Odpovědi ve hvězdách...

Anotace: co napsat... asi jen, že je to o tak trochu podivné, ale velmi hluboké, mateřské lásce...

Je noc. Pozdní hluboká noc. Už i ti poslední lidé se rozhodli odejít do svých domovů, aspoň trochu se prospat, aby mohli celý nadcházející nový den zopakovat podle přesně stejného vzorce, jako ten dnešní. Aby prožili jen další úplně stejně bezduchý den jako vždycky. Ulice jsou tedy naprosto prázdné, všude vládne naprostý, ničím a nikým nerušený, klid.
Prší, déšť bubnuje lidem do oken, ale ti jen dále nerušeně spí ve svých teplých postelích. Mokré chodníky venku osvětluje bledá tvář Měsíce, Pána Noci. Vtom nečekaně přeruší naprostý klid dětský pláč. Po náměstí dlážděném velkými tmavými kameny přichází žena s dítětem v náručí. Nejspíše za sebou mají velmi dlouhou cestu, žena se sotva drží na nohou, ale i přesto tiskne dítě a pokračuje dál.
Je nejspíše ještě hodně mladá, ale mnohé starosti a strasti se jí vtiskly do vzhledu. Rysy jí ztvrdly a oči zbystřily, očekávala útok. Neustále byla ve střehu. Někdo jí a dítěti chce ublížit, věděla to. Věděla, že jim jsou již na stopě. A věděla, že nemá šanci jim uniknout. Na to již je příliš slabá, ale chtěla zachránit aspoň své dítě. O to jediné jí teď šlo..
Pokračovala stále dál přes náměstí, její kroky se rozléhaly s hlasitou ozvěnou, která zůstala ostatními lidmi nevyslyšena. Na nohou jí spočívaly staré dávno sešlapané střevíce. Byl skoro zázrak, že ještě vůbec drží pohromadě. Oděna byla do jakýchsi jednoduchých šatů z hrubé látky. I na nich byla znát dlouhá cesta. Dlouhý zběsilý útěk.
Dítě znovu začalo plakat. Žena se ho pokusila za chůze utěšit, ale pochopitelně se jí to nepodařilo. Musela pokračovat, věděla to, musela dál… Tušila, že dítě má určitě hlad a je mu zima, jenže ona neměla co by mu dala. Sama nejedla skoro čtyři dny. Pro dítě se jí vždy podařilo něco málo sehnat, ale nestačilo to. Dítě stále plakalo, a tak si ho matka přivinula ještě blíže k tělu, aby ho aspoň trošku zahřála. Dešťové kapky jim nemilosrdně bušily do tváří..
Tvář syna i jeho matky byla nezdravě bledá. Dítě bylo zabaleno do tmavě hnědé přikrývky. Žena ví, že dál už se nedostane. Došly jí síly. Ví že umírá, vyčerpána dlouhou cestou. Naposledy se s láskou v očích podívá na svého syna a zašeptá mu jediné dvě slova mluvící však za vše: „Miluji Tě“, je v nich slyšet i skrytá prosba za odpuštění. Vroucně si přitom přeje, aby si její syn tuhle chvíli zapamatoval. Aby si zapamatoval svou milující matku.. A aby jí odpustil, že mu nejspíš zkazila život.. Nechtěla to takhle.. Ale stalo se..
Nemá výčitky, vždyť o syna se určitě někdo postará. Je malý a naprosto nevinný. Navíc jsou přece uprostřed náměstí, je nemožné, aby si ho kdokoliv okolo nevšiml. Zavírá oči a pomalu se propadá do svého posledního, nekonečného spánku…
Její syn, netuší nic o ztrátě člověka, pro něhož byl tím nejcennějším. Dále pláče do ticha noci nikým neslyšen. Nejspíše si na svou, tak moc milující, matku nikdy nevzpomene. Přesto se však i on postupně propadá za monotónního bušení kapek do neklidného spánku, který má skončit nepříjemným probuzením..
Je ráno.. Dospělí vycházejí do prací, děti do škol. Kolem té malé nešťastné rodiny se tvoří hlouček zvědavců .Stále se zvětšuje a zvětšuje. Nikdo je nezná, ale všichni vnímají jejich krutý osud. Ve vzduchu visí tisíce otázek na které jim už nikdo nedá odpověď.
Lidé litují malého chlapce, někdo z lidí se ho ujímá. Teď už mu snad bude dobře, vždyť si to zaslouží. Lidé mluví, debatují, přemítají. Je tu totiž něco, co je vytrhlo z jejich každodenního stereotypu..
Matku dítěte pohřbili na zdejším hřbitově, do jeho nejzadnější řady. Přece jen ji nikdo neznal.. Na jejím náhrobku není ani nic vytesáno. Zůstane to tu tak už navždy nikým nepovšimnuto. Nikoho totiž nikdy nezaujme starý, rozpadlý, zarostlý a navíc nepopsaný náhrobek. Nikdo se už nikdy nezamyslí nad osudem té osoby, která kdysi žila stejně jako my. Zapomene se na ni, stejně jako jednou na nás všechny. Ale to je budoucnost, kdo ví, co se stane.?. Nikdo..
A nevěděli to ani zdejší lidé, kteří se rozhodli, že chlapci o jeho matce neřeknou. Určitě ne dříve než v jeho dospělosti. Teď ho adoptuje jedna rodina, která se vlastně stane jeho vlastní rodinou. Bude tam patřit po celé své dětství a dospívání, ale pak, jednoho dne, kdy dovrší své dospělosti ho čeká ona krutá rána. Musí se mu to říci…
Co bude asi dělat? Jak přijme svůj osud? Jak přijme svůj neznámý původ? Rozpomene se? Na to, jak se ho matka snažila zoufale uchránit, aniž by vlastně věděla před čím.. Bude po svém, osudu pátrat? Nebude na to brát zřetel? To jsou všechno otázky, jejichž odpovědi se skrývají ve hvězdách a na něž se může pouze čekat..