Poslední paragraf

KAPITOLA I: BEZ NÁVRATU
Rok 2027 začal šedě. Plzeň se probouzela do ledových rán, kde z chodníků čpěl solný prach a lidé už ani nedoufali v jaro. Vzduch byl prolezlý úzkostí, televize žvanila o „zásadní bezpečnostní krizi“ a zprávy střídaly jeden bezútěšný titulek za druhým. Rusko, zbavené zábran a posílené letitou lhostejností Západu, dokončilo anexi Ukrajiny, Moldavska i Pobaltí. Slovensko a Maďarsko – bývalí spojenci – se otočily zády. A NATO? Mlčelo. Všichni čekali na válku, ale zároveň doufali, že když budou dost dlouho držet hubu, nic se nestane.
Marek Novotný, soudce Okresního soudu Plzeň-město, v tu dobu seděl ve svém bytě na Borech, v županu, se sklenicí laciné whisky v ruce. Na stole nedopitá káva, vedle ní spis 29 C 12/2027 – věc určení vlastnictví k polovině domu po zesnulé matce. Nepříjemné. Plné zloby, tiché nenávisti mezi sourozenci, zkažených vztahů a právnické drobničky. Civilní rutina. Znal to zpaměti.
Odsedl od stolu a zamířil ke kuchyňské lince, kde vedle popelníku ležela rozbalená krabička cigaret. Zapálil si, potáhl a zahleděl se z okna. Byt v osmém patře paneláku nabízel výhled na parkoviště, věznici a zničený plot školky. Beton, auta, špína. Český realismus. Sám u sebe. Už čtyři roky.
Kateřina odešla v roce 2023. Prostě jednoho dne sbalila sebe a Kristýnu, tehdy pětiletou, a odjela do Prahy k rodičům. Prý měl „přehodnotit priority“, „být doma“, a „být tátou“. Ale Marek měl tehdy rozdělané tři náročné kauzy, řešil dva složité návrhy na zastavení exekuce a chystal aktualizaci své monografie o nákladech exekuce. Domů chodil v devět večer, vyčerpaný, přetažený, plný zloby na systém a znechucení z lidí. Kristýna ho zbožňovala, ale dítě to nevydrží věčně, když má tátu jen na fotkách. Dnes už se s ním nechtěla vídat. Neposlala ani zprávu k Vánocům. Od loňského jara ji neviděl. Kateřina o rozvodu zatím nemluvila. Ale bylo to jen otázkou času.
Na stole vedle notebooku ležely dvě knihy – Průvodce exekučním řízením (jeho vlastní práce, vydání z roku 2022) a Komentář k občanskému soudnímu řádu, otevřený na § 115a. O možnosti projednání věci bez nařízení jednání. I ta věta měla dnes ironický tón.
Byl sám. Rodiče mrtví, sourozenci neexistovali. Přátelé? Pár kolegů, co s ním občas zašli na pivo. Ale od doby, co začal pít denně, kouřit dvě krabičky denně a občas si šňupnout v koupelně, se i ti stáhli. V práci to ale nepoznali. Byl přesný. Dochvilný. Vypracovával rozsudky včas. Kvalitně. Jeho kauzy při odvolání procházely krajským i Nejvyšším soudem bez výhrad. Jeho spisy byly čisté. Když ráno vstoupil do jednací síně, všichni ztichli.
A navíc – učil. Každou středu odpoledne a každý pátek dopoledne sedával ve třetím patře Fakulty právnické ZČU, přednášel Občanské právo procesní a Soudní exekuce. Měl charisma, autoritu, uměl vystihnout podstatu. Studenti ho respektovali. Možná i proto, že nevěděli, že jejich vyučující, autor tří odborných článků ročně a lektor Justiční akademie, večer doma kolabuje u flašky bourbonu.
Zamrkal a otočil se zpět k monitoru. V e-mailu svítil nový pokyn od předsedy soudu – hromadná porada všech soudců v pondělí ráno. Téma: „Příprava na výjimečný stav.“ Usmál se. Trpce.
„Tak už je to tady,“ řekl nahlas. Sám sobě.
Zapnul televizi. Moderátor s falešným úsměvem právě uváděl zprávu o tom, že východní Slovensko „poskytuje humanitární koridor pro ruské jednotky“ a že vláda jedná „o zachování neutrality“.
Marek si potáhl z cigarety a vyfoukl dým ke stropu.
„Kreténi,“ zašeptal.
Pak otevřel nový spis. 29 C 17/2027. Sousedský spor o hraniční strom. Žaloba, vyjádření k žalobě, znalecký posudek.
Papíry. Normálnost. Útěk.
Protože za pár týdnů už žádné stromy, hranice ani normálnost nebudou.
Pouze síla.
A Marek? Ten se rozhodl, že právo nevzdá.
Ať to stojí cokoliv.
 
KAPITOLA II: ZÁKONY JEŠTĚ PLATÍ
Bylo to ráno jako každé jiné. Ale jen na první pohled.
Marek se probudil kolem půl šesté, s bolestí hlavy, jazykem jako šmirglpapír a chutí, kterou by nejraději fyzicky vytáhl z krku. Na nočním stolku zasychala stopa po rozlitém alkoholu – vodka, zbytek ze včerejška. Z popelníku trčely tři ohnuté vajgly. U kuchyňské linky ležel prázdný pytlíček – zbytek víkendového „nakopnutí“, jak tomu říkal. Nebyl závislý. Jen… občas potřeboval srovnat tep a zapomenout, že už nemá pro koho vstávat.
Rozlepil oči, pustil rádio. Chvíli ticho, pak naléhavý hlas: „...přeshraniční incidenty na Moravě… jednotky bez identifikace… vláda žádá klid...“ – vypnul to.
Za deset minut už seděl v koupelně, žiletkou zarovnával třídenní strniště a zároveň se mračil do zrcadla. První cigareta dne ho neprobrala. Voda ve sprše tekla špinavě hnědá, ale to bylo v tomhle baráku normální.
V půl osmé už stál před budovou Okresního soudu. Kouřil druhou cigaretu, tentokrát u trafiky naproti. Vzduch byl hustý. Ne mlhou – napětím. Lidé se na sebe dívali jinak. Příliš tiše. Příliš dlouho.
V budově soudu se mluvilo polohlasem. Člen justiční stráže Šedivý mu na vrátnici neřekl klasické „dobré ráno“, jen kývl. Jakoby něco věděl. Anebo měl jen strach.
Na nástěnce visel oběžník od Ministerstva spravedlnosti – starý, ještě před pár dny nicneříkající dokument o „povinnosti chránit objekt soudu při krizové situaci“. Dnes působil jako zlověstná předzvěst. Kolega z vedlejšího senátu, JUDr. Kněžínek, s ním beze slova vyměnil pohled. Nebylo třeba mluvit.
Marek se usadil ve své kanceláři. Otevřel spis 29 C 24/2027 – spor o uplatnění náhrady škody dle § 2926 občanského zákoníku. Měl ho projednat za hodinu. Prozatím beze změn. Jednání platilo. Soudy byly v provozu.
Jen… atmosféra už ne.
V deset hodin zazněly sirény. Ne výstražné – spíš symbolické. Dvě kolony obrněných transportérů projely kolem Klatovské třídy. Na jejich bocích nebylo napsáno nic. Ale každý věděl, co to je. BTR-82A. Ruské značky. Bez výstřelu, bez výkřiku. Jen rachot motoru a tupá ozvěna holé moci.
V poledne se rozkřiklo, že ve vládní čtvrti v Praze byla převzata Strakova akademie. Prezident republiky zmizel beze stopy. Premiér „v ochranném režimu“. Parlament „dočasně přerušen“. Ve zprávách hovořil nový mluvčí vlády – bez jména, bez pozice. Jen hlas, co žádal klid a tvrdil, že „česká státnost není ohrožena, ale přechází do fáze stability“.
Marek se usmál. Cynicky. Stabilita. V překladu: podřízení. V překladu: drž hubu.
Na fakultě, kam šel odpoledne přednášet, bylo ticho jako na hřbitově. Chodby fakulty, jindy plné studentů, teď připomínaly kulisy z hororu. V učebně ho čekalo osm studentů. Obvykle jich bylo třicet.
„Dnes budeme pokračovat ve výkladu k § 323 a násl. občanského soudního řádu,“ začal suše. „Výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.“
Jedna studentka se přihlásila. „Pane doktore… co se teď děje… co to znamená pro právo?“
Zarazil se. Podíval se na ni. Byla mladá. Blonďatá. S očima, které ještě věřily, že na všechno existuje paragraf.
„Znamená to, že to právo teď bude potřebovat obránce,“ odpověděl tiše. „A že těch bude sakra málo.“
Po přednášce si zapálil na chodbě. Bylo mu to jedno. Nikdo nic neřekl. Dokonce ani proděkan, který šel kolem, se nezastavil.
Večer doma otevřel lahev rumu. Nepil z důvodu. Pil, protože jinak by musel křičet. Seděl u televize, kde už nevysílala ČT, ale jakýsi nový „Stabilizační kanál“. Mluvili rusky s titulky. Hovořili o „ochraně hodnot slovanské kultury“. Hovno. Jen jiná vlajka nad Hradem.
Marek nalil další sklenici. Pak se rozhlédl po bytě. Svítilo jediné světlo. Z reproduktoru se linula Sibeliusova Finlandia. V televizi běžely záběry na „nový začátek“.
A on? On si nalistoval nový spis. 29 EXE 7/2027. Návrh na zastavení a odklad exekuce pro nemajetnost. Soudní exekutor žádá, aby soud oba návrhy zamítl.
Zasmál se. Hořce.
„Všechno se mění,“ zamumlal. „Ale blbosti zůstávají.“
A přesto – věděl, že už nic nebude stejné. Zatím nepadl jediný paragraf. Zatím nikdo neřekl soudcům, co mají psát do rozsudků. Zatím se jednalo.
Ale tam venku už nevládl zákon.
Tam venku vládla síla.
A on věděl, že jednoho dne si ho najdou.
Otázkou bylo jen – kdy.
 
KAPITOLA III: ZRCADLO NAD STOLEM
Byla to kancelář jako každá jiná. Dřevěný stůl, dvě židle, věšák, počítač, šanony. Na stěně státní znak a pod ním rámovaný výňatek z Ústavy: „Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.“ Ještě včera banální citace. Dnes? Provokace.
Marek Novotný seděl za stolem a pročítal vyjádření žalovaného ve věci 29 C 29/2027. Šlo o peníze. Vždycky jde o peníze. Tentokrát zmařená investice do dřevěných palet. Nesmysl. Ale Marek měl na zítřek nařízené jednání a potřeboval být připravený. Byl středeční večer, seděl na soudu přesčas. Nikdo jiný už tam nebyl.
Nikdo – až na muže, který zaklepal na dveře.
„Dále,“ řekl bezmyšlenkovitě.
Vešel člověk, kterého neznal. Oblek, černý kabát, krátce střižené vlasy, hranatý obličej. Nepředstavil se.
„Dobrý večer, pane doktore. Neruším?“
„To záleží na tom, kdo jste a co chcete,“ odpověděl Marek chladně.
Muž se usmál. Studeně. Neznal ten úsměv, ale instinkt mu řekl, že s takovými lidmi se nejedná – jen poslouchá.
„Děláme si takový nenápadný monitoring. Víte, nová situace… nová stabilita...“
Marek položil pero. „Pokud nemáte předvolání, nebo nejste účastníkem řízení, doporučuji odejít.“
„Ne, ne, já jen... Informativně. Víte, vaše práce je sledovaná. Kolegové o vás mluví. Jste důsledný, přesný. A hlavně... svéhlavý. To je v nové době trochu... nekomfortní.“
Ticho. Jen slabé bzučení zářivky. Marek vstal.
„Tady je Okresní soud Plzeň-město. Soud. Ne kancelář novin, ne ministerstvo. Pokud se mnou chce mluvit někdo z justice, ať se identifikuje. Pokud ne, volám justiční stráž.“
Muž se ani nepohnul. Jen pokrčil rameny.
„Zatím nic neporušujete. Ale je třeba sledovat vývoj. Možná dostanete příležitost... být součástí většího celku. Pomoci republice s transformací. Právo se přece musí přizpůsobit době.“
„Právo se má přizpůsobit spravedlnosti. Ne době,“ odsekl Marek.
Muž se znovu usmál. Tentokrát jinak – jako predátor, který si právě označil kořist.
„V tom případě – na shledanou, pane doktore.“
Když odešel, Marek se svalil zpět do židle. Ruce se mu mírně třásly. Ne ze strachu. Ze vzteku. Otevřel zásuvku, vytáhl malou placatku. Dva pořádné loky. Pak cigareta. Pak další.
Zrcadlo nad stolem odráželo jeho obličej. Zarudlé oči. Strhané rysy. Dva dny nemyté vlasy. Byl obrazem soudní moci v rozkladu.
Ještě ten večer šel přednášet. Přednášková místnost na fakultě byla téměř prázdná. Pět studentů. Všichni jako stíny. Mlčeli. Když došel k tématu § 336 občanského soudního řádu – ocenění nemovité věci při výkonu rozhodnutí – zarazil se.
„Víte,“ začal, „v právu jsou věci, které mají být jasné. Když se řekne exekuce, má být jasné, kdo je oprávněný, kdo povinný, co je vykonatelné a proč se to vymáhá. Pokud to přestane být jasné – právo končí. A nastává zvůle.“
Zadíval se do očí jednomu ze studentů. Kluk, asi dvacet, tvářil se vyplašeně.
„Když vám za pár týdnů řeknou, že musíte rozhodnout jinak, protože to „napomáhá klidu“, co uděláte? Budete mlčet? Přizpůsobíte se? Nebo si stoupnete a řeknete ne?“
Ticho. Nikdo neodpověděl. Samozřejmě že ne. Oni věděli, že on už odpověď má.
Cestou domů si koupil láhev. Tentokrát lepší whisky. Dnes si to zasloužil.
V noci ho probudily sny. Šeptaly rusky.
 
KAPITOLA IV: ZÁPISY A SCHŮZE
Ráno začalo zprávou. Ne e-mailem – v papírové obálce. Zapečetěné. Se zeleným pruhem. Oficiální.
„Porada všech soudců Okresního soudu Plzeň-město. Účast povinná. Zahájení 10:00. Předseda soudu JUDr. Zdeněk Bělohorský.“
Marek se na papír díval jako na telegram z jiné éry. Papír voněl jinak. Byla v tom okázalost, rituál. A varování.
Deset minut před desátou už seděl v zasedačce ve třetím patře. S ním dalších asi třicet soudců. Tlumené mumlání, oči zapíchnuté do kávových kelímků. Nikdo se neusmíval.
Vešel Bělohorský. Jindy bodrý typ, který v průběhu jednání vyprávěl historky z jednačky. Teď byl bledý, ztuhlý, oči propadlé.
„Kolegyně, kolegové... Děkuji, že jste dorazili. Doba se mění a my... musíme být stabilizačním prvkem. Zachováme klid. Budeme dál rozhodovat. Ale... s vědomím společenské reality.“
Zadní řady se zavrtěly.
„Dostali jsme nový metodický pokyn z tzv. Provizorní justiční rady. Jde zatím jen o výkladové vodítko. Nemění zákon. Jen... se snažíme zabránit výkladovým excesům, které by mohly být v rozporu se zájmy republiky.“
Marek se přihlásil.
„Zájem republiky, nebo zájem okupační správy?“
Ztichlo to. Naprosto.
Bělohorský ho propálil pohledem. „Marku, tohle není prostor na osobní výlevy.“
„Ne. Tohle je prostor na principy. Jestli mám rozhodovat podle vodítek, která přepisují zákon, tak ať to řeknou rovnou. Pak už nerozhodujeme podle zákona, ale podle toho, co je zrovna vhodné.“
„Je to zatím nezávazné. Doporučující rámec. V exekučních věcech například... preferovat zachování výkonnosti státních podniků. Zvažovat zastavení exekucí vůči strategickým subjektům. Opatrně s nemovitými věcmi v pohraničí.“
Marek ztuhl. Strategické subjekty? Pohraničí?
„Tohle je právní chobotnice. Šedá zóna. Tak začíná právní rozklad,“ řekl.
Nikdo ho nepodpořil. Všichni mlčeli. Někdo si nervózně hrál s propiskou. Někdo koukal do podlahy. Nikdo se mu nepodíval do očí.
„Děkuji,“ uzavřel předseda. „Zápis obdržíte e-mailem. Prosím, zachovejme jednotu.“
Po poradě šel Marek do své kanceláře. Zamkl dveře. Sáhl do šuplíku. Otevřel malou krabičku. Bílý pruh, jedna linka. Rychle, nenápadně. Kokain nebyl pravidlem. Byl únikem.
Pak tři cigarety za sebou. A sklenka – jen malá – z placatky.
Odpoledne měl jednání. 29 C 34/2027. Věc: náhrada nemajetkové újmy za neoprávněné zásahy do osobnostních práv. Pan Blažek proti provozovateli blogu. Významný, složitý případ.
Jednání bylo veřejné. Marek přednesl věc klidně, přesně, pečlivě a zamítl návrh žalovaného na vyloučení veřejnosti z jednání.
„Veřejnost je zárukou spravedlnosti,“ pronesl nahlas. Ne kvůli stranám sporu. Kvůli těm, co seděli vzadu na místech pro veřejnost – dva muži v civilu. Nikdo je neznal. Nepředstavili se. Jen si psali poznámky.
Večer doma otevřel soubor s názvem Exekuce a nový stát: teze. Začal psát komentář k tomu, co se děje. Ne pro publikaci. Pro sebe.
Nad postelí měl obraz Justicie. Starý, vybledlý, ze staré auly. Oči jí zakrývala páska.
„To už dneska neplatí, co?“ řekl nahlas. „Teď ti oči otevřeli.“
A pak dodal: „A to je to nejhorší.“
 
KAPITOLA V: ÚČASTNÍCI ŘÍZENÍ
Spis 29 C 9/2027.
Žaloba o zaplacení částky 1 320 000 Kč z titulu nezaplaceného nájmu nebytových prostor. Žalobcem: Českomoravská realitní, a.s. Žalovaný: Národní kulturní institut. Předmět sporu? Dluh na nájemném za budovu v centru Plzně, kterou institut odmítl opustit i přes výpověď z nájmu a neuhradil ani nájemné. Případ jasný jako slunce v červenci.
Nebo tak to vypadalo.
Marek se na to připravoval celé ráno. Předvolání rozesláno včas, žalobce, resp. jeho zaměstnanec bude přítomen osobně, žalovaný se nechal zastoupit advokátkou. Jednací síň byla připravená. Vše podle zákona. Nic nenasvědčovalo problému.
Až na jedno.
V osm ráno, přesně hodinu před jednáním, mu na stole přistál zalepený obálkový list. Nepodepsaný. Bez hlavičky.
Uvnitř jeden list papíru:
„Věc 29 C 52/2027. Žalovaný subjekt má zvýšený význam pro kulturní stabilitu a národní identitu. Doporučujeme zvážit možnosti smírného řešení nebo procesního ukončení bez meritorního rozhodnutí. Koordinátor spravedlnosti – Plzeňský okruh.“
Žádný podpis. Žádné razítko. Jen ten tón. Tón, který v Markovi rozvířil všechnu žluč, která se za poslední týdny usadila v jeho útrobách.
Koordinátor spravedlnosti. Výraz, který se začal objevovat v kuloárech soudů. Nešlo o soudce, ani státní zaměstnance. Tito lidé byli... mezi. Oficiálně „pomáhali justici adaptovat se na změny v ústavní struktuře“. Neoficiálně – byli to poskoci režimu. Sledovači. Tlumočníci vůle těch, co psali nové zákony v utajených kancelářích.
Marek ten papír hodil do koše. Bez slova. Pak otevřel whisky. Jedna sklenka. Ne moc. Jen tolik, aby se uklidnil.
Jednání začalo v 9:00.
Jednání síň byla poloprázdná, ale Marek si okamžitě všiml dvou mužů vzadu. Nenápadní, v tmavých bundách, žádné poznámky, žádná mimika. Působili jako někdo, kdo si nepřišel poslechnout rozpravu o právu, ale rozhodnout, kdo ho smí uplatňovat.
Žaloba byla důvodná. Dluh prokázán. Obrana žalovaného spočívala v argumentaci „společenskou potřebností kulturního provozu v době nejistoty“.
Marek zamítl návrh na provedení dalších důkazů z důvodu nadbytečnosti. Vynesl rozsudek hned. Žalobě vyhověl v plném rozsahu.
Po vyhlášení rozhodnutí se zvedl, sebral spis a zamířil do kanceláře. Cestou minul ty muže z veřejnosti. Jeden z nich ho mírně pokynul hlavou. Bez úsměvu. Bez slova. Jak gesto z mafiánského filmu.
O dvě hodiny později mu volal předseda soudu.
„Marku… prosím tě, co to bylo dneska ráno?“
„Klasické civilní jednání. Žalobě vyhověno.“
„Ale dostali jsme pokyn... doporučení. Kulturní instituce...“
„Doporučení není zákon. A já rozhodl podle zákona. Pokud se to má změnit, ať to schválí sněmovna. Oh, moment, ona už neexistuje.“
Ticho.
„Marku, buď opatrný. Mám tě rád. Jsi dobrý soudce. Ale nehledej válku, kde ji nemusíš vést.“
„A co když ona najde mě?“
Zavěsil. Nalil si. Tentokrát víc.
Večer na fakultě ho čekala další přednáška. Téma: výkon rozhodnutí na nepeněžitá plnění. Mluvil přesně, chladně, jako stroj. Studenti se báli ptát. Atmosféra byla dusivá.
Po přednášce ho oslovila studentka.
„Pane doktore… bojíte se?“
Překvapilo ho to. Ne otázka – ta byla logická. Ale její odvaha ji vyslovit.
Podíval se na ni.
„Ne tak, jak bych měl. A ne tak, jak bych chtěl.“
A odešel.
Nad budovou soudu se už třepetala nová vlajka. Bílá, modrá, červená – ale jinak. Bez lva. Bez významu.
 
KAPITOLA VI: ZPRÁVY Z KANCELÁŘE
Pondělní ráno začalo jako z grotesky. V kanceláři Marka Novotného svítila zářivka, která blikala přesně v tom rytmu, který dokáže během deseti minut rozbolet hlavu i nihilistu. V ruce držel hrnek se včerejší kávou, do které nalil zbytek rumu. Bylo mu zle – ne tolik z alkoholu, ale z vědomí, že dnes přijde návštěva.
„Oficiální zástupce Koordinační kanceláře pro soudní harmonizaci“ – tak stálo v oznámení, které mu v pátek doručil předseda soudu. Zapečetěná obálka, doručená do vlastních rukou. Marek ji otevřel s úsměvem – takovým tím, co mrazí i vlastní tváře.
Přesně v devět hodin zaklepal.
Byl mladý. Možná pětatřicet. Kravata dokonale rovná, oblek střižený jako z učebnice diplomatického stylu. Úsměv měl dokonalý. Představil se jako Mgr. Adrian Vrána, „koordinátor pro Plzeňský kraj“.
„Dobrý den, pane doktore. Děkuji, že jste si na mě udělal čas.“
„To nebyla nabídka, ale rozkaz, pane magistře. Takže... k věci.“
Vrána se posadil. Rozhlédl se po kanceláři, jako by si dělal inventuru důstojnosti.
„Vaše práce je obdivuhodná. Publikace o exekučním právu, vaše přednášky… skutečně, skvělý přínos. A právě proto si vás chceme udržet jako klíčového partnera nového systému.“
Marek se zasmál. Hrkavě, syrově.
„Partnera? A v čem by ten partnerství spočívalo? V tom, že budu rozhodovat, jak si přejete vy?“
Vrána se nepohnul. Pořád ten dokonalý úsměv. „Ne. V tom, že budete chápat kontext. Že některé věci je třeba vyvažovat. Klid společnosti. Identitu. Suverenitu nové éry.“
„Tohle nejsou právní pojmy,“ odsekl Marek. „To jsou vágní výrazy, kterými si totalita čistí ruce.“
„Ale ne, pane doktore. Právo není matematika. Je to nástroj. A nástroj slouží tomu, kdo ho drží. My vám nabízíme možnost ho držet s námi.“
Marek vstal. Záměrně pomalu přešel k oknu. Zapálil si cigaretu. Otočil se zpět k Vránovi.
„Máte děti, pane magistře?“
Ten zaváhal. „Ano. Dceru.“
„Tak jí jednou vysvětlujte, že její táta pomáhal lámat soudce, aby se právo přizpůsobilo síle.“
Vrána se usmál. Tentokrát jinak. Méně lidsky.
„To není hrozba, pane doktore. Jen nabídka. Ale… každá nabídka má svou dobu platnosti.“
Zvedl se. Urovnal si sako. Položil na stůl obálku.
„Uvnitř najdete návrh na účast v pracovní skupině pro harmonizaci rozhodovací praxe. Konzultační charakter. Přijde vhod – i fakultě.“
Pak odešel. Beze slova.
Marek zůstal stát. Neotevřel obálku. Jen se díval na místo, kde ještě před chvílí seděl člověk, který přišel s hedvábným lanem v ruce a tónem, že to není oprátka, ale ozdoba.
Chvíli poté již mimořádně přednášel na fakultě o § 268 odst. 1 občanského soudního řádu – důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí. Vtipkoval. Smál se. Studenti si mysleli, že je v pohodě.
Jenže ten smích byl jako smích klauna před popravou.
Doma pak otevřel lahev – tentokrát bez sklenky. Přímo z hrdla. Před spaním šňupl. Potřeboval vypnout. Hlava ho bolela. Záchvaty paniky se zatím nedostavily. Jen ticho. Hrobové.
Nad stolem ležel návrh na účast v pracovní skupině. Pořád neotevřený.
Zatím.
 
KAPITOLA VII: DVĚ KŘESLA V AULE
Aula byla prázdná.
Středa odpoledne, 17:05. Marek seděl na kraji pódia a díval se do řad lavic. Na každém druhém stole zůstaly zapomenuté poznámky, plastové lahve, obaly od sušenek. Běžný akademický bordel. Ale dnes to působilo jako opuštěné bojiště.
Za hodinu měl přednášet. Téma: Řízení podle části V. občanského soudního řádu. Všední, technické, bez emocí. A přesto ho od pondělka svrběla šíje. Instinkt soudce. A možná i zbytky slušnosti.
Věděl, že ho sledují.
Už ne anonymně. Už nejen z dálky.
Minulý týden si všiml, že v posluchárně sedí dva „noví“ studenti – starší, nenápadní, ale nikdy si nic nepsali. Jednou je zahlédl, jak fotí zápis z tabule. Nevěděl proč. Věděl jen, že jsou jiní.
Dnes se aula plnila pomalu. Ticho. Pár letmých pohledů, ale žádný úsměv. Ne jako dřív. Kdysi mu studenti tleskali po poslední přednášce semestru. Letos? Ani slovo navíc.
Vešel proděkan docent Šimek, dlouholetý akademický pracovník, mistr vyvažování a odborník na... neříkat nic. Dnes měl v ruce složku.
„Mohu na chvíli?“ zeptal se. Nepřisedl. Zůstal stát. Už to něco říkalo.
Marek přikývl.
„Obdrželi jsme podnět. Od Kanceláře pro akademickou harmonizaci. Zaznamenali vaše veřejné výroky, některé prezentace na výuce… prý zavánějí aktivismem. Politizací.“
Marek nehnul brvou. „Aha. A co tedy ode mě chcete? Abych mluvil o exekucích s úsměvem?“
„Nejde o obsah. Jde o tón. A kontext. A doporučení ze strany kanceláře zní… dočasně přerušit výuku. A přehodnotit další spolupráci.“
Ticho.
Marek vstal.
„Vyhazujete mě?“
„Ne… jen… dočasné pozastavení činnosti. V zájmu zachování neutrality prostředí.“
„Neutrality? Na právnické fakultě?“
Šimek neodpověděl. Podal mu papír. Už předtištěný. Rozhodnutí děkana. Podpisy. Razítka.
„Děkujeme za vaši dosavadní činnost,“ řekl tiše. A pak odešel.
Marek stál v aule. Dívající se na prázdná křesla. Dvě z nich vzadu byla obsazená. Ano – ti dva. Anonymní muži, co si nepsali. Dnes ani nepředstírali. Jen si ho měřili. Jako trofej.
Poprvé po dlouhé době se mu rozklepaly ruce.
Ne strachem. Ponížením.
Venku si zapálil cigaretu. Dvě. Pak tři. Do kapsy sáhl pro pytlík – zbytek víkendového kokainu. Zvážil. Ne. Ještě ne. Dnes ho chtěl cítit.
Večer doma otevřel lahev. Naplno.
Pak se posadil ke stolu.
Nad stolem viselo zrcadlo. A v něm už nebyl soudce. Jen muž, kterému zůstala jediná věc:
Jeho podpis pod rozsudkem.
A ten zatím nepatřil jim.
 
KAPITOLA VIII: PODPIS A PEČEŤ
Jednací síň č. 24, čtvrtek, 10:00.
Spisová značka: 29 C 61/2027. Žaloba na určení vlastnického práva k pozemkům na Košutce. Žalobce: fyzická osoba, starší pán, bývalý zemědělec. Žalovaný: Státní holding obnovy a rozvoje – nově založená entita, napojená na „strategické potřeby státního plánování“. Jinými slovy – ruský satelit se lvíčkem na logu.
Případ byl jasný. Marek si jej připravil do posledního detailu. K dispozici měl restituční doklady z devadesátých let, mapy, kupní smlouvy. Holding se hájil tím, že pozemky „přirozeně splynuly se státními investičními záměry“. To, že je splynutí právně nesmyslné, nikoho ze žalovaných evidentně netrápilo.
Půl hodiny před jednáním přišla zpráva. Ne papírově, ne oficiálně. Přinesla ji sekretářka, tiše, s očima sklopenýma. Lístek.
„Doporučujeme nevydávat rozsudek. Věc přerušit nebo odročit. Zásah do plánovaného projektu by mohl být vyhodnocen jako rozvrat veřejného pořádku.“
Podpis: Koordinační kancelář Plzeň.
Marek papír roztrhl. Dvakrát. Pak třikrát. Zbytek hodil do koše.
V 10:00 zahájil jednání.
Přítomni: žalobce osobně, jeho advokát, za žalovaného tři muži. Jeden v obleku, jeden v uniformě (nejasná insignie), jeden zcela civilní – a ten si Marka měřil bez mrknutí oka. V místech pro veřejnost? Nezvykle plno. Kolegové, studenti, několik neznámých. A vzadu – opět ti dva. Ti, co si nikdy nic nepsali.
Marek zahájil jednání. Advokát přednesl žalobu. Zástupce holdingu navrhl přerušení řízení – s odkazem na „možnost legislativního vývoje v oblasti strategických územních celků“. V překladu: možná si zítra vymyslíme zákon, který všechno zpětně legalizuje.
Marek zamítl návrh. Krátce. Přesně. S odkazem na § 109 občanského soudního řádu: „Přerušení řízení nelze připustit, pokud by zjevně sloužilo k obstrukci nebo obcházení zákona.“
Potom provedl dokazování. Stručné, ale úplné. Advokát žalobce mluvil tiše, starý pán vedle něj svíral klobouk. V očích měl strach. A zároveň poslední jiskru naděje, že ještě existuje něco jako spravedlnost.
Po skončení dokazování Marek zavřel spis. Podíval se do míst pro veřejnost. Pak na hodiny. Pak na zástupce žalovaného.
„Bez přerušení jednání vyhlášen rozsudek,“ řekl.
Zhluboka se nadechl.
„Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků...“
Dál už nevnímal, co říká. Jel automaticky. Po dvanácti letech v taláru uměl rozsudek odříkat zpaměti. Právní věta, náklady, odůvodnění, poučení.
Když skončil, ozvalo se ticho. Takové, které pohlcuje i šustění papíru.
Zástupce žalovaného se nezvedl. Jen se usmál. Studeně. Pak pronesl:
„Rozumíme, pane doktore. Věc bude... eskalována.“
Marek pokrčil rameny.
Večer si doma otevřel laptop. Napsal poznámku do osobního deníku:
„Dnes jsem rozhodl proti moci. Veřejně. Nahlas. A naposledy bez následků.“
Nalil si. Tři panáky. Pak rozbalil pytlík s kokainem. Jen málo. Jen aby nezůstal v tom stínu úplně sám.
Seděl u stolu. Kouřil. Nad ním viselo zrcadlo. Ale tentokrát se do něj nedíval.
Dnes se nepotřeboval vidět.
Dnes si sebe pamatoval.
 
KAPITOLA IX: BÍLÝ PAPÍR, ČERNÝ TEXT
Když ráno vstoupil do kanceláře, na stole už ležela obálka. Bílá, neoznačená, ale hned podle pachu věděl, že je jiná. Nebyla to žádná obsílka, žádná podatelna. Tohle bylo osobní. A přesto úřední.
Uvnitř:
OZNÁMENÍ O PŘEDBĚŽNÉM POSTUPU
JUDr. Marek Novotný, Ph.D.
na základě rozhodnutí Sekce vnitřního souladu Koordinační kanceláře pro justici je Vám tímto sděleno, že ve věci sp. zn. 29 C 61/2027 došlo ke zjištění možné neloajality vůči aktuální institucionální realitě a nezohlednění národních priorit při interpretaci občanského zákoníku a občanského soudního řádu.
Zejména bylo shledáno, že Váš právní závěr nevzal v úvahu:
• význam dotčeného subjektu pro územní integritu,
• doporučení provedené harmonizační skupinou,
• aktuální stav veřejného pořádku a jeho vývojové trendy.
Tím mohlo dojít k narušení společenské soudržnosti a zpochybnění transformační legitimity právního systému.
Vyzýváme Vás proto k sebereflexi a k zaslání vyjádření do 5 pracovních dnů.
Zároveň upozorňujeme, že opakované excesy budou řešeny kárným návrhem podle zvláštního zákona č. 88/2027 Sb., o zajištění jednotné rozhodovací praxe soudů v době institucionální obnovy.
S úctou,
Mgr. Libor Heřmánek, LL.M.
vedoucí Sekce vnitřního souladu

Marek si sedl. Pomalým pohybem odložil list na stůl. Ruce měl klidné. V hlavě prázdno. Slova v dokumentu mu hučela v uších jako vzdálený výstřel.
„Institucionální realita… vývojové trendy… transformační legitimita…“
Slova, která neměla místo v právu. Jen v propagandě. Ale psaná jazykem, který sám učil. To bolelo nejvíc.
Zapálil si. Poprvé dnes. Tabák chutnal hořce. Dým byl hustší než obvykle. Věděl proč – dýchal pomaleji.
Pak otevřel spis 29 EXE 193/2025. Návrh na zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti. Malý případ. Bez významu. A přesto jediná jistota dne.
Vypracoval usnesení. Přesně, pečlivě. Citoval § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Přesně, jak ho to učili.
Odpoledne šel domů dřív. Nezvládl zůstat mezi zdmi, které už nepřipomínaly soud, ale čekárnu pro odsouzence.
Doma nalil. Hodně. Tentokrát na lačno. Pálilo to. Přesně jak potřeboval.
O půl šesté zíral z okna. Venku byl březen. Ale připadal mu jako listopad. Lidi spěchali, v očích měli strach. Všichni věděli. Jen se neptali.
Později si pustil starý rozhovor z doby, kdy byl hostem v pořadu Právo a spravedlnost. Mluvil tam o tom, že „soudce má být sloupem – ne větrem“. Mluvil hrdě. S přesvědčením.
Teď mu ten hlas připadal cizí.
A přesto pořád jeho.
Vzpomněl si na dceru. Kristýnu. Bylo jí devět. Neviděl ji přes rok. Nechtěla. A možná i dobře. Takhle by si ho pamatovala napříč dějinami – jako člověka, který psal rozsudky podle zákona. Ne podle „institucionální reality“.
Odpověď do pěti dnů? Ne. Tu nedostanou. Ne od něj.
Podpis a pečeť… ty jeho budou mít smysl jen do chvíle, dokud bude rozhodovat podle svědomí.
A ten čas se krátí.
 
KAPITOLA X: DEN, KDY SPADL LEV
Ve vestibulu soudu zmizel státní znak.
Bez řečí. Bez oznámení. Jednoho rána prostě nebyl. V místě, kde kdysi visel dvoukilový kovový lev, zůstaly jen čtyři šrouby a skvrna od prachu. Místo něj visel nový symbol – kruh, v něm stylizovaná trojhora, pod ní pěticípá hvězda. Ornament bez významu. Úřední apendix.
„V rámci harmonizace vizuální identity soudnictví,“ stálo v oběžníku.
Marek stál před tou stěnou deset minut. Kouřil. Nikdo nic neřekl.
Dnes měl jednání ve věci 29 C 71/2027 – žaloba o neplatnost právního jednání, konkrétně převodu pozemků na tzv. Správu národní půdy, další z nově vzniklých entit režimu. Žalobce: žena, důchodkyně z Rokycan. Smlouvu podepsala pod tlakem. Tvrdila, že „pánové v oblecích“ jí vyhrožovali exekucí, pokud to nepodepíše. Věcně: klasické neplatnost právního jednání podle § 587 občanského zákoníku.
Marek rozhodl. Vyhověl. Odhodlaně. Přesně. Před veřejností, podle paragrafu.
Rozsudek vyhlásil, odůvodnil, dal poučení. Hotovo.
O týden později se dozvěděl, že věc byla „přešetřena“ a „revokována rozhodnutím Centrální komise pro právní bezpečnost“. Nešlo o odvolání. Nešlo o opravu. Nešlo o žádné právní řízení.
Rozsudek byl prostě – zrušen. Oznámení mu doručili v tištěné verzi, bez odvolání. Jen poznámka: „Dále se tím nezabývejte.“
Na spis někdo dopsal tužkou: „Zpětvzetí pravdy není důvodem k odporu.“
Marek seděl v kanceláři, hleděl do toho oznámení a v hlavě mu zněla jediná věta:
Zákon, který nejde vymáhat, není zákon.
Neotevřel alkohol. Ne tentokrát. Místo toho vstal, oblékl talár a šel dolů. Do vestibulu. Kde kdysi visel lev. Postavil se tam. Zůstal stát.
Kolem prošli tři advokáti. Nikdo ho nepozdravil. Dva uhnuli pohledem. Třetí se zastavil.
JUDr. Vaculík. Jeho bývalý student.
„Pane doktore... to, co se děje... nejde vydržet.“
Marek se na něj podíval.
„Vydržet ne. Ale nezradit? To jde.“
Večer doma napsal další poznámku do deníku.
„Dnes poprvé moje rozhodnutí nebylo vykonatelné. Dnes se můj podpis stal formalitou. Ale já podepsal pravdu. A to mi nevezmou.“
Usnul na gauči, oblečený. Cigaretový popel všude. Ráno ho vzbudil rachot kolony projíždějící ulicí – další transportéry, další nákladní vozidla.
Na stole ležel jeho rozsudek. Vytištěný. S jeho jménem. Vydaný jeho pravomocí. A jeho důstojností.
A v rohu razítko nové moci: „NEPLATÍ.“ 

KAPITOLA XI: ČERVENÉ RAZÍTKO
Informační systém ISAS – ten blbej, pomalej, zatracenej, ale spolehlivej krám, který Marek dvanáct let nenáviděl a zároveň mu bezvýhradně věřil. Každý rozsudek, každé usnesení, každý protokol z jednání měl v sobě kód, který garantoval autenticitu. Jakmile jednou stiskl „odeslat k vypravení“, bylo to jako podpis pod svatým obrázkem. Nedotknutelné.
Do dneška.
Spis 29 EXE 338/2026. Banální věc – návrh na zastavení exekuce z důvodu prekluze pohledávky. Marek rozhodl rychle, přesně, podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Exekuce se zastavuje, náklady účastníků i náklady exekuce nese oprávněný. Jasná věc. Usnesení vypraveno minulý týden.
Dnes otevřel spis znovu – chtěl si zkontrolovat právní moc.
A pak to uviděl.
Rozhodnutí zmizelo.
Ne přepsané. Ne změněné. Prostě zmizelo.
V systému bylo jen prázdné místo. Jako by tam nikdy nic nebylo. V kolonce „poslední úkon soudce“ stálo: „Vydání pověření exekutora.“ Žádné usnesení. Nic.
Marek chvíli zíral na obrazovku. Klikal. Reloadoval. Zadával číslo spisu znovu.
Pak se přihlásil do dalšího případu. 29 C 63/2027 – žaloba o ochranu osobnosti. Taky rozhodnuto. Taky s rozsudkem.
Zmizel.
U třetího spisu to už ani nezkoušel.
Zvedl telefon. Zavolal na podatelnu.
„Holasová, podatelna.“
„Tady Novotný. Víte o nějakém výpadku systému?“
„Ne, pane doktore. Ale včera večer se prováděla aktualizace. Přesun na nový archivační modul.“
„A kdo to prováděl?“
„Technici z Kanceláře. Noví. Od nás tam nikoho nepustili.“
Marek zavěsil. Pomalu. Pak vstal a znovu zapálil cigaretu – v kanceláři, uprostřed odpoledne, bez výčitek.
Přešel ke skříni, vytáhl papírový výtisk usnesení z řízení 29 EXE 338/2026. Pečlivě orazítkovaný, podepsaný. Originál. Ještě existoval. Fyzicky. Ale co z toho, když v systému není?
Zavolal rejstříkové vedoucí. „Už jsme zastavili tu exekuci ve věci 338/2026?“ ptal se.
Ticho.
„Pane doktore… dnes přišlo nové rozhodnutí. Jiný soudce. Jiný výrok. Návrh na zastavení exekuce se zamítá.“
Marek ztuhl. „Kdo to podepsal?“
„Někdo z kraje. Ale bez odůvodnění. Jen razítko: 'Změněno v rámci harmonizačního přezkumu'.“
„Děkuju,“ řekl suše.
Zavěsil.
Sedl si ke stolu. Vytáhl placatku. Tentokrát ne z rutiny. Z bezmoci.
Jeho rozsudky mizely. Digitálně, tiše, bez procesu. Systém přepisoval historii. A on? Stále ještě soudce. Ale jen pro toho, kdo věřil v papír.
A papír dnes platil méně než razítko na prázdné stránce.
 
KAPITOLA XII: ZAPEČETĚNÁ SKŘÍŇ
První rozhodnutí vytiskl v šesti kopiích. Pečlivě. Tisk na kvalitní papír, podpis propiskou – žádný digitální podpis, žádný generovaný čas. Vše ručně. Razítko originál. Ne to přidělené „harmonizační kanceláří“, ale staré, původní, se lvíčkem. Ještě ho měl schované v zásuvce. Věděl, že jednoho dne bude důležité.
Každou kopii zastrčil do plastového obalu. Všechny pak do šanonu. Na hřbet napsal jen číslo spisu: 29 C 61/2027.
Skříň ve zdi, kdysi plná starých zákoníků a směrnic, se stala jeho novou podatelnou. Na dno vložil zápisník – ručně psaný seznam všech věcí, které rozhodl, ale které zmizely.
Označil si je červeným puntíkem.
Večer zůstal na soudu sám. Zamkl. Světla zhasl. Jediné, co svítilo, byla stolní lampa. A k tomu hrála rádio Vltava – Requiem od Mozarta. Nikdy nebylo vhodnější.
V 19:20 někdo zaklepal.
Zamrkal. Neočekával nikoho. Vstal a otevřel.
JUDr. Jarmila Roubalová. Kolegyně z vedlejšího senátu, padesátnice, tichá, decentní. Rozsudky psala precizně, nikdy neměla průtahy. Nikdy se nehádala. A dnes měla v ruce papírovou krabici.
„Můžu dál?“ zeptala se. Hlas tichý. Skoro ustrašený.
Marek přikývl.
Uvnitř krabice byly šanony. Čtyři. Otevřela první.
„Věci, co mi zmizely. Mám kopie. Originály. Nevěřím tomu systému. Mluvila jsem s Holasovou z podatelny. Řekla, že vy taky… archivujete.“
Chvíli ticho. Pak Marek natáhl ruku. Podal jí sklenici whisky.
„Tak na podzemní registr rozsudků,“ řekl. A poprvé po týdnech se lehce pousmál.
Seděli do noci. Mluvili málo. Víc mlčeli. Ale bylo to ticho sdílené. Odvážné. Vzácné.
Na konci večera se domluvili.
Každý týden se sejdou. Vždy večer. Vždy mimo systém. Každý přinese spisy, které byly, ale už nejsou. Budou je archivovat. Jako důkaz. Jako svědectví. Ne pro dnešek. Pro den, který možná nepřijde. Ale kdyby náhodou...
Druhý den ráno Marek dorazil do práce včas. Neopilý. Nepotlučený. Neporazitelný.
Rozhodl ve věci 29 C 74/2027. Spor o urážku na cti. Nový režim vs. bývalý profesor, co odmítl podepsat věrnostní listinu.
Rozsudek vyhlásil v plné síni.
A když ho vypravil, vytiskl sedm kopií. Osmou uložil do skříně. Mezi ostatní.
Podepsal. Orazil.
Pak se zhluboka nadechl.
Dokud píšu, žiju.
 
KAPITOLA XIII: HLAS V ZÁZNAMU
Byl to náhodný objev. Nebo alespoň tak si to Marek říkal.
V pátek odpoledne, když hledal náhradní toner do tiskárny, sáhl rukou až na dno staré skříňky pod umyvadlem. Místo plastového válečku nahmatal něco kovového. Malý, chladný předmět, ukrytý mezi hadry a starými obálkami.
Vytáhl to. Černá krabička. Mikrofon. Značka bez loga. Kabel tenký jako vlas. Baterie ještě pípala – slabě, ale žila.
Na spodku nálepka s kódem. V azbuce.
Položil to na stůl. Díval se na to jako na mrtvou krysu.
Chvíli zvažoval, co udělat. Pak si sedl. Zapnul počítač. Vyhledal návod – nebylo těžké rozpoznat, že jde o standardní typ záznamového zařízení. Paměť uvnitř – 32 hodin. A přehrávač? Stačilo propojit kabelem.
Udělá to večer.
Teď musel dokončit jednání. 29 EXE 39/2027. Věc týkající se původně návrhu na zastavení exekuce, nyní s námitkou podjatosti. Dlužník tvrdil, že exekutor „není dostatečně otevřený novému systému“ – jinými slovy, že není loajální. Zamítl to. Veřejně. Důkladně. Na spis doplnil rozsáhlé odůvodnění o nestrannosti soudního exekutora i soudní moci podle čl. 81 a 82 Ústavy – té staré Ústavy.
Večer. Byt. Ticho.
Připojil zařízení.
Stiskl play.
Chvíli jen šustění. Pak jeho vlastní hlas. Z předchozích dnů. Mluvil s Roubalovou. Mluvil sám se sebou. Četl nahlas zápis do deníku. A pak – hlas, který neznal.
„Monitorujeme spis č. 61. Podezření na podvratnou činnost. Doporučujeme nenápadnou kontrolu výstupů.“
Jiný hlas. Starší.
„Nevylučuji zásah. Ale zatím... nechte ho. Je pro ostatní výstrahou.“
Pause.
Marek seděl v tichu. Nehnul se. Neřekl nic.
Dopil zbytek láhve. Pak vstal a otevřel okno. Zapálil cigaretu. Dým se táhl do noci.
Někdo ho slyšel. Dlouho. A věděl, co dělá. Možná i proč.
Ale rozhodli se ho nechat.
Zatím.
Jako výstrahu.
Marek se usmál. Trpce.
„Jestli jsem výstraha,“ zamumlal, „tak doufám, že jednou budou muset vysvětlovat, proč nezhasla.“
 
KAPITOLA XIV: TICHO V SÍNI
Jednací síň č. 24, čtvrtek, 9:00.
Spisová značka: 29 C 77/2027. Sousedský spor. Zasazení stromů na cizí pozemek. Žaloba o odstranění a zdržení se zásahu. Klasika. Ideální věc na čtvrteční dopoledne. Normální problém v nenormální době.
Marek si připravil spis, podklady, poučení. Včera večer si všechno znovu přečetl. Ale dnes ráno něco nehrálo. Ne v případu. V něm.
Přišel do síně včas. Talár na sobě. Lavice prázdné. Jen účastníci řízení – dvě strany, dva advokáti. A vzadu – tři muži. Ti samí. Znovu. Ticho.
Postavil se za stůl. Vzal spis. Položil ho před sebe.
A mlčel.
Minutu. Dvě. Pět.
Nikdo neřekl ani slovo.
Advokát žalobce se zavrtěl. „Pane předsedo...?“
Marek zvedl hlavu. Podíval se na něj. Pak na žalovaného. Pak na galerii.
Zhluboka se nadechl.
A zase mlčel.
Nikdy v životě nezahájil jednání později než s minutovým zpožděním. Nikdy si nevzal slovo, aniž by věděl přesně, co říct. Ale teď?
Teď cítil, že slova už možná nestačí.
Co má říct?
„Zahajuji jednání“?
Když ví, že rozsudek nebude vykonatelný?
„K jednání se dostavili“.
Když ví, že jejich přítomnost nemá smysl, protože výsledek rozhodnou ti vzadu?
„Soud provede k důkazu …“
Když důkazy přestaly být důležité, protože pravda nikoho nezajímá?
Zavřel spis. Pomalu. Beze slova. Podíval se do zrcadla na boční stěně. Vlastní obraz byl neklidný, ale ne zlomený.
Pak znovu otevřel spis.
A pak, klidně, nahlas:
„Jednání ve věci 29 C 77/2027 se odročuje.“
Zástupci zírali. Advokáti se ohradili. Veřejnost se zachvěla napětím.
„Z důvodu duševní nepřipravenosti soudu rozhodnout podle svědomí a zákona,“ doplnil tiše.
A odešel.
Pomalým krokem, bez pohledu zpět.
V kanceláři si nalil. Tentokrát jen malý panák.
Nepil ho. Jen ho držel.
Večer doma seděl u skříně. Archivoval další rozsudek. Tentokrát prázdný – bez čísla spisu. Jen list papíru s jednou větou:
„Dnes právo mlčelo. A přesto bylo slyšet víc než kdy jindy.“
 
KAPITOLA XV: SEZNAM JMEN
Přišlo to ráno. V obyčejné obálce. Žádná pečeť, žádné razítko. Jen jeho jméno.
Marek otevřel obálku u stolu. Očekával další výtku, další doporučení. Ale tentokrát to bylo jiné.
Uvnitř byla tabulka. Seznam jmen. Třicet sedm. Soudci Okresního soudu Plzeň-město. Vedle každého jména tři sloupce: Souhlas s harmonizačním výkladem, Účast na programu přechodné loajality, Zpřístupnění rozhodovacího rámce.
Za většinou záznamů stálo: ANO. Čistě, klidně, bez emoce. Jako by šlo o tabulku stravenek.
Jména, která znal roky. Některá ještě z justičních zkoušek. Jiná z porad, z obědů, z těžkých kauz.
JUDr. Lásková – dlouhá léta obhájkyně autonomie soudu. ANO.
JUDr. Toman – tichý, pracovitý, precizní. ANO.
JUDr. Leichtová – kdysi napsala esej o tom, že soudce není úředník moci, ale svědomí státu. ANO.
Jen čtyři jména měla všechno NE.
Jeho vlastní. Jarmila Roubalová. Starý Zelenka – před důchodem. A jeden nový soudce, o kterém skoro nic nevěděl.
Na spodku stránky byl krátký text:
„Tento seznam je určen pro interní potřebu. Věřte, že soudní loajalita není slabost, ale nástroj pro zachování právní kontinuity.“
Podepsán: Mgr. Libor Heřmánek, LL.M.
Marek si papír složil. Jednou. Dvakrát. Strčil ho do zásuvky. Vedle zbraně. Ne pistole – razítka.
Celý den pak prošel v mlze. Účastníci předvolání k jednání se omluvili. Na obědě byl sám. I Roubalová dnes chyběla.
Odpoledne ho oslovil člen justiční stráže. „Pane doktore… přišla za vámi nějaká slečna. Neřekla jméno. Zanechala vzkaz.“
Na papírku bylo jediné slovo: „Pozor.“
Večer doma Marek seděl nad poznámkami ke své poslední publikaci. Postavení soudního exekutora v právním systému. Vydána v roce 2025. Ještě předtím, než právo přestalo být rozhodnutím – a stalo se alibi.
Zvedl telefon. Vytočil číslo Roubalové.
Ticho. Hlasová schránka.
„Tady Roubalová. Nechte mi zprávu.“
Zavěsil. Bez vzkazu. Nevěděl, co říct.
Později ten večer vytáhl z tajné skříně další spis. Nový, s číslem, které systém zatím nespálil: 29 EXE 42/2027.
Rozhodl. Napsal. Podepsal.
V rohu listu připsal tužkou: Zůstáváme čtyři.
Zatím.
 
KAPITOLA XVI: PŘESUN DO ZÓNY
Byl pátek, 7:45. Marek otevřel kancelář, zapálil si cigaretu a usedl ke stolu. Nad hlavou bzučela zářivka a na obrazovce blikalo nové upozornění z interního systému. Otevřel ho bez většího zájmu. Očekával další výtku. Nebo odnětí další agendy.
Ale tohle bylo jiné.
Předmět: Zařazení do harmonizační soudní zóny – okamžitá účinnost
Odesílatel: Koordinační kancelář Plzeň
„Vážený pane doktore, na základě Vaší dlouhodobé rozhodovací nestability a nízké míry systémového souladu jste byl vybrán pro pilotní režim rozhodovacího dohledu v rámci tzv. Harmonizační soudní zóny (HSZ). Počínaje pondělím budou všechna Vaše jednání přemístěna do jednací síně č. 30, vybavené monitorovacím a metodickým centrem. Veškerá rozhodnutí budou průběžně analyzována. Účelem je zajistit kompatibilitu Vaší činnosti s novým legislativním rámcem.“
Na konci: „Odepření účasti není přípustné.“
Marek zavřel e-mail. Pomalu. Jako by šlo o víko rakve.
Jednací síň 30 – ta nová. Přestavěná. Vybavená „asistenční technikou“. Prý pro lepší záznamy. Ve skutečnosti: kamery v každém rohu, mikrofony pod stolem, zrcadlové sklo s pozorovací místností za ním.
V pondělí měl nařízené jednání ve věci 29 C 82/2027. Přesunuto. Automaticky. Bez jeho vědomí. Bez možnosti volby.
Ještě ten den se šel do síně podívat.
Uvnitř bylo chladno. Ne fyzicky – institucionálně. Dřevo nové. Talár připravený. Ale stůl bez škrábanců. Podlaha bez prachu. Všechno sterilní. Umělé.
Zadíval se do jednoho z rohů. Kamera se právě otočila.
„Sledují tě,“ zašeptal si. „Ne kvůli rozsudku. Kvůli tomu, jestli ho napíšeš sám.“
Večer potkal Roubalovou.
Byla jiná. Tichá. Ale něco v očích… unavené zoufalství.
„Dostala jsi taky tu zónu?“ zeptal se.
Přikývla. „Ale já už v ní nejednám. Odmítla jsem. Řekla jsem, že nejsem maňásek.“
„A co se stalo?“
„Zatím nic. Jen… mě přestali zdravit. Kolegové. Na chodbě. Jako bych už neexistovala.“
Marek kývl.
Doma si otevřel svůj archiv. Vytáhl spis 29 C 77/2027 – ten, který před týdnem nedokončil. Napsal ho znovu. Celý. S rozsudkem.
Uložil ho do nové složky: Zóna – NEODESLÁNO.
Pak vytáhl placatku. Nesmál se. Nepil. Jen ji držel v ruce. Připomínku toho, že svoboda dnes začíná na papíře – a končí u klávesy „enter“. 
KAPITOLA XVII: MÍSTO, KDE NEPLATÍ NIC
Jednací síň 30, pondělí, 13:00.
Spisová značka: 29 C 82/2027. Věc: žaloba na náhradu škody – žalobce tvrdil, že mu byla neoprávněně vypovězena smlouva o dílo, kterou uzavřel původně s ministerstvem financí.
Žalovaným byl Úřad pro stabilizační hospodářství – detašované pracoviště okruhu Plzeň, další z pololegálních struktur nové moci, které se pohybovaly na hraně zákona, ale pod ochranou. Nikdo si na ně netroufl. Marek si troufl.
Jednání zahájil přesně.
Kamery běžely.
Mikrofony svítily.
Za zrcadlem: siluety. Nehýbaly se. Jen sledovaly.
Zahájil jednání. Provedl dokazování. Žaloba důvodná. Důkazy jasné. Odpovědnost úřadu zřejmá. Rozhodl.
„Poslyšte rozsudek jménem republiky,“ pronesl s klidným hlasem. A vyhlásil: „Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení …“
Pak odůvodnění. Citace § 2894 a násl. občanského zákoníku, odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – ještě toho starého. Celé jednání trvalo hodinu a dvacet minut.
Když skončil, zhluboka se nadechl. Poprvé za poslední týdny měl pocit, že něco změnil.
Omyl.
Druhý den ráno přišel na soud jako obvykle. Ve schránce měl výtisk rozsudku. S razítkem „ODESLÁNO“.
Otevřel ho.
A zamrzl.
Rozsudek byl jiný.
Ve výroku stálo: „Žaloba se zamítá.“
Odůvodnění bylo jiné. Celé přepsané. Jazyk sterilní, mechanický. Odkazy na fiktivní metodické pokyny. Nula z toho, co řekl, tam nebylo.
Pod rozsudkem jeho jméno.
Jeho podpis.
Jeho číslo senátu.
Ale ne jeho slova.
Vytáhl z aktovky vlastní kopii – tu, kterou si večer předem vytiskl. Porovnal.
Jiný rozsudek. Stejný soudce.
Otevřel ISAS. Záznam jednání – přístup zablokován.
Zavolal vedoucí kanceláře.
„Paní Klimešová, máte záznam z včerejšího jednání 29 C 82/2027?“
Chvíle ticha.
„Pane doktore… už ne. Bylo to automaticky přeneseno do centrálního systému. Nemáme kopii.“
„Kdo to změnil?“
„To my nevidíme, pane doktore.“
Zavěsil.
Večer doma seděl před zrcadlem. Na stole spis 82/2027. Originál. Jeho. Pravda.
A vedle: upravená verze. Oficiální. Lež.
Vytáhl razítko. Staré. Ještě s lvem. A orazil svůj výtisk.
PRAVÝ ROZSUDOK.
Slovensky. Pro efekt.
Pak si napsal do deníku:
„Dnes se poprvé oficiálně stalo: řekl jsem pravdu – a systém řekl opak. Já jsem rozsudek. Oni jsou výstup. Rozdíl, který jednou rozhodne o všem.“
 
KAPITOLA XVIII: POSLEDNÍ PARAGRAF
Byla sobota. Plzeň ztichla pod těžkým nebem. Ranní obloha měla barvu zkaženého kovu a Marek cítil v kostech, že se něco blíží.
Naposledy vyčistil skříň.
Vytáhl všechny šanony. Papíry s podpisy, rozsudky, které neexistovaly. Vzal je s sebou. Do tašky. Do auta ne – šel pěšky. Zastavil se v papírnictví, koupil silnou obálku. Na ni napsal jediné slovo: „Důkazy.“
Zamířil do bytu Jarmily Roubalové.
Neotevřela.
Na schránce byla bílá samolepka. Nepsaná. Ale Marek věděl. Už byla pryč.
Vrátil se domů. Nešel spát. Ani pít. Seděl na gauči, prsty sevřené kolem mobilu. V kontaktech: Kristýna.
Jeho dcera. Devět let. Neviděl ji rok. Slyšel naposled před sedmi měsíci. Tehdy to bylo pár vteřin. Pak ticho.
Zmáčkl zelené tlačítko.
Jedno zvonění.
Druhé.
Třetí.
Potom… nic.
Hovor odmítnut.
Zavřel oči. Položil mobil. Pomalu.
Ve 22:48 zaklepali.
Ne bouchání. Ne výkřik. Jen tiché, přesné ťukání. Jako u zubaře.
Otevřel. Dva muži. Civil. Ale v rukou oznámení.
„Pane Novotný, jste zadržen pro podezření z podvracení stability a šíření institucionálně škodlivých aktů.“
Nezeptal se na nic. Jen si vzal kabát.

Cela č. 117, Věznice Plzeň-Bory.
Šedá. Vlhká. Ticho.
Marek ležel na lůžku. Nepřikrytý. Nebyl vyslýchán. Nebyl obviněn. Jen držen.
Jeden den. Dva. Tři.
Nikdo mu nedal papír. Pero. Jen ticho. A dveře bez kliky.
Čtvrtý den v noci vstal. V kapse kabátu měl sponu. Poslední památka na svou matku.
Připevnil ji na věšák. Pověsil kabát.
A pak i sebe.
Nebyl to akt slabosti.
Byla to poslední soudní pravomoc, kterou mu ještě neodebrali.
 
EPILOG: SLOVA, KTERÁ ZŮSTALA
Plzeň, jaro 2039.
Město vonělo po dešti. Zdi byly očištěné od znaků minulého režimu. Vlajky se vrátily. Právní stát byl obnoven. Aspoň tak to říkali.
Kristýně bylo dvacet jedna.
Po celých těch dvanáct let o otci nemluvila. Neptala se. Nechtěla vědět. Když jí bylo pět let odstěhovala se s matkou do Prahy. Věděla, že byl soudce. Věděla, že někdy v tom všem zmizel. A že pak byl mrtvý.
Teď se vrátila do Plzně poprvé. Oficiální žádost Úřadu pro obnovu právního řádu: „Vašemu otci byl posmrtně navržen titul Čestného soudce spravedlnosti. Máte zájem o osobní převzetí?“
Nečekala, že ho dostane v obálce. Ale tak se to stalo. V obálce byl list. A vedle – šedá složka.
Složka nesla jeho rukopis.
Na první stránce:
„Pro mou dceru. Až bude čas. Ne dřív. Ne dřív, než se znovu bude smět mluvit pravda.“
Uvnitř rozsudky. S podpisy. S razítky. První listy voněly starým inkoustem. Poslední už byly otlučené, ohmatané. Ale pořád čitelné.
Byl tam i jeden dopis. Nikdy neodeslaný.

Milá Kristýno,
nevím, jestli tenhle dopis někdy dostaneš. Možná ho zničí. Možná zapadne prachem. Ale píšu ti to i tak. Ne jako omluvu. Omluva nestačí. Jen jako pokus vysvětlit.
Zklamal jsem tě. Nebyl jsem u toho, když jsi rostla. Když ses učila číst, když jsi potřebovala obejmout. Místo toho jsem byl na soudě. Ve své kanceláři. S papíry, které jsem považoval za smysl. A možná jsem tehdy ještě věřil, že spravedlnost je něco, co lze zachytit paragrafem.
Ale pak přišla doba, kdy se rozhodovalo jinak. Ne podle zákona. Ale podle strachu.
A tehdy jsem si přísahal, že když už jsem nebyl dobrý otec, budu aspoň poslední soudce, který se nepodělá.
Nevím, jestli to něco znamená. Ale vím, že všechno, co jsem napsal, bylo pravdivé. A jestli někdy budeš chtít vědět, kdo byl tvůj otec… podívej se na ty rozsudky.
Tam mě najdeš. Ne v titulcích. Ne v registrech. Tam. V každém „rozsudek jménem republiky“.
Tvůj táta,
Marek

Kristýna složku dlouho držela v klíně. Neplakala. Ne hned.
Ale když otevřela první rozsudek, ucítila, jako by v místnosti někdo stál.
Ne soudce.
Otec.