od ruské invaze do ČSR, čtyři roky od konce Evropsko-rusko-čínské války a dva roky od vyhlášení Korporátního protektorátu Oustru.
Město se potácelo v chaosu. Ulice pohlcovala tma a špína, mezi mrakodrapy se plazila mlha z chemických spaloven a v postranních uličkách číhali lupiči a fetky.
Korporace mezi sebou vedly tiché války — neviditelné, ale smrtící. Následky vždy dopadly na obyčejné lidi.
Práce bylo málo. Automatizované továrny vyráběly všechno, co bylo třeba, a pro lidi bez kvalifikace nezbylo místo. A ti, co pracovali, se báli otevřít pusu.
Korunu tomu nasazovala korporátní vláda. Protektor Barvič byl odporný lidský červ — jeho tvář visela na každém rohu, jeho hlas zněl z každého hologramu. Lidé ho nenáviděli a zároveň se ho báli. Každý, kdo se odvážil promluvit proti jeho režimu, jednoduše zmizel.

Kazimír Gregor seděl ve svém kancelářském koutě a vyřizoval poslední papíry. Byl to polda, který kdysi věřil ve spravedlnost. Tušil, že tohle bude jeho poslední pracovní den — nejen v tomto roce, možná i v životě.
Před měsícem přišla výzva: státní policie bude rozpuštěna. Každý policista se měl přihlásit k některé z nově vzniklých soukromých bezpečnostních složek.
Gregor na to kašlal. Věděl, že tím podepisuje konec své kariéry, ale nemohl zradit vlastní zásady.

Možná proto měl nutkání. Chtěl se naposled projít po svém rajónu. Sebral klíče, nasedl do služebního auta a vyjel do ulic. Město bylo nezvykle tiché. Zbytky sněhu lemovaly chodníky, kaluže odrážely matná světla lamp. Na rohu postávaly prostitutky, které se snažily vydělat pár kreditů na vánoční dárky, a mezi tím začalo silně sněžit.

Gregor udělal několik koleček kolem perimetru. Venku nebylo živáčka. Nasedl zpět do auta, zapnul rádio – ale místo hudby slyšel jen šum. Ten šum ho doprovázel až na stanici. Zaparkoval. Naposledy rukou přejel po klíčích v zapalování, jako by se definitivně loučil. Opatrně zavřel dveře.

Světla zablikala. A pak rána. Bolest zachvátila tělo. Gregor se skácel k zemi.

Probral se až za svištění kol. Vzduch voněl po levandulích.
Seděl v policejním voze, připoutaný, oblečený ve vězeňském mundúru. Vůně pocházela od Ellis — mladé kadetky, která mu donedávna asistovala v kanceláři. Teď seděla vedle něj na mikroplyšové sedačce a v klidu si malovala rty. Vpředu seděli Mánek a Sarkoš — jeho parťáci, přátelé, lidé, kterým věřil.

Auto mířilo ven z města. Mrakodrapy vystřídaly sklady a zrezivělé garáže. Rádio stále šumělo. Sarkoš nakoukl do zpětného zrcátka a viděl v něm vykulené oči.
„Je to pro tvoje dobro, Kazí,“ prohlásil Sarkoš unaveně.
Gregor zvedl oči. „Kam mě vezete, Dominiku?“
„Do bezpečí, hochu.“
„Proč?“
„Vláda vydala rozkaz.“
„Takže mě vezete do vězení?“ zvedl spoutané ruce.
„Ne. Ale tohle byla jediná šance, jak vás dostat z města, pane Gregor.“ ozvala se Ellis dívčim hlasem.
„O co tu tedy jde kruci ?“ otázal se Gregor rozčíleně.
„Měli jsme tě zradit, Kazí,“ přiznal Mánek. „Měli jsme tě předat Pořádkářům.“
„Komu?“

V tu chvíli šum v rádiu ustal.
Z repráků se ozval přerušovaný hlas:
„Dámy a pánové, situace v ulicích je kritická. Prosíme obyvatele, aby zůstali doma. Venku... začíná válka.“

Auto ztichlo.
Nikdo ani nedýchal. Z rádia se ozývaly jen útržky výkřiků, sirény, výbuchy.
Chaos pohltil město — gangy, soukromé armády, zrádci, zoufalci. Všichni vyšli do ulic. Bojovalo se o moc, o majetek, o přežití. V tu noc všichni nezkorumpovaní policisté, vyjma jednoho, přišli o život. Možná i proto byla později v médiích tato krátká epizoda označena jako Noc krvavých Dyk.

Když k ránu, 24. prosince, střelba utichla, Manek odvezl Gregora domů.
Našel zplundrované trosky.
Jeho žena ležela v koutě, zbídačená, skoro bez života.
Dcera byla pryč.

Na zdi někdo načmáral vzkaz:
„Fiat iustitia, ruat caelum“ („Ať je spravedlnost, i kdyby se měl zřítit svět“).