Houpací křeslo p.Martyho

-



-

Marty se převrátil v houpacím křesle
a setrval tak celý týden ve zvláštním, hraničním stavu.

Byl dehydratovaný , bez chuti k jídlu,
jeho tělo fungovalo jen ze setrvačnosti.
Když se z toho stavu konečně vyprostil,
nevrátil se — spíš se ocitl mimo sebe.
Tento pocit zažíval poprve ,dříve o tom někde jen četl...
podivný stav, stav jakési lehkosti i tíže zároveň.

Viděl vlastní tělo z odstupu,halucinace, šílenost?
Bylo zkroucené do podivného útvaru končetin,
jako by nohy a ruce ztratily původní význam
a patřily už někomu jinému. Ale přesto bylo to vše jeho
i patřilo všemu, propojovalo se se vším. Žádná gravitace, zákony co se kdy učil ve škole. Vše bylo v mlze, ale viděl sebe zřetelně.


Nejprve se pokusil pohnout.
Myšlenka byla rychlá, pohyb přišel pozdě — nebo vůbec?

Končetiny neležely tam, kde si myslel že budou. Nejsou přemístěné; spíš ztrácí důvod být, proč tam být. Marty měl dojem, že jeho ruce a nohy mezi sebou vedou tichý rozhovor, ze kterého byl vyloučen. TĚLO, CO JE TOHLE TĚLO?
Někdo by se mohl houpat celý týden a nic - on jednou a pád...
pád kam? co to zažívá -

Čas se choval podezřele.
Nevracel se, ale ani nepostupoval. Jen stál a on byl pozorovatel.

Houpací křeslo se občas lehce pohnulo, aniž by ho kdokoli rozhoupal. Marty si nebyl jistý, zda je to důkaz pohybu, nebo jen paměť pohybu. Nebo jen nějaká projekce. V místnosti nebylo nic, co by bylo možné nazvat začátkem nebo koncem. Okno připomínalo okno jen formálně. Ale, pokud zaměřil pozornost na okno, měnilo se v další a další okna...dál, dál
přemýšlel jaká je definice fantazie a kam až sahá. Je nemocný?

Pokusil se oslovit své tělo , ale tělo neodpovědělo.
Zůstalo viset ve vzduchu jako nevyřízená žádost o soc.dávku.

Uvědomil si, že je pozorován. Už nebyl on pozorovatel? Kdo ho tedy pozoruje? Je to konkrétní bytost nebo spíš okolnost. Stěny ho sledují bez emocí, zato s očekáváním. Je blázen? co se mu děje?

Marty si nebyl jistý, zda se stal pacientem, nebo důkazním materiálem magora.

V žaludku necítil hlad, jen prázdno. V ústech měl sucho, ale vůbec netrpěl žízní, jen žalostným nedostatkem odpovědí. Zdálo se mu, že někdo zapomněl potvrdit jeho existenci. Žije vůbec? A žil tady vůbec? Je tu Bůh -?

Když zavřel oči, neobjevila se tma.
Objevila se místnost — stejná, ale menší, přesnější, jako zmenšený model, který má nahradit originál.

V té místnosti seděl také on.
Ten druhý Marty se nehýbal. Jen čekal. Byli tu dva, dvě přesné kopie

Nebylo jasné, kdo je kdo...ale cítil že on je on


Ten druhý Marty náhle otevřel oči.

„Přišel jste pozdě,“ řekl.
„Na co?“ zeptal se Marty.
„Na sebe,“ odpověděl ten druhý a podíval se na hodinky, které neměl. Čas se mu zobrazoval pod kůží.

Marty se pokusil vstát. Křeslo se zavrtělo, jako by si chtělo ponechat jeho váhu pro své potřeby. Zaznamenal, že se v prostoru objevila židle navíc. Nebyla určena k sezení — spíš k čekání. Čekání na co, na koho?

Zpoza stěny se ozvalo zakašlání. Následovalo šustění papírů, přestože žádné papíry nebyly k vidění. Kdosi zřejmě listoval v Martyho spisech. Nebo v jeho hlavě?

„Vaše tělo bylo přijato,“ zaznělo.
„A já?“
„To záleží,“ odpověděl hlas. „Máte potvrzení?“

Marty si prohledal kapsy. Našel drobné, klíč, a lístek s nápisem NEPLATÍ. Netušil, odkud se vzal, ale působil přesvědčivě.

„Obávám se, že bez formuláře nelze pokračovat,“ pokračoval hlas. „Ale můžete si zažádat o formulář.“

„Kde?“
„Zde,“ řekl hlas.
„A kdy?“
„Tehdy.“ až se zhroutí jedna realita do druhé

Marty přikývl. Uvědomil si, že nesouhlas by situaci jen prodloužil. I když kurva nic, vůbec nic nechápal.

Z druhého Martyho se ozval povzdech.
„Vždycky to takhle zdržujete?“ řekl. „Kdybyste přišel dřív, byl bych už pryč.“

„Kde?“
„To by vás zbytečně mátlo.“

Na podlaze se objevilo číslo. Nebylo napsané, spíš přítomné. Marty měl pocit, že je na něj voláno, ale bez hlasu. Opět halucinace?

„Jste další,“ ozvalo se odkudsi...

„Ale já jsem tady jediný,“ namítl Marty.

„Právě proto,“ zazněla odpověď.

Křeslo se znovu rozhoupalo. Ne dopředu, ani dozadu — spíš v myšlence pohybu. Marty se přistihl, že se směje. Nebyl to smích radosti, spíš drobná mimika v obličeji.

„Je to vážné?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl hlas.
„A konečné?“
„Bohužel dočasné.“ nic není konečné.

Marty si uvědomil, že čeká. Ne na verdikt, ale na důvod. A že důvod zřejmě čeká na něj.

Ten druhý Marty se zvedl. Nebo spíš přestal sedět.

„Až na vás přijde řada,“ řekl, „zkuste být konkrétní. Nemají rádi neurčitost. Působí to podezřele a to tady nemají rádi.“

„A co mám říct?“
„Cokoli,“ odpověděl. „Jen ne pravdu. Tu už tu mají.“

Dveře, které tam předtím neviděl, jsou otevřené.

Marty zůstal sedět.

Ne proto, že by nemohl vstát. Nebo měl strach. Vlastně nějak necítil nic.
Ale protože nebylo kam jít, ani odkud odejít zůstal proto sedět.

A kdesi v dálce, velmi zdvořile, zavolal hlas jeho číslo, které se netýkalo nikoho — a přesto patřilo jen jemu.

---

Dveře se zavírají, aniž by je někdo zavřel, ale už ho nepřekvapovalo že se tu věci prostě nějak sami dějí.

Marty zůstal sedět v houpacím křesle, které už se nehoupalo.
Bylo to křeslo určené ke stání.

Hlas se ozval naposledy, unaveně, jako úředník na konci směny:

„Vaše žádost byla vyřízena.“

„A výsledek?“ zeptal se Marty.

Krátká pauza. Někdo pronesl poznámku.

„Byl jste přijat,“ zaznělo.
„Kam?“
„Na místo, které už zastáváte.“

Marty se podíval dolů.

V křesle seděl někdo jiný.
Ten člověk se na něj díval s úlevou.

Marty se chtěl zeptat, co má dělat teď —
ale už nebyl k dispozici k dotazům.

Křeslo se znovu lehce rozhoupalo.
Jiná identita, výměna těl i reality.

Je to nesnadné uchopit a už vůbec pochopit.
Někdo ukradl jeho tělo a on uvízl v šachtě---




pokračování někdy příště