Vlak

Kluk se nechtěl obouvat, trpělivě jsem na něj řval, aby sebou už konečně pohnul. Minuty ubíhaly, užíraly mi z časové rezervy, kterou jsem si přidal k odjezdu vlaku. A já ten vlak potřebuju stihnout! Musím! Vlekl jsem syna po chodníku k autu. Bylo uložené mezi ostatními kolmo k obrubníku. Na protější straně silnice, přímo mému autu za zadkem, parkoval nějaký vehikl, ačkoliv se to nesmí. Buď budu z řady couvat po centimetrech nebo mu promáčknu plech. Trvalo to věčnost, ztratil jsem další rezervní minuty. A provoz, bláznivý, nesmyslný, překážející.

Do školky jsem syna předával s půlhodinovým zpožděním. Vlak měl odjet za patnáct minut. Zoufalé porušení všech dopravních předpisů. Parkoviště před nádražím beznadějné. Kus dál je Billa, tam místo bude, jenže právě… kus dál. Zaparkoval jsem a rozletěl se k nádražní budově. Taška mi neustále klouzala z ramene. Slyšel jsem zlověstné hlášení o připravenosti k odjezdu. Na zrychlení mi nezbývaly síly. Olověné nohy a bolest v plicích, s touhle výbavou jsem ještě dokázal vyběhnout schody na nástupiště, které bylo zoufale prázdné, žádní lidé, žádný vlak. To je takový průser…!

Tím vlastně můj denní plán padá, času dost a blbé nálady taky. Mohl to být krásný den. Bloumal jsem po městě dobré dvě hodiny, bez cíle, znuděný. Potom mi volala žena a křičela mi do ucha hrůzou.

„Kde jsi? Proboha, kde jsi?“ zalykala se strachem.

„Teď zrovna Na sadech,“ odpověděl jsem, protože jsem opravdu byl uprostřed městského parku.

„Ježíši Jendo, tys nejel? Jak to? Slyšel jsi, co se stalo?“

„Nejel, příště si dávej kluka do školky sama!“ odpověděl jsem naštvaně, blbá nálada se vrátila. Ale i tak jsem se doptal: „A co se tedy stalo?“

„Nějakej blázen přesně v tomhle vlaku střílel na lidi, teď to hlásili. Jendo, to je hrůza! Já jsem tak ráda, že ti to ujelo, tak strašně jsem ráda, pánbůh ti poslal anděla strážnýho, když si představím, žes tam mohl být a teď do toho ten blázen…,“ tragicky se rozplakala.

Chvíli jsem ji uklidňoval, pak se do telefonu vysmrkala a už klidnějším hlasem se rozloučila, nejdřív mi ovšem připomněla, abych šel domů. Jako by nevěřila, že v sobě nemám díry.

Přišla mi zpráva od Fanyna: „V Tescu je akce.“

Seděl v autě před supermarketem. Přisedl jsem. Fanyn hleděl upřeně před sebe, já se díval na něj. Chvíli jsme mlčeli. Pak jsem řekl: „Tak jaký to bylo?“

Fanyn dál upřeně hleděl skrz přední sklo. Potom se nadechl a hlasitě vydechl. „Ty vole, ty vole, ty vole…! To bylo maso! Kdes byl?“

„Blbá školka, blbý povinnosti, blbý auta, všechno blbý. Ujelo mi to.“ řekl jsem naštvaně a s lítostí.

„Tak tos o hodně přišel, kamaráde! Kosil jsem to tam hlava nehlava, lidi padali na sedačky, řvali hrůzou, šlapali po sobě a já to do nich hustil, všude krev a mrtvoly, nádhera. A když jsem se vystřílel z obou bouchaček, nacvaknul jsem nový zásobníky a jel jsem dál. Už to hlásili?“

„Jo, právě mi volala žena,“ odpověděl jsem, smutný od závisti.

„Příště, povídám ti, příště se vyser na školku a na povinnosti, další vlak už musíš stihnout!“ apeloval Fanyn vzrušeně.

Záviděl jsem mu. Mám v tašce taky dvě bouchačky, zásobníků snad patnáct, dvacet, a je mi to na hovno. Měl pravdu, příště rovnou odchod na nádraží.

Potom jsme se šli podívat do toho obchodu, třeba tam opravdu zrovna mají nějakou akci.