Soud lásky

 

Soud lásky

◦ Kapitola 1

Je pátek 10. února 1994. Den začíná jako každý jiný, a přesto v sobě nese tíhu, kterou nelze setřást. Jsem Madelin Fattlerová a vstávám, abych vybrala peníze z účtu – pračka se včera rozbila, krám jeden, a bez ní se neobejdeme.
Z vedlejšího pokoje se ozve pláč. Malá Judy se zase budí se slzami. Stále nechápe, že její táta už nikdy nepřijde. Ani já se s tím nedokážu smířit. Můj hasič, můj hrdina, tragicky zemřel před rokem při požáru, když zachraňoval jiné.
Jdu za ní. „Mami, kdy přijde tatínek?“ ptá se, oči plné slz.
„Zlatíčko, vždyť víš… tatínek šel do nebe. Umřel při velikém požáru, pomáhal lidem,“ šeptám, snažím se ji uklidnit, a přitom uklidňuji i sebe.
„Ale já chci tatínka…“ vzlyká Judy.
„Víš co? Zkusím ti najít jiného tatínka. Taky hrdinu. Někoho, kdo nás bude mít rád a bude nás chránit. Ano?“
„Dobře, mami… ale musí být na mě hodný,“ říká tiše, a v jejím hlase se objevuje první náznak klidu.
„Určitě bude. O to se postarám. A teď se oblečeme, musíme dnes něco zařídit. Půjdeš se mnou, ano?“
Judy se konečně uklidní. Pomůžu jí obléct se, a po půl hodině vyrážíme spolu do banky.

◦
Kapitola 2

V bance je relativní klid, vidím jen malou frontu u přepážky, Judy se mě drží za ruku a žmoulá plyšového medvídka. V duchu si odškrtávám, co všechno ještě musím dneska stihnout. Pračka, nákup, večeře… A pak to přijde.
Dveře se rozletí. Vběhnou dva muži v černých kuklách, jeden s pistolí, druhý s pytlem.
Jeden z nich vykřikne krátce, ale rázně. „Na zem! Všichni na zem!“ Judy se mi okamžitě přitiskne k noze, cítím, jak se mi rozbuší srdce. Ne kvůli sobě,ale kvůli ní.
Ležíme na zemi, Judy se třese. Jeden z lupičů prochází kolem nás, zavadí pohledem o moje oči. V hlavě se mi rozjíždí panika, ale zároveň něco jiného. Ten starý reflex, moje zoufalá touha po ochránci, po hrdinovi.
Po pár nekonečných minutách se venku se ozve zvuk motoru , zní hluboce, rytmicky, jako by sem vjel tank s duší. Dveře banky se s rachotem rozletí, sklo praská, lidé vyděšeně křičí. Do haly vjíždí černý vůz, elegantní a nebezpečný zároveň. Nikdy jsem nic takového neviděla.
Zločinci také nevěří vlastním očím. Jeden z nich začne střílet přímo na auto. Kulky se odrážejí od karoserie jako dětské míčky. Vůz se ani nezastaví. Druhý z lupičů se pokouší utéct, ale v tu chvíli se vůz zastaví a otevřou se dveře u řidiče.
Vystupuje z něj muž. Vidím, že je klidný, soustředěný. Jako by sem snad ani nepatřil. Neřekne jediné slovo. Pak se rozběhne přímo proti ozbrojenému muži. Rána pěstí a prudký kop. Zločinec vykřikne bolestí a jeho zbraň letí vzduchem. Druhý se snaží zasáhnout ho zezadu, ale ten muž se rychle otočí, vyhne se a s přesným úderem ho srazí k zemi.
Všechno se odehraje během pár vteřin. Judy se ke mně tiskne, já ji chráním vlastním tělem.
.Lidé se začínají zvedat ze země, nejistě, opatrně. Všude je hrobové ticho, jen Judy tiše vzlyká. Já ji držím v náručí a sleduju toho muže, který právě zneškodnil dva ozbrojené zločince. Stojí uprostřed haly, klidný a pevný jako skála.
„Jmenuju se Michael Knight,“ říká konečně. Jeho hlas je hluboký, klidný, ale nese v sobě autoritu. „Jsem z organizace FLAG. Všichni jste v bezpečí. Záchranné složky už jsou na cestě, prosím, zůstaňte v klidu.“
Je to zvláštní. Jakmile promluví, jako by se napětí rozplynulo. Lidé se začínají rozhlížet, šeptat si, někdo dokonce zatleská. Já ne. Já jen užasle a obdivně zírám. Dívám se přímo na něj. Na muže, který se objevil jako z jiného světa. Jako hrdina.
Judy se rozpláče. Ne potichu, ale zoufale, z hloubi dětského strachu. Tiskne se ke mně, její malá ramínka se třesou. A právě to přiměje toho muže, Michaela, aby k nám přišel.
Zastaví se těsně u nás, poklekne, aby byl Judy na úrovni očí. „Hej, maličká… už je to v pořádku. Nikdo už ti neublíží, slibuju,“ řekne tiše. A pak ji jemně pohladí po vlasech. Judy se na něj podívá, pořád se třese, ale její pláč se změní v tiché vzlyky.
Já jen zírám. Nedokážu snad ani mluvit. V hlavě mi hučí. Ten muž… ten klid, ta síla, ta něha. Jako by se všechno ve mně najednou rozsvítilo. Zamiluju se. Na první pohled. Na první gesto.
„Děkuju…,“ vydechnu. „Nevím, co bych bez vás…“
Michael se usměje, jen lehce. „To je v pořádku. Dělám jen svou práci.“
„Já jsem Madelin Fattlerová,“ řeknu tiše, skoro se bojím, že to zanikne v šumu kolem. „A tohle je moje dcera Judy.“
„Můžu vám… nějak poděkovat?“ zeptám se, a hned si připadám hloupě. Ale on sáhne do kapsy a vytáhne malý lístek.
„Tady je moje adresa. Kdybyste něco potřebovala vy a nebo Judy. FLAG má i podpůrné programy pro rodiny po krizových událostech.“
Vezmu ten lístek, jako by to byl poklad. Nedokážu mu říct, co cítím. Ne tady. Ne teď. Ale vím, že tohle je pouhý začátek. Něčeho, co mě zcela pohltí.

• Kapitola 3
Je 14. února. Den, kdy se má slavit láska. A já… já se rozhodnu ji vyznat. Sedím u kuchyňského stolu, Judy si kreslí s pastelkami, a já píšu. Ne obyčejný dopis, ale svou vášnivou Valentýnku. Slova mi hoří pod rukama: o tom, jak mi zachránil život. Jak Judy přestala plakat, když ji pohladil. Jak jsem se zamilovala. Do něj – jako do hrdiny.
Dopis voní po parfému, který jsem si schovávala pro zvláštní příležitosti. Přidám k němu obrázek Judy, jak drží medvídka. A pak ho posílám. Na adresu, kterou mi dal. Jako by tím otevřel dveře.
Druhý den, pozdě večer. Judy tiše spí ve svém pokoji. A pak zazvoní zvonek. Srdce mi poskočí. Jdu ke dveřím. A opravdu tam stojí on – Michael Knight.
„Dobrý večer, Madelin,“ řekne klidně. V ruce drží obálku. Moji obálku.
„Vy jste ji dostal…“ vydechnu.
„Ano. Proto jsem tady. Musíme si promluvit.“
Pozvu ho dál. Sedne si, ale zůstává napjatý, jako by se bál, že každé slovo může ublížit.
„Madelin… vážím si toho, co jste napsala. Ale musím být upřímný. Necítím k vám to, co vy ke mně. Jednal jsem profesionálně. Pomohl jsem vám, protože to byla moje povinnost.“
Cítím, jak se mi hroutí svět, ale snažím se držet, abych nebrečela. „Já… chtěla jsem jen, abyste věděl, co pro mě znamenáte. Ztratila jsem manžela. Byl hasič, zahynul při zásahu. Byl to můj hrdina. A já… já chci znovu milovat hrdinu. Někoho, kdo nás ochrání. Kdo bude mě i Judy milovat.“
Michael sklopí oči. Jeho hlas je tichý, ale nese tíhu, která trhá srdce. „Rozumím. Ale já… právě jsem prošel něčím těžkým. Měl jsem svatbu. Se Stevie, ženou, kterou jsem nade vše miloval. Gangsteři, proti kterým jsem měl svědčit, mě našli. Střelili na mě… ale ona mi zachránila život. Kulka určená mně zasáhla ji.“
Odmlčí se. V jeho tichu je slyšet ozvěna růží, které už nikdy nebudou vonět. „Bolí to. Moc. Ještě jsem se z toho nevzpamatoval. Nejsem připravený na další vztah. A nevím, jestli budu ještě schopný nějakou ženu milovat.“
Sedíme v tichu. Já se snažím nebrečet. On se snaží neublížit. Ale už je příliš pozdě – alespoň pro mě. Uvnitř se něco zlomilo. A přesto… stále ho miluju.

◦ Kapitola 4
Michael se chystá odejít. Jeho slova mi stále zní v hlavě. Miloval Stevie… ale ne mě, ne nás. A přesto nás zachránil. To se musí počítat. To se musí stát základem.
„Mohla bych… dostat vaši fotografii?“ zeptám se, jako by to byla nevinná prosba. „Jen na památku pro Judy. Aby nezapomněla, kdo ji zachránil.“
Michael se zarazí. Pak přikývne. „Dobře. Pošlu vám jednu z FLAG. Ale jen jako vzpomínku. Nic víc.“
Usměju se, poděkuju. Ale uvnitř už plánuju. Nehodlám se vzdát. Nikdy! Získám ho pro sebe a pro Judy. Ať to stojí cokoliv.
Další dny se vlečou jako v mlze. Píšu mu dlouhé, vášnivé dopisy. Objevím se u jeho domu. Jednou ho sleduju až k sídlu FLAG. Judy jde se mnou. Říkám jí, že jdeme navštívit přítele. Ale Michael mě odmítá. Znovu. A znovu.
A pak přijde zvrat. Pošťák mi přináší doporučený dopis. Oficiální. FLAG na Michaelovu žádost vydává soudní příkaz. Musíme se odstěhovat. Nesmíme ho dál kontaktovat. Ani já. Ani Judy.
Sedím u kuchyňského stolu. Judy si kreslí. Já zírám na ten zatracený dopis. A uvnitř mě se něco láme. Moje láska se mění v něco jiného. V něco temného. V čirou nenávist.
Michael Knight. To jméno… rytíř. Ano, zachránil mě. Ale pak svou princeznu odmítl. Vyhnal ji. Zradil. A FLAG? Ti rytíři v lesklém brnění? Jen další lháři.
Zamilovala jsem se do hrdiny. Ale hrdina mě odmítl. A to Madelin Fattlerová neodpouští.

◦ Kapitola 5
Roky ubíhaly jako splašené spřežení. Je rok 2008, oslavila jsem padesátku. Judy má osmnáct, studuje organickou chemii. Je chytrá, cílevědomá. Ale pro mě je pořád moje holčička. A já jí nikdy nedovolím zapomenout.
Každý rok, vždy na Valentýna, jí připomínám, co se stalo. Jak nás rytíř zachránil, ale pak nás vyhnal. Jak nadace FLAG zradila svou princeznu. Jak jméno Knight znamená bolest. Judy poslouchá. Nejdřív nechápe, ale poslouchá. A pak přijímá mou vizi. Moji nenávist.
Na svatbě kolegyně vidím štěstí, smích, bílé šaty. Musím se přemáhat, abych tam vydržela. Sedím u stolu, Judy vedle mě. A najednou ucítím bolest. Ostrou. Neúprosnou. Moje srdce… zlomené. Doslova.
Padám k zemi. Slyším výkřiky. Judy mě chytí a drží. Ale já vím, že je to konec. Musím jí ještě říct to nejdůležitější.
„Judy… poslouchej mě…“ šeptám. „Ten muž… Knight… oni… FLAG… zradili nás. Nikdy jim neodpouštěj. Pokračuj. V mém jménu. V našem jménu.“
Judy přikývne. Oči plné slz. Ale nepochybuje. Nepřemýšlí. Jen přísahá.
A pak… tma. A ticho.

◦ Kapitola 6
Rok 2013. Judy Fattlerová právě dokončila Kalifornskou univerzitu. Její diplom z organické chemie budil respekt – nejen díky výsledkům, ale kvůli neobvyklé specializaci. Nešlo jí o dobro lidstva, ani o nové léky. Judy studovala chemii, aby pochopila, jak ovládat lidské emoce. Aby je přetvořila v nástroj.
Los Angeles se tvářilo klidně, pomerančové háje rámovaly okraje města. Ale právě tam se objevila příležitost. Investor Jens Halvorsen hledal mladý talent pro svůj projekt – malou továrnu na přírodní nápoje. Nabízel pomoc, kapitál, zázemí. Judy se usmála. Nabídka přišla sama. Stačilo jen natáhnout ruku.
Halvorsen byl okouzlen její inteligencí, vizí, klidem. Netušil, že Judy už v laboratoři testovala první verzi své drogy. Látky, která po požití vyvolá intenzivní zamilovanost k tomu, kdo ji podá. Účinek trval dvacet čtyři hodin. Poté vyprchal. Nezanechal stopy v těle, ale poznamenal duši. Judy mu dala jméno: Emotica. Láska v lahvi. Jed v přestrojení.
První rok se učila. Jens ji zasvěcoval do ekonomiky, ukazoval obchodní triky. A pak mu nabídla ochutnávku „funkčního nápoje“. Jens se do Judy bláznivě zamiloval. Do jejího hlasu. Do jejího pohledu. Naprosto jí podlehl. Pod vlivem drogy jí přepsal továrnu. Bez otázek. Bez právníků.
Když účinek vyprchal, Judy ho bez milosti vyhodila. Namluvila mu, že ji svedl a zneužil. Tvrdila, že má důkazy. Jens odešel zlomený, mlčel. Nikomu nic neřekl. Jen si lízal rány na duši.
Judy zůstala sama. Ale měla továrnu. Laboratoř. Zázemí. Právě napsala první vítěznou kapitolu své pomsty.

◦ Kapitola 7
2014–2016: Citrusová maska
Továrna na přírodní nápoje prosperovala. Pomerančový džus s příměsí vitamínů se dobře prodával, zaměstnanci byli spokojení. Judy Fattlerová působila jako mladá, ambiciózní podnikatelka. Nikdo netušil, že pod slupkou citrusového úsměvu se skrývá laboratoř emocí.
Judy testovala svou Emoticu na náhodných obětech. Postupovala nenápadně, ale chladně. V baru, na večírku, v kavárně – stačila kapka do nápoje, pak jen její letmý úsměv. Následovalo dvacet čtyři hodin posedlosti. Muži se bezhlavě zamilovávali. Do ní, do jejího hlasu, do její pouhé přítomnosti. Když účinek vyprchal, probouzeli se prázdní, se šrámy na duši. Judy si zapisovala účinky, reakce, odchylky. Byla vědkyní a zároveň predátorkou. Lidé pro ni nebyli lidé – byli vzorky.
Továrna jí poskytovala dokonalé krytí. Laboratoř byla skrytá za regály s citrusovým koncentrátem. Zaměstnanci neměli o její existenci sebemenší tušení. Judy se trpělivě usmívala. Ale uvnitř byla jen ledová kalkulace. Věděla, že musí čekat.

2016–2018: První otisk
První kontakt přišel nenápadně. Muž v přesně padnoucím obleku, který rozhodně nevoněl po pomerančích. Jeho parfém byl drahý, ale studený. Jako jeho pohled.
„Nechci citrusy,“ řekl bez úvodu. „Chci nástroj, který zlomí vůli, aniž by zůstaly modřiny.“
Judy se usmála. Úsměvem, který byl stejně falešný jako její džusy. „To, co vám nabízím, nezanechává stopy. Jen vyvolá závislost.“
Podsvětí hledalo nové způsoby distribuce. Judy jim nabídla víc než jen Emoticu. Poskytla know-how, svou továrnu, která sloužila jako legální krytí. A muž jen přikývl.
„Kolik toho zvládnete vyrobit?“ zeptal se. „A kolik mi zvládnete dodat surovin?“ opáčila.
Brzy se ukázalo, že Judy není jen dodavatelkou. Byla chladnou architektkou. Její Emotica se stala nástrojem vydírání, manipulace a kontroly. Lidé z podsvětí ji začali používat na své oběti. Judy je pozorně sledovala. Učila se od nich.
Seznámila se díky tomu i se smrtícími látkami. Viděla na vlastní oči, co dokáže fentanyl, co udělá karfentanil, jak se lidské tělo hroutí pod tlakem chemie. Fascinovalo ji to. Ne kvůli bolesti, kterou ty látky působily. Ale kvůli moci. Judy nepotřebovala soucit. Potřebovala přesnost. Výsledky. A kontrolu.

2018–2020: Architektka
Judy začala vyvíjet druhou drogu se zcela odlišnými účinky. První dávka měla vyvolat euforii, štěstí, pocit, že svět je v pořádku. Druhá dávka však byla pastí – přetížila chemické receptory uvnitř buněk a způsobila totální kolaps organismu, následovaný smrtí. Iluzorní ráj se měnil v peklo.
Továrna sloužila už jen jako kulisa hrozivého divadla. Citrusová vůně mistrně maskovala pach syntetické chemie. Judy tahala za nitky tím, že ovládala lidi z podsvětí pomocí Emoticy. Oni věděli, že ji milují, ale nevěděli proč. A když účinek vyprchal, zůstával jen strach. Judy se spokojeně usmívala. Vše si pečlivě zapisovala.
Byla brilantní architektkou zvráceného systému, který zabíjel. A který čekal na svůj konkrétní cíl.

▪ 2020–2024: Ticho před bouří
Po roce 2020 se Judy Fattlerová stáhla do ústraní. Továrna běžela dál, citrusová maska fungovala bezchybně. Distribuce Emoticy byla stabilní, druhou drogu testovala na vybraných obětech.
Pro ni to nebyli konkrétní lidé. Byly to jen záznamy ve statistice. Judy neexpandovala, neprovokovala. Jen čekala. Trpělivě.
Její laboratoř se proměnila v centrum výzkumu. Judy analyzovala účinky, ladila dávkování, sledovala reakce obětí. V podsvětí už nebyla jen dodavatelkou. Stala se legendou. Stínovou vědkyní, jejíž jméno se šeptalo s respektem i strachem.

◦ Kapitola 8
Jednoho dne, při rutinním procházení internetu, jí algoritmus přihraje článek. Titulek zní: „Frank Reinen byl odsouzen za vývoj nelegálního viru VIRAX a pokus o vraždu. K dopadení pomohla nadace FLAG.“
V první chvíli nemohla uvěřit vlastním očím. Ta prokletá čtyři písmena… Hlavou jí prolétla vzpomínka na matčina slova: „Ta nadace FLAG? Ti rádoby rytíři ve stříbrném brnění? To jsou jen další lháři, kteří nás vyhnali…“
Klikne na článek, ve kterém nachází plno detailů o soudu, o viru. Čte informace, jak se do případu zapojila nadace FLAG. A pak uvidí jedno jméno, které jí zůstane viset v očích jako chemická značka: Michael Knight.
Judy se překvapeně zarazí. Součástí článku je i fotka. Dívá se na mladého muže, s klidným pohledem. Vidí jeho úsměv, který má v sobě něco známého. Sáhne do zásuvky a vytáhne matčin deník, ve kterém je jako relikvie uschována stará fotografie. Stejné jméno: Michael Knight. Muž, kterého její matka milovala. Muž, který ji opustil a stal se pro ni zrádcem.
Judy přiloží obě fotky k sobě. Obě tváře vykazují podobné rysy, téměř stejné oči. Stejný úsměv. Stejný rytířský klid, který kdysi zlomil její matku. A v tu chvíli pochopí: dívá se na jeho potomka. Na syna muže, který zradil.
Neví, že Michael Knight senior zemřel už dávno, v troskách Světového obchodního centra. Ale je jí to jedno. Pro Judy je syn stejně vinný jako otec. Stejná krev. Stejné jméno. Stejná zrada.
V tu chvíli necítí vztek ani bolest. Cítí směr. Teď už konečně má svůj cíl. Její pomsta už není abstraktní. Právě získala konkrétní tvář a jméno. A Judy ví, že její systém je připraven.
Když už měla svůj cíl, zbývalo vymyslet způsob dokonalé pomsty. Jméno Knight – rytíř. A ona musí ukázat světu, že rytíři nejsou zachránci, ale zrádci. Jenže nejdřív ho musela dostat k sobě.
Pak dostala nápad. Sehraje roli princezny, kterou rytíř musí zachránit. Zachránit před únosci. Divadlo, maškaráda – a Michael Knight junior se stane jejím nedobrovolným aktérem.
Zavolala k sobě dva muže z podsvětí, které už dávno ovládala. Oběma dřív podala Emoticu a pak je vydíráním donutila k poslušnosti. Kevin Bright a Garth Stoner vešli do její kanceláře současně.
„Co potřebujete, slečno?“ zeptal se Kevin. „Chci, abyste mě unesli a požadovali výkupné,“ sdělila suše Judy.
„Cože? Únos? A proč?“ vyhrkl Garth.
„Neptej se tak hloupě!“ okřikla ho Judy. „Prostě mám plán. A tohle je jeho součást.“
Pak se na oba ostře podívala. „Oba moc dobře víte, co mám k dispozici. Takže budete rozumní.“
„Jasně… to se rozumí,“ potvrdil Kevin. „Mám prázdnou garáž s dílnou. Tam bychom vás mohli schovat.“
„No vidíš, že umíš být i užitečný,“ ušklíbla se Judy.
Domluvili pár detailů. A plán se začal uskutečňovat.

Kapitola 9

Eliot Granger byl hlavní účetní firmy Natural Drinks Productions. Legální část, fasáda, kterou Judy používala jako krytí. Obyčejný muž, který věřil v čísla, bilanci a pořádek.
V to osudné pondělí seděl ve své kanceláři, když mu dorazila zpráva označená jako Krizová událost – aktivace protokolu. Byla krátká, strohá, ale jasná: „Majitelka společnosti Judy Fattlerová byla unesena. Aktivujte bezpečnostní protokol FLAG. Výkupné bude požadováno.“
Eliot sáhl po složce s červeným pruhem. Judy ji před měsícem osobně podepsala. „Pro případ, že by se něco stalo. Nechci, aby firma zkolabovala kvůli mně.“ Tehdy to znělo jako paranoia. Teď viděl, že to byl přesně vymyšlený plán.
V protokolu stálo: „V případě ohrožení života vedení: kontaktujte FLAG. Nepokoušejte se jednat samostatně.“
Eliot ani na okamžik neváhal. Vytočil číslo uvedené v dokumentu.
Ozval se klidný mužský hlas: „Foundation for Law and Government. Mluvím s Eliotem Grangerem?“
Eliot přikývl, i když ho nikdo neviděl. „Ano. Mám tu protokol. Judy Fattlerová, majitelka naší firmy, byla unesena. Potřebujeme vaši pomoc.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak muž odpověděl: „Rozumíme. Posíláme Michaela Knighta.“
Asi za dvacet minut dorazila účetnímu druhá zpráva. Tentokrát s konkrétními instrukcemi: „Výkupné ve výši 2 miliony dolarů připravte v hotovosti, v kufříku. Žádné sledovací zařízení. Místo předání: garážová dílna na adrese 4178 Industrial Lane, sektor C. Čas: zítra v 10:00.“
Eliot si znovu ověřil plnou moc. Judy mu ji dala právě pro takové případy. Vše bylo v pořádku. Ale přesto cítil tíhu zodpovědnosti. Nikdy si nepomyslel, že se bude muset rozhodovat o tak velké částce – a o životě své nadřízené.
Zavolal znovu FLAG: „Už máme místo předání. V jedné garážové dílně, adresu sdělím osobně. Zítra v deset ráno. Únosci požadují kufřík s penězi, nechtějí žádné digitální stopy.“
Na druhém konci se ozvalo: „Rozumíme. Zítra v 9:30 k vám přijde Michael Knight a doprovodí vás. Pokusíme se, abyste o ty peníze nepřišli.“
Eliot položil telefon. Věděl, že se stal figurkou v cizí hře. A že tahle hra je mnohem temnější, než si kdy dokázal představit.

Kapitola 10

Bylo přesně 9:30, když se ozvalo zaklepání na dveře. Eliot Granger zvedl hlavu od kufříku s penězi. Dveře se otevřely a vešel muž v černé bundě, s klidným pohledem a postojem, který nevyžadoval představování.
„Michael Knight,“ řekl prostě. „Foundation for Law and Government. Jsem tu kvůli Judy Fattlerové.“
Eliot přikývl. „Peníze jsou připraveny. Kufřík je čistý, bez sledování, dle požadavků. Můžeme vyrazit.“
Michael přikývl. „Pojedeme v mém voze. Prosím, nenechte se ničím vyvést z míry.“
Na parkovišti stál KITT — černý, lesklý, s červeným pulzujícím světlem. Eliot překvapeně vydechl: „To je… vaše auto?“ Michael se pousmál. „Řekněme, že je to víc než auto. Ale dnes bude mlčet. Má instrukce.“
KITT se tiše otevřel. Eliot nastoupil s opatrností, jako by usedal do rakety. „Tohle je tedy super kára…“ zamumlal. KITT neodpověděl. Jen tiše zavřel dveře.
Garážová dílna na Industrial Lane nevyčnívala mezi ostatními. Dveře se otevřely s nepříjemným zaskřípěním. Michael vystoupil první, Eliot se držel pár kroků za ním, v rukou pevně svíral kufřík. Beton, železo, pach oleje.
Kevin Bright a Garth Stoner stáli uvnitř, připraveni na vše. Nebo si to aspoň mysleli.
Michael vyrazil jako blesk. Dva údery, jeden kop. Kevin s tupým zaúpěním upadl. Garth se pokusil utéct, ale skončil s tváří na betonu.
Eliot jen zíral. „To bylo… rychlé.“ Michael se ani neotočil. „Ale bylo to nutné.“
Judy seděla svázaná v koutě. Oči rozšířené, dech zrychlený. Ale když ji Michael osvobodil, její pohled se změnil. Světle modré, téměř dětské oči vyzařovaly vděčnost. Nebo něco, co se mu v tu chvíli zdálo jako vděčnost. Její vlasy byly rozcuchané, rukáv halenky roztržený.
Kufřík s penězi zůstal neotevřený. Judy trvala na tom, že se musí vrátit do továrny. „Ať to vypadá, že všechno je pod kontrolou. Nechci způsobit zbytečnou paniku,“ prosila.
Michael vyhověl. Všichni nasedli do KITTa a odjeli zpět do areálu továrny.

◦ Kapitola 11

Ve své kanceláři se Judy zeptala: „Jak se jmenuje můj statečný zachránce?“
Michael se pousmál. „Michael Knight, z nadace FLAG. A vy jste zcela určitě…“
„Judy Fattlerová, těší mě,“ přerušila ho a podala mu ruku. Potřásli si.
„Na chvíli mě prosím omluvte,“ řekla pak. „Musím se upravit a přinést vám zaslouženou odměnu.“
Michael zavrtěl hlavou. „Ale já nic nechci, je to moje práce…“
„To byste mi neudělal. Bude to jen maličkost. Prosím…“ naléhala Judy.
Michael, mladý a nezkušený, souhlasil. Jeho intuice mlčela.
Po pár minutách vyšla z vedlejší místnosti. Bílá halenka, černé kalhoty, vlasy v perfektním účesu. V rukou dvě sklenice s oranžovou tekutinou.
„Musíte ochutnat náš nejúspěšnější výrobek. Jen pomeranče, vitamíny a trocha vanilky,“ řekla a podala mu jednu.
Michael držel sklenku. Judy se na něj dívala s jemným úsměvem, který by roztavil i beton. Vypadala klidně, vděčně, téměř zranitelně. Ale v jejích očích bylo něco jiného – přesně dávkovaného.
„Na rytíře a na záchranu,“ řekla tiše.
Michael se napil. Chuť byla jemná, s nádechem vanilky. Ale pak se mu v hlavě roztočila centrifuga. Myšlenky se rozpadly a znovu složily. Jenomže úplně jinak.
Pohlédl na Judy. Usmála se. A v ten moment byl ztracený.
Musím ji mít. Udělám pro ni všechno. Je překrásná. Jako anděl. Jako sen. Jako jediná pravda.
Z jeho úst vypadlo jen: „Miluji tě, Judy.“
Judy se usmála – tentokrát jinak. Chladně, vítězně. „Já vím.“

Kapitola 12
Návrat do nadace
Michael seděl za volantem, Judy vedle něj. KITT tiše klouzal po silnici, ale nepromluvil. Měl instrukce. Jen pozoroval Michaelovu proměnu v loutku. Zaregistroval jeho klidné, ale prázdné oči. Úsměv, který už nepatřil jemu.
„Chtěla bych poděkovat i vašim kolegům,“ řekla Judy sladce. „Bez nich bych tu nebyla.“ Michael jen přikývl. „Samozřejmě. Musí tě poznat. Jsi… moje láska.“
KITT lehce zablikal, ale mlčel.
V sídle FLAGu se Edmond a Elis právě vraceli z porady, když se dveře otevřely. Michael vešel – ruku v ruce s Judy.
„Tohle je Judy Fattlerová,“ řekl. „Moje partnerka. Moje láska.“
Edmond ztuhl. Elis překvapeně vyhrkla: „Cože?“
Ale Michael už objímal Judy. Políbil ji – bezostyšně, vášnivě, přímo před nimi. Elis se odvrátila, oči jí zahořely. To nebyl Michael, kterého znala. Tenhle polibek nebyl něžný, byl okázalý. Provokace.
Judy se usmála, jako by si vychutnávala jejich rozpaky. „Chtěla bych se podívat do vašich archivů. Zjistit, kdo za tím únosem stál. Mám právo to vědět.“
Edmond se narovnal. „To nepřipadá v úvahu. Archivy jsou chráněné. A vy… jste cizí osoba.“
Michael naléhal prosebným hlasem: „Prosím. Je to důležité. Pro ni i pro mě.“
Edmond zaváhal, ale neustoupil. „Ne. To opravdu nemůžu dovolit.“
Judy poznala, že narazila. Otočila se k Michaelovi. „Pojďme pryč. Tady nám nevěří.“
Michael se podíval na KITTa. Ale Edmond ho zastavil. „KITT zůstane tady. Nechci nic riskovat. Neznám vás, slečno Fattlerová.“
Judy se znovu usmála. „Samozřejmě, to chápu. Pošlu pro firemní vůz.“
Když Judy s Michaelem odjeli, Elis zůstala stát v hale. „To nebyl Michael. Ne tak, jak ho znám.“
Edmond pokrčil rameny. „Možná je prostě zamilovaný. Zamilovaní dělají bláznivé věci.“
Ale Elis mlčela. V hlavě jí vířily myšlenky: Ten pohled. Ten tón. To nebyla láska. To byla… posedlost. A právě proto se jí v srdci zrodil nový cit – touha Michaela chránit.

◦ Středa – Továrna jako hřiště
Michael se probudil v areálu Natural Drinks Productions krátce po osmé. Judy ho přivítala úsměvem, který už nepůsobil jako vděčnost. Věděla, že ho má ve své moci. Podala mu další sklenici s džusem a Emoticou. Michael ji bezmyšlenkovitě vypil.
„Dneska bude klidný den,“ řekla. „Ale potřebuji tvou pomoc, drahý. Budou to jen drobnosti.“
Michael přikývl. „Jsem tu pro tebe, lásko.“ Jeho hlas byl klidný, ale prázdný.
Judy ho provedla výrobní halou. Linka na plnění lahví běžela tiše, rytmicky. Michael se zastavil, fascinovaně řekl: „Tohle je krásně navržené. Ovládací panel je přehledný, logický…“
Judy se usmála. „Můžeš si s tím pohrát. Ale jen v rámci běžného provozu.“
Michael se pustil do nastavení teploty, rychlosti pásu, kontroloval senzory. Technik v něm se na chvíli probudil – ale jen jako funkce. Ne jako osobnost. Jeho oči zůstaly prázdné, pohyby mechanické.
Odpoledne Judy požádala: „Potřebuju, abys mi donesl tyhle chemikálie ze skladu. Jsou označené jako sada C-7.“
Michael opět jenom přikývl. Neptal se, co obsahují. Nečetl štítky. Jen přinesl, co bylo třeba.
Večer přepisoval firemní smlouvy. Judy mu podala složku se slovy: „Stačí přepsat tohle do systému. Obsah není důležitý.“
Michael nečetl. Jen psal. Ruka se pohybovala, pero klouzalo po papíře. Ale uvnitř nebylo nic. Jen tělo bez duše.

Čtvrtek – Volání z hlubin
Ráno probíhalo stejně. Michael pomáhal s linkou, nosil Judy dokumenty, odpovídal na její úsměvy. Do nadace se už nevracel. Judy mu řekla: „Oni ti nevěří. Myslí si, že jsi nemocný. Ale já vím, že jsi silný.“
Michael se pousmál, ale jeho oči zůstaly prázdné. „Nemocný? Možná láskou k tobě…“ Jeho hlas zněl jako ozvěna, bez života.
Odpoledne zazvonil Judy mobil. Ona hovor přijala. Michael stál opodál, slyšel jen útržky: „…dodávka bude připravena…“ „…složení zůstává stejné…“ „…pátek v deset, jako obvykle…“
Když Judy hovor ukončila, zeptal se: „To bylo ohledně výroby?“
Judy se usmála. „Ano. Vymysleli jsme novou příchuť. Bude to revoluce.“
Michael se usmál – prázdně, mechanicky. „Všechno, co děláš, je revoluce.“
Pak mu Judy řekla: „Ale potřebuji, abys zítra jel se mnou. Ty smlouvy podepíšeš ty. A já tě pak udělám svým společníkem, souhlasíš?“
Michael opět jen přikývl. „Udělám to pro tebe. Pro tebe cokoliv…“

Kapitola 13
Večer Judy ve svém bytě nalévala šampaňské pro sebe i Michaela. „Musíme tu zítřejší smlouvu oslavit!“ řekla a dodala: „Na nás. Na nový začátek.“
Sklenky se dotkly. Michael se napil. Chuť vína byla jemná, ale po chvíli se mu v hlavě roztočila další vlna.
Judy se k němu přiblížila. Dotýkala se ho, líbali se. Její slova mu zněla jako hudba. Oblečení padalo na zem. Michael byl v jejím náručí – bez známky vůle, bez jediné pochyby.
Judy sáhla k nočnímu stolku pro kondom. Když se vrátila, Michael ležel na posteli. Tvrdě usnul. Jeho tělo úplně vypnulo.
Judy se posadila vedle něj. Tak blízko… a přece ne.
Pak přišly pochybnosti. Jak se to mohlo stát? Byl připravený. Já byla připravená. A pak… vypnul. Jako nějaký stroj.
Vzpomněla si na první testy Emoticy. Na muže, kteří po kombinaci s alkoholem ztratili schopnost reagovat.
Tiše zaklela: „Zatraceně. To jsem měla vědět. To jsem měla mít pod kontrolou.“
Ale teď už bylo pozdě. Musí jednat dál. Zítřejší schůzka je klíčová. Droga smrti potřebuje přesné složení, přesné dávkování. Pojede sama. A Michael… ten na ni bude čekat. Jako vždy.

Pátek ráno – Běh z mlhy
Michael se probudil v tichém bytě. Slunce se opíralo do závěsů, ale Judy nikde. V hlavě mu bušili permoníci, v žaludku ležel kámen. Vzpomínky na noc byly rozmazané. „Došlo k tomu? Nebo ne?“ honilo se mu v hlavě.
Na stole stála sklenice s džusem, o ní opřený vzkaz: „Vrátím se kolem osmé večer. Džus je připravený. Mysli na mě. J.“
Michael vzal sklenici, přivoněl. Žaludek se stáhl. Ne. Ne dnes.
Odložil sklenici zpátky na stolek, rychle se oblékl a vyšel ven. Neměl cíl, neměl plán. Jen věděl, že musí běžet.
Ulice, parky, domy – vše kolem něj se rozmazávalo. Ale s každým krokem se něco uvnitř měnilo. Dech se prohluboval, srdce se rozbíhalo, myšlenky se vracely.
„Co se to se mnou děje? Proč jsem tam vlastně byl? Proč jsem vůbec byl s ní?“
Běh nebyl útěkem. Byl návratem. Každý krok byl jako úder kostí o asfalt – rytmus, který mu připomínal, kdo je. V jeho těle se probouzela paměť, hlubší než vědomí. Kostní paměť. Instinkt rytíře.
A pak, bez plánování, bez vědomého rozhodnutí, zabočil. Směr: nadace.

Kapitola 14

Když doběhl ke vchodu, byl zpocený, zadýchaný, ale oči měl jasnější. Elis ho spatřila první. „Michaele?“ zvolala.
Michael se zastavil. V očích měl smutek, ale i náznak probuzení. „Musím mluvit s Edmondem. A… s tebou.“
Elis cítila, že něco se změnilo. Ne úplně. Ale něco se začalo lámat. „Co se ti stalo? Pověz nám to, prosím…“
I Edmond naléhal: „Miku, měli bychom to vědět. Co se v továrně dělo…“
Michael jen prosebně řekl: „Nevím, co se se mnou dělo. Jako bych to ani nebyl já. Potřebuju si srovnat myšlenky. Být chvíli sám.“
Pak odešel do své pracovny. Edmond i Elis přikývli a zavřeli za ním dveře.
Michael si uvařil kávu a potichu pustil rádio. Melodie se nesla místností – tichá, melancholická, jako ozvěna jeho zmateného nitra.
Ve vedlejší místnosti seděla Elis u stolu, zamyšlená. „Dneska působí úplně jinak,“ řekla tiše. „Jako by se vrátil. A hlavně… konečně nemá vedle sebe tu strašnou ženskou.“
Edmond se pousmál. „Ty na Mika žárlíš… chceš ho, co?“
Elis se podívala stranou. „Možná trošku. Ale ne proto, že ho chci. Proto, že k němu něco cítím. A měla jsem o něj strach. Když byl s ní… nebyl to on.“
Edmond přikývl. „To jsem cítil taky. Ale ty jsi to viděla dřív.“
Elis se pousmála. „Možná proto, že jsem se dívala srdcem.“

Kapitola 15
Michael seděl v pracovně, na stole před ním pomalu chladla káva. Rádio právě dohrávalo nějakou píseň, následoval krátký reklamní spot. A pak začala nová skladba. Michael ji poznal – slyšel ji už mnohokrát. Ale nikdy předtím nevnímal její text. Teď se zastavil. Poslouchal.
Zesílil zvuk, aby rozuměl. Každé slovo, každý verš se zarýval do jeho hlavy, jako by mu někdo šeptal pravdu, kterou dosud neviděl.
Refrén ho zasáhl jako blesk:
"Když ucítíš můj žár
Podívej se mi do očí
Tam se skrývají mí démoni
Tam se skrývají mí démoni
Nechoď moc blízko
Uvnitř je temnota
Tam se skrývají mí démoni
Tam se skrývají mí démoni" *
Michaelovi se sevřelo srdce. „Jako by zpívali přímo o ní. Judy. Ona má uvnitř démony. Ona mě spálila žárem temnoty. A já… já jsem jí podlehl.“
Hudba mu odkrývala masku. Judyina vděčnost, její úsměvy, její objetí – všechno byla jen maškaráda. Pod povrchem byla šelma.
Michael sevřel ruce v pěst. „Potřebuju zjistit pravdu. Musím se jí postavit. Už nikdy nesmím být její loutkou.“

*Text je českým překladem refrénu písně „Demons“ od Imagine Dragons. Použito s úctou k originálu. Všechna práva náleží autorům a vydavatelům skladby.

◦ Kapitola 16

Michael vešel do místnosti, kde seděli Edmond a Elis. Oba si všimli, že vypadal jinak, viděli jasnější oči a pevnější pohyby.
Pak řekl unaveným hlasem: „Už vím, kdo Judy doopravdy je, i to co se mnou dělala. Poslední dny… jako bych to ani nebyl já.“
Elis se narovnala: „Mohla tě něčím ovlivnit, třeba drogou. Ovládnout tě emočně, chemicky…“
Edmond přikývl. „To by odpovídalo. Máme záznamy o několika případech . Pokaždé neobvyklá úmrtí, totální vnitřní chemický kolaps. Vždy bez známek násilí. Ale s jedním společným jménem… Fattlerová.“
Michael se překvapeně zeptal. „Takže už jste o ní věděli?“
Edmond se na něj vážně podíval: „Nebylo toho dost, abychom mohli zasáhnout. A ty potřebuješ vědět mnohem víc. Dostaneš úplný přístup do našeho archivu.“
Elis se podívala na Michaela. V očích měla směs úlevy, starosti a možná i něčeho víc.
„Jsem ráda, že jsi zpátky.“, vydechla jen
Michael přikývl. „Ještě nejsem úplně v pořádku. Ale už začínám chytat směr.“
Michael vstoupil do archivu FLAG tiše, jako by rušil spící paměť. Zářivky nad hlavou bzučely jako unavené svědomí. Pološero se drželo v rozích místnosti, kde se čas zastavil.
Michael vnímal jen těžký vzduch, tu směs prachu, starého papíru a něčeho, co připomínalo zapomenuté sliby.
Regály se táhly jako uličky mezi minulostí a pravdou. Každá složka měla své jméno a každé jméno svůj příběh. Michael přejížděl prstem po kartotéce. Kovové i zažloutlé štítky se mu míhaly před očima. Viděl různá jména, která mu nic neříkala, až na jedno.
Fattlerová, Madelin.
Zastavil se a vytáhl z regálu lehce zaprášenou složku. Nebyla těžká objemem, ale svým významem. A když ji pomalu otevřel, poznal, že už není cesta zpět.
Prvním dokumentem byl dopis. Michael se zaujetím četl:
„Vážený pane Knighte,
Nevím, jestli si mě pamatujete. Byla jsem ta žena, kterou jste zachránil, i mou malou dcerku, když v bance zazněly první výstřely. Váš hlas mě držel při vědomí. Vaše oči mě přiměly věřit, že to skončí dobře. Od té chvíle se mi svět změnil. V té chvíli jste byl můj hrdina.. Ale vy jste víc než to. Jste důkaz, že odvaha může mít tvář. A že laskavost může mít jméno. Píšu vám, protože nemohu jinak. Nechci vás obtěžovat. Jen… vás znovu vidět. Promluvit si. Poděkovat vám. A možná… zjistit, jestli to, co cítím, není jen ozvěna šoku, ale něco skutečného.
S úctou a nadějí, Madelin Fattlerová“
Následovaly další dopisy, psané stejnou rukou. A každý z nich byl osobnější, vášnivější, naléhavější.
Pak narazil na interní hlášení nadace:„Subjekt Madelin Fattlerová opakovaně narušila soukromí zaměstnanců. Byla spatřena v blízkosti sídla FLAGu, pokusila se získat přístup k neveřejným záznamům.“
A objevil i soudní příkaz s poznámkami od psychiatra:„Na základě posudku psychiatra dr. L. Hensleyové se nařizuje zákaz přiblížení k osobě Michaela Knighta. Pacientka vykazuje známky obsesivního chování.“
„Pacientka zahájila léčbu, ale po třetím sezení ji přerušila. Odmítá medikaci. Verbálně agresivní při zmínce o Michaelu Knightovi.“
Posledním listem ve složce byla poznámka nadace k tomuto soudnímu příkazu:„Odmítnutí přišlo krátce po tragické svatbě Michaela Knighta a Stevie Masonové. Madelin se nikdy nesmířila s tím, že nebyla vybrána. Její posedlost se přenesla na dceru.“
Michael zavřel složku. V hlavě mu zněla jediná myšlenka: Judy není jen žena s démony. Ona je dědictvím posedlosti. A proti tomu se musí postavit.

◦ Kapitola 17
Michael zdrceně vyšel z archivu. V ruce držel složku Madelin Fattlerové pevně sevřenými prsty. Jeho tvář byla bledá, jako by v ní snad ani neproudila krev. V očích měl prázdnotu, která se mísila s bolestí.
Edmond čekal u dveří, s klidným, ale připraveným výrazem.
Michael se tiše, ale ostře zeptal: „Proč jste mi to nikdy neřekli? Že Madelin znala mého otce. Že ho milovala. Že ho pronásledovala…“
Edmond mu s vážnou tváří odvětil: „Protože jsme doufali, že se minulost nevrátí. Ale v Judy se vrátila. A mnohem silnější, hrozivější.“
Michael se posadil, složku opatrně položil na stůl, ale nespustil ji z očí. „A on Madelin odmítl… kvůli Stevie?“ zeptal se tiše.
Edmond vysvětlil: „Ne. Kvůli sobě. Stevie tehdy zemřela. A on… tehdy ještě neměl sílu milovat. Madelin to nepochopila.“
Michael ztichl. V očích se mu mísily zmatky s bolestí a otázkami. „Takže můj otec… miloval i jinou ženu. A já jsem o tom nevěděl. Myslel jsem, že jeho srdce patřilo jen matce…“
Edmond opatrně nadhodil: „Ty jsi o vztahu svého otce se Stevie nevěděl, že?“
Michael zavrtěl hlavou. Ticho se rozhostilo znovu, těžké jako kámen.
Edmondův hlas se zdál měkčí, když navrhl: „Ale tvůj strýc Martin ano. Zajdi za ním. Vysvětlí ti to.“
Michael se nadechl, jako by v něm znovu vzplála jiskra. „Máš pravdu. A navíc jsem ho dlouho neviděl. Vlastně už od mé první mise… a pak odešel do výslužby. Vím, kde bydlí. Děkuji.“
Michael vstal a složku nechal na stole. Vyšel z budovy nadace, kde nasedl do KITTa. Ten jen tiše nastartoval a vyrazili směrem k Martinovu bydlišti.

◦ Kapitola 18
Byt Martina Begleyho se nacházel v klidné části města, v činžovním domě s oprýskanou fasádou, která působila spíš jako vzpomínka na časy, které už nikdo neobnoví. Michael zaparkoval před domem, vystoupal do druhého patra a zazvonil na zvonek s jeho jménem.
Dveře se otevřely téměř okamžitě. Oba muži si srdečně padli do náruče, jako by se v tom objetí na chvíli rozpustily roky mlčení.
„Tak proč jsi za mnou přišel, Miku?“ zeptal se Martin.
Michael se nadechl: „Potřebuju znát pravdu o vztahu mého biologického otce a matky. Zajímá mě, jestli věděla o Stevie Masonové.“
Martin se pousmál, ale jeho pohled zůstal vážný. „To bude na delší vyprávění. Uvařím ti čaj, chceš?“
Michael přikývl. O chvíli později seděli u kuchyňského stolu, každý se šálkem v ruce. Vzduch voněl po mátě a vzpomínkách.
Martin se zadíval do dálky, jako by hledal slova mezi stíny: „Tvého otce jsem poznal v dubnu 2001. Když jsme se sblížili, svěřil mi, že byl kdysi ženatý se Stevie. V té době stále ještě truchlil. Bylo to asi sedm let po její smrti. Pak mě i Cristine pozval na ples nadace. Tam se s ní seznámil. Postupně jí otevřel srdce. A ona jemu. Zamilovali se jako rovnocenní partneři. Jsem si jistý, že tvou mámu i Stevie miloval stejně hluboce a upřímně. Každou trochu jinak, ale žádná nebyla náhradou.“
Michael naslouchal tiše. Při zmínce o matce se mu v očích zaleskly slzy. V srdci se mu mísila bolest s úlevou – pravda byla těžká, ale osvobozující. Po chvíli řekl: „Děkuji ti. Věřím ti. Vím, že tohle je možné. Můj adoptivní otec, Mark, prožil něco podobného. Miloval mou mámu, a po její smrti také dlouho truchlil. A pak potkal Paulu, jeho současnou snoubenku. Díky ní začal znovu dýchat. A také ji upřímně miluje.“
Dopili čaj. Rozloučení bylo klidné, ale plné významu. Michael se vrátil do nadace. Silnější. Jistější. Věděl, že se musí Judy postavit tváří v tvář. A že to musí udělat tam, kde to celé začalo — v továrně.

◦ Kapitola 19
Michael se vrátil do nadace těsně po setmění. V hlavě mu dozníval rozhovor s Martinem.
Nebyla to jenom slova, ale ten známý klid, který se pomalu usazoval v místech, kde dřív byla jen mlha. O Judy měl jasno. Ale o Elis… tam stále tápal ve tmě.
KITT tiše projížděl ulicemi. Michael seděl za volantem, ale neřídil. Jen se díval před sebe, jako by se snažil zahlédnout odpověď v dálce.
„KITTe?“ ozval se po chvíli.
„Ano, Michaele?“
„Myslíš, že jsem Elis zklamal? Že jsem zašel s Judy příliš daleko?“
KITT chvíli mlčel, pak odpověděl klidně: „To záleží na tom, co jí řekneš. Ale pokud k ní cítíš něco skutečného, měl bys jí to říct. Mezi čtyřma očima. Bez výmluv.“
Michael přikývl. „Jenže já potřebuju nejdřív pravdu. O sobě a o tom, co se mnou Judy udělala.“
V tu chvíli si vzpomněl. Ta sklenice s džusem, kterou ráno nevypil. Možná právě tam byla odpověď.
Když dorazili do nadace, ruch v budově utichl. Elis už nikde nepotkal. Edmond mu vysvětlil, že ji poslal domů, protože se necítila dobře.
Michael se zastavil u kuchyňského pultu. Vytáhl prázdnou plastovou ampulku ze zásuvky.
„Mám plán,“ řekl Edmondovi. „Zkusím hrát na Judy její vlastní hru. Předstírat zamilovanost, jako by droga stále působila. A přitom budu sbírat důkazy. Musím zjistit, co přesně mi dávala.“
Edmond se zamračil. „Je to riskantní, musíš být opatrný.“
„Vím. Ale jinak se k ní nedostaneme. A já nutně potřebuju vědět, co mi udělala. Co dělá ostatním.“
Michael si schoval ampulku do kapsy. Do továrny nepojede v KITTovi — bylo by to příliš nápadné. Vyrazil metrem. Mezi lidmi, mezi šumem, mezi tichem, které mu dávalo čas přemýšlet.
Přemítal o Judy i o Elis. O tom, co je skutečné a co už ne. O tom, že chybovat je lidské a je to důvod hledat pravdu. Podíval se na své ruce, sevřené v pěst. „Jsem jen člověk. Ale právě proto se musím postavit démonům. A začít znovu.“

◦ Kapitola 20
Ticho bytu rušilo jen tikání kuchyňských hodin. Michael seděl na bílé židli, ruce složené na stole, s pohledem upřeným do prázdna. Sklenice stála na svém místě, čistá, jako by byla vypita.
Ampulku s džusem Michael bezpečně schoval ve vnitřní kapse bundy. Čas plynul pomalu, ale Michael věděl, že tohle není čekání, ale příprava.
Zámek cvakne. Dveře se otevřou.
Judy vešla s naučeným úsměvem, v černých šatech, vlasy upravené, parfém jemný, ale výrazný. Vypadala jako žena, která ví, že má naprostou kontrolu.
„Jak se cítíš, drahý?“ zeptala se, když ho spatřila.
Michael se usmál. Jemně, téměř neurčitě. Přesně tak, jak si to pamatoval z doby, kdy byl pod vlivem Emoticy. Ale tentokrát to byla maska. Věděl, že Judy musí uvěřit.
„Mnohem líp, když jsi tady,“ odpověděl.
Judy se přiblíží, pohladí ho po tváři. „Vypil jsi džus?“
Michael přikývne. „Samozřejmě. Jako vždy.“
Judy se usmála. Ale v očích jí na chvíli problesklo něco jiného. Má ho pod kontrolou, může být spokojená. Michael se podíval stranou, aby neprozradil jiskru v očích. Tentokrát to byla její iluze. Ne jeho pravda.

◦ Kapitola 21 – Sobota
Michael se probudil ve služebním bytě přímo v areálu továrny. Místnost byla sterilní, bez osobnosti, ale s výhledem na výrobní halu. Včerejší večer probíhal klidně. Judy odešla pozdě, s úsměvem, který měl být něžný, ale v Michaelovi vyvolával jen chlad.
Ráno zaklepala na dveře. Vešla s tácem, na kterém stála připravená sklenice s oranžovým, voňavým džusem. Vedle ní ležel ubrousek, složený do tvaru srdce.
„Dobré ráno, miláčku,“ řekla. „Tady máš své vitamíny. A já jdu uvařit kávu.“
Michael se usmál. Jemně. Přesně tak, jak si to Judy přála. „Díky. Můžeš mi udělat i silnější, prosím? Dneska mě čeká náročný den.“
Judy přikývla a odešla do kuchyňky.
Michael vzal sklenici. Vůně byla stejná jako včera. Sladká, nebezpečná. Opatrně otevřel okno a džus vylil do květináče pod parapetem. Sklenici položil zpět na tác. Vypadal jako ten, kdo věří. Ale uvnitř už měl plán.
Celý den plnil drobné úkoly. Judy mu zadávala přesné pokyny. Přenést chemické vzorky, zkontrolovat teplotu výrobní linky, připravit etikety pro tisk. Michael se usmíval, přikyvoval, občas se dotkl její ruky. Ale když se nedívala, tak fotil. Chemikálie, štítky, složení. Každý snímek, každý detail byl jako malý náboj. Nenápadný, ale připravený explodovat ve chvíli pravdy.
Večer, když se slunce opíralo do oken haly, se k němu Judy přiblížila. Seděli vedle sebe na lavičce u skladu.
„V pondělí bude velký den,“ řekla. „Zahájíme výrobu nové příchutě.“
Michael se usmál. „Zní to skvěle.“
Ale Judy už neřekla víc. Jen se zadívala do dálky, jako by viděla něco, co Michael zatím neviděl.
A on věděl, že pondělí bude nejen velký den pro Judy. Pro ni to bude triumf. Pro něj odhalení. A pro FLAG – šance přežít.

◦ Kapitola 22 – Neděle
Ráno v továrním bytě bylo zdánlivě obyčejné. Michael seděl na posteli, když Judy vešla s tácem. Sklenice s džusem, tentokrát s plátkem pomeranče na okraji. Usmála se.
„Dobré ráno, lásko. Tady máš své vitamíny. A já musím na chvíli dolů, převzít výsledky včerejších testů kvality nápojů.“
Michael přikývl. „Díky, drahá. Vypiju to, než se vrátíš.“
Judy odešla. Dveře za ní se tiše zavřely. Michael vzal sklenici, otevřel zásuvku pod dřezem, kde včera našel čisticí prostředky. Vytáhl starý hadr, džus do něj pomalu nalil. Hadr schoval zpět. Sklenici opláchl, položil zpět na tác.
Když se Judy vrátila, Michael seděl u stolu, a naoko nepřítomně se usmíval. „Bylo to výborné.“
Judy se na něj také usmála. „Pojď se mnou, chci ti něco ukázat.“
Dovedla ho k výrobní lince. V hale hučely stroje, ale plnící linka byla zatím nečinná. Zastavili se u vstupního zásobníku.
„Zítra bude velký den,“ řekla. „Tvůj úkol bude nasypat tu novou příchuť sem.“
Michael se podíval na kovový otvor, pak na Judy. Usmál se. „Ano. Udělám to. Pro tebe všechno.“
Z rohu haly se ozval pohyb a Michael se za zvukem automaticky otočil. Uviděl muže v bílém plášti, s tabletem v ruce. Lawrence Taylor, kontrolor kvality, je bedlivě pozoroval.
Michael se zeptal tiše: „Kdo to je?“
Judy se ani neotočila. „Nikdo důležitý. Nevšímej si ho.“
Ale Michael si ho všiml. A Lawrence si všiml jeho.
Odpoledne Judy Michaela poslala do kanceláře. „Potřebuju, abys opsal tyhle smlouvy. Je to rutina, ale důležitá.“
Michael usedl ke stolu. Složky byly označené podle data. Michael chvíli hledal v kartotéce. Pak objevil zvláštní složku s červeným štítkem: Projekt Charón.
Michael otevřel složku. První řádky četl pomalu, ale pak se mu dech zadrhl. „To není možné… tohle nemůže být pravda.“ Oči mu těkaly po stránkách, ale mozek odmítal přijmout, co vidí.
Uviděl statistiky. Desítky jmen a u nich data úmrtí. Věty, které zněly jako z lékařského pekla. A na konci objevil list. Připravené přiznání. Vzorový dokument, kde stálo:
„Já, Michael Knight, potvrzuji, že jsem na příkaz nadace FLAG aplikoval látku označenou jako D-9 do nápojů distribuovaných v rámci projektu Charón.“
Michael se zhrozil. Pochopil, co to znamená. Judy připravila dokonale ďábelský plán, jak ho obětovat. Jak z něj udělat viníka a masového vraha. Chtěla zničit i nadaci, pošlapat všechny ideály, v které věřil.
Ruce se mu třásly, když zavíral složku. „Nevěřím vlastním očím. Ale musím to přijmout. Musím to zastavit.“
Vytáhl mobilní telefon. Vyfotil pečlivě a nenápadně každou stránku. Každý snímek byl jako malý náboj zasazený do jejího plánu.
Pak se rozhodl. Musel to dostat do nadace. Dřív než bude pondělí.

 

◦ Kapitola 23 – Neděle večer
Areál továrny se ponořil do večerního ticha. Stroje utichly, světla haly se ztlumila, ale napětí v Michaelově těle nepolevovalo. Věděl, že pondělí bude rozhodující. A že on musí jednat dřív, než bude pozdě.
Vešel do jejího bytu. Judy seděla u kancelářského stolu, listovala a pročítala složky, jako by plánovala budoucnost. Její zářivou, ale zvrácenou budoucnost.
Michael se před ní zastavil a zeptal se: „Říkala jsi, že budu společníkem. Kdy to bude?“
Judy vzhlédla a pousmála se: „Už zítra. Máš u sebe doufám doklady, drahý?“
Michael vycítil příležitost. Naklonil hlavu, nasadil ten nejprovinilejší pohled, jakého byl schopen. „Já je zapomněl doma… když jsem za tebou přišel. Jsou u mě v bytě.“
Tentokrát nebyla maska jeho vězením. Byla jeho zbraní. Judy věřila, že ho má v hrsti. Ale Michael věděl, že hraje pro pravdu.
Judy se zamračila. „Je to daleko?“
„Ano, miláčku. Na druhé straně města. Pustíš mě, prosím? Donesu je hned brzo ráno. Pro tebe všechno…“
Judy chvíli mlčela a pak pomalu přikývla. „Dobře. Ale musíš přijít přesně v sedm. Jinak to spustím bez tebe. A ty nedostaneš nic. Přijdeš přesně, že ano?“
Michael se usmál: „Určitě, drahá.“
Rozloučili se. Michael vyšel z jejího bytu, prošel areálem továrny, kde se světla pomalu ztrácela v šeru. Jakmile byl za hlavní branou, vytáhl svůj mobil.
„KITTe, potřebuju tě. Musím co nejrychleji do nadace.“
Po pár minutách se v dálce objevila světla a KITT se zjevil jako černý stín. Červený senzor rytmicky pulzoval. Michael usedl za volant. Ticho v kabině bylo jako příměří před bouří.
Když se dveře zavřely, Michael cítil, že poprvé po dlouhé době dýchá jako sám sebou.
„Jedeme,“ řekl.
A jeli. Pro pravdu a s důkazy v kapse. Pro rytířství, které ještě nezemřelo.

◦ Kapitola 24 – Nedělní noc
Michael dorazil do nadace krátce po setmění. V ruce držel složku s důkazy, v telefonu kopie každé stránky. Edmond ho čekal v kanceláři, Elis seděla opodál, tvář napjatou v očekávání.
Michael položil složku na stůl. „Našel jsem, co Judy dělala a plánovala. Projekt Charón se statistikami obětí. Připravené přiznání, ve kterém mě Judy chce udělat viníkem. A zničit FLAG, pošlapat celý koncept rytířství.“
Edmond zaraženě mlčel a pak přikývl: „Zítra ji zatkneme. Musíme jednat dřív, než spustí výrobu.“
Elis vstala a rozhodně řekla: „Půjdu s tebou.“
Michael se zarazil. „V žádném případě. Je to příliš nebezpečné.“
„Právě proto musím být s tebou. Nechci, abys tam s ní byl sám.“
Michael se zadíval do jejích modrozelených očí. Cítil z ní strach a starost. Možná i lásku.
V jeho hrudi se ozvalo tiché sevření – chtěl ji chránit za každou cenu, ale zároveň věděl, že právě ona mu dodává sílu.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Ale zůstaneš před branou výrobní haly. V KITTovi. Jedny oči navíc se můžou hodit.“
Elis přikývla. „Souhlasím.“
Ráno, ještě za šera, se sešli u nadace. Elis držela malou kameru, připnutou na klip. „Připevním ti ji na límec. Budu vidět, co se děje uvnitř.“
Michael si ji připnul. „Díky, to je skvělý nápad.“
Nasedli do KITTa. Ticho v kabině bylo jiné než obvykle. Tentokrát v něm visela tíha rozhodnutí.
„Dneska to všechno skončí,“ řekl Michael.
Elis se podívala na něj. „Ale začne něco nového.“
Michael se na ni podíval. V jejím hlase slyšel nejen odvahu, ale i cit, který se rodil mezi nimi. A věděl, že to nové nebude jen o konci Judyina plánu, ale i o začátku něčeho, co si oba dlouho nepřipouštěli.

◦ Kapitola 25 - Pondělí
Hodiny nad bránou ukazovaly sedm hodin ráno. Továrna se probouzela do šera, stroje ještě mlčely, ale napětí viselo ve vzduchu jako elektrický náboj.
Judy stála u výrobní linky, dokonale upravená . Tentokrát oblékla světle šedý kostým, bílou halenku, na nohou střevíce s jehlovými podpatky, v ruce sklenici s džusem. Na rameni se jí houpala malá kabelka. Vypadala jako žena, která má vše pod kontrolou.
Michael vešel. V ruce pevně svíral složku, která obsahovala kopie důkazů a pravdu.
Judy opět zopakovala: „Tady máš svoje vitamíny, drahý...“
Zastavil se pár kroků od ní. Pak promluvil pevně, s hlasem ostrým jako čepel.
„Dnes už ne. Nepiju to už pár dní. A díky tomu už vím, co jsi zač. Tohle jsem našel. Tvoje děsivé statistiky. Jména tvých oběti. Celé tvoje plánování.“
Judy se zarazila a v očích jí zajiskřilo něco temného.
„Takže jsi mě prohlédl. Bravo. A co teď chceš udělat se mnou?“
Michael neuhnul ani brvou, pohled stále upřený na Judy. „ FLAG ti může nabídnout dohodu, když budeš vypovídat. Ale teď tě musím zadržet. Hra skončila.“
Judy zvedla ruce, jako by se vzdávala. „Chci se naposledy podívat na linku. Z rampy a bez pout, prosím.“ Michael zaváhal. Věděl, že by ji měl spoutat, že by měl jednat podle pravidel. Ale v jeho srdci se ozvalo cosi jiného – touha dát jí poslední šanci, poslední gesto lidskosti. „Bude to jen chvíle,“ pomyslel si. „A pak skončí.“ Netušil, že právě tohle rozhodnutí bude jeho největší chyba. Kamera na límci nenápadně blikla. Elis všechno pozorně sledovala.
„Řekni mi pravdu,“, uhodil na ni.. „O té noci ze čtvrtka na pátek. Co se přesně mezi námi stalo?“
Judy se pomalu otočila. Z oči jí přímo sršely blesky. Její úsměv se změnil v úšklebek.
Pohrdavě utrousila: „Chceš pravdu? No… nemyslela jsem si, že tak mladý a pohledný chlap může být impotentní.“
Michael neuhnul pohledem, ani se mu v očích nezaleskla bolest. Zasáhlo ho to, ale zůstal klidný a připravený.

◦ Kapitola 26
Stoupali po rampě pomalu, kroky rezonovaly železnou konstrukcí jako údery osudu. Pod nimi hučely stroje, připomínající otevřenou propast.
V nestřežený okamžik se Judy přiblížila. Její tvář se tvářila jako maska důvěrnosti, ale oči jí planuly čirou nenávistí. V ruce se zableskl malý vystřelovací nůž – groteskní rekvizita posledního dějství.
„Myslela jsem, že jsi jiný,“ zasyčela, hlasem plným posměchu, jako by celé jejich setkání byla jen maškaráda, která měla skončit jeho pádem.
Michael ustoupil, ale zábradlí mu tlačilo do zad. Nebylo kam uniknout. Čepel se zaryla do jeho boku, bolest projela tělem. Instinktivně ji odstrčil – ne prudce, jen aby se dostal z dosahu čepele.
Judy zavrávorala. Její jehlové podpatky se smekly po kovové mřížce rampy, maska se jí začala hroutit. Narazila bokem do zábradlí – a pak se ozval výkřik. Michael uviděl její pád.
Elis, která vše sledovala přes kameru, vběhla do továrny. Michael se opíral o kovovou konstrukci zábradlí, zraněný, rána silně krvácela. Jeho tvář zbledla šokem, dech měl zrychlený a mělce se lámal.
Dole pod rampou Elis spatřila Judyino tělo. Nehýbala se. Každý krok, který Elis musela udělat kolem ní, zněl jako výkřik. Sklonila se, zkontrolovala pulz. Nic. Žádný dech, žádná reakce. Tělo zkroucené, hlava ohnutá pod nepřirozeným úhlem. Už nebyla femme fatale – jen padlý démon.
Elis rychle vystoupala po schodišti. Michael se sotva držel na nohou. „Musíme tě dostat do nemocnice. Hned,“ řekla pevně.
Michael se snažil protestovat: „A co Judy…“ „Zavolám z KITTa záchranku. Ale ty nesmíš čekat.“
Podpírala ho dolů. U brány už stál KITT, připravený. Elis otevřela dveře, posadila Michaela na sedadlo spolujezdce a vytočila 911. „Jedna osoba zraněná, pravděpodobně smrtelně. Továrna Natural Drinks Productions, hala 3. My jedeme do nemocnice, zůstává tam záznam,“ oznámila operátorovi.
KITT mezitím analyzoval Michaelův stav. „Michael není schopen řídit. Elis, usedni za volant. Přepínám na asistovaný režim a budu tě navigovat.“
Elis přikývla, sevřela volant. Motor zaburácel, aktivoval se režim stíhání. Vyrazili vpřed – závodili nejen s časem, ale i s démonickým stínem, který Judy chtěla zanechat.
Michaelův život – a pravda, kterou nesl – visely na vlásku. Museli zachránit rytířství, které přežilo maškarádu i pád démona.
◦

◦ Kapitola 27

Michael si pamatuje jen útržky.
Vnímal jen světla nemocnice a Elisinu ruku, tak pevnou a tichou – jako kotva v moři otázek, které neměly jasnou odpověď. Slyšel hlas lékaře, který nepatřil do jeho světa. A pak následovalo jen ticho.
Řekli mu, že Judy zemřela na místě. On její útok přežil. Ale něco v něm se změnilo. Ne jen kvůli bolesti v boku. Ale kvůli tomu, co v té chvíli viděl a co díky tomu pochopil.
Byl vyslechnut jako klíčový svědek. Měli záznam z kamery, důkazy, fotky. Judyina smrt byla předběžně kvalifikována jako následek nutné obrany.
Ale Michael věděl, že to, co se stalo, není jen otázka činů. Je to otázka motivů a víry. Musel obhájit rytířství. V hlavě mu běžely myšlenky:„Proč já? Proč ona? Proč se rytířství musí vždy znovu dokazovat?“
Své motivy a činy vysvětlí před soudem. Bude čelit obžalobě a ne jako hrdina. Ale jako ten, kdo má mluvit.
Ne o tom, co se stalo.
Ale o tom, proč.

◦ Kapitola 28

Bylo pondělí, týden před zahájením soudu. Nadace byla tichá, ale napětí viselo ve vzduchu jako před bouří. Michael seděl v zasedací místnosti, když vešel Edmond .Za ním kráčel muž, kterého Michael znal od vidění. Ale nikdy ho nepotkal osobně.
„Michaele,“ řekl Edmond, „tohle je Rafael Fisher, tvůj obhájce.“
Michael se zvedl a napřáhl ruku: „Michael Knight, těší mě.“ Krátce si potřásli.
Rafael lehce přikývl. Jeho postava byla vyšší, atletická, obličej s výraznou bradou dokreslovaly rovné světlé vlasy. Jeho pohled působil mladě, ale ostražitě. Jako by neustále analyzoval tahy na šachovnici, kterou viděl jen on.
„Pane Knighte,“ řekl klidně. „Slyšel jsem o vás. A od pana Johnsona vím, co se stalo. Jsem tu, abych vám pomohl. Ne jen právně, ale strategicky.“
Michael se na něj zadíval. Cítil jeho tichou sílu a logiku. Připomínal mu přesnost KITTa, jen s lidskou duší a tepem.
„Děkuju vám,“ řekl. „Potřebuju někoho, komu můžu věřit.“
Rafael se usmál. „To je vzájemné. Mám už za sebou pár složitých případů. Ale tenhle… tenhle je jiný. Nejde jen o fakta, ale také o ideu. A tu musíme obhájit stejně jako vás.“
Michael přikývl. Věděl, že tahle partie nebude o tom, kdo má pravdu. Ale o tom, kdo ji dokáže vyslovit tak, aby ji svět slyšel. Poprvé od Judyina pádu měl pocit, že někdo vidí dál než on. A že tahle partie může být vyhraná.

◦ Kapitola 29

Zasedací místnost v nadaci byla tichá. Rafael Fisher seděl naproti Michaelovi, rozložil si poznámky, ale tentokrát nešlo o důkazy.
„Měl byste vědět, kdo bude stát proti nám,“ řekl Rafael. „Žalobu vede státní zástupkyně Deborah Kleinová.“
Michael se zamračil. „To jméno znám.“
„Má zvuk,“ přikývl Rafael. „Vyhrála desítky případů a je ostrá jako břitva. Vždy umí položit tu správnou otázku. Nikdy nejedná podle očekávání.“

Rafael se na chvíli odmlčel. „Musíte vědět, že Kleinová je mistryně v tom, jak zasít pochybnost. Nepřijde s přímým útokem. Přijde s otázkou, která vás donutí zaváhat. A právě v tom okamžiku se snaží vyhrát.“
Michael se opřel. „A čeho chce vlastně dosáhnout?“
Rafael se zadíval do listin: „Překvalifikovat čin na neúmyslné zabití. Tvrdí, že jsi jednal zkratkovitě. Že jsi ji odstrčil víc, než bylo nutné.“
Michael mlčel. Věděl, že tohle není jen právní tah. Je to pokus o rozbití pravdy. O zpochybnění rytířství.
„Máme záznam, spoustu důkazů, svědky,“ řekl Rafael klidně. „Ale musíme být připraveni. Kleinová nehraje na emoce. Hraje na logiku. A chce vyvolat pochybnost.“
Michael přikývl. „Tak ji porazíme její vlastní zbraní.“
Rafael se usmál. „Přesně tak. Tah za tahem.“

Michael si pomyslel: „Takže to bude partie dvou mistrů. Ona s logikou, Fisher se strategií. A já – s pravdou.“

◦ Kapitola 30 – Den soudu

Michael vešel do prostorné, ale neokázalé soudní síně. Viděl dřevěné lavice, vysoký strop, světlo pronikající skrz úzká okna. Vzadu seděla veřejnost. Edmond, Mark a Paula dorazili mezi prvními a usedli hned do první řady. Jejich pohledy byly pevné a plné důvěry.
Na levé straně, za zábradlím, usedla porota. Tvořilo ji dvanáct lidí – muži i ženy, různého věku, různých tváří. Mezi nimi Nicole Stayerová, nenápadná žena přes padesát, střední postavy, obarvené světle hnědé vlasy. Předsedkyně poroty.
U stolu žaloby seděla Deborah Kleinová. Krátké tmavě hnědé vlasy, snědá pleť, ostré rysy. Dnes si oblékla klasický skořicový kostým s béžovou halenkou. Její oči byly klidné, ale pronikavé. Nepotřebovala mluvit, aby bylo jasné, že ví, kam míří.
U stolu obhajoby seděl Rafael Fisher v přesně padnoucím antracitovém obleku. Vedle něj usedl Michael. Také on měl na sobě oblek, modrofialový, elegantní. V očích se mu zračila únava, ale i odhodlání.
Pak se otevřely dveře a vešel soudní zřízenec. Postavil se doprostřed síně a zvolal pevným, ceremoniálním hlasem: „Prosím, povstaňte. Vyšší soud státu Kalifornie zahajuje jednání. Předsedá ctihodný soudce Vincent Marlowe. Případ: Lid státu Kalifornie versus Michael Knight.“
Všichni vstali. Soudce Marlowe vešel, jeho kroky zněly jako metronom. Zúčastnění spatřili jeho šedivé vlasy, vysoké čelo, podsaditou postavu. Jeho oválnou tvář zdobily brýle s tenkou stříbrnou obroučkou, které ukrývaly přísný, ale klidný pohled s váhou rozsudku.
Usadil se za lavici, upravil si černý talár a pohledem přejel síň. „Můžete se posadit.“
Soudní zřízenec pak přistoupil k porotě: „Členové poroty, prosím, povstaňte a zvedněte pravou ruku. Přísaháte slavnostně, že budete svědomitě a podle zákona projednávat tuto věc, že vynesete spravedlivý verdikt na základě důkazů a právních předpisů, tak vám Bůh pomáhej?“
Porotci jednomyslně odpověděli: „Přísaháme.“
A tak začalo nejen soudní jednání, ale také výslech svědomí. Bude to boj o to, zda rytířství přežije i pod přísahou.

◦ Kapitola 32 – Úvodní slovo
Soudce Vincent Marlowe zahájil jednání: „Státní zástupkyně, máte slovo.“
Deborah Kleinová vstala a svým ostrým pohledem zaměřila všechny účastníky jednání. „Ctihodnosti, dámy a pánové poroty,“ začala klidně, ale pevně. „Dnes vám předložím důkazy, že čin pana Michaela Knighta nebyl přiměřenou sebeobranou. Byl to akt neúmyslného zabití.“
Pak se dramaticky, ale přesně odmlčela. „Nezpochybňuji, že došlo k ohrožení jeho života. Ale zpochybňuji přiměřenost jeho reakce. A právě to bude předmětem tohoto řízení.“
Usedla bez zbytečných pohybů. Její slova zůstala viset ve vzduchu jako výzva. Několik porotců si začalo zapisovat první poznámky.
Michael se ani nepohnul. Rafael vedle něj jen lehce přikývl. Partie právě začala.

◦ Kapitola 33 – Tah obhajoby
Soudce Marlowe přikývl. „Obhajoba má slovo.“
Rafael Fisher vstal. V ruce držel složku, ale jeho pohled mířil přímo na porotu.
„Ctihodnosti, dámy a pánové poroty,“ začal klidně. „Dnes vám poskytnu důkazy, že čin pana Michaela Knighta nebyl neúmyslným zabitím. Byl to akt nutné obrany. A byl to čin, který zabránil dalším obětem.“
Položil složku na stůl. „Zde jsou podklady k projektu Charón. Tento plán vytvořila Judy Fattlerová. Tento plán měl zničit nadaci FLAG. A hlavně lidské životy.“
Otočil se k obrazovce. „Zde vidíte fotografie, které pan Michael Knight pořídil v továrně. Zachytil na nich stroje, chemikálie, ampulky.“
Další kliknutí. „A nyní pustím videozáznam z kamery, kterou mu poskytla slečna Elisabet Hastingsová. Záznam, který ukazuje, jak k činu došlo. Žádný střih ani úpravy. Jen pravda.“
Přistoupil k lavici porotců. „A zde předkládám chemický rozbor látky, kterou Judy Fattlerová podávala. Droga lásky a manipulace. Nazvala ji Emotica. A při úřední prohlídce továrny byly nalezeny i složky pro výrobu její temnější verze — drogy smrti.“
Pak se na přesně vypočítaný okamžik odmlčel.
„Michael Knight neútočil. On se jenom bránil. A chránil něco víc než sebe. Šlo mu o ideu, která nás všechny přesahuje.“
Usedl. Ticho v síni bylo plné otázek. Porotci zapisovali další poznámky, jejich pera škrábala o papír. Odpovědi, které právě zazněly, začaly tvořit první obraz případu.

◦ Kapitola 34
Soudce Marlowe se zeptal: „Má obhajoba nějaké svědky?“
Obhájce Rafael Fisher vstal: „Obhajoba předvolává slečnu Elisabet Hastingsovou.“
Elis vstoupila do síně, na sobě elegantní černou sukni s bílou halenkou. Šla klidným krokem. Při míjení Michaela se na něj krátce povzbudivě usmála. On jí pohled opětoval.
Přistoupila k lavici svědků. Soudní zřízenec jí podal Bibli. Elis položila pravou ruku na desky.
„Přísahám, že budu vypovídat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Tak mi Bůh pomáhej.“
Soudce Marlowe přikývl. „Můžete začít.“
Rafael se postavil. „Slečno Hastingsová, můžete porotě stručně popsat, co jste viděla v hale 3 továrny Natural Drinks Productions?“
Elis mluvila klidně, bez zaváhání. „Vešla jsem dovnitř. Michael… pan Knight...byl zraněný, opíral se o zábradlí. Dole ležela Judy Fattlerová. Zkontrolovala jsem jí pulz, bez reakce. Ani nedýchala. Její tělo bylo zkroucené, hlava pod nepřirozeným úhlem.“
Odmlčela se. „Pomohla jsem panu Knightovi do auta. Volala jsem záchranku. Pak jsem ho naším vozem odvezla do nemocnice.“
Rafael přikývl. „Děkuji.“
Deborah Kleinová se postavila. „Slečno Hastingsová, jaký je váš vztah k panu Knightovi?“
Rafael okamžitě vstal. „Námitka! Irelevantní!“
Soudce Marlowe zvedl ruku. „Námitka se přijímá. Slečna Hastingsová může být potenciálně zaujatá.“
Elis se obrátila k soudci. „Ctihodnosti, můj vztah k panu Knightovi nemá a nebude mít vliv na mou výpověď. Řekla jsem, co se stalo. Nic víc.“ Soudce přikývl. „Zaznamenáno.“

Deborah se zeptala: „Jak dlouho pana Knighta znáte?“
Elis odpověděla: „Necelé dva roky. Zachránil mne při své první misi.
Deborah pokračovala: „Slyšela jste, co Judy Fattlerová řekla panu Knightovi chvíli před smrtí? Co myslíte, jak to mohlo na pana Knighta zapůsobit?“

Rafael už chtěl vstát s další námitkou kvůli spekulaci, ale Michael ho zarazil.
Elis tedy odpověděla: „Samozřejmě jsem ta slova slyšela. Ale čestně, nevím, jak na pana Knighta zapůsobila. Jsem žena, nemůžu vědět, jak muži přemýšlejí.“

Deborah přikývla a dodala: „Nemám dalších otázek.“
Porotci si pečlivě poznamenali její odpovědi. Někteří se krátce podívali na Elis – všimli si její otevřenosti, klidu a toho, že se nenechala vtáhnout do hry obžaloby. Její výpověď působila věrohodně.

◦ Kapitola 35
Soudce Marlowe si upravil brýle a vyřkl: „Má obžaloba nějaké svědky?“
Deborah vstala se slovy: „Žaloba předvolává pana Lawrence Taylora.“
Do soudní síně vstoupil muž v šedivém, lehce ošoupaném obleku. Vlasy šednoucí, neupravené, brýle s jedním poškrábaným sklem. Vypadal, jako by sem nepatřil. A právě proto sem patřil.
Přistoupil k lavici svědků. Když mu soudní zřízenec podal Bibli, zavrtěl hlavou.
„Občanský slib, prosím,“ řekl tiše.

Zřízenec tedy pronesl: „Zvedněte pravou ruku. Slibujete na svou čest, že budete vypovídat pravdu a nic než pravdu?“
Lawrence vydechl: „Slibuji!“

Soudce Marlowe přikývl. „Zaznamenáno.“
Lawrence usedl na lavici svědků. Ruce složil pevně do klína, aby zakryl nervozitu. Jeho pohled byl klidný, ale v očích se zračil respekt k místu, kde seděl.

Deborah Kleinová se postavila. „Pane Taylore, vy pracujete v továrně Natural Drinks Productions, je to tak?“
„Od roku 2015.“ odpověděl a dodal: „Posledních šest jako kontrolor kvality.“
„Viděl jste pana Knighta a slečnu Fattlerovou spolu?“
„Ano viděl. Několikrát. Drželi se za ruce. Občas se políbili nebo objali. Vypadali jako pár.“
„Slyšel jste nějaký rozhovor mezi nimi?“
Lawrence přikývl. „V neděli. Ona mu řekla, že je čas přidat novou přísadu. Do výrobní linky. Řekla, že to bude zlom.“
„Rozuměl jste nebo věděl, o jakou přísadu šlo?“
„Ne. Ale znělo to jako něco velmi důležitého. Obchodního.“
Deborah se otočila k porotě. „Děkuji. Žádné další otázky.“
Pak vstal Rafael a zeptal se: „Věděl jste o nelegální činnosti slečny Fattlerové?
Lawrence odpověděl krátce: „Ne, nevěděl.“
Michael mu naznačil, že chce vypovídat, takže Rafael jen dodal obligátní: „Nemám další otázky.“
Porotci si zapisovali poznámky. Někteří se podívali na Lawrence – všimli si jeho obyčejnosti, nervózního respektu k soudu, ale i toho, že mluvil přímo a bez okolků. Předsedkyně poroty Nicole Stayerová se na chvíli zadívala na jeho složené ruce. „Říká pravdu,“ pomyslela si. A právě proto jeho slova zůstala v síni.

◦ Kapitola 36

Pak Rafael řekl pevným hlasem: „Obhajoba předvolává pana Michaela Knighta.“
V soudní síni se rozhostilo ticho. Michael rázně vstal. Prošel kolem Rafaela, krátce se dotkl jeho ramene. Rafael přikývl. V tom gestu bylo víc než důvěra. Bylo v něm pevné rozhodnutí.
Michael se postavil do lavice svědků. Soudní zřízenec mu podal Bibli.
Michael na ni položil ruku se slovy: „Přísahám, že budu vypovídat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Tak mi Bůh pomáhej.“
Soudce Marlowe se na něj zadíval svým přísným pohledem, ale Michael v něm uviděl i cosi lidského. „Můžete začít.“
Rafael zahájil výslech otázkou: „Pane Knighte, můžete porotě popsat, co se stalo v hale 3?“
Michael se nadechl. „Chtěl jsem zadržet Judy Fattlerovou kvůli projektu Charón. Věřil jsem, že bude spolupracovat. A to byla chyba.“
Odmlčel se. V síni se ozvalo škrábání per – porotci si zapisovali jeho slova. Předsedkyně Nicole Stayerová krátce vzhlédla, jako by si všimla, že Michael nehledá omluvy, ale přiznává vlastní selhání.
„Viděl jsem, co se tam děje. Jak manipulovala lidmi pomocí drogy. Chtěla, abych v pondělí přidal novou látku do linky. Abych získal důkazy, tak jsem souhlasil. Už dříve jsem fotil vše, co mi připadalo důležité nebo podezřelé. Kamera, kterou mi dala slečna Elisabet Hastingsová, zaznamenala celý průběh té nešťastné události.“
„A pak?“ zeptal se Rafael.
„Konfrontoval jsem ji. Napadla mě nejdříve slovně. I přesto jsem jí vyhověl a bez pout jsem s ní šel na rampu. Tam došlo k potyčce, při které mne bodla. Já jsem se jen bránil a ona spadla.“
Michael se zadíval na porotu. „Nechtěl jsem jí ublížit. Ale nemohl jsem připustit, aby to dál pokračovalo.“
V síni zavládlo ticho. Porotci si zapisovali poslední větu, jako by v ní slyšeli víc než jen popis události – slyšeli v ní svědectví o rytířství, které se nezakládá na dokonalosti, ale na pravdě.

◦ Kapitola 37
Deborah Kleinová vstala. „Ctihodnosti, žaloba má otázky.“
Soudce Marlowe přikývl. „Prosím paní žalobkyně.“
Deborah se postavila před Michaela.
Její tón byl klidný, ale ostrý: „Pane Knighte, jak dlouho jste pobýval v továrně Natural Drinks Productions se slečnou Fattlerovou?“
Michael se nadechl. „Od úterý do neděle.“
„A co jste tam dělal?“
„Zpočátku… si toho moc nevybavuji. Až do pátečního rána jsem byl pod vlivem látky, kterou mi Judy Fattlerová podávala. Té její Emoticy. Chodil jsem stále za ní. Plnil její příkazy bez přemýšlení.“
„Jaké příkazy?“
„Pomáhal jsem jí. Nosil nějaké věci. Byl jsem… jako stín. Až v pátek jsem se z vlivu drogy dostal, nevypil jsem ranní dávku.“
„A pak jste dělal co?“
„Pak jsem začal sbírat důkazy. Fotil a nahrával. Ale muselo to vypadat, že mě stále ovládá. Jinak by mě odhalila.“
Deborah se mírně naklonila. „Takže jste se choval jako její partner. Možná i milenec.“
Michael se zadíval na porotu. „Mohlo to tak působit. Ale nebyla to pravda.“

◦ Kapitola 38

Deborah Kleinová se zastavila přímo u lavice svědků. Její tón byl tichý, ale cílený.
„Pane Knighte. I když jste byl zraněný, viděl jste pád Judy Fattlerové i její tělo pod rampou?
Michael odvětil: „Ano viděl. A problesklo mi hlavou – kéž bych to celé mohl vzít zpět…“
Na levé straně poroty se jeden z mužů prudce narovnal. Sevřel rty, jeho pero se zarazilo v půli věty. V jeho očích se zableskl hněv – jako by slyšel přiznání.

Žalobkyně zvýšila hlas: „Cítíte tedy lítost?“
Michael se zadíval na porotu. Pak pohlédl na soudce. A nakonec obrátil zrak na Deborah.
„Ano. Cítím lítost. Ne proto, že bych chtěl něco jiného udělat. Ale proto, že to vůbec muselo dojít tak daleko.“
Odmlčel se. „Lituji, že jsem jí věřil. Že jsem neviděl dřív, co se děje. Lituji, že někdo musel zemřít, aby se to zastavilo.“
Deborah se otočila k porotě. „Pan Knight cítí lítost. Cítí se za smrt Judy Fattlerové zodpovědný.“
V soudní síni to zahučelo rozhořčeným nesouhlasem. Většina přítomných pochopila správně, že lítost není přiznání viny. Je to důsledek a hlas svědomí. Ale „rozhněvaný“ muž v porotě si poznamenal slova jinak – jako váhání, které je třeba zvážit.
Soudce Marlowe poklepal kladívkem. „Klid v soudní síni!“
Ticho se vrátilo. Tíha pravdy zůstala ve vzduchu jako mlžný opar. Porotci zapisovali poznámky, jejich tváře byly zamyšlené. Bylo jasné, že jejich porada nebude krátká – museli se shodnout, co přesně znamená Michaelova lítost.
Deborah se otočila k obhájci: "Nemám dalších otázek, svědek je váš."

◦ Kapitola 39

Rafael Fisher pomalu a bez spěchu vstal. Přešel k lavici svědků, ale nezačal se hned ptát. Nechal ticho chvíli dýchat.
„Pane Knighte,“ začal klidně, „máte před sebou složku s názvem Projekt Charón. Můžete porotě říct, co v ní je?“
Michael otevřel složku. „Jsou v ní strašlivé statistiky. Jména a data. Judy Fattlerová si vedla záznamy o účincích drog, které vyráběla. Zapisovala si, kolik lidí jí podlehlo. Kolik vůlí bylo zlomeno. Byly o záznamy jako z lékařského pekla.“
„A víte kolik životů slečna Fattlerová takto ukončila?“ zeptal se Rafael.
„Nevím přesně. Určitě desítky. A nebylo jí líto ani jednoho z nich.“
Rafael se otočil k porotě. „Dámy a pánové, kdyby nedošlo k tomu nešťastnému pádu, stála by dnes před soudem Judy Fattlerová. V žádném případě Michael Knight.“
Odmlčel se. „Ale Judy Fattlerová už před soud nikdy nepředstoupí. A tak tu dnes stojí on. Člověk, který se bránil a sbíral důkazy. Michael Knight zastavil něco, co mohlo pokračovat dál.“
Zadíval se na Michaela. „Cítíte lítost?“
Michael přikývl. „Ano. Ale ne za čin. Lituji toho, že to vůbec muselo dojít tak daleko.“
Rafael se otočil k soudci. „Děkuji. Obhajoba nemá dalších otázek.“
Porotci si zapisovali poznámky. Nicole Stayerová, předsedkyně poroty, se zadívala na složku před sebou. Její pero se na chvíli zastavilo. V očích se jí zračil stín hrůzy – jako by sama cítila, že proti takovému démonu by se kdokoli mohl stát obětí. A právě proto vnímala Michaelovu lítost ne jako slabost, ale jako důkaz svědomí.

◦ Kapitola 40 – Závěrečné slovo

Deborah rázně vstala. Její hlas byl klidný, ale ostrý. „Ctihodnosti, dámy a pánové poroty, slyšeli jste svědky a viděli jste všechny důkazy. Pan Knight byl v továrně, plnil příkazy Judy Fattlerové, choval se jako její partner. Ať už byl ovlivněn čímkoli, výsledek je stejný. Judy Fattlerová je mrtvá. A on je ten, kdo ji konfrontoval. Ten, který ji srazil z rampy.“
Odmlčela se. „Jeho lítost není obhajoba. Je to důsledek jeho činu. A důsledky mají váhu.“
Usedla. Její slova zůstala viset v síni jako ledový závoj.
Rafael pomalu a bez jediného gesta povstal. „Ctihodnosti, dámy a pánové poroty, slyšeli jste, co Judy Fattlerová plánovala. Projekt Charón – a v něm desítky zmařených životů. Manipulovala lidmi pomocí drogy. A s žádným neměla slitování.“
„Michael Knight byl lstí vtažen do její hry. Ale nakonec se nezlomil. Sbíral potřebné důkazy. Bránil se jejímu útoku. A kdyby Judy Fattlerová nespadla, stála by dnes před vámi ona.“
Odmlčel se. „Můj mandant nelituje toho, že se bránil. Lituje, že to vůbec muselo dojít tak daleko.“
Usedl. Ticho, které nastalo, bylo těžké, ale lidské.
Soudce Marlowe se narovnal. Brýle se stříbrnou obroučkou mu sklouzly níž na nos. Svůj pohled upřel na porotu: „Dámy a pánové poroty, slyšeli jste závěrečné řeči obou stran. Připomínám vám, že tyto řeči nejsou důkazem. Jsou to shrnutí a argumenty, které mají pomoci při vašem rozhodování. Verdikt musí vycházet pouze z důkazů, které byly předloženy, a z výpovědí svědků.“
„Vaším úkolem je nyní rozhodnout, zda čin pana Michaela Knighta byl neúmyslným zabitím, nebo nutnou obranou. Odejděte do porady a vraťte se s verdiktem. Jednání se přerušuje!“
Kladívko dopadlo. A příběh se na chvíli zastavil. V netrpělivém očekávání.

◦ Kapitola 41
Když porota odešla, soudní síň se vyprázdnila, ale napětí zůstalo viset ve vzduchu jako ozvěna.
Michael seděl v lavici obhajoby, lokty opřené o kolena, pohled sklopený. Rafael vedle něj listoval ve svých podkladech. Elis k němu pomalu a klidně přišla.
„Dopadne to dobře,“ řekla tiše. „Vědí, kdo jsi. Že jsi dobrý člověk.“
Michael se pousmál. „To je právě to. Kdo jsem? Proč jsem to všechno dělal. A nakonec způsobil smrt jiného člověka…“
V hlavě mu zněl tichý motiv, jako hudba bez slov. Nebyla to melodie vítězství ani porážky. Byla to hudba svědomí.
Rafael mu podal list. „Asi byste měl vidět tohle. Je to chemický rozbor Emoticy, té drogy lásky. Syntetický derivát oxytocinu, kombinovaný s neurostimulačním blokátorem. Způsobuje dezorientaci a naprostou emoční závislost po dobu 24 hodin. A v kombinaci s alkoholem může způsobit i mužské selhání.“
Michael se zadíval na papír. Pak na Rafaela. „Takže to nebyla jen vina. Byla to chemie, která mne ovládala.“
„Byla to její děsivá manipulace,“ řekl Rafael. „Ale vy jste ji překonal.“
Michael přikývl. „Ať už porota rozhodne jakkoli… nebudu se zlobit. Ani na vás, odvedl jste výbornou práci. Přijmu rozsudek...“
Elis se posadila vedle něj. „Ale my víme, že pravda už zazněla. A to se počítá.“
Michael se zadíval na dveře, za nimiž porota jednala. „Tak ať ji slyší i oni a rozhodnou spravedlivě.“ Za dveřmi, kde porota jednala, se rozhodovalo nejen o právu, ale i o svědomí. A proto jejich hlas nebude rychlý.

◦ Kapitola 42 – Verdikt

Uplynula skoro hodina. Ale Michaelovi se to zdálo být jako věčnost. Čas se rozpadl na útržky myšlenek, pohledů, vzpomínek.
Pak se otevřely dveře soudní síně a vstoupil soudní zřízenec. Šel pevným krokem, ve tváři neutrální výraz.
„Ctihodnosti,“ řekl směrem k soudci, „porota dospěla k verdiktu.“
V síni se rozhostilo napjaté ticho.
Soudce přikývl. „Předveďte porotu.“
Porota se vrátila. Dvanáct tváří s různými pohledy, ale s jednotným hlasem.
Předsedkyně Nicole Stayerová vstala. V ruce držela list papíru. Podala ho soudnímu zřízenci, ten ho předal soudci Marlowovi.
Soudce Marlowe si nasadil brýle. Četl tiše a pečlivě. Pak vzhlédl a pronesl: „Prosím všechny přítomné, aby povstali.“
V síni se zvedli právníci, obžalovaný, svědkové i veřejnost. V posvátném tichu by bylo slyšet upadnout špendlík.
„Porota dospěla k jednomyslnému rozhodnutí.“
Napětí v sále by se dalo doslova krájet, nikdo snad ani nedýchal.
„Ve věci Lid státu Kalifornie versus Michael Knight… porota shledává obžalovaného nevinným.“
Síň zašuměla úlevou. Elis sevřela Michaelovu ruku. Rafael Fisher se jen lehce pousmál. Mark zavřel oči a na okamžik sklonil hlavu. V jeho mysli se propojily obrazy porodního sálu, kde začíná nový život, a vzpomínka na Cristine, jejíž život ukončila nemoc. Úleva, kterou cítil, byla hlubší než jen vítězství – byla to úleva, že spravedlnost nezničila další křehký osud. Paula mu položila ruku na rameno, sama se zhluboka nadechla, jako žena, která ví, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí.
Deborah Kleinová vstala a s klidným výrazem přešla k obhájci: „Dobrá práce, pane Fishere.“
Rafael přikývl: „Děkuji.“
Deborah se otočila k Michaelovi. „A vám přeji, aby tohle nebyl jen konec případu, ale začátek vaší nové cesty.“
Michael zůstal sedět. V očích už neměl obavy, ale klid. Pravda zazněla, sice bolestivá ale pro něho posilující.
Soudce Marlowe poklepal kladívkem. „Pan Michael Knight je volný. Soud končí.“

◦ Epilog – Pouto pravé lásky

Měkké světlo pronikalo okny do klidné kavárny. Ve vzduchu voněla káva, v pozadí zněly jemné tóny klavíru. Michael seděl naproti Elis. V rukou držel hrnek, jehož obsah už dávno vychladl.
„Chtěl bych se ti omluvit,“ řekl tiše. „Za to, co jsi musela vidět. Tehdy v nadaci, když jsem tam přišel s Judy. To jsem prostě nebyl… já.“
Elis se pousmála. „Vím, co ti Judy udělala. Už tehdy jsem to poznala. Odpuštěno.“
Michael se zadíval do jejích očí. „Ale i tak tě to muselo bolet. A přesto jsi se mnou zůstala. Pomohla jsi mi. Nejen u soudu, ale už tolikrát předtím.“
Odmlčel se. „Miluju tě, Elis. Už od té chvíle, kdy jsme se v utajení poprvé políbili. Jako manželé Begleyovi. Na plese s ukradeným rubínem.“
Elis se na něj něžně usmála. Pak s jistotou vyřkla: „A já miluju tebe Michaele. Ne kvůli tomu, co jsi udělal dnes nebo jindy. Ale kvůli tomu, kdo ve skutečnosti jsi. Tak statečný, čestný. A pravdivý.“
V tu chvíli se klavírní tóny v kavárně proměnily v známou melodii. Slova písně, která začínala vyznáním „I found the love…“, se nesla prostorem jako ozvěna jejich vlastního příběhu. Michael se pousmál – jako by hudba řekla to, co už oba věděli.
Oba vstali. Chvíli se dívali jeden druhému do očí, jako by svět kolem nich přestal existovat.
A pak se jejich ústa střetla v dlouhém, upřímném polibku.
Byli z nich partneři. Svázaní poutem pravé lásky.
A v tichu, které následovalo po jejich polibku, se zdálo, že svět na okamžik zadržel dech. Byl to tón, který nepatřil ani vítězství, ani porážce. Byl to tón svědomí – čistý, prostý, ale nekonečně silný. Jako poslední klavírní akord, který doznívá, když se hudba už zastavila.
KONEC